Setkání s Voskovcem

Dovolte mi, abych vzpomenul jeden večírek, který se uskutečnil na výstavě »Kde domov můj? « v Praze U hybernů. Jmenoval se Setkání s George Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles, Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými i vzdálenými. Také promluvy Jiřího Voskovce byly u nás nepříliš známé, protože je pro tento účel poslal Jiří Sýkora z Hlasu Ameriky. Jelikož měl tento program dobrý ohlas, vybral jsem z magnetofonového záznamu to nejzajímavější a teď vám jednotlivé promluvy nabízím pospojované do jakési koláže. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!
JAN TŘÍSKA
S Jiřím Voskovcem jsem se potkal v New Yorku, když jsem dostal svou první americkou roli. Pan Voskovec byl tak laskav, že se se mnou každý den po zkoušce učil. Probíral se mnou slovo za slovem a vysvětloval mi správnou výslovnost, protože moje angličtina byla ten

S Janem Třískou jsem se potkal o pár let později

krát ještě chatrná. Říkal mi: »Ničeho se neboj, protože lidská konverzace je nekonečná, ale role má jenom omezený počet slov a jakmile s tím projdeš od prvního do posledního, tak tím to máš vlastně z krku a už si nemusíš dělat žádné starosti. « Potom byla premiéra, která dopadla dobře a ke které jsem dostal od Voskovce krásný dopis tohoto znění:
Pátek 10. listopadu 78 New York City
Milý Jene,
tak je to tu a ty jsi v tom. A je to báječný. Buď rozčilenej, ale jen do vstupu, pak zchladni jako kus ledu a uvnitř sálej ohněm pekelným. Ale Ty to všechno víš a umíš a já budu jen klidně a pohodlně sedět a prožívat vášnivý divadlo. Proto jsem si Tě sem propašoval z Kanady, totiž spíš do týhle budovy k tomuhle šílenýmu Rumunovi. Nashle, líbá Tě Tvůj Jiří.
Ten Rumun, to je režisér Andrej Serman, se kterým jsem se potom setkal po mnoha letech a o Voskovcově dopisu jsem mu vyprávěl. Pak jsem dopis vytáhl ze šuplíku, abych mu ho ukázal. Serman mi řekl: »Že se nestydíš. Já kdybych dostal takový krásný dopis od Voskovce, tak bych si ho nechal zarámovat. A já se opravdu zastyděl a nechal jsem si nejen A já se opravdu zastyděl a nechal jsem si nejen dopis, ale i obálku zarámovat. A teď mám obojí neustále na očích.
Nevím, jestli někdy předtím Jan Tříska slyšel za svá slova potlesk v telefonu, ale asi to musel být pro něj zajímavý pocit v dopoledním Los Angeles v klidu svého domova slyšet plácání mnoha rukou, které mu aplaudovaly v podvečerní Praze. Ten potlesk na dálku pak zazníval i dalším účastníkům nevšední besedy. Jiřímu Sýkorovi jsme do Washingtonu volali dvakrát a pokaždé jsme před rozhovorem s ním dali úryvek jeho rozhovoru s Jiřím Voskovcem.

CITUJEME POPRVÉ
Hovoří se — o divadle, o Voskovcově herectví,
VOSKOVEC: Já jsem se všechno, co umím herecky, naučil v Osvobozeném divadle. To byla nejlepší škola. Naše komika s Werichem byla nejlepší škola pro charakterní herectví — ačkoliv jsme charakterní herectví jako takové nedělali, tak přesto se člověk jaksi ty základy naučil. Příjemným způsobem…
SÝKORA: Naučil jste se vaše řemeslo velice dobře…
VOSKOVEC: Předně to bylo nutné a za druhé se s tím potýkám dlouhá léta. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem tu strávil vlastně polovičku života — polovičku v Evropě, polovičku v Americe.
SÝKORA: Já bych to tak nenazval, protože to jsou dva plné životy.
VOSKOVEC: To taky. To já taky říkám vždycky: To bylo v mým druhým životě… Stěhování duší… Já si někdy říkám, když mě napadnou věci z Evropy: To není pravda, to se ti jenom zdálo. Víte, dostává to pomalu takovou neskutečnou kvalitu. A je to podtržené tím, že jde o tak rozdílné kultury, kulturní oblasti: ta anglosaská a ta česká …
SÝKORA: Mohl byste mi prozradit, jestli vaše knížka, která měla už před časem vyjít u Škvoreckých, jestli se bude zabývat vaším prvním životem anebo živostem druhým? ’
VOSKOVEC: Oběma. Ovšem, já mám špatné svědomí, kdykoli se o téhle knížce začne mluvit, protože Škvorečtí tomu udělali reklamu příliš brzo. Oni za to sice nemohli, protože si mysleli, že jsem pilnej spisovatel, že dodržím lhůtu… A já nedodržuju, protože se k tomu nemohu dostat. Já pořád na tom pracuju, ustavičně, ale ne dost rychle, protože se tomu nemohu věnovat systematicky… víte, sednout si a všecko ostatní nechat — napsat to, což je jediná věc, jak se dá napsat kniha. A druhá věc je tedy to po‘ kouskách á když pánbu dá, atakdá- le… A to jde pomalu. Ale doufám, že se dožiju toho, abych to dopsal.

KONEC CITÁTU, VOLÁME J. SÝKORU – HLAS AMERIKY
Jak to s tou knížkou dopadlo?
Po pravdě řečeno pan Voskovec tu knihu nikdy nedopsal a já mám podezření, že ji nikdy ani nezačal psát. Ale jeho Vzpomínky vyšly v rozhovoru, který dělal pan Antonín Liehm pro Listy.
Jaký dojem na vás udělalo první s Voskovcem?
Já jsem se s panem Voskovcem setkal záhy poté, co jsem doplul do USA, tj. v roce 1970. Hned po svém příjezdu jsem spěchal zjistit, zda někde nehraje. Hrál tehdy ve hře The Slow Dance On The Killing Ground — Pomalý tanec na vražedném podkladě. Byl to takový herecký koncert pro tři lidi, jeden z nich byl černý mladík Billy D. Williams, který je teď velkou hvězdou. Ovšem Jiří Voskovec byl nejlepší. Povzbudil jsem svou drzost a šel jsem ho navštívit. Přijal mne velmi dobře a potom jsme se setkali vícekrát. Můj první dojem… Víte, když se člověk setká s někým slavným, někdy se stává, že při osobním setkání má pocit, že ta hvězda je už dávno vyhaslá. Ovšem to nebyl případ pana Voskovce. Voskovec byl duševní mladík a dokonce i fyzicky vypadal velice dobře. V jeho společnosti bylo fajn. Dovedl vytvořit takové prostředí, že se člověk cítil příjemně a spokojeně. Byl to velice přátelský člověk.

HUDEBNÍ SKLADATEL ZDENĚK PETR
S Jiřím Voskovcem jsem se poprvé setkal po jeho návratu z Ameriky. Přijel později než Jan Werich a já jsem se s oběma seznámil vlastně skrze Jaroslava Ježka, jehož hudbu jsem měl rád od svých studentských let. Ježkovu hudbu jsem s dalšími kolegy instrumentoval pro orchestr Karla Vlacha. Vlach se logicky dostal do styku s Werichem velice brzy a brzy také nastala příležitost ke spolupráci. Takže jsem se zúčastnil i přípravy na obnovenou premiéru hry Pěst na oko, která byla v roce 1947, a ještě téhož roku v létě jsem se dozvěděl, že budu spolupracovat na premiéře amerického muzikálu Divotvorný hrnec.
Jaký dojem na tebe Voskovec udělal?
Voskovec na mne vždycky působil jako nesmírné noblesní člověk. Elegantní, usměvavý a nikdy se nerozčilující člověk. Snad jedinkrát jsem ho slyšel při zkoušce na Divotvorný hrnec z režisérského m trošku zakřičet, ale to bylo opravdu jedinkrát. Ačkoliv se začalo zkoušet podzim 47, premiéra byla záhy — 6. 3. 1948.
Proč se Voskovec vrátil zpět do Ameriky?
Nevím, jestli má odpověď bude přesná, jde z mé strany o domněnku. V+W do Československa nevrátili proto, aby pokračovali v éře Osvobozeného divadla. Ostatně jedno politické divadlo tady po válce bylo, a sice Divadlo satiry. Na politické poměry se nakonec vytvořily tak, že politická satira neměla zrovna růžích ustláno. V + W přišli s úmyslem dělat muzikál, ke kterému ostatně položili základy hudebními komediemi v Osvobozeném divadle. Například chtěli dělat hru i film Tmavomodrý svět o Jaroslavu Ježkovi, dokonce se na tom začalo pracovat. Jenomže oficiální postoj k Jaroslavu Ježkovi byl velice zmatený. Někteří ho považovali za člověka, který sice napsal pár pochodů, ale jinak byl údajné poplatný nějaké americké jazzové hudbě atd. Voskovce to posléze přestalo bavit, a tak se sebral a odejel do Paříže, kde dělal zástupce našeho kulturního atašé při OSN, a pak odjel do Ameriky.

LJUBA HERMANOVÁ
Když mi bylo dvanáct, tak jsem se do Voskovce zamilovala. Bylo to díky filmu Pohádka máje, ve kterém hrál jakýsi Petr Dolan — a to byl Jiří Voskovec, hrál tehdy pod pseudonymem. Osobně jsme se poznali v roce 1932, kdy se točil film Peníze nebo život. Tehdy jsem byla první rok u divadla (Národní divadlo — Bratislava). Dostala jsem telegram, jestli bych neměla zájem o jednu ze dvou hlavních dívčích rolí ve zmíněném filmu. Zájem jsem pochopitelně měla, udělala jsem zkoušku, a tak jsem se seznámila s V + W.
Kdy ses s Voskovcem viděla naposledy?
To bylo, když režíroval Divotvorný hrnec. Potom jsme šli s Werichem do karlínského divadla a on se vrátil do Ameriky. Psali jsme si, dostala jsem od něho několik krásných dopisů. Bohužel, už je nemám, protože lidi jsou zlí. Dělali jsme kdysi s Františkem Filipovským a Milošem Nedbalém v Brně pořad o Osvobozeném divadle. Tam jsem nechala ty dopisy vždycky kolovat a při posledním představení je někdo zcizil. Dodnes mne to velice mrzí, protože to byly velice krásné a zajímavé dopisy. Posílal mi i fotky. Na jedné byl v roli Cézara a napsal mi na ni krásné věnování — napsal na své čelo, že se nechal schválně kvůli mně oplešatit, aby tam měl místo pro věnování.

CITUJEME PODRUHÉ
SÝKORA: Teď jsem si vzpomněl na jednoho českého satirika, který nebyl herec, byl to spisovatel — pan Hašek, Jehož Švejk vyšel v novém překladu…
VOSKOVEC: Já ten překlad neviděl, ale rozhodně jsem přesvědčenej, že musí být lepší než dosavadní anglický překlad, kterej je příšernej. To je starej překlad od nějakýho pana… myslím, že se jmenoval Selver. Nevím, kdo mu to přeložil z češtiny nebo co věděl o češtině, ale jsou tam takový nesmysly … úplně, zničenej Hašek. A přesto je to tak geniální kniha, že ta postava se i přes ten mizernej překlad zachránila a stala se slavnou …
SÝKORA: Já si z toho pamatuju větu, v angličtině, jak to vyšlo z toho nedobrého překladu, kde jedna slavná věta tam zní: »Co by mi mohli učinit za obraz císaře pána, na kterém mouchy zanechaly své stopy? « Já jsem se však o tom zmínil proto, že mne mrzelo, že Hašek tady není tak populární, jak jsem se kdysi domníval, že by měl být.
VOSKOVEC: Ta kniha se těžko překládá. Ona má v češtině takovej ohromnej úhoz, tedy údernost ohromnou. Ale je to možný přeložit. Já jsem přeložil část ze Švejka. Jeden čas jsem potřeboval někde něco číst a přečet jsem to při nějaké příležitosti veřejně. Lidi se strašně chechtali. Švejk má ohromnej vliv — spousta charakterů se vyskytla v moderní dramaturgii, ve filmech, v divadelních hrách, které se podobají Švejkovi. Zejména v amerických hrách, které by nemohly vzniknout bez Švejka.
SÝKORA: Já jsem právě v jedné recenzi četl srovnání Haškova Švejka s knihou spisovatele Hellera…
VOSKOVEC: Ano: Hlava XXII, Ale to jsem četl taky jednou kritiku, kde se říká, kam se hrabe Hlava XXII na Švejka. To byla pravda, což jsem měl radost.
SÝKORA: A čím to je, že se ještě najdou lidi, a je jich hodně, že je Švejk pobouří?
VOSKOVEC: To musej být lidi, kteří nemají smysl pro humor. Takoví páni, takoví lidi, z kterých si Švejk dělá legraci… Vždyť to je přeci strašný shazování autority, a tedy establishmentu, abychom řekli vrchnosti. No a jakémukoli typu vrchnosti, která se bere vážně, nemůže hovět Švejk, no.

KONEC CITÁTU, VOLÁME OPĚT J. SÝKORU – HLAS AMERIKY
»Když jste se s Jiřím Voskovcem dostali na téma Švejk, prozraďte mi, jak dalece se Voskovcovi dařilo rozvíjet srandovno Osvobozeného divadla?
Když V + W přišli v roce 1939 do USA, tak samozřejmě zkoušeli dělat divadlo ve svém duchu. Měli úspěch, ale bohužel jenom v New Yorku. Jejich humor byl nejméně o padesát let napřed a tak už nemohl mít úspěch u krajanů, kteří byli v Americe řekněme od roku 1850 a kteří se zastavili někde před Hašlerem. A tak V+W museli začít hrát anglicky a podřídit se americkému publiku. Když se pak Voskovec do Ameriky vrátil, stal se charakterním hercem. Samozřejmě svedl hrát a také hrál například v muzikálu Cabaret významnou roli, ale to, aby mohl uplatnit to, co uplatňoval v Osvobozeném divadle, to prostě nešlo a nejde. K tomu, aby člověk zvládl dokonale jazyk, to znamená, jak Voskovec sám říkal, že ho člověk musí pít s mateřským mlékem. K tomu, aby znal všechny nuance, musí v něm prožívat své dětství. I když Voskovec vládl angličtinou výborně, to dětství mu tam scházelo.
A co hraní česky?
To bylo jen příležitostně, protože Voskovec byl poměrně dost vytíženým hercem. Pokud vím, tak si zahrál jen s nějakým českým divadlem v Kanadě.

A NA ZÁVĚR: JIŘÍ SUCHÝ
Naše styky s Jiřím Voskovcem byly zvláštní. Jestliže však mám o něm vydat své svědectví, pak musím říct, že jsem ho viděl na vlastní oči jednou, když jel v autě okolo mne, a jednou, když hrál pro mne divadlo, poněvadž jsem si koupil vstupenku. Další styk byl pouze přes korespondenci. Vyměnili jsme si řadu krásných dopisů, tedy z jeho strany krásných, z mé strany byly spíš obyčejné. Jirka Šlitr se s ním znal, poněvadž byl tou dobou několikrát v New Yorku a navštívil ho. Já jsem s ním mluvil jen jednou v životě, a sice když jsem byl v Paříži a uvědomil jsem si, že nemám v hotelu vodposlouchávaný telefon. Tak jsem se rozhodl, že mu zavolám. Povídali jsme si o životě, o Janu Werichovi a o všem možném. Ale jinak se náš styk odbýval pouze korespondencí. Začalo to tak, že jsem mu nejprve napsal obdivný dopis, na který mi velice zdvořile odpověděl. Když se s ním seznámil Jiří Šlitr, měl Voskovec možnost slyšet naše desky a vidět náš film. Pak jsme si začali psát intenzivněji. Posléze mi napsal překrásný dopis, který budu určitě někde publikovat, k smrti Jiřího Šlitra — nejkrásnější, jaký se dá vůbec napsat. Také mám plno dopisů z doby, kdy se uvažovalo, že by hrál v Praze nebo režíroval u nás v Semaforu Vestpocketku. To bylo v roce 1968 a naše jednání vzalo za své ze známých důvodů. Jednou jsem se ho ptal, zda-li by se někdy nechtěl podívat do Československa, a on odpověděl: »Ano, moc rád bych se podíval do Československa, ale muselo by to být tak, že bych přiletěl helikoptérou, rovnou k nám na Sázavu V roce 1925.« Tak to jsem mu při nejlepší vůli nemohl zajistit, takže z toho sešlo také.
Jiří Voskovec se do Československa vrátil — bohužel až po své smrti. S kolika báječnými lidmi jsme se v uplynulých letech mohli setkat a s kolika jsme se minuli. Z jak malicherných důvodů!

(…) já jsem se rozhod opustit Československo a jet pryč a přestat na čas pracovat s Werichem hnedle rok předtím, než se změnil režim, víte, už v létě roku 1947. My jsme shledali, že nám to nejde. Nemohli jsme najednou nic napsat. To je velmi jednoduchý fakt. Seděli jsme a snažili se tři měsíce, příteli, tři nebo čtyři měsíce, každej den jsme seděli, víte plnejch pět nebo tak pracovních hodin, a snažili se napsat hru. To byla sezóna 1946—47. Nemohli. Nemohli. Přestalo nám to psát, jak říkáme. S tím patrné souvisí mnohé složité události, některé osobní, jiné tak říkajíc historické, a ta směs je pak děsně choulostivá. Proto musím předeslat, že co tu říkám, je moje vlastní stanovisko. Nemluvím teď za V+W, jen za V. A říkám to se skromností, se smutkem, a neříkám to z nafoukanosti. Říkám to jenom proto, že tomu věřím. Možná že jsem »historicky« úplně vedle. Jsem-li, jsem. — Koneckonců, člověk musí věřit vlastnímu citu… a tohle je cit či pocit, který ve mně vyvřel okamžité po Mnichově, a který jsem si potvrdil po návratu do Prahy v roce 1946. — Před Mnichovem jsem byl v Čechách doma, patřil jsem k národu a byl jsem hotov se za ten národ bít. Byl jsem přesvědčen, že bude válka, že v té válce mám asi tak hubenejch deset procent pravděpodobnosti přežití, že dostanem do drdolu, ale že když se za svoje budeme bít, že to nějakým způsobem vyhrajeme. Chtěl jsem se toho účastnit. Byl jsem úplně pro, jako myslím nás byla zdrcující většina. A když nastal Mnichov a když jsme se nebili (když jsme tehdy byli sami a říkalo se, že by to byl nesmysl a že jsme nemohli vyhrát), já si myslím, že jsme udělali historickou chybu. Mám dojem, že v tý době, jak se říká anglicky, our President let us down. Já myslím, že prezident Beneš, ačkoliv se ocitl v příšerné situaci, nebyl na výši této situace, nebo nebyl, jak se říká staročesky, práv svému postavení. Proto myslím, že jsme to prohráli. Tenkrát, psychologicky. Já myslím, že se tomuto národu stalo něco, co je takřka nenapravitelné. To je jako v životě; víte: každej má v životě nějakou příšernou situaci. Ať už je fyzická nebo morální nebo psychologická, ať se týká manželství, obchodu, lásky, umění, přátelství, každý se octne v situaci, kdy musí udělat důležitý rozhodnutí, a buďto je udělá statečně nebo nestatečně. Když udělá statečný rozhodnutí, tak zůstane člověkem a vyroste. Když udělá nestatečný rozhodnutí, tak se scvrkne a stane se mrzáčkem. A táhne se to a zůstane to. A je to pokřivený. A tohleto, ač jsem to už tehdy tušil, jsem si do štětky uvědomil, když jsem se po válce do Čech vrátil. To máte můj názor o roku 1938. — Já se pamatuju na jednu paní v osmačtyřicátým roce, když uhodilo, tedy když… prostě únorové události…, a paní, báječná paní, žena z lidu, sůl země, pracovala u nás jako kuchařka a tak, v rodině. A když v ten den od nás po práci odcházela domů, tak řekla: »Teď jdu domů a pustím si Londýn, jako jsem to dělala celou válku. « A já jsem si pomyslel: tady máš výsledek »přežití autority«. Zkrátka pavlovský pes, víte, se okamžitě utekl ke svému reflexu. To není náhoda, že my Češi jsme vytvořili Švejka: a je to báječná figura, věčná, všelidská. Patrně kromě husitství to nejlepší, co jsme světu dodali. Ale zároveň je strašný, dělat ze Švejka program. Abych citoval Brechta (který to má ze Švejka, neboť Hašek to vyjadřuje vším, co Švejk činí), tedy Brecht říká: »S autoritou bojuješ, když ji přežiješ. « To je pěkný aforismus. Otrok vyhraje jedině tím, že přežije pána, což je správný, protože minimální. Jenže zajímavý je, že takto autoritu přežijete, ale celej zkroucenej. A v tom je někde náš národní malér.
Vybráno z rozhovoru Pavla Tigrida s Jiřím Voskovcem v časopisu SVĚDECTVÍ (22/1963)

TVORBA 34/1990

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *