Muži v ofsajdu

 

 

Jednou jsem byl v Moskvě a moje kolegyně z moskevského rozhlasu mne seznámila s Jurijem Sidorovem, který zdramatizoval Muže v ofsajdu Karla Poláčka. Projevil zájem, aby písničky vznikly u nás v Čechách. Protože se mi text libreta líbil, nechal jsem ho přeložit z ruštiny a společně s Leošem Koskem (on hudbu a já texty) jsme do té hry napsali řadu písní. Hru pak vydala DILIA (1989). Na jevišti se nikdy neprovozovala ani u nás, ani v Rusku, kam jsme písničky Jurijovi odvezli. Ale natočil ji Jan Fuchs jako rozhlasovou hru. Pamatuji si, že roli reportéra dostal Miroslav Horníček. Uvádím zde alespoň texty písní, to snad jako jejich autor mohu.

 Číst více

Poezie z očí do očí

Můj příspěvek do sborníku NEŽ SE ZVEDNE OPONA, sestavil Otakar Brůna a vydalo nakladatelství PANORAMA v roce 1984. Já přispěl rozhovorem s Alfredem Strejčkem, jehož jsem jako recitátora velice obdivoval.

Mohl bych vám, milí čtenáři, snadno předstírat, že jsme s Alfrédem Strejčkem čistě pro vás inscenovali pravé nokturno.
Mohl bych bájit o tom, jak jsme se vypravili do Poděbrad, chodili nocí po autentických místech, kde se recituje, a pomocí detailů vyvolávali tehdejší atmosféru. Vidíš tenhle strom? zeptal by se Alfréd Strejček. Pod tímhle stromem jsem recitoval Okudžavu.

A mluvilo by se o Okudžavovi . . .
Ale neudělám to, vzpomínky z těch poutí za poezií jsou tak pevně zakořeněny, že se dají snadno vyvolat i uprostřed nejrušnější Prahy a třeba v jasném odpoledni, kdy po měkkých stínech a lyrických zákoutích není ani památka. Avšak stejně jako lze poezii najít všude, liší se jen svou povahou a „stupněm utajení“ v sebesyrovější skutečnosti, dá se všude i zahrát si na pomyslné nokturno v lázeňské zahradě. Ale k tomu už patří i nezbytná úvodní otázka: Které Neumannovy Poděbrady byly v tvém životě první?  Číst více

Patnáct oken do písničky

Tenhle článek jsem napsal do útlého sborníčku Patnáct oken do písničky, který sestavil Jaromír Hořec. Považte, vyšel v nákladu 30 000 výtisků a stál 10 Kčs. Knížka není datovaná, ale článek vznikl někdy v roce 1965, krátce poté, co Václav Neckář přišel do pražského Rokoka. Přepadli jsme ho s fotografem J. Žáčkem v Melantrichově ulici (v bývalém hodinovém hotelu), kde tehdy měl malý pokojík.

MOTTO: Dalo by se říci: Jako sůl nad zlato, soukromí nad zlato. Jenže k tomu, aby člověk měl soukromí, potřebuje zlato a aby získal zlato, musí přicházet o soukromí. EDUARD PERGNER
 Číst více