Josef Louda – Člověk fotograf

Knížka, kterou Josef Louda sestavil ku svému potěšení. Já s potěšením do ní přispěl.
Ivan Rössler, televizní scenárista, autor mnoha zábavných pořadů

Milý Josefe Loudo,
známe se mnoho let a díky vám mám doma hodně fotografií, které jste mi věnoval. Jsem vám za ně nesmírně vděčný, už jen proto, že Vaše oko prostřednictvím objektivu Vašeho fotoaparátu zachytilo moji osobu. Někdy celou, někdy dokonce v přítomnosti nějaké mně milé osoby, leckdy i celebrity, někdy jen detail. Je ale zajímavé, že na Vašich fotografiích vypadám mnohem lépe než ve skutečnosti. Jak to děláte, nevím. Jste jeden z mála fotografů, který ochotně fotografii zašle a nemá nic proti bezplatnému užívání, takže se mohu díky tomu vesele množit na internetu, chlubit na facebooku a všelijak jinak si dělat samožernou reklamu. Jsem poctěn, že jste mne zařadil do svého cyklu tváře se svatozářemi. Váš úmysl udělat z nás všech bezmála svaté je nádherný, žel bohu, mnozí z nás zůstávají jen pouhými svatoušky.Rád bych se vám nějak odvděčil, protože psát o vás, že jste výborný fotograf a milý člověk, to nejspíš napadne každého. Stejně tak každý bude psát o Vaší nápaditosti, profesionalitě a bude vychvalovat nejrůznější Vaše osobní a profesní kvality. Já mám jiný návrh – ať každý z těch, koho jste vyfotografoval se svatozáří, vám to oplatí stejnou měrou. Ať vyfotografuje vás – nejlépe také se svatozáří. Vznikl by tam unikátní cyklus: Tváře se svatozáří fotografují Josefa Loudu. Hlásím se jako první a to si pište, že si s tou fotografií hodně pohraji.
Váš obdivovatel

PAT a MAT …a je to!

Na začátku byla vlastně audiokniha. Jsem spolumajitel (s dr. Alanem Piskačem) vydavatelství FONIA a tak si sám od sebe něco objednám. Alan tehdy vyjednal práva od Lubomíra Beneše na audioknihu Pat a Mat a protože jsem obě postavičky miloval (a miluji), rozhodl jsem se, že jejich příběhy z němých grotesek převedu do povídek (nedělal jsem to poprvé, podobně vznikly přepisy i některých filmových příběhů). A protože se o našem projektu doslechl Albatros, projevil o můj text zájem a tak vznikla i knížka (byla přeložena i do slovenštiny). Knížku si můžete objednat, proč ne. Například ZDE!  Číst více

Markéta Dočekalová: Tvůrčí psaní 3 – rozhovor se mnou

Markéta Dočekalová je zkušená autorka i pedagožka. Před nedávnem vydala třetí pokračování knížky Tvůrčí psaní. Je věnováno televizi. Začínajícího autora, v případě televize scénáristy, zavádí do světa televize. Autor se dozví nejen jak napsat scénář, respektive jakou podobu jeho autorské sdělení má mít, aby to odpovídalo televizní normě a aby se s ní dalo dál pracovat, ale i jak své dílo ochránit (najde v knížce i autorský zákon, vzory smluv a další zajímavé dokumenty) a také s jakými televizními profesemi se může potkat. Markéta ví, o čem píše. Řadu let pro televizi pracuje a vyzkoušela si jak televizní zábavu v mé tehdejší redakci, tak i seriálovou tvorbu (podílela se například na nekonečném seriálu Ulice). Pokud dílo napíše praktik, vždy ho doporučuji a pokud ho napíše navíc zkušený pedagog (Markéta řadu let organizuje kurzy a má i své webové stránky). Suma sumárum: Tvůrčí psaní 3 Markéty Dočekalové by nemělo chybět v knihovničce žádného autora, který začíná a chce psát pro televizi. Po přečtení knížky mu bude ledacos jasno a vyhne se řadě slepých uliček. Velké ctí pro mne bylo, že jsem byl autorkou osloven, abych odpověděl na její otázky. Tento rozhovor si dovoluji uvést v plném znění.  Číst více

Nedvědi na Strahově

Nedvědi na Strahově, 6 P, Praha 2001

Petr Novotný mne vyzval, abych přispěl do jeho knížky Nedvědi na Strahově. Tady je můj text:

Milý Petře,

velice rád právě hovím Tvému přání, abych napsal svou vzpomínku na téma Nedvědi na Strahově. Nikoliv však za zdaněný honorář, jak nabízíš, ale za nezdaněný oběd.

Vzpomínám na to, jako kdyby to bylo včera, kdy jsi slovo Strahov vyslovil poprvé i s poznámkou, která mne měla uklidnit a sice, že když přijde málo lidí, přesuneš se na Rošičák, který je menší, ale je také na Strahově. Ani na okamžik jsem ale nezapochyboval, že se Ti povede naplnit stadión spartakiádní, protože tvůj plán byl tak megalomanský, že se nejmíň sto tisíc lidí muselo přijít podívat, jak se Ti to nepovede. Dodneška si myslíš, že to byl úspěch, ale lidi přišli jenom proto, aby se Ti na prázdném stadiónu vysmáli. Dodnes nechápu, kde se vzalo tolik posměváčků najednou! Asi jsme opravdu příliš poťouchlý národ.  Číst více

Smlouvu s Martinem? Stačí si plácnout

Tento článeček jsem napsal do knížky:

Petr Macek: Lesk a špína showbyznysu, str.136 – Nakladatelství JOTA, Brno 2009

S Helenou Vondráčkovou se znám od jejího příchodu do Prahy, kde se velmi rychle stala přední hvězdou divadla Rokoko, jehož ředitel Darek Vostřel patřil do týmu tří „vé“: Vobruba – Vašta – Vostřel. Pro ty, co ony časy nepamatují, připomínám, že „Pepík“ Vobruba byl dirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, Jaromír Vašta pak skvělý televizní režisér. Spolupracovat s tímto týmem bylo velice prestižní záležitostí. Je jasné, že Darek Vostřel všechny své hvězdy z Rokoka pravidelně dostával do rozhlasových studií (hity vznikaly především za doprovodu TOČRu) a na televizní obrazovku. Už první písnička s TOČRem (Červená řeka) zajistila Heleně obrovskou popularitu a rok poté i zmíněné angažmá v Rokoku. O Heleně jsem často psal, dělal s ní rozhovory a když mi v roce 1968 nabídl Jiří Malásek po svém návratu z festivalu San Remo, abych otextoval písničku Gli occhi mei, měl jsem radost, že byla určena právě Heleně. nazval jsem jí Utíkej a Josef Vobruba při natáčení v refrénu přidal rozpustilé „j“, takže Helena v refrénu zpívá „jutíkej“.

 Číst více

75 let – Český rozhlas

S rozhlasem spolupracuji prakticky od svého novinářského „dětství“.  Poprvé jsem do něj vstoupil v roce 1964. Ujal se mne tehdy Zdeněk Bidlo v redakci AZ.  Sborníček však paradoxně připravil jiný Zdeněk, který mne mimochodem ve svém pořadu Metronom uváděl do tajů televize. Vydal Český rozhlas, duben 1998 ke svému 75. výročí.

Můj příspěvek:
Rozhlas má pro mne tisíce rozměrů, je tématem na knihu; co vybrat, aby to bylo stručné. Pamatuji se ještě na prehistorické doby rozhlasu, kdy se magnetofonový pásek lepil tekutým lepidlem a tak člověk odcházel z práce celý upatlaný a lepivý. Druhý den ve studiu jsem pak celý udiven sledoval, jak takto polepený pásek se odvíjí od středového kotouče i když by – podle zákona lepivosti – se neměl vůbec pohnout. A jak se ještě v šedesátých letech nahrávalo! Přenosný magnetofon „majhag“ (psalo se to nejspíš německy: Meihag) vážil nejmíň patnáct kilo, byl na kličku a na jedno natočení se dalo nahrát tak pět šest minut. Pak se musel vyměnit pásek, natočit pérko a jelo se dál. Od té doby rozhlas udělal obrovský pokrok a je tak digitální, až mě z toho jde dvojková soustava kolem. Ovšem pokud natočíte hovadinu, je pak jedno, zdali je analogově či digitálně natočená, je to jen více či méně kvalitněji natočena hovadina.  Číst více

Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami!

V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB

Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.  Číst více

Velká sázka o knír Jana Rosáka

Oldřich Dudek: Velká sázka o knír Jana Rosáka, Forma s.r.o. 1995

K této knížce jsem napsal úvod. Zde je:

Stručně zopakuji: Oldřich Dudek a Jan Rosák uzavřeli na sklonku roku 1993 sázku. Předmětem sázky byl spor, zda Oldřich Dudek nakreslí (nenakreslí) 365 vtipů během jednoho roku s manželskou, mileneckou atd. tematikou, a to ze současnosti a navíc pouze v prostředí ložnice. Nešlo o peníze, šlo o mnohem víc – v sázce byl knír na straně Jana Rosáka a vousy a vlasy na straně Oldřicha Dudka.
Je to druhá největší sázka, která stojí za zaznamenání. Tu první jsem prožíval jako dítě a vydala na román, který všichni znáte. V něm se vsadil jistý Phileas Fogg, že je schopen objet svět za pouhých osmdesát dní, což v době Julesa Verna nebyla zdaleka taková hračka jako dnes. Fogg se domníval, že prohrál, ale ve skutečnosti vyhrál, neboť putoval proti času a vlastně jeden den vydělal. Tedy ten, který mu zdánlivě chyběl.  Číst více

Můj zlozvyk při čtení

Tenhle druh knížek dával dohromady Vratislav Ebr, vynikající knihkupec, dobrý vypravěč a popularizátor knih. Dodnes pořádá večírky po klubech. Vydal AZ servis, Praha 1992