Jiří Šlitr by slavil 101 let

Na konci šedesátých let jsem psal knížku Vernisáže. Měla vyjít v Pantonu a měla obsahovat fiktivní vernisáže hudebníků, kteří byli současně i výtvarníky.

Pohovořil jsem tehdy s bratry Suchými (Jiří a Ondřej), oslovil jsem Jiřího Jelínka, Jana Wericha, Karla Gotta a řadu dalších. Pochopitelně také i Jiřího Šlitra. Seděli jsme spolu v jeho vilce a povídali si. Výsledkem byla fiktivní vernisáž ve lví kleci, kterou jsem pro vás ve svém archívu vyhledal, protože dnes by Jiří Šlitr oslavil 101 let. Bohužel, zemřel rok po našem setkání v roce 1969. Tak berte fiktivní vernisáž jako dárek. Je to její premiéra. Text nebyl nikdy publikován.
 Číst více

Jan Werich se narodil před 120 lety

Jan Werich by dnes (6. 2. 2025) oslavil 120 let. Když jsem ho v roce 1969 navštívil, byl mnohem mladší.

Byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory, a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění. Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky).

 

Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se. Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. „Dobrá,“ zní odpověď, „tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.“ Taxík, rychlý odjezd na Kampu.

 Číst více

Byl první, kdo v roce 1989 odvysílal rozhovor s Václavem Havlem. „A bylo toho víc,“ vzpomíná Ivan Rössler

Publikováno 28. 11. 202409:45 PRAHA IN.cz 

ROZHOVOR: Ivan Rössler je pojem českého šoubyznysu. Písně s jeho texty zpívali Karel Gott i Helena Vondráčková. Největší ohlas však vzbudil jako šéfredaktor redakce zábavy televize Nova po boku Vladimíra Železného mezi roky 1993-2006. Server PrahaIN.cz ovšem zajímala jeho předešlá činnost. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy totiž dlouhé roky působil v Mikrofóru Českého rozhlasu, v pořadu, který příští rok oslaví šedesáté narozeniny. V minulém režimu šlo o výjimečnou záležitost a jistou hudební oázu.

Mikrofórum bylo určené mladým posluchačům, aby je režim odlákal od západního vlivu. Tak Vám to tehdy bylo řečeno?

To si můžete najít na Wikipedii.

Stalo se.

Když začalo Mikrofórum, bylo mi dvacet, tak jsem o tom tehdy tak neuvažoval. Faktem ale je, že tehdy se poslouchalo Radio Luxembourg, kterému se říkalo Laxik. Pak se také poslouchala pirátská stanice Radio Caroline. Mikrofórum tedy v roce 1965 bylo podanou rukou mladým lidem, aby si přeladili. Proto Mikrofórum svobodně hrálo západní hudbu, která se v jiných pořadech nehrála. Ostatně znělkou se stala americká instrumentálka Raunchy.

Chápu.  Číst více

Moje lodička na rozhlasových vlnách. (ukázka z připravované knížky)

Psáno pro Medicína a umění 2/2023/75

S Alešem Cibulkou v Toboganu, to je pořad, který jsem před více než třiceti lety založil a vysílá se dodnes.

Rozhlas má pro mne tisíce rozměrů. Pamatuji se ještě na prehistorické doby rozhlasu, kdy se magnetofonový pásek lepil tekutým lepidlem, a člověk tak odcházel z práce celý upatlaný a lepivý. Druhý den ve studiu jsem pak celý udiven sledoval, jak takto polepený pásek se odvíjí od středového kotouče i když by – podle zákona lepivosti – se neměl vůbec pohnout. A jak se ještě v šedesátých letech nahrávalo! Přenosný magnetofon „majhag“ (psalo se to nejspíš německy: Meihag) vážil nejmíň patnáct kilo, byl na kličku a na jedno natočení se dalo nahrát tak pět šest minut. Pak se musel vyměnit pásek, natočit pérko a jelo se dál. Od té doby rozhlas udělal obrovský pokrok a je tak digitální, až mě z toho jde dvojková soustava kolem. Ovšem pokud natočíte hovadinu, je pak jedno, jestli je natočená analogově či digitálně. Je to prostě jen více či méně kvalitně natočena hovadina.  Číst více

Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami!

V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB

ÚVOD

Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.  Číst více