Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami!

V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB

Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.

Jednou jsem v rozhlasovém archívu našel vyprávění Jaroslava Kvapila o jeho literárních začátcích. Poslouchal jsem to vyprávění z magnetofonového pásku a zpozorněl jsem, když Jaroslav Kvapil hovořil o tom, jak si vydal vlastním nákladem svou první sbírku veršů a odvážně ji přinesl Janu Nerudovi, který ho vlídně přijal, aby sám zavzpomínal na to, jak jeho, za podobných okolností, vlídně přijal Karel Jaromír Erben. V tomto místě jsem magnetofon vypnul, nalil si skleničku dobrého pití a snažil si představit tu historickou hloubku, do které jsem se ponořil a to v té nejautentičtější podobě, která byla technicky možná. Abyste tomu rozuměli: když cokoliv čtete, a mohou to být texty staré tisíciletí, není tam ta emoce, jako když toho člověka autenticky slyšíte. On tu sice už není, ale jeho hlas k vám promlouvá, takže tu ten člověk současně i je.
Takhle jsem o tom tedy Magdaleně Dietlové vyprávěl. A ona mi řekla: to není špatný nápad, tak mi o těch lidech něco napište a vždycky k tomu dáme nějaký zajímavý předmět, fotografii, kresbu a budeme tomu říkat relikvie. Když jsem tedy začal psát pro Xantypu cyklus vzpomínek pod názvem Moje relikvie, poznal jsem najednou, že snadno popíšu skoro dvěstě stránek a zdaleka ještě nebudu schopen napsat o všech zajímavých lidech, které jsem kdy potkal.
Cosi na toto téma jsem pak při nějaké příležitosti vyprávěl dlouholetému příteli Otovi Brůnovi, který mi nabídl, abych napsal tuto knížku. Prosím, berte ji jako mozaiku momentek z letmých, ale i dlouhodobějších známostí. A proč se jmenuje Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami? Protože je to pravda.

***

Ještě než se pustím do tichého rozmlouvání s lidmi, kteří jeden po druhém usednou vedle mého počítače, abych s nimi po letech znovu rozprávěl, dovolte mi připomenout pár lidí, kteří mají zásluhu na tom, že jsem vůbec kdy něco napsal. Na počátku všeho byl na počátku šedesátých let vedoucí kulturní rubriky Mladé fronty Svatopluk Svoboda, který nezahodil do koše mé první pokusy, ale rok mi posílal dopisy a povzbuzoval k dalšímu psaní. Otiskl také moje první články. V Mladé frontě mne posléze zdědil Míla Hájek, který později přešel do Mladého světa a tam jsem se díky němu seznámil s dvěma zajímavými lidmi: Jiřím Černým a Rudolfem Křesťanem. Od obou – aniž to možná tuší – jsem se v té době mnohé naučil. Na Křesťana mám jednu drobnost: omylem mne pod jeden článek podepsal s třemi „s“, takže moje jméno vypadalo takto: RÖSSSLER. Když jsem to viděl, volal jsem mu a řekl: Rudo, to už není jméno, ale velmoc (viz písmena vysazena tučně). Bacha na mě!

Pak přišel pokus uživit se na volné noze. To bylo v roce 1964. Intuitivně jsem zamířil do Večerní Prahy, kde jsem nikoho neznal, a kde mi první příležitost dal Bohuš Štěpánek. Nakonec se z toho vyvinula několikaletá spolupráce. Nedávno jsem na ni vzpomínal v hotelu Fórum s bývalým redaktorem Večerní Prahy a nyní velkým bossem Sašou Mikšovicem. Ve Večerní Praze jsem poznal dalšího velmi zajímavého člověka, od kterého jsem se rovněž mnohé naučil – Jana Nového. Jeho oblíbenou radou bylo, když vzal do ruky rukopis a nečtený ho vracel: Škrtni prvních deset řádek, posledních pět a vyškrtej všechna adjektiva. Míval téměř vždy pravdu.

Vedle Večerní Prahy jsem dělal dvakrát tiskového tajemníka Bratislavské lýry (1966, 1967) a jednou ve stejné funkci jsem byl u zrodu Děčínské kotvy (1968). Za obě „zaměstnání“ vděčím Janu Šternovi, který byl motorem všech tehdejších velkých festivalů a manažerem velkého formátu – bohužel v malé době. Nemohu nevzpomenout LUXOR, který byl sídlem Miniaturního kabaretu, jehož vůdčím duchem byl Eduard Pergner. Jako začínající autor jsem v Luxoru dostal příležitost číst své povídky na textappealech a potkávat další zajímavé osobnosti. Byl to Eda, který mne učil brát mikrofón do ruky a nezamotat se do kabelu, který mi vysvětloval, jak komunikovat s publikem a další a další jemnosti vystupování na veřejnosti. To se mi později velmi hodilo při veřejných rozhlasových nahrávkách.

A je to tady: rozhlas! Nesmím samozřejmě zapomenout na rozhlasové začátky – nejprve v redakci AZ, kde mi dal příležitost Zdeněk Bidlo (pracovali tam také další dvě zajímavé osobnosti: Ivo Fischer a dr. Jindřich Pokorný), později v redakci Mikrofóra, kde mne Karel Mastný učil stříhat a lepit pásky, Pepík Podaný mi vysvětloval rozdíl mezi psaním do novin a do rozhlasu a Jarda Jakoubek (tehdejší hudební redaktor Mikrofóra) mne zasvěcoval do tajů hudební dramaturgie. Byli i další rozhlasáci, kterým vděčím za první příležitosti – Míla Kolář, kterému jsem psal své fejetony, Jarda Navrátil, pro něhož jsem dělal své první hudební pořady a další a další. Rozhlas sám by vydal na zvláštní knížku. Vždyť je to už třicet let, kdy jsem poprvé vstoupil do jeho historické budovy.

Také televize mne velice brzy okouzlovala: psal jsem krátké scénáře pro televizní Metronom, jehož duší byl Zdeněk Brezina, větší hudební pořady pro dr. Juliuse Tschorna pro někdejší druhý program televize, stýkal jsem se s Vladimírem Dvořákem (když byl šéfem zábavy), Jiřím Maláskem a mnoha dalšími televizními tvůrci, kteří rovněž nešetřili radami, jimž se dodnes rád řídím. Dnes sedím v budově, ve které jsem televizně začínal (Měšťanská beseda je v současné době sídlem NOVY) a tam, kde dnes točíme Nováky, se točily například Televizní kluby mladých, do kterých jsem krátce vybíral hostující skupiny a některé jsem i uváděl.

Zajímavou etapou mého života byla spolupráce s Lyrou Pragensis. Podílel jsem se na začátcích subskripce knížek a výtvarných děl a to mne zavedlo do mnohých ateliérů (řada těchto návštěv je zde zachycena). Za tuto spolupráci vděčím Milanu Friedlovi a dodnes jsem rád, že mi Lyra Pragensis otevřela dveře do jiných estetických komnat než byly ty, ve kterých jsem se v útlém mládí pohyboval (svět pop music například) a seznámila mne s lidmi, které bych jinak stěží potkal.

Recenzentská činnost, na tu nevzpomínám moc rád – byl jsem jízlivý a břitký kritik. Své první větší kritiky jsem psal nejprve do Tvorby, kde jsem zahájil průšvihem: napsal jsem ostrou kritiku na jedno představení v Hudebním divadle v Karlíně. Mocný a vlivný ředitel chtěl tehdy moji hlavu. Šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek – ačkoliv mne v té době vůbec neznal – se za mne velmi ostře postavil a hlava mi tehdy zůstala. Do Tvorby jsem pak napsal desítky či stovky článků a byla to vždycky Tvorba, která mi otiskla článek, který se jinde otisknout báli. Později jsem ale přišel na to, že kritika není obor, který bych chtěl pěstovat, neboť nikdy si nemůžete být jist, že jste někomu mimoděk neublížil. A pak se mi stalo i to, že některých mých kritik bylo použito způsobem, který se mi nelíbil. Například jednomu autorovi odmítli novou hru poukazem na špatnou kritiku jeho první hry. Neschopný dramaturg se zaštítil kritikem, protože nebyl mocen vlastního názoru.

Éra Pantonu – rád vzpomínám na dr. Jiřího Štilce, který fandil mým neobvyklým a na svou dobu snad i odvážným projektům. Když jsem připravoval LP desku „Panton na Portě live“, která vyšla v roce 1985 dvacet čtyři hodiny po natočení, padla otázka: kdo tu desku schválí? (tato otázka je z dnešního hlediska také už stěží pochopitelná), doktor Štilec ani nezaváhal: pan Rőssler si ji schválí sám. A bylo to. Deska tehdy skutečně vyšla 24 hodin po natočení, čekalo se na ni ve frontě tři hodiny a první člověk si ustlal před pantonským stánkem na Portě ve tři hodiny ráno. Dodnes mne to dojímá!

Bojím se, aby úvod nebyl delší než celá knížka, tak už jenom pár poznámek: nejsou to vzpomínky – je to kaleidoskop setkání tak, jak je přinesl čas. Uspořádání není chronologické, ale takové, aby se knížka příjemně četla. A pokud tady hovořím o přátelství, jde – prosím vás – o můj cit k lidem, o kterých píši. Ostatně vždycky jsem si vybíral k rozhovoru lidi, kteří mne zajímali. Nemohu ale zaručit, že i já udělal stejný dojem na ty druhé. Bezpochyby mnozí na mne okamžitě zapomněli poté, co se za mnou zavřely dveře. Ostatně novináři někdy působí jako obtížný hmyz. A ještě něco: nečekejte pomluvy a skandály, nečekejte ani žádná odhalení a pikantnosti. Kdybych měl říct jedno slovo, které vystihuje pocit, který preferuji, pak toto slovo zní: vlídnost!

———– Postupně tady uvedu i další texty z této knížky ————- takže četba na pokračování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *