Dělejte si, co chcete

Nezapomenutelné „90 anebo 90 seriálů z 90! – vyšlo 15. 10. 2019 str. 40 – 43

4. února 1994 začala vysílat TV Nova.
A nové bylo téměř vše, co jako komerční stanice přinesla na obrazovky. Přede vším v žánru zábavy! Jedním z nejdůležitějších „nováckých“ lidí, kteří určovali, kterým směrem se bude ubírat televizní zábava, byl Ivan RössIer. A že s proměnou diváckého vkusu zahýbal, je dnes úplně jasné. Dnes třiasedmdesátiletý úspěšný podnikatel, majitel umělecké agentury a milovník dobrých vín stál za celou řadou zábavných pořadů, které nás měly „bavit každý den“.

Jak jste se vlastně ocitl v televizi Nova a zvlášť u nově vznikajícího žánru zábavy?
V roce 1994 jsem byl šéfredaktorem rozhlasové stanice Praha, ale rozhlížel jsem se po nějakém jiném, „nešéfovském“ zaměstnání, protože jsem si chtěl trochu odpočinout. Dostal jsem hned několik nabídek, ale nejzajímavější z tohoto hlediska se mi zdála ta z Novy. Tam jsem měl původně dělat hudebního dramaturga, což mi vzhledem k mojí muzikantské, textařské a hudebněpublicistické minulosti zcela vyhovovalo. Nicméně doktor Jan Vít, jenž byl v pozici programového ředitele Novy, mě požádal, abych vedle toho hodil na papír, jak bych si přestavoval televizní zábavu. Trochu nečekaně mi pak nabídli, abych tuto svou představu realizoval. Což zase byla nabídka, která se neomítá.

Před vámi tedy byla tabula rasa divácké zábavy…
Ano, najednou jsem měl k dispozici pole neorané, neoseté, kde jsem si mohl vypěstovat, co se mi bude líbit. Nicméně doktor Vladimír Železný, nejvyšší šéf Novy, mi tehdy prorokoval, že bude trvat několik let, než se nám podaří s naší vizí prorazit. A po roce pak konstatoval, že opravdu netušil, že to dokážeme tak rychle. Já jsem totiž měl dost dobrou průpravu, protože jsem za sebou měl víc než deset let externí spolupráce s Československou a později Českou televizí, kde jsem si vyzkoušel ledacos a vytvořil jsem řadu zajímavých televizních pořadů a programů, které měly blízko k hudbě a k zábavě. Navíc známí umělci typu Karla Gotta mě dobře znali z mého dřívějšího působení například v Semaforu anebo v rámci Bratislavské lyry, takže mi důvěřovali a šli za mnou.

S Janem Hammerem (autor tehdejších znělek TV NOVA)

V čem byla tehdy Nova nová? Jak si dnes, s odstupem času, vysvětlujete mohutný nástup obliby Novy v devadesátých letech?
Přišli jsme s něčím novým, neokoukaným. Kromě toho si už dnes málokdo uvědomuje, že Nově byla přidělena vysílací frekvence prvního kanálu České televize, který měla většina diváků navolený. Druhý kanál ČT se stal ČT 1 a třetí kanál ČT2. Dodnes nevím, jak tohoto benefitu Vladimír Železný dosáhl, ale bylo to geniální. Divácká obec měla tedy hned od začátku Novu jako první kanál. K tomu na obrazovky vtrhlo velmi progresivní zpravodajství, publicistika, pořady typu Tabu nebo Peříčko, které působily v té době jako zjevení. Nova přinesla do televizního průmyslu zcela nový způsob myšlení. Tehdy třeba u nás nikdo pořádně nevěděl, co je to stand up. Mám na mysli styl moderování, kdy reportér řekne, kdo je a za co tam je, čímž dělá reklamu nejen sobě, ale i televizi, vysílá. Posiluje značku své televizní stanice.

Poprvé se také začaly přerušovat filmy reklamou…
To si do té doby nikdo netroufl. Někteří diváci to samozřejmě Nově vyčítali, ale jiní zase tvrdili, že jim vyhovuje, když si můžou o reklamní pauze dojít na záchod anebo udělat kafíčko. K tomu samozřejmě patřil i úplně nový a mnohem razantnější způsob self promotion, což znamená styl, jakým televize propaguje sama sebe a své programy. Těch nových přístupů bylo ještě mnohem víc, ale mně nejvíc vyhovovala velkorysost, s jakou se přistupovalo k tvorbě nových zábavných pořadů. Dostal jsem k dispozici lukrativní nejprve nedělní a pak sobotní večery. Cílem bylo, aby televizní zábava, kterou vytvoříme, přitáhla publikum k obrazovkám, přičemž jsme dostali hodně volnou ruku, a navíc značnou toleranci.

To se zdá skoro jako práce snů…
Musím přiznat, že jsem měl od začátku velké štěstí na lidi. Podařilo se mi získat jako dramaturga doktora Jana Czecha, který byl předtím ředitelem Českého rozhlasu a byl také například otcem velmi populární Rodinky Kaisera a Lábuse, která se narodila kdysi v rozhlasovém pořadu Mikrofórum. Tak vznikla na Nově třeba Ruská mleta, v níž vedle Kaisera s Lábusem exceloval i Marek Eben a později i Marek Vašut. Kaiser s Lábusem měli na Nově také nádherně absurdní pořad Tajný závod. Následně se k nim přidali i další herci z Ypsilonky, například Martin Dejdar a Petr Vacek, kteří měli také svoje pořady, třeba Na vlastní nebezpečí anebo Ptákoviny, založené například na principu skryté kamery. Dalším významným bavičem tehdejší novácké zábavy byl Ivan Mládek. Mimochodem, když jsem přišel s jeho jménem, prohlásil doktor Železný, abych si „ty svoje kamarády z Porty“ nechal pro sebe a přišel raději s něčím rozumným. Podařilo se mi ho naštěstí přesvědčit, že Mládek bude požehnáním pro televizní zábavu. A měl jsem pravdu. Jeho Čundrcountryshow a později Country estráda bavily lidi po mnoho let.

Byl to čas experimentů…
Měli jsme štěstí, že jsme si tehdy mohli hrát s různými televizními žánry a zkoušet, vymýšlet, hledat vhodné cesty. To už dnes není. V současnosti je televizní zábava až na malé výjimky velmi chudičká, postavená na co nejlevnějším způsobu výroby, to znamená pokud možno na talk show ve studiu. My jsme se pouštěli do nevyzkoušených vod – a to nás velice bavilo. Takovým experimentem byla třeba zábavná soutěž Zlatíčka. Základem byla jistá velšská show, kde se hádalo, která ze čtyř přítomných žen je manželkou nějaké známé osobnosti. A pak jsme koupili slovenský pořad Bonzáčik, kde zase děti slavných práskaly na svoje rodiče. Ale oba ty formáty byly slaboučké. Když jsme jednou seděli s režisérem Jirkou Adamcem, napadlo nás, že bychom oba spojili do jednoho. Tehdy nám vedení Novy opět vůbec nevěřilo a tvrdilo se, že takové sloučení nemůže fungovat nikde na světě. Ale nakonec doktor Železný mávl rukou a prohlásil: „Dělejte si, co chcete!“ A vyšlo to.
K úspěchu určitě přispělo i neopakovatelné moderování Petra Nárožného…
Určitě! Dlouho, do té doby rok co rok, jsem se ho marně snažil dostat na Novu. Až Zlatíčkům neodolal. Možná i proto, že si sám psal průvodní slovo, což ho moc bavilo. Stejně tak jsem velice stál o spolupráci se Zdeňkem Svěrákem, ale nepodařilo se mi ho přesvědčit. Nova měla zkrátka nálepku komerční televize. Napsal mi alespoň spolu s Jaroslavem Uhlířem písničku k seriálu Hospoda.

Byly i další neúspěchy?
Samozřejmě. Ne všechno se podařilo. Například jsme si vymysleli pořad, který měl simulovat naživo počítačovou hru. Jmenoval se Někdo to rád software. Jiřina Bohdalová tam třeba přeskakovala různé překážky, stejně jako to dělali ti panáčkové na počítačové obrazovce. Moderoval to Petr Novotný. Ale nakonec to celé skončilo ostudou, protože ve finále zkolaboval počítač či něco podobného. Nerad na to vzpomínám. Ale nutno přiznat, že tady fungovala určitá tolerance vedení Novy, že když se něco nepovedlo, nedělala se z toho tragédie. Prostě se to „odmávlo“ a jelo se dál. Co naopak považuji za velký úspěch, byly nádherné a divácky opět velmi vděčné soutěže typu Bingo, Riskuj!, Kolotoč anebo Chcete být milionářem?, které dramaturgoval geniální Josef Prouza. Mimochodem, Bingo režíroval Jirka Adamec a seznámil se tam se svou pozdější manželkou Janou, která v pořadu zvedala telefony s reakcemi diváků. Takže ten pořad byl pro některé lidi skutečně osudový… (smích)

Když jste se zmínil o Petru Novotném, nemůžeme pominout jeho legendární estrády…
Petr Novotný přišel až trošku později. Ale když jsme s ním natočili první pořad, Líba Šmuclerová, která v té době byla programovou ředitelkou, prohlásila, že jde o pokleslou zábavu a že už je to opravdu hodně lidové. A na poradě se rozhodlo, že se Novoty budou vysílat pouze v létě, v době takzvané okurkové sezóny. Ale když pak začaly jeho pořady dobývat divácká srdce, sledovanost se neustále stupňovala a na natáčení začaly jezdit plné autobusy nadšených lidí, dokázala přiznat, že se zmýlila.
Legendární byly také přímé přenosy nejrůznějších hudebních akcí. Čím jste je ozvláštňovali?
Základ by vždycky daný, ale i v těchto případech jsme se snažili pobavit diváky a vymýšleli jsme například velmi kuriózní moderátorské dvojice. Třeba u Zlatého slavíka duo Štefan Margita a Lucie Borhyová anebo Tereza Pergnerová a Jiří Suchý či Hana Zagorová a Vilda Čok. To nevymyslíte!

Když padla zmínka o manželské dvojici Hana Zagorová a Štefan Margita, koho napadlo dát je dohromady jako moderátory „nachytávacího“ pořadu Hogo Fogo?
Věděl jsem, že Hanka kdysi moderovala svoje pořady v Ostravě, a tak jsem se jí jednou zeptal, jestli by neměla chuť udělat si nějaký pořad se Štefanem, o němž je známo, že je velmi vtipný. Ona mi řekla, že to musí se svým mužem zkonzultovat, a pak mi volala, že Štefan souhlasí, ale že bude dva měsíce v Paříži. Tak jsem fanfarónsky prohlásil, že si tam za nimi zajedu – a také jsem tak učinil. V tom byla mimochodem také sympatická velkorysost doktora Železného. Pobyl jsem v hlavním městě Francie týden, s Hankou a Štefanem jsme vysedávali v pařížských restauracích a odjížděl jsem s námětem na Hogo Fogo v kapse.

Dalším velmi zajímavým pořadem bylo například hudební Eso, které k překvapení všech oslovilo teenagery a stalo se pro ně kultovním televizním počinem, a to především díky tehdy neznámé, ale neuvěřitelně spontánní Tereze Pergnerové, Kde jste ji objevil?
Terezka byla jako moje adoptivní dcera, protože s jejím otcem, Edou Pergnerem, jsem se znal už od šedesátých let a také z našich raných rozhlasových začátků. Jednou, tuším, že to bylo v roce 1989, mi přivedl svou patnáctiletou dceru do rádia a její první pořad jsme moderovali spolu. Později měla v rádiu svůj vlastní pořad s Rudolfem Hrušínským nejmladším. A když jsme dělali konkurs na moderátorku Esa, vzpomněl jsem si na ni… Byla jednoznačně ze všech nejlepší. Typicky pergnerovsky spontánní a živelná, s ničím neměla problém a byla jedinečná. Volba byla tedy jasná. Pořad Eso byl vlastně televizní hitparádou, což už samo o sobě mělo punc něčeho, co mladé zajímá, a když k tomu ještě přihodíte Terezinu výjimečnou empatii, bezprostřednost a navíc i velmi dobrou angličtinu, což se jí vyplatilo při komunikaci se zahraničními kapelami, máte recept na dobrý pořad.

V letech 1996 a 1997, tedy za vašeho šéfování, vznikl i hraný seriál Hospoda, který Nova pravidelně s úspěchem opakuje každé léto…
Nešlo vlastně o seriál, spíše o sitcom, protože v každém dílu je určitý příběh, který je v té epizodě také uzavřen, kromě toho se většina děje odehrává na jednom místě. Což odpovídá anglickému názvu situation comedy, anebo ještě lépe sitting comedy, tedy že herci u toho převážně sedí. Byl to od počátku šťastný nápad geniálního režiséra Jaroslava Dudka, který si všechny scény pečlivě připravoval a „vypiplával“. Kromě toho dokázal do projektu přitáhnout neuvěřitelně exkluzivní herce: Jana Kanyzu, Jiřího Menzela, Petra Nárožného, Josefa Dvořáka, Zuzanu Bydžovskou, Lubomíra Lipského, Ladislava Potměšila, Bronislava Poloczka, Viktora Preisse, Josefa Somra – zkrátka plejádu hereckého nebe. Někteří z nich tehdy prohlašovali, že si s Novou nezadají, ale síla osobnosti Jaroslava Dudka byla tak velká, že protentokrát „to“ hodili za hlavu. A co se Hospody týče, rozhodně se nemají za co stydět. A text k ústřední písničce napsal dokonce Zdeněk Svěrák, z čehož jsem měl velkou radost. „Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky, z té naší hospody stoupají tři schody“ – to je přece geniální metafora! Smekám klobouk! A dodnes jsem pyšný, že se nám podařilo dát dohromady něco takového. Málokdo ví, že po několika letech se pak vrátil původní scenárista Jiří Drejnar z Anglie a nabídl Nově pokračování Hospody. Dokonce to měl domluveno i s herci, kteří v té době byli naživu, ale už nikdy k tomu nedošlo. V té době jsem už v Nově nebyl, fungoval jsem jen jako prostředník.

Dá se říci, že jako šéf zábavy jste ovlivňoval styl televizní‘ stanice Nova.
Umělecká kritika mi tehdy vyčítala, že jsem vrátil na televizní obrazovku estrády a „normalizační hvězdy“ a že kazím vkus národa. Nicméně my jsme ani příliš nepočítali s přízní umělecké kritiky, důležitý pro nás vždycky byl ohlas u diváků. Televize je masová kultura. V současnosti se sice ČT art a ČT2 pokoušejí diváka vychovávat, ale podle mého názoru se lidé nechtějí nechat vychovávat, chtějí se bavit. A jak mohu kazit vkus někoho, kdo žádný vkus nemá? A pokud jej někdo má, těžko mu ho kdokoli může vzít. Takový člověk se pak stává uměleckým kritikem… (smích) Ale pro Novu byl vždycky určující masový divák. Kromě toho si uvědomte, že na rozdíl od veřejnoprávní televize, která dostává od státu koncesionářské poplatky, ať už vyrobí, co chce, komerční televize je živa z prodaných reklam. Takže já tvrdím, že soukromá televize je dělaná pro inzerenty, kterým svými programy kupujeme diváky. Museli jsme inzerentům zajistit určitý počet diváků (což se měří peoplemetry), a když jich bylo méně, takzvaně se dosypávalo. To znamená, že se muselo odvysílat tolik reklamních spotů, aby byla splněna dohoda s tou kterou reklamní agenturou. Takže čím víc se na naše pořady dívalo lidí, tím dřív bylo splněno. A o to šlo. Vladimír Železný razil zásadu, že kuchař má vařit to, co chutná strávníkům, a ne to, co chutná kuchaři.

Říkal jste, že dnes televizní zábava skomírá. Čím to podle vašeho názoru je?
Už jsem se zmínil o tom, že v současnosti se všechno dělá rychle a levně. Jenomže dát dohromady dobrý zábavný pořad – to chce čas. A nápady. Dokázali jsme o jednotlivých číslech dlouho diskutovat, bavit se o tom, přít se, vymýšlet, předělávat, překopávat, posuzovat jednotlivé protagonisty, znovu sestavovat… Když vzpomínám, jak jsme to tehdy dělali, vybavuje se mi především, že když nás něco bavilo, dokázali jsme vyvinout takovou energii, že to muselo být na výsledku poznat. Dnes mám pocit, že lidé, kteří jsou odpovědní za televizní zábavné pořady, to mají pouze jako zaměstnání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *