Pavel Sedláček 80+

Psáno pro Medicína a umění 4/2021/67

Je naprosto neuvěřitelné, že Pavel Sedláček letos oslavil osmdesáté narozeniny. To plus za číslovkou znamená, že k té osmdesátce se připočítávají vteřiny, dny, měsíce, až do dalšího jubilea. Když Pavla Sedláčka potkáte, budete muset uznat, že má daleko do jakéhokoliv dědkovství. Jeho výraz v obličeji je spíš klukovský. Poprvé jsme se pravděpodobně potkali někdy v roce 1968. Byl jsem na vojně a byl jsem vyslán jako vojín základní služby do poroty Armádní soutěže umělecké tvorby. Takové vojenské hledání talentů. Pamatuji se, že tam přijel Hynek Žalčík, pak ještě pár hudebníků, kteří mi vypadli z hlavy a Pavel Sedláček. Po amatérském klání tam zahrál se svou tehdejší kapelou. Když jsem se z vojny vrátil, nabídl jsem mu spolupráci jako textař. K mému překvapení nabídku přijal. Výsledkem bylo EP (malá deska se čtyřmi písněmi). Jednu z nich si na zahraniční melodii Pavel otextoval sám, ke druhé napsal hudbu a text jsem napsal já a k Pavlovu překvapení jsem přivezl z Brna dvě písničky, které napsal Petr Ulrych a které jsem sobecky otextoval sám. Deska dnes patří spíš ke kuriozitám Pavlovy diskografie. Písničky nepatří k hitům, ani evergreenům, ale ve své době svůj účel splnila. Kdo si to nepamatuje, tomu připomenu, že tehdy bylo zcela nemyslitelné zpívat anglicky. A anglický zpěv, a zejména rock and rolly, je přesně to, co Pavlovi vždy sedělo, sedí a bude sedět.  Číst více

Sašu Janovského mám rád

Psáno pro Medicína a umění 4/2021/67

Sašu Janovského mám rád. Naše spolupráce začala v roce 1968, kdy jsem dělal tiskového tajemníka Děčínské kotvy a Saša se stal dvorním „kotevním fotografem“. Když jsem byl na vojně, tak mi občas dohodil nějakou práci, abych si k žoldu přilepšil. Naše spolupráce byla intenzivní na sklonku šedesátých a v sedmdesátých letech. Později příležitostná, ale potkáváme se doposud. Vybral jsem z jeho mnoha fotografií deset. Snažil jsem se, aby byly zajímavé. Nejcennější je Jan Werich se svou ženou. Tu asi nemá nikdo.  Číst více

Diana Sixtová a její zajímavá vína – Collection 242

Psáno pro Medicína a umění 4/2021/67

Diana Sixtová je nejen obchodní ředitelkou firmy Merlot d´Or, která se specializuje na dovoz francouzských vín, ale i zkušenou sommeliérkou. Známe se dlouho a společně jsme s partou milovníků vína projeli za vínem kus světa. Nabízíme vám vždy nějaké zajímavé a cenově dostupné víno. Dnes vám představíme novinku Collection 242. Co se za tím názvem skrývá?

S cuvée Collection otevírá Louis Roederer novou kapitolu, kterou navazuje na dlouhou historii Brut Premier a zároveň jí dává úplně nový rozměr. Toto multi-ročníkové champagne odhaluje sílu techniky assemblage (scelování), která každým dalším rokem znovu a znovu potvrzuje svoji geniálnost. Nově je v Collection použitá tzv. réserve perpétuelle, kterou ve vinařství založili počínaje ročníkem 2012 a která je uchovávaná ve velkoobjemových nerezových tancích, bez přístupu vzduchu. Principem je, že každým rokem je k předchozím vínům přidáno cca 20–25 % nového ročníku a stejné množství z réserve pérpetuelle je použito v aktuálním cuvée. Réserve pérpetuelle dodává vínu komplexnost, svěžest a energii.  Číst více

Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami!

V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB

ÚVOD

Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.  Číst více