Gustav Oplustil – Za humorem cestou necestou

Gustava Oplustila jsem znal už ze svého externího působení v České televizi. Nikdy jsme spolu nic v té době nedělali. Proto jsem byl rád, když přijal naši nabídku ke spolupráci s TV NOVA, ale o tom dál už samotný Gustav Oplustil:

Po neshodách s tvůrčí skupinou České televize mě oslovil dramaturg televize Nova Radan Dolejš a s ním také režisér Jirka Adamec, zda se nechci autorsky podílet na velkém Nováckém Silvestru, který právě připravují. S oběma jsem se dobře znal, s Jirkou Adamcem nejednou i spolupracoval ještě v dobách Československé televize.
O Radanovi jsem věděl, že jeho skupina Šlapeto se stala pokračovatelem žánru, který jsme kdysi s Podskalským rozjeli, tedy staropražského retra. Zdeněk skupinu objevil a ihned zařadil do jednoho našeho pořadu. Byli výborní a měli u diváků mimořádný úspěch. Vydávali jedno CD za druhým.  Číst více

Milión snů

Asi moje nejznámější píseň pro Argemu. Vznikla v roce 1999 a měla být k miléniu a slovo milión se k němu hodilo bezvadně.

 Číst více

Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami!

V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB

Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.  Číst více