Moje lodička na rozhlasových vlnách. (ukázka z připravované knížky)

Publikováno

Psáno pro Medicína a umění 2/2023/75

S Alešem Cibulkou v Toboganu, to je pořad, který jsem před více než třiceti lety založil a vysílá se dodnes.

Rozhlas má pro mne tisíce rozměrů. Pamatuji se ještě na prehistorické doby rozhlasu, kdy se magnetofonový pásek lepil tekutým lepidlem, a člověk tak odcházel z práce celý upatlaný a lepivý. Druhý den ve studiu jsem pak celý udiven sledoval, jak takto polepený pásek se odvíjí od středového kotouče i když by – podle zákona lepivosti – se neměl vůbec pohnout. A jak se ještě v šedesátých letech nahrávalo! Přenosný magnetofon „majhag“ (psalo se to nejspíš německy: Meihag) vážil nejmíň patnáct kilo, byl na kličku a na jedno natočení se dalo nahrát tak pět šest minut. Pak se musel vyměnit pásek, natočit pérko a jelo se dál. Od té doby rozhlas udělal obrovský pokrok a je tak digitální, až mě z toho jde dvojková soustava kolem. Ovšem pokud natočíte hovadinu, je pak jedno, jestli je natočená analogově či digitálně. Je to prostě jen více či méně kvalitně natočena hovadina.  Číst více

Château La Conseillante

Publikováno

Psáno pro Medicína a umění 2/2023/75

Diana Sixtová je nejen obchodní ředitelkou firmy Merlot d´Or, která se specializuje na dovoz francouzských vín, ale i zkušenou sommeliérkou. Známe se dlouho a společně jsme s partou milovníků vína projeli za vínem kus světa. Dnes se vydáme na Château La Conseillante.
To je poměrně hodně staré vinařství, že?
Historie Château La Conseillante sahá až do poloviny 18. století. V době svého vzniku měla správu majetku na starosti madame Catherine Conseillan, od níž získalo chateau i své jméno a zdejší vína se tak již v roce 1756 prodávala pod jménem La Conseillante. Po odchodu Madame Conseillan přešel majetek na rodinu Despoujal. Rodina Nicolas, která vlastní toto vinařství dodnes koupila Château La Conseillante v roce 1871 od rodiny Leperche. Od roku 1970 spravují Château La Conseillante dvě různé větve majitelů rodiny, které jsou dnes zastoupeny Jean Valmy Nicolasem a Bertrandem Nicolasem.  Číst více

Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami!

Publikováno

V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB

ÚVOD

Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.  Číst více