V roce 1997 vydalo nakladatelství FORMÁT a KNIŽNÍ KLUB
ÚVOD
Dovolte mi na úvod malé vysvětlení. Na počátku nebyl vůbec úmysl napsat nějakou knížku. Stalo se ale jednou, že jsem se pustil do řeči s Magdalenou Dietlovou, která mi se zápalem vyprávěla o připravovaném časopisu XANTYPA. Bavili jsme se o tom, co by se tam mohlo tisknout a při té příležitosti jsem se svěřil s tím, že za těch třicet let, co se profesionálně věnuji psaní, se mi doma nashromáždila řada zajímavých rozhovorů, fotografií, kreseb a dalších předmětů a že bych se docela rád k některým lidem, třeba na stránkách jejího časopisu, vrátil. Nechtěl jsem jenom oprášit stařičké výstřižky, ale chtěl jsem se k zajímavým osobnostem, které jsem potkal, v duchu vracet a připomenout si, co všechno jsem s nimi zažil. Někteří už nežijí a pro mnohé jsem věkově mohl být synem nebo dokonce vnukem. Hodně z nich mne velice ovlivnilo a aniž si to možná uvědomili, setkání s nimi byl pro mne obrovský dar. Cítil jsem – a dodnes k nim cítím – přátelský vztah. Jsou mými nedobrovolnými přáteli stejně tak jako všichni ostatní, s nimž jsem se (bohužel) seznámil jen prostřednictvím jejich díla: spisovatelé od Seneky po Henryho Millera, malíři od Bosche po francouzské impresionisty, hudebníci od Bacha po Jaroslava Ježka atd. atd. Ti, o kterých píšu jsem alespoň jednou potkal a mohl si nimi mluvit. Jsem osudu za tato setkání vděčen. Jejich prostřednictvím jsem sáhl hluboko do historie – třeba když jsem si s Cyrilem Boudou povídal o Mikoláši Alšovi anebo s Josefem Sukem o jeho dědečkovi stejného jména a pradědečkovi Antonínu Dvořákovi.
Jednou jsem v rozhlasovém archívu našel vyprávění Jaroslava Kvapila o jeho literárních začátcích. Poslouchal jsem to vyprávění z magnetofonového pásku a zpozorněl jsem, když Jaroslav Kvapil hovořil o tom, jak si vydal vlastním nákladem svou první sbírku veršů a odvážně ji přinesl Janu Nerudovi, který ho vlídně přijal, aby sám zavzpomínal na to, jak jeho, za podobných okolností, vlídně přijal Karel Jaromír Erben. V tomto místě jsem magnetofon vypnul, nalil si skleničku dobrého pití a snažil si představit tu historickou hloubku, do které jsem se ponořil a to v té nejautentičtější podobě, která byla technicky možná. Abyste tomu rozuměli: když cokoliv čtete, a mohou to být texty staré tisíciletí, není tam ta emoce, jako když toho člověka autenticky slyšíte. On tu sice už není, ale jeho hlas k vám promlouvá, takže tu ten člověk současně i je.
Takhle jsem o tom tedy Magdaleně Dietlové vyprávěl. A ona mi řekla: to není špatný nápad, tak mi o těch lidech něco napište a vždycky k tomu dáme nějaký zajímavý předmět, fotografii, kresbu a budeme tomu říkat relikvie. Když jsem tedy začal psát pro Xantypu cyklus vzpomínek pod názvem Moje relikvie, poznal jsem najednou, že snadno popíšu skoro dvěstě stránek a zdaleka ještě nebudu schopen napsat o všech zajímavých lidech, které jsem kdy potkal.
Cosi na toto téma jsem pak při nějaké příležitosti vyprávěl dlouholetému příteli Otovi Brůnovi, který mi nabídl, abych napsal tuto knížku. Prosím, berte ji jako mozaiku momentek z letmých, ale i dlouhodobějších známostí. A proč se jmenuje Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami? Protože je to pravda.
***
Ještě než se pustím do tichého rozmlouvání s lidmi, kteří jeden po druhém usednou vedle mého počítače, abych s nimi po letech znovu rozprávěl, dovolte mi připomenout pár lidí, kteří mají zásluhu na tom, že jsem vůbec kdy něco napsal. Na počátku všeho byl na počátku šedesátých let vedoucí kulturní rubriky Mladé fronty Svatopluk Svoboda, který nezahodil do koše mé první pokusy, ale rok mi posílal dopisy a povzbuzoval k dalšímu psaní. Otiskl také moje první články. V Mladé frontě mne posléze zdědil Míla Hájek, který později přešel do Mladého světa a tam jsem se díky němu seznámil s dvěma zajímavými lidmi: Jiřím Černým a Rudolfem Křesťanem. Od obou – aniž to možná tuší – jsem se v té době mnohé naučil. Na Křesťana mám jednu drobnost: omylem mne pod jeden článek podepsal s třemi „s“, takže moje jméno vypadalo takto: RÖSSSLER. Když jsem to viděl, volal jsem mu a řekl: Rudo, to už není jméno, ale velmoc (viz písmena vysazena tučně). Bacha na mě!
Pak přišel pokus uživit se na volné noze. To bylo v roce 1964. Intuitivně jsem zamířil do Večerní Prahy, kde jsem nikoho neznal, a kde mi první příležitost dal Bohuš Štěpánek. Nakonec se z toho vyvinula několikaletá spolupráce. Nedávno jsem na ni vzpomínal v hotelu Fórum s bývalým redaktorem Večerní Prahy a nyní velkým bossem Sašou Mikšovicem. Ve Večerní Praze jsem poznal dalšího velmi zajímavého člověka, od kterého jsem se rovněž mnohé naučil – Jana Nového. Jeho oblíbenou radou bylo, když vzal do ruky rukopis a nečtený ho vracel: Škrtni prvních deset řádek, posledních pět a vyškrtej všechna adjektiva. Míval téměř vždy pravdu.
Vedle Večerní Prahy jsem dělal dvakrát tiskového tajemníka Bratislavské lýry (1966, 1967) a jednou ve stejné funkci jsem byl u zrodu Děčínské kotvy (1968). Za obě „zaměstnání“ vděčím Janu Šternovi, který byl motorem všech tehdejších velkých festivalů a manažerem velkého formátu – bohužel v malé době. Nemohu nevzpomenout LUXOR, který byl sídlem Miniaturního kabaretu, jehož vůdčím duchem byl Eduard Pergner. Jako začínající autor jsem v Luxoru dostal příležitost číst své povídky na textappealech a potkávat další zajímavé osobnosti. Byl to Eda, který mne učil brát mikrofón do ruky a nezamotat se do kabelu, který mi vysvětloval, jak komunikovat s publikem a další a další jemnosti vystupování na veřejnosti. To se mi později velmi hodilo při veřejných rozhlasových nahrávkách.
A je to tady: rozhlas! Nesmím samozřejmě zapomenout na rozhlasové začátky – nejprve v redakci AZ, kde mi dal příležitost Zdeněk Bidlo (pracovali tam také další dvě zajímavé osobnosti: Ivo Fischer a dr. Jindřich Pokorný), později v redakci Mikrofóra, kde mne Karel Mastný učil stříhat a lepit pásky, Pepík Podaný mi vysvětloval rozdíl mezi psaním do novin a do rozhlasu a Jarda Jakoubek (tehdejší hudební redaktor Mikrofóra) mne zasvěcoval do tajů hudební dramaturgie. Byli i další rozhlasáci, kterým vděčím za první příležitosti – Míla Kolář, kterému jsem psal své fejetony, Jarda Navrátil, pro něhož jsem dělal své první hudební pořady a další a další. Rozhlas sám by vydal na zvláštní knížku. Vždyť je to už třicet let, kdy jsem poprvé vstoupil do jeho historické budovy.
Také televize mne velice brzy okouzlovala: psal jsem krátké scénáře pro televizní Metronom, jehož duší byl Zdeněk Brezina, větší hudební pořady pro dr. Juliuse Tschorna pro někdejší druhý program televize, stýkal jsem se s Vladimírem Dvořákem (když byl šéfem zábavy), Jiřím Maláskem a mnoha dalšími televizními tvůrci, kteří rovněž nešetřili radami, jimž se dodnes rád řídím. Dnes sedím v budově, ve které jsem televizně začínal (Měšťanská beseda je v současné době sídlem NOVY) a tam, kde dnes točíme Nováky, se točily například Televizní kluby mladých, do kterých jsem krátce vybíral hostující skupiny a některé jsem i uváděl.
Zajímavou etapou mého života byla spolupráce s Lyrou Pragensis. Podílel jsem se na začátcích subskripce knížek a výtvarných děl a to mne zavedlo do mnohých ateliérů (řada těchto návštěv je zde zachycena). Za tuto spolupráci vděčím Milanu Friedlovi a dodnes jsem rád, že mi Lyra Pragensis otevřela dveře do jiných estetických komnat než byly ty, ve kterých jsem se v útlém mládí pohyboval (svět pop music například) a seznámila mne s lidmi, které bych jinak stěží potkal.
Recenzentská činnost, na tu nevzpomínám moc rád – byl jsem jízlivý a břitký kritik. Své první větší kritiky jsem psal nejprve do Tvorby, kde jsem zahájil průšvihem: napsal jsem ostrou kritiku na jedno představení v Hudebním divadle v Karlíně. Mocný a vlivný ředitel chtěl tehdy moji hlavu. Šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek – ačkoliv mne v té době vůbec neznal – se za mne velmi ostře postavil a hlava mi tehdy zůstala. Do Tvorby jsem pak napsal desítky či stovky článků a byla to vždycky Tvorba, která mi otiskla článek, který se jinde otisknout báli. Později jsem ale přišel na to, že kritika není obor, který bych chtěl pěstovat, neboť nikdy si nemůžete být jist, že jste někomu mimoděk neublížil. A pak se mi stalo i to, že některých mých kritik bylo použito způsobem, který se mi nelíbil. Například jednomu autorovi odmítli novou hru poukazem na špatnou kritiku jeho první hry. Neschopný dramaturg se zaštítil kritikem, protože nebyl mocen vlastního názoru.
Éra Pantonu – rád vzpomínám na dr. Jiřího Štilce, který fandil mým neobvyklým a na svou dobu snad i odvážným projektům. Když jsem připravoval LP desku „Panton na Portě live“, která vyšla v roce 1985 dvacet čtyři hodiny po natočení, padla otázka: kdo tu desku schválí? (tato otázka je z dnešního hlediska také už stěží pochopitelná), doktor Štilec ani nezaváhal: pan Rőssler si ji schválí sám. A bylo to. Deska tehdy skutečně vyšla 24 hodin po natočení, čekalo se na ni ve frontě tři hodiny a první člověk si ustlal před pantonským stánkem na Portě ve tři hodiny ráno. Dodnes mne to dojímá!
Bojím se, aby úvod nebyl delší než celá knížka, tak už jenom pár poznámek: nejsou to vzpomínky – je to kaleidoskop setkání tak, jak je přinesl čas. Uspořádání není chronologické, ale takové, aby se knížka příjemně četla. A pokud tady hovořím o přátelství, jde – prosím vás – o můj cit k lidem, o kterých píši. Ostatně vždycky jsem si vybíral k rozhovoru lidi, kteří mne zajímali. Nemohu ale zaručit, že i já udělal stejný dojem na ty druhé. Bezpochyby mnozí na mne okamžitě zapomněli poté, co se za mnou zavřely dveře. Ostatně novináři někdy působí jako obtížný hmyz. A ještě něco: nečekejte pomluvy a skandály, nečekejte ani žádná odhalení a pikantnosti. Kdybych měl říct jedno slovo, které vystihuje pocit, který preferuji, pak toto slovo zní: vlídnost!
NA POČÁTKU BYLA HUDBA
Když jsem začal psát pro Večerní Prahu, velice rychle jsem se přiklonil k hudbě. Psal jsem kratičké zprávičky, rozhovory, glosy, pokusy o recenze a dnes, když se tím prohrabuji shledávám, že šlo jen o předávání informací o tom, co kdo vydal na deskách, kam kdo jede a jaký kdo měl úspěch. To nebylo, pravda, moc zábavné a tak – protože mne zajímala historie – jsem si dal zajímavé téma: JAK SE PÍŠE EVERGREEN. Obešel jsem pár autorů velmi slavných písní, abych přišel na kloub tomu, jak vznikla právě ta jedna konkrétní písnička, která se později stala evergreenem. Kterou začít (škoda, že knížečka není zvuková), mohli bychom si vždycky připomenout pár tónů. Už vím: Bude to:
PÍSEŇ PRO KRISTÝNKU
O tom, jak se zrodila Píseň pro Kristýnku, jsem vyzpovídal hudebního skladatele Zdeňka Petra a textaře Vladimíra Dvořáka. Připomeňme, že po vzniku této písničky, je tady celá generace Kristýnek. Ostatně nebylo to naposledy, co písničky ovlivnily výběr jmen: vzpomeňme ještě na Zuzany, Terezy a Barborky. Ale pojďme si s oběma autory povídat jen o té jedné, o Kristýnce!
Jak jste se vůbec potkali?
DVOŘÁK: To bylo, myslím, velmi jednoduché. Potkali jsme se. Nebo lépe řečeno potkali se dva lidé, kteří se potřebovali.
PETR: Myslím, že to bylo při Divotvorném hrnci v rozhlase v roce 1948.
DVOŘÁK: Ve skutečnosti to bylo ještě dřív a došlo k tomu někde okolo orchestru Karla Vlacha a divadla. Ovšem když jsme se poznali, neznal jsem Zdeňka Petra jako skladatele, znal jsem ho spíše jako výborného muzikanta s vynikajícím citem pro literaturu. Věděl jsem, že napsal Písničku o dvou copech, ale to na mne neudělalo žádný dojem. Jinak – abyste tomu rozuměl – tehdy nebyly žádné klany, byli jsme víceméně jedna rodina. Bylo tedy spíš těžké se nepotkat. Nuže, potkali jsme se, pojali jsme k sobě důvěru a chtěli jsme spolu něco udělat, jenže nevěděli jsme co. Ani už nevím, kterou písničku jsme napsali jako první. Nebyla to ta, kterou jsi potom roztrhal?
PETR: Možná. Myslím, že se jmenovala Přišlo mi psaní. Anebo to mohla být Píseň pro Lidušku. To bylo v roce 1949.
Jak tedy vznikla Píseň pro Kristýnku?
PETR: Kristýnka vznikla tak, že Vladimír dostal nápad napsat komedii podle Cervantesových Meziher.
DVOŘÁK: Literární inspirací byl Cervantes, ale nejdůležitější morální inspirací byly stesky ochotnické skupiny mladých lidí na Hanspaulce.
PETR: Vladimír jim slíbil, že jim napíšeme hru. Chtěli jsme zkusit, jestli vůbec něco takového dovedeme napsat. A tak jsme psali.
DVOŘÁK: Musíš říct, že jsme psali především pro svou zábavu. A když Píseň pro Kristýnku vznikla, měli jsme takovou radost, že já jsem už nikdy nic takového nepoznal. Stále jsme cítili potřebu ji někomu zpívat. Já například i jedné slečně. U Kristýnky šlo v případě textu o jakousi kombinaci silné literární inspirace s jistým upřímným a hlubokým citovým zážitkem. Došlo ke spontánnímu přetavení všech inspirací a tak vznikl maximálně osobní a upřímný text.
PETR: A přitom jsi říkal, že ten text vznikl asi za půl hodiny.
DVOŘÁK: Písničky obvykle vznikají buď za krátkou dobu nebo za dlouhou dobu, ale to se nedá nijak ovlivnit.
PETR: No, ona muzika vlastně vznikla za čtvrt hodiny. Vycházel jsem ze situace, v níž se měla písnička zpívat. Juan zpívá serenádu své dívce pod oknem a improvizuje vyznání. A jelikož píseň byla ve španělské hře, musela být španělská. A protože improvizovala vyznání, musela být jednoduchá.
DVOŘÁK: Když se to tak vezme, byl Juan zpěvák – amatér. Hra STO DUKÁTŮ ZA JUANA byla dopsána. Soubor se mezitím rozpadl a tak k divadelnímu provedení nedošlo. Došlo však po čase – díky Jiřímu Apltovi – k rozhlasové nahrávce.
PETR: Komedie se vysílala poprvé 10. května 1953.
DVOŘÁK: Bezprostřední nápad na Píseň pro Kristýnku byl ukryt v Cervantesových Mezihrách – Kristýnka je jednou z jejích postav. Jméno mne okouzlilo, protože hezky znělo. Kristýnka – jméno Kristýnka bylo tedy východiskem. Pak jsem si jenom sedl a psal. Vlastně jsem psal jen to, co bych rád řekl jedné slečně, ale psal jsem to současně i tak, aby to bylo také trochu španělské. Víte, ono je vždycky lepší psát text do nějaké konkrétní situace, protože ta písnička vám pak z ní vyplyne.
PETR: U mne šlo o to, abych to, co je řečeno v textu, dotáhl hudebně. Měl jsem vždycky štěstí na hezké verše. Nikdy za to nepustím na veřejnost ani tak muziky, se kterou by autor veršů nesouhlasil.
Píseň pro Kristýnku měla úspěch. Čekali jste to?
DVOŘÁK: Úspěch byl pro nás šokující. Sto dukátů za Juana se vysílalo asi dvacetkrát. A Kristýnka se hned druhý den po premiéře hrála ve všech lokálech.
PETR: A hrála se v různých úpravách: jednou jako tango, slowfox a v nočních vinárnách i jako cimbálovka. Emanuel Kaplánek se mi jednou přiznal, že ji se svou dechovkou hrál i jako pochod. I jako twist se hrála. Nahrána byla mockrát, z toho čtyřikrát ve Francii, pak Jugoslávii, Německu atd. Dokonce jeden zahraniční hit – Buona sera – je vlastně vykradená Kristýnka. To si považuji za velkou čest. A přitom nás v životě nenapadlo, že Kristýnka bude šlágr.
DVOŘÁK: Ani později jsme si to nijak zvlášť neuvědomovali, že jsme napsali písničku, která poznamenala jednu generaci. Spočítejte si schválně, kolik máme z té doby žen jménem Kristýnka.
PETR: Před časem mi vyprávěla jedna vrátná v rozhlase, že prý její maminka, která žila na venkově, měla Kristýnku ráda celých dvaadvacet let. Dokonce si přála, aby jí Kristýnku zahráli i na pohřbu. Hráli ji prý venkovští muzikanti a prý to bylo opravdu dojemné. To bych byl nečekal.
DVOŘÁK: Kdybychom měli hledat příčiny úspěchu Kristýnky, tak snad spočívají v dokonalé jednotě hudby i slova. V jejím případě to skutečně nejde rozdělit. Také se k této jednotě nedospěje každý den. Jedna z ingrediencí evergreenu je spontaneita, hluboký citový zážitek spoluvytvářející vzniklé dílko. Z toho ona jednota hudby i textu může vyplynout, pramení-li ovšem z jednotného názoru na život i na svět.
PETR: Vyplyne to také z přátelství.
DVOŘÁK: Abyste tomu rozuměl, my jsme nikdy neprožili žádné velké dobrodružství nebo nějaký velký flám. My jsme třeba spolu poslouchali desky. Zdeněk mne třeba zasvěcoval do Janáčkovy hudby.
PETR: A mně zas Vladimír vyprávěl o poezii, o malířství, sám také tenkrát výborně maloval. Sedávali jsme spolu a povídali jsme si.
DVOŘÁK: Také jsme spolu chodívali do Mánesa, mezi přátele, ke známým a když Zdeněk získal byt, chodili jsme k němu.
PETR: Ale vraťme se zase ke Kristýnce. Její první provedení bylo rozhlasové a tak ji zpíval herec Vladimír Salač.
DVOŘÁK: A víš, že ji Salač zpíval také v kavárně Alfa při kytaře? Že vlastně dostal v Alfě angažmá na základě onoho rozhlasového vysílání. On se vlastně stal díky Kristýnce showmanem proti své vůli.
PETR: To já ale vůbec nevím.
DVOŘÁK: Večer co večer ji v Alfě zpíval. Bylo to také vlastně jeho jediné číslo. Přišel zazpívat Kristýnku a zase odešel. Jinak Salače jsme tenkrát použili z toho důvodu, že byl autentický. Tehdy – v době předmuzikálové – žádná škola pro lidi tohoto ražení neexistovala. Cortés, který tehdy zpíval s orchestrem Karla Vlacha, byl pro naši představu zrale mužný. Takže až Waldemar Matuška do jisté míry o mnoho let později splnil moje představy, protože Matuška je trubadúr s kytarou, sice už modernější ve výrazových prostředcích, ale přece jenom trubadúr s kytarou.
PETR: Matuška jako typ zpěváka má snad také ke Kristýnce nejblíže. Dovedu si ho představit, jak si stoupne pod okno a zpívá.
Když jsem tento rozhovor dopsal (mimochodem dosud nebyl nikdy publikován), napadlo mne oslovit ještě všechny známé interprety a položit jim stejnou otázku: CO JSTE PROŽIL S KRISTÝNKOU?
Odpovídá VLADIMÍR SALAČ:
To jste mne trochu zaskočil…. já toho s Kristýnkou moc neprožil. Snad jenom takovou perličku vám povím: jezdíval jsem v té době na motocyklu a jednou v noci jsem zajel obráceně do jednosměrky. Když už jsem v ní byl, řekl jsem si, že to snad nějak projedu. Na konci mne však chytil esenbák. Dal jsem mu tedy papíry, on si je dlouho projížděl a nakonec mi řekl: Pro tentokrát poděkujte Kristýnce, ale jestli vás chytím ještě jednou, tak to bude sakramentsky drahé.
Odpovídá RICHARD ADAM:
Mohl bych vám vyprávět o vůbec prvním uvedení Kristýnky. Bylo to ve Velkém sále pražské Lucerny a došlo k němu už v době natáčení hry Sto dukátů za Juana. Písničku jsem získal z rozhlasu a protože jsem v té době dělal pravidelné estrády v Lucerně, zařadil jsem ji. Také se mi hodilo, že v Kristýnce jsou jen čtyři akordy, které jsem na kytaru zvládl. A tak jsem publiku ohlásil, že uvedu novou písničku. Když dozněl poslední akord, nastalo ticho. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem udělal chybu, že se písnička nelíbila. Jenže po deseti vteřinách, když lidi vychutnali text, strhla se bouře potlesku. Musel jsem ji zpívat třikrát a celou tu dobu ji mám v repertoáru. Nikdy se nestalo, že by se někomu Kristýnka nelíbila.
Odpovídá MILAN CHLADIL:
Zpíval jsem ji v televizní směsi a také na koncertech. Když jsem ji zpíval poprvé, popletl jsem text, takže jsem zpíval: stejně jako žluté květy šafránu, voní tvoje oči Kristýnko…. jako kdyby oči voněly! V mojí interpretaci by se tato píseň pravděpodobně evergreenem nikdy nestala.
Odpovídá WALDEMAR MATUŠKA:
Možná, že jsem v životě potkal i živou Kristýnku, ale neuvědomuji si to. Jinak Kristýnka jako písnička se mi vždycky moc líbila. Dělal jsem ji v Dobrém večeru a zpíval jsem ji takové malé holčičce, kterou jsem ukládal ke spánku, protože asi každý ze souvislosti čekal, že ji budu zpívat krásné ženě. Jen tak na okraj bych mohl ještě dodat, že jsem s Milanem Chladilem nazpíval snad nejvíc písniček na ženská jména. A pak jenom těch Terez a Zuzan, kterým jsem byl za kmotra. Karel Štědrý má například jak Terezu, tak i Zuzanu. Zuzana dostala jméno podle písničky a Tereza také. Když se Tereza narodila, byli jsme s Karlem zrovna na zájezdě. Karel dostal telegram a tak si odskočil domů. Měl se do večera vrátit, ale do začátku koncertu to nestihl. Omlouval jsem ho a publiku jsem řekl: jestliže se mu narodila holka, tak vám ručím za to, že se bude jmenovat Tereza. A začal jsem zpívat Terezu. Karel se vrátil zrovínka, když jsem písničku dozpívával. A tak jsem mu řekl: zatímco ty se bůhvíkde touláš, já jsem ti tady pojmenoval dceru.
PLUJÍ LODI DO TRIANY
V dobře přívalu hudby na dokonalých nosičích, se dnes už jen velmi obtížně někomu vypráví o tom, jak vznikaly slavné písničky, které doslova hýbaly celým národem, nikoli jen částí jedné generace. Ale tak už to na světě chodí. Další vyprávění začneme citátem z jedné divadelní hry.
„Na pokraji cikánského tábora.
(na scéně Belica)
BELICA (zpívá):
Plují lodi do Triany,
plují lodi do Malagy,
plují lodi na vše strany
a nenese mne žádná z nich.
Tam na moři vlny hrají,
tam ptáci se rozlétají,
jen já stojím na pokraji
a mávám jim na pozdrav.
Jednou se pro mne vrátí
bárka, na kterou dávno čekám,
pak poplujem do daleka,
vánkem budem sladce plout.“
Na písničku se mnozí z vás jistě dobře pamatujete, ale patrně málokdo si vzpomene, že poprvé zazněla v divadelní hře Miguela de Cervantese LIŠÁK PEDRO, kterou přeložili a upravili Jan F. a Olga Fischerovi. Jan F. Fischer do hry navíc napsal několik písniček a jedna z nich se pak v podání Jiřiny Petrovické stala šlágrem, jenž byl navíc opředen i řadou pověstí. Jedna z nich vypráví o tom, jak na řipské pouti jeden mazaný prodavač vyhrával z gramofonu písničku PLUJÍ LODI DO TRIANY a vedle měl štos desek, které prodával. Jelikož písnička byla v té době zcela vyprodaná a na obchodech visely cedulky: LODI DO TRIANY NEPLUJÍ nebo NEVSTUPUJTE, POKUD CHCETE PÍSEŇ PLUJÍ LODI DO TRIANY – NEMÁME! VYPRODÁNO! není divu, že štos desek utěšeně ubýval a obchodník prosperoval. Jenže jaké bylo překvapení doma, když deska položena na gramofon a přehrána. Běda, zjištěno, že koupeno něco jiného, jakýsi ležák, prý dokonce snad sovětská hymna, na který podnikavý člověk, jehož totožnost nebyla nikdy zjištěna, mazaně nalepil jiné etikety. – Vida, kam sahá lidská vášeň po určité písni a jak dovedně toho lze využít. Takového úspěchu se česká pop music už nejspíš nedožila.
S Janem F. Fischerem jsem se ovšem sešel především kvůli tomu, abych zjistil, kterak píseň PLUJÍ LODI DO TRIANY se narodila (nejprve v jeho mysli, pak na papíře, pak na jevišti… a tak dále). J. F. Fischer si nejprve posteskl, že kvůli této jedné písničce se poněkud pozapomíná na to, že napsal řadu vážných věcí: operu Ženichové, balet Eufrosina, symfonii, klavírní koncert, řadu skladeb pro film atd. Osud ho však zredukoval jako autora jediné písně, což ho natolik znechutilo, že jednou podplatil jednu hlasatelku v televizi sklenkou koňaku, že se v souvislosti s jeho jménem o této písni vůbec nezmínila. Já se ovšem koňakem (ač nerad) uplatit nedám, zmíněný fakt prozrazuji a navíc se ptám:
Jak píseň vznikla?
„Kdysi jsem překládal a upravoval Cervantesovu hru Pedro de Urdemalas – Lišák Pedro, což je hra o lidovém hrdinovi. Hlavní postava Pedro pochází ze španělských lidových pověstí a patrně skutečně existoval. Cervantes z Pedra vytvořil věčný typ inteligentního a důmyslného člověka, který se musí pro svůj nízký původ protloukat životem, jak se dá, a musí se proto uchylovat k nejrůznějším prostředkům, aby uhájil své živobytí. Neztrácí přitom svůj humor, ani svou hlubokou lidskost a nakonec nalézá smysl svého života ve službě lidem. Pedro je z rodu Figarů, Enšpíglů a jiných lidových mudrců. Do té hry jsem psal i muziku a snažil jsem se přitom vycházet ze španělských lidových nápěvů. Probral jsem několik tisíc písniček a kde bylo něco dobrého, třeba jen úryvek, tím jsem se nechal inspirovat. Ve hře je postava cikánky, Belica se jmenuje, o které se později zjistí, že je vlastně odloženou princeznou. A pro ni jsem našel jednu habaneru. Využil jsem základního nápadu habanery, upravil jsem jen a připsal slova.“
Ta slova jste napsal sám? Někdo mi říkal, že ve Španělsku jsou tři Triany a ani jedna není u moře. Jak to vlastně je?
„Triana se jmenovalo jedno předměstí Sevilly. Je to vlastně říční přístav na řece Quadalquiviru a jednou jsem se na ni dokonce přes řeku díval. Základ slov, respektive onen slogan PLUJÍ LODI DO TRIANY jsem použil podle jedné básně od Lope de Vegy, kterou jsem kdysi také přeložil. Počkejte, možná, že ji někde najdu.“
Podle zákona schválnosti J. F. Fischer ji nenašel. Hledal však nejspíš dál, protože ještě týž den mi ji nadiktoval po telefonu. Takže zde je:
Řeko Sevillská,
krásná mezi břehy,
se stříbrnou plachtou,
zelenými vesly.
Ze Sanlucaru
vodu prorážejí
stříbrnavé bárky
pluji k zlaté věži.
Plují do Triany
plné ratolestí
a má duše letí
první mezi všemi.
Konec vsuvky, vyprávění pokračuje:
„Tak takhle to tedy je s Trianou. Premiéra Lišáka Pedra byla 21. února 1953 v Krajském divadle v Olomouci. Pedra hrál tehdy Josef Bek, Belicu Slávka Budínová. Pak následovala inscenace ve Státním divadle v Ostravě, kde hrál hlavní roli Josef Kobr atd. V té době na mně chtěl nějaké písničky František Hertl, který vedle BERO (Brněnský estrádní rozhlasový orchestr). Vůbec mne nenapadlo, že bych mu měl dát ty z Lišáka Pedra. Dal jsem mu z té hry jen tance. Pak se stalo. že Československý rozhlase se rozhodl hru natočit (to bylo v roce 1955). Šlo o původní nastudování, v němž roli Belici hrála Jiřina Petrovická, která samozřejmě nazpívala i píseň Plují lodi do Triany. Z písně se stal šlágr téměř přes noc a to dokonce ještě před premiérou hry v rozhlase. Písnička šla totiž předtím jako ukázka v reklamním pořadu a ihned na ni přišlo asi tři tisíce dopisů. Pak píseň převzaly Gramofonové závody a vydaly ji na deskách. Nikdy bych nevěřil,“ dodává J. F. Fischer, „že písnička bude mít tak spontánní a samostatný úspěch.“
Dodejme, že překvapivé je i to, že písničku nazpívala činoherní herečka, což stojí samozřejmě nejen za pozornost, ale i za rozhovor na toto téma.
***
S Jiřinou Petrovickou jsem se sešel v její šatně v Národním divadle. Vonělo to tam líčidly a kávou.
„Já nejsem profesionální zpěvačka,“ řekla Jiřina Petrovická jakoby omluvně, „i když jsem na jevišti zpívala mnohokrát. Kdy vůbec poprvé?“ Smích, krátké zamyšlení a pobavený úsměv: „Vůbec poprvé jsem veřejně zpívala před profesorskou komisí píseň Zelení hájové, když jsem dělala přijímací zkoušku do učitelského ústavu – to bylo v roce 1938. Zkoušku jsem udělala, nakolik mi pomohla interpretace té písničky, to nevím, ale zase na tom asi tolik nezáleželo.
Písnička Plují lodi do Triany byla sice napsána pro divadlo, ale já přišla až k rozhlasové nahrávce, protože se celá hra točila pro rozhlas. Pamatuji se, že když jsem písničku natáčela, režisér stál za mnou a napovídal mi: ty dálky, Jiřino, vidíš ty dálky…! Šlo o to, dát té písni co nejtoužebnější výraz. Písnička pak na deskách vyšla s jinou zpěvačkou, je ovšem zajímavé, že posluchači chtěli moji verzi a tak Supraphon píseň vydal i v mé interpretaci. I když jsem potom písničku často slyšela z desek v obchodních domech, ale třeba i na pouti, stále jsem si nepřipouštěla, že jde o nějaký úspěch. Až když se mne jednou na křižovatce zeptal příslušník VB, zda toho Fiata, ve kterém jedu, jsem si koupila za tu písničku, došlo mi, jak rozdílně se na to dívají posluchači. Oni měřili můj honorář úspěchem té písně a já zas úspěch té písně mým honorářem, což bylo třista korun hrubého. Nejde ale o peníze. Sama jsem byla překvapena spíš tím, že i po letech se na mne spousta lidí pamatuje jen kvůli Trianě, aniž by si uvědomili, že jen v Národním divadle jsem působila už od roku 1951. A když přijíždím na nějakou besedu, jedna z první otázek, kterou dostávám, zní: A co nám, prosím vás, zazpíváte. Vidíte, co dokáže jedna písnička.“
KDYBYCH TĚ NEMĚL RÁD
Jsou lidé, jejichž jméno vám na první poslech nic neříká. Ale postačí připomenout: Jiří Baur se stal klavíristou orchestru Karla Vlacha od podzimu 1946. S hudebním skladatelem Vlastimilem Hálou a textařem Jaroslavem Moravcem napsal Hřebík v botě, slavnou píseň, kterou v roce 1945 nazpíval Jan Hammer (otec proslulého Jana Hammera, českého muzikanta žijícího v Americe – když už nic jiného, musíte znát jeho hudbu ke znělkám pro TV NOVA). Rovněž s Hálou napsal Kdo to tu hvízdá (na text Miroslava Horníčka). Kdo ji zpíval? No, přece Miloš Kopecký. A další písně: Kos a švec, Písnička o base a především Kdybych tě neměl rád. Nevím už, který se psal rok (bylo to někdy v sedmdesátých letech) sedím s Jiřím Baurem poblíž karlínského studia A, z dálky zní právě písnička Kdybych tě neměl rád, která se ve studiu právě míchá (to jest jednotlivé zvukové stopy se mixují do optimálního poměru tak, aby všechny nástroje zněly tak, jak mají znít) a co dělá Jiří Baur – od rozhovoru neustále odbíhá k telefonu. Jak vypadá takový rozhovor? Jako natáčení písničky. Pěkně takt po taktu. Ale stejně jako u písničky, jeho vzpomínky jsou nakonec pochytány a zaznamenány v celku:
„Písnička Kdybych tě neměl rád zazněla poprvé v druhé polovině padesátých let na koncertu Československého rozhlasu v pražské Lucerně. Napsal jsem ji společně s přítelem Borovcem. Jak vznikla? To přesně nevím. Nápad může přijít odkudkoliv a kdekoliv i za nejnemožnějších situací. U klavíru se toho obvykle nedá moc napsat, u něj je možné si ony nápady spíš jen ověřovat. Důležité je, aby se vám ten nápad u klavíru vybavil. Když je nápad dobrý, dá se s ním pracovat anebo ho odnést – což dělám já – příteli Borovcovi. Písničku jsme natočili na desky s Rudolfem Cortézem a do rozhlasu s Milanem Chladilem. V průběhu let byla natočena mockrát (a to i jako orchestrální skladba) a v roce 1958 jsme ji použili do filmu Hvězda jede na jih (hudba Baur-Ducháč-Hála). Pro tento film ji Cortéz nazpíval znovu v poněkud nadnesené poloze. Byla situována do vlaku a Cortéz svou polskou partnerku Barbaru Polomskou pomocí této písně sváděl.
Hodně písniček jsem napsal společně s Vlastimilem Hálou (Kdo to tu hvízdá, Páni rodičové, Můj syn Petr), se kterým jsem se seznámil před dávnými a dávnými časy, někdy koncem druhé světové války. Po válce jsme dokonce spolu vytvořili soubor, který nesl název SWING STAR´S. Naší první písní byla píseň Hřebík v botě. Píseň vznikla nejprve jako orchestrální skladba, kterou jsme napsali pro tancechtivé publikum, jež navštěvovalo kavárnu SIA. Jan Hammer ji nazpíval později. Skladba se v záplavě amerických šlágrů líbila a pro nás to byl úspěch jako hrom. Dělali jsme totiž v kavárně jakousi hitparádu, v níž měli návštěvníci možnost písně bodovat a v té se to pro nás příjemně projevilo. A tak jsme si tehdy jako začínající autoři troufli navštívit velkého českého textaře Jaroslava Moravce, který nám napsal k muzice text. A tak jsme píseň konečně mohli nahrát na desky, vyšla tiskem atd. Jaký byl Jaroslav Moravec? Já jsem se s ním sešel jen párkrát, ale byl to člověk, který uměl text napsat velice rychle. Byl přizpůsobivý a měl pochopení i pro swingující výplody takových nováčků jako jsme byli právě my.
Zajímavé je i to, jak jsme si tehdy opatřovali repertoár. Písničky jsme zachycovali z rádia přímo do not, protože magnetofony tehdy ještě neexistovaly. Stihl jsem zachytit na první poslech třeba jen čtyři takty a pak jsem musel několik dní čekat, až píseň uslyším znovu, abych mohl v zapisování pokračovat. Část napsal zase Hála a tak jsme to lepili dohromady tak dlouho, až byla píseň celá.
Jak jsme psali písničky? Scházeli jsme se u piana anebo jsem od Vlasty dostal část skladby. Buď jsem pokračoval anebo jsem to zahodil, což bylo dobré, protože ty méně kvalitní věci většinou tímto způsobem zapadly. Byli jsme na sebe dost přísní a troufli jsme si říct druhému: tohle ne, tohle je blbý. S Hálou jsme napsali dokonce několik komedií: Cirkus Orion pro Divadlo v Nuslích či Žena ve středu nebo Tři pomeranče pro ABC.“
Z režie studia A se už po desáté ozývá: Kdybych tě neměl rád… v nové verzi Milana Chladila a tak se ptám: Jaké to je slyšet svou písničku v jiné verzi než v té první? A co si vlastně o této písničce po letech myslíte?
„Tohle aranžmá dělal Popelka. Výrazněji se změnila jen rytmika, ta předcházející s nástupem basové kytary valem zestárla. Celkový zvuk odlišný moc není, rozdíl je opravdu jen v té rytmice. Zvuk písně se musí měnit, to se nedá nic dělat a je to o to paradoxnější, že lidé obvykle sentimentálně vzpomínají na původní nahrávky, které by ovšem dnes vůbec neobstály. Staré snímky mají nejspíš už jen archivní význam. Nové písňové verze sebou nesou nutnost se vypořádat s technickým pokrokem. Jak se s tím vyrovnávám já? Nikdy jsem neustrnul, ale vyvíjel jsem se současně s technickým pokrokem, takže jsem poměrně vyrovnaný.“
Skladba, která až doposud k nám doléhala z režie, utichla. Chodba před karlínským studiem A se zdá najednou tak prázdná. Z režie přicházejí dirigent Karel Vlach a hudební redaktor dr. Mojmír Smékal. Chvíli si jen tak povídáme a pak Karel Vlach prohlásil: „Vždycky se budeme vracet k evergreenům, protože i v nadprodukci písniček najednou zjistíme, že těch dobrých písní je málo.“
Jelikož text písně, která se stala osou rozhovoru s Jiřím Baurem, napsal Zdeněk Borovec, byla dohovořena schůzka. Místo konání – restaurace hotelu Palace. Co jsme pili? Zdeněk Borovec kávu a já tonik. Není to důležité, ale vzpomínky zachycují i méně důležité detaily. Zdeněk Borovec vzpomíná:
„Text k písni Kdybych tě neměl rád jsem původně napsal na americkou písničku I´m In The Mood For Love, kterou u nás zpívala Vlasta Průchová s jiným textem. Písničku jsem slyšel v rádiu, líbila se mi a tak jsem k ní napsal text. Baur text dostal a rozhodl se, že ho zkusí zhudebnit i když věděl, na jakou melodii jsem ho napsal. Kdy to bylo? Asi v roce 1955 nebo 1956, přesně to už říct nemohu. Text se mi psal velmi lehce. Zpočátku se vůbec všechno dělá snadno, protože to člověk bere jako koníčka a nemá žádné zábrany, ty sebou přináší až profese. Asi mne nejprve napadla hlava písně, tedy ono kdybych tě neměl rád… a pak jsem se už jenom snažil vžít do pozice kluka, který takovou situaci prožívá. S odstupem času se mi tento text zdá poměrně jednoduchý, ale i doba tehdy vlastně byla taková jednoduchá. Při spolupráci s Baurem došlo v původním textu k dvěma nepatrným změnám. Pak jsem byl při natáčení písničky. Zpíval ji Rudolf Cortéz. Natáčelo se kontaktem – tj. zpěvák a kapela najednou a když někdo udělal kiks, muselo se začít znovu. Přes obtížnost této metody se natočily za frekvenci i dva snímky.“ Frekvence – jen tak na okraj – je časový úsek (například dvě nebo čtyři hodiny), během něhož se pracuje v hudebním studiu.
MÁM MALÝ STAN
Když už jsem mluvil se Zdeňkem Borovcem, chtěl jsem se vyptat na jeho možná nejslavnější písničku – Mám malý stan. I když je obtížné v případě Zdeňka Borovce vybrat z několika set písní, které napsal, opravdu tu nejslavnější. Mám malý stan se mi však do hlavy vryla nejvíc. Borovec ji napsal s Bedřichem Nikodémem, který v době, kdy jsem si se Zdeňkem Borovcem povídal o písničkách, už nežil. Matně si ho pamatuji ze Supraphonu jako zajímavého člověka. A co Zdeněk Borovec na svůj malý stan?
„Bedřich Nikodem se mi jednou přiznal, že nejlepší nápady na písničky dostával na pracovních schůzích, protože na nich obvykle neměl nic na práci. A na jedné takové pracovní schůzi ho napadla melodie k písničce Mám malý stan. Text jsem tedy psal na muziku a nijak zvlášť jsem se přitom neopíral o vlastní zkušenosti. Spal jsem sice párkrát pod stanem, ale na nějaké stanování jsem nebyl. Jediný pocit, který mi ze stanování zbyl, byl pocit zimy. Nikodem mi původně navrhoval jiné téma, ale mne napadlo tohle a jemu se nakonec text zalíbil. Dokonce si na notové vydání písně ihned vymyslel obálku, což dělával vždycky. Obálka využívala stanového tvaru písmena A. Asi takto:
Píseň zazněla v soutěži Písničky na zítra někdy v roce 1959 nebo 1960, což byla televizní soutěž, která měla obrovskou publicitu. Koncerty se natáčely živě a každý večer byla v televizi vždy jedna ze zaznamenaných písní ještě v repríze, takže divák je měl doslova stále na očích. A přitom se písničky u konkrétních autorů objednávaly a každý z autorů si považoval za čest soutěže se zúčastnit. Mám malý stan zpívali Waldemar Matuška a Karel Štědrý a písnička v příslušném kole zvítězila. Pozoruhodné bylo i to, že ji vzal jeden člověk z továrny na stany vážně a napsal, že píseň nespravedlivě kritizuje jejich výrobu. „Vždyť už jsme dneska tak daleko, že máme dost velkých stanů a tak můžeme naše spotřebitele ve všem uspokojit,“ něco v tomhle smyslu se objevilo v nějakých novinách. A na jednom svazáckém mítinku kdosi protestoval proti měšťácké mentalitě, s níž tato píseň podporuje ty, kteří chtějí mít CHATU. Taková to byla doba!
Texty píši vždycky na melodii a každá melodie je pro mne klíčem k textu. Ten klíč musím najít. V tom je celé tajemství. Někdy je tím klíčem slogan, někdy něco jiného. Dlouho mne například svými melodiemi provokoval Burt Bacharach, neboť k nim nebylo snadné klíč nalézt. Forma jeho písní se mi zdála překoumaná, ale nakonec se mi podařilo vniknout i do její podstaty. Psát text napřed se mi zdá nesmyslné. Moderní hudba je natolik složitá, že její metrum bych nikdy nedokázal napřed v textu napsat. Když někdo napíše text bez hudby, napíše vlastně básničku. To je i otázka šansonu, jehož text je vlastně pravidelná básnička. Takhle nějak se tedy dá k písním přistupovat. Ale jak se píše evergreen, na to asi odpověď neexistuje. Naštěstí pro evergreeny!
POVÍM TO TANCEM A PÍSNÍ
V časopisu MELODIE Karel Gott kdysi uvedl: “ Kdybych si mohl vybírat na desky, co bych chtěl, nazpíval bych třeba desku ze samých evergreenů anebo podobných věcí, a to by byly skladby Alfonse Jindry, který má skutečně nejvíc melodických nápadů.“
Snad nejslavnější písní Alfonse Jindry a skutečným evergreenem je skladba Povím to tancem a písní, kterou napsal s Jaroslavem Moravcem a kterou ve čtyřicátých letech s orchestrem Karla Vlacha na desky Ultraphon nahrál Arnošt Kavka.
Je to už hezká řádka, kdy Alfons Jindra bydlel v krásném secesním činžáku poblíž Bílé labutě. Když jste vstupovali do domu, museli jste uchopit za hřívu lva. Hříva i lev byly pochopitelně z kovu a tvořily kliku od domovních dveří. A pak jste mohli stoupat schod po schodech a zkoumat jedny dveře po druhých, až jste narazili na dveře s vizitkou ALFONS JINDRA. Tehdy jsem to tak udělal a za dveřmi byl laskavý, šedovlasý pán. Vyjadřoval se lapidárně a jeho humor byl suchý jako sklenka chablis. Vychován mnoha pečlivými strážci domácnosti jsem se v předsíni ihned nabídl, že se vyzuji, ale Alfons Jindra mávl rukou a zabručel: „Copak jsme na venkově?“ Chvíli na to sedíme proti sobě a Alfons Jindra vzpomíná:
„Písnička Povím to tancem a písní mne napadla v roce 1939. Došlo k tomu na procházce po lázních Bělohrad, kde jsme tehdy s mým bratrem hráli v orchestru Jiřího Sternwalda, dnes známého skladatele filmové hudby. Na té ulici mne nic zvláštního neinspirovalo, u mne je to tak, že mi neustále v hlavě něco hraje jako kdybych měl zapnuté rádio. A v tom puštěném rádiu. které mám v hlavě, se najednou ozval motiv. Nad tím motivem jsem se pozastavil, šlo o osm taktů, a po několika dnech jsem ho rozvinul. A melodie byla na světě. Osobně mám nejraději písničky psané jedním dechem, slepence nesnáším. Novou písničku jsem si přehrál do notýsku a později jsem ji přehrál Arnoštu Kavkovi společně s písní Hodiny spí. Arnošt Kavka tehdy s orchestrem Jiřího Sternwalda v lázních Bělehrad zpíval. Kavkovi se obě písničky líbily a nabídl se, že je zanese Karlu Vlachovi. Vlachovi se líbily také a doporučil mi Jaroslava Moravce, který napsal texty a a Arnošt Kavka písničky nazpíval.“
Jaká byla spolupráce s Jaroslavem Moravcem?
„Sešli jsme se spolu, on si melodie přehrál u klavíru a druhý den mi přinesl texty.“
A pak se písnička nahrávala. Jak se to tehdy dělalo?
„Nahrávalo se do vosku a nahrávalo se všechno najednou a celé. O nějakém zpívání na playback a ještě po taktech tedy nemohla být ani řeč. A když někdo udělal chybu třeba v posledním taktu, vosk se uhladil a hrálo se znovu.“
Písničky někdy vznikají za kuriózních situací. Přihodilo se vám někdy také něco takového?
„Takhle vznikla například písnička Pokouším se zapomenout. Vilda Dubský přinesl na Střelecký ostrov text a já jsem melodii napsal hned na místě v pauze. Napsal jsem to rovnou rozepsané pro tři saxofony a Vilda Dubský hotové dílko dal Vlachovi a ten je s Kavkou hned předvedl. Víte, my jsme tehdy byli velcí idealisté, psaní písniček nás bavilo a byli jsme rádi, když se líbily. Pro mne je hudba něco jako droga, nemohl bych bez ní být stejně tak jako kuřáci nemohou být bez cigarety. A písničky dovedou leccos. Dovedou potěšit i rozplakat. Například při písničce Neodcházej Jiřina Salačová plakala, když ji zpívala. A na Slovensku se tato píseň stala snad až národní. To se psal rok 1942 a tak při této písni bylo velice často proč plakat.“
Snažil jsem se rozhovor vrátit znovu k písni Povím to tancem a písní, ale Alfons Jindra prohlásil, že mi už na toto téma řekl vše. „Navštivte Arnošta Kavku,“ poradil mi na závěr.
Arnošta Kavku jsem shodou okolností krátce na to potkal na chodbě Československého rozhlasu. Se schůzkou souhlasil, ale protože v té době byl téměř stále v Karlových Varech, řekl: „Zavolejte mi ve středu ráno do bytu. Ne do bytečku!“ Okamžitě jsem mu nalítl a mechanicky odpověděl: Ano, zavolám vám, dobytečku. – Byl to samozřejmě trapas, ale trapas pečlivě Arnoštem Kavkou inscenovaný, který přitom nehnul ani brvou. Také se představoval šokujícím způsobem: Jmenuji se Kavka. Kavka, proboha ne Kapavka! Arnošt Kavka byl ve vymýšlení recesí stejně důmyslný jako Kaiser s Lábusem. A mnohem dřív než oni! Vyprávělo se o něm, jak například v Karlových Varech nechal běhat své psy s reklamou na zádech. Historka o tom, jak přijel Vlachovi na svatbu na hřbetu velblouda je už legendární.
Když jsme se nakonec sešli, připadal mi Arnošt Kavka spíše v náladě melancholické, ale to se mi možná jen zdálo, neboť jsem byl neustále ve střehu, abych nevlétl do nějaké pasti. Nicméně Arnošt Kavka z úcty k historii byl sdílný a věcný:
„Bratry Langerovy jsem objevil v lázních Bělohrad, kde jsem tehdy zpíval s orchestrem Jiřího Sternwalda. Alfons Langer, který si dal později pseudonym Jindra, už tehdy skládal písničky. Dvě z nich jsem dal Vlachovi: Povím to tancem a písní a Hodiny spí. Vlach je ocenil a Jindra pak na ně udělal aranžmá, ta si ostatně dělal vždycky sám. Kde byla premiéra, to už nevím, snad v Alhambře. Jinak jsme v té době uváděli nové trio: Jiřina Salačová, Máša Horová a Věra Kočvarová, kterým jsem vymyslel jméno Allanovy sestry, to bylo podle Alfonse Langra (Jindry) – ALfons LANger. Vymýšlení jmen mne vždycky bavilo. To víte, že jsem vymyslel pseudonym Jiřímu Jirmalovi? Měli jsme v kapele dva Nováky: velkého a malého a ten malý se později začal podepisovat Jirmal – JIRka MALý, ale to snad ani nepište!“
Arnošt Kavka byl u zrodu mnoha hitů a evergreenů. Co třeba píseň HM, HM?
„Tuhle písničku přinesl Leopold Korbař na Střelecký ostrov. Okamžitě jsem věděl, že je zajímavá a nazpíval jsem ji s Allanovými sestrami. Současně ji nazpíval R. A. Dvorský. Dokonce jsem někde měl papír s jejím prvním náčrtem, ale pak jsem ho asi někomu dal. Ale komu? “
Arnošt Kavka je sám autorem jednoho evergreenu a sice:
ŠEPTÁM DO OUŠKA
Jak tato píseň vznikla?
„Jako kluk jsem bydlel v Holešovicích v Zelené ulici. A vlastně jsem s řadou lidí kolem hudby chodil do školy: s Jaroslavem Moravcem a Janem Rychlíkem na Strossmayerovo náměstí a později ještě s Leopoldem Korbařem a Jiřím Novotným (ten později pracoval v OSA). Jiří Novotný byl můj dobrý kamarád a když mu zemřela maminka, napsal jsem svoji první píseň – Světla a stíny. To mi bylo čtrnáct. Písničku Šeptám do ouška jsem napsal o devět let později a tato píseň vznikla zcela prostě. Jednoho dne jsem se probudil a nevím, kde to bylo, snad v koupelně, vím, že to bylo ráno, mne napadl hudební motiv. A ten motiv jsem každému zpíval: Vlachovi, Verbergovi, Korbařovi, Rychlíkovi, abych se dozvěděl, jak jsem jim to líbí. A kupodivu se ten motiv líbil všem. Jaroslav Moravec na to napsal text, udělalo se aranžmá a písnička byla na světě. Aranžmá udělal, myslím, Fricek Weiss. Píseň vyšla i na deskách. Já nevím, jak vznikl text, ale možná, že Jaroslava Moravce inspirovala skutečnost, že jsem tehdy zpíval polohlasem. Písnička se ujala a od roku 1940, kdy jsem ji nazpíval s orchestrem Karla Vlacha, byla nahrána ještě několikrát. Kromě toho to byla vždycky moje znělka. A nejvíc si cením toho, že mi jednou – po letech – Zdeněk Petr řekl: Jedné písničky si u tebe vážím a sice Šeptám do ouška. A Zdeněk Petr hned tak něco nepochválí.“
Krátká návštěva u Arnošta Kavky skončila. Po Národní třídě jelo jedno auto za druhým, světla blyštěla a čas plynul dál. A já jsem si říkal: Ještě před chvílí jsi mluvil s legendárním Doktorem Swingem. A řečištěm času se valily vteřiny, minuty, hodiny a dny do oceánu staletí. Snad se nám alespoň pár kapiček tohoto historického času podařilo zachytit a jako krásného motýla napíchnout na špendlík do úhledné krabičky. Vida, jakou rozkoš může zažít sběratel motýlů, jimž se říká vzpomínky.
SLUNEČNICE
U Slávy Emana Nováčka (což je pseudonym – slavný skladatel se vlastně jmenoval Emanuel Blahoslav) jsem byl nedlouho před jeho smrtí. Věděl jsem o něm, že hrál s E. F. Burianem v kabaretu Červené eso a v divadle Vlasty Buriana, že spolupracoval s Oldřichem Novým (Jen pro ten dnešní den) a řadu dalších věcí, které si ostatně můžete přečíst ve slovníku. Pozoruhodné je, že si ho Voskovec s Werichem vybrali jako následníka Jaroslava Ježka a že pro jejich obnovenou hru Pěst na oko napsal tři nové (a dodnes nepříliš známé) písně. Pro mne je však tento autor skladatelem nesmrtelné písně Slunečnice.
Sedíme s S. E. Nováčkem v jeho bytě na Kubánském náměstí a povídáme si o tom, jak to tenkrát bylo.
“ U E. F. Buriana v Červeném esu jsem spolupracoval s Josefem Grussem. Ten jednou přišel a přinesl mi sešit s texty. Řadu písní jsme napsali jen pro divadlo. Například Jojo, kterou Gruss s jojem v ruce na jevišti zpíval. Jednou přinesl dva texty: Jen pro ten dnešní den a Nečekej s tím, že písně mají být do rána hotové, abychom je mohli předvést Martinu Fričovi v Lucerna filmu. Tak jsem si udělal kafe a dal jsem se do toho. V osm ráno přijel vůz a odvezl mne na Barrandov. Písničky jsem zahrál a zazpíval, Fričovi se líbily a tak jsem dostal smlouvu a písničky znáte z filmu Kristián. Při natáčení jsem se seznámil s Oldřichem Novým, který mi nabídl spolupráci. Zůstal jsem u něho deset let a psal jsem hudbu i pro jeho filmy.
A jak vznikla Slunečnice? Dělal se film Hotel Modrá hvězda. V tom filmu vlastně tuto písničku zkomponuje trojice studentů a měla to být zcela neznámá písnička. Nakonec se stala slavnou. Inku Zemánkovou jako její interpretku jsem Fričovi navrhl já.“
S. E. Nováček se odmlčel. Dívám se na obraz osmi slunečnic, který vévodí jedné stěně.
„Je od profesora Štětky z Vodňan a moje paní mi ho nechala namalovat k vánocům. Ale dopovím vám, jak to bylo se Slunečnicí písňovou. Text napsal opět Josef Gruss. Psal texty z okamžitých nápadů. Profesí textař nebyl, Gruss byl herec, ale psaní textů ho nesmírně bavilo. Navíc mně se s ním velice dobře spolupracovalo. Napsat hudbu na text není nijak snadné, s tím textem se musíte sžít, naučíte se ho zpaměti, přemíláte ho v duchu tak dlouho, až se dostaví hudební nápad a pak už je to jen trpělivá práce, protože od prvotního nápadu až k napsání písničky je cesta ještě poměrně trnitá. Slunečnice vznikla v roce 1939, film pak v roce 1940. Od okamžiku, kdy písničku koupí nakladatel (v mém případě Mojmír Urbánek), ztrácí člověk s písničkou kontakt. Vím jen, že písnička dokonce vyšla v několika nakladatelstvích, ovšem zaplaceno jsem dostal jen za jedno vydání.“
Jak se vám spolupracovalo s Fričem?
„Báječně. Měl subjektivní představu o tom, jak má muzika vypadat a dokázal to říct. Ale o tom, že budu dělat hudbu k filmu Hotel Modrá hvězda, rozhodlo přání Oldřicha Nového. Jenže filmová hudba – to byla tenkrát taková Popelka. Na filmu se sice pracovalo skoro dva roky, ale hudební skladatel na svou práci dostal tak maximálně čtrnáct dní. Dostal jste tak zvaný „šlingr“, což byly části filmu, kde měla být hudba. Smyčku jsem si mohl pouštět, jak dlouho jsem chtěl. Při projekci jsem si dělal poznámky, které měly vystihnout náladu. Každá scéna měla jinou náladu a tu skladatel musel svou hudbou vystihnout. A víte kolik je hudby ve filmu Hotel Modrá hvězda? Neuvěříte – sedmdesát minut. A nejen náladu jednotlivých smyček, ale pochopitelně i příslušnou stopáž, jsem musel dodržet. Spával jsem dvě hodiny denně a kafe jsem kombinoval s psychotonem (to byly prášky na povzbuzení). Rozepisovač not mi to bral od ruky. Za deset dní jsem naspal sotva dvacet hodin. Dost jsem si tím ničil zdraví. Hudba se pak točila na jeden mikrofon ve Velkém sále pražské Lucerny. Sám jsem si to dirigoval. Dodirigoval jsem, přišel domů a nemohl usnout. Tak jsem zavolal svému lékaři a ten mi dal kuriózní recept: pivo! Vypil jsem jich pět a spal jsem osmačtyřicet hodin.“
Chystal jsem se k S. E. Nováčkovi ještě jednou, ale nebyla příležitost, stále jsme to odkládali a pak už bylo pozdě. Škoda. Byli bychom si povídali určitě ještě o V + W.
Sešel jsem se jednou i s Inkou Zemánkovou, ale moc mi toho nepověděla. Když jsem si psal její telefon, půjčila mi plnicí pero, které pouštělo. Byl jsem celý upatlaný od inkoustu. Byl modrý – jako hotel Modrá hvězda. Tento jemný humor Inky Zemánkové jsem velice ocenil.
ŘÍKEJ MI TO POTICHOUČKU
Hudební skladatel Václav Pokorný, mimo jiné autor písně ŘÍKEJ MI TO POTICHOUČKU, řekl jednomu svému známému, že si se mnou jde popovídat na téma JAK SE PÍŠE EVERGREEN. Ten známý se na něho překvapeně podíval a pak pravil rezolutně: No přece s dvěma e na konci.
Dr. Lubomír Dorůžka nazval jednou v hudbě pro radost Václava Pokorného mužem v pozadí. Václav Pokorný totiž pěstoval hudbu vždy jako svého koníčka vedle svého povolání magistra. Velkou oporou mu bylo i přátelství a spolupráce se spolužákem z gymnázia Zdeňkem Petrem. Petr a Pokorný – to byla kdysi aranžérská dvojice, která patřila k nejlepším. V té době také vznikaly také první Pokorného melodie. Mezi nimi se objevila i písnička Říkej mi to potichoučku, která se hraje dodnes a tak si myslím, že by vás mohlo zajímat, jak tato písnička vznikla.
„V té době jsem většinou psal melodii napřed,“ vzpomíná Václav Pokorný, „ale pak mi Zdeněk Petr dohodil ing. Jiřího Mládka, že prý píše zajímavé texty. A tak jsem to zkusil na texty. Nejprve vznikla písnička ŠUMĚNÍ DEŠTĚ, o něco později ŘÍKEJ MI TO POTICHOUČKU. Text této písně byl původně delší a já ho zhudebnil celý. Písničku jsem poslal Zdeňkovi Petrovi a ten mi poradil, abych ji zkrátil na dvaatřicet taktů. Ale ještě jsem vám neřekl, jak ta písnička vlastně vznikla. Za války jsem pracoval střídavě v lékárně v Příboře a Bílovci. Tři dny v jedné, tři dny v druhé, sedmý den je neděle. Text jsem dostal poštou do Příboru. Zdeněk Petr (mimochodem) v té době už pracoval v nakladatelství R. A. Dvorského. Druhý den jsem jel vlakem do Bílovce a v tom vlaku jezdila také spousta děvčat (v kraji byl rozvinutý oděvní průmysl). A zrovna v tom vlaku se mne jedna dívka zeptala, jak je vůbec možné, že mě nějaká melodie vůbec napadne. Nedokázal jsem jí na to odpovědět, ale zato jsem hned ten samý večer vymyslel nad textem melodii. Písničku jsem té slečně z vlaku poslal, ale nikdy mi neodpověděla. V té době jsme žili pod velkým vlivem Jaroslava Ježka, to byla také naše velká škola. Psal jsem z hlavy, bez použití hudebního nástroje. Sedl jsem si nad text a pokoušel hudební fantazii. Vím jenom, že jsem si musel dávat pozor, abych nesklouzl do melodie Alfonse Jindry Povím to tancem. Píseň Říkej mi to potichoučku jsem napsal za jeden večer v inspekčním pokoji lékárny. Inspirace? Každé slovo v sobě nese svou melodiku a každý skladatel pak pracuje s tím, co zná, s arzenálem, který má k dispozici. Každá písnička má vznikat z vnitřní potřeby, proto jsem je psal vždycky jen vedle svého povolání. Písnička, kterou musíte napsat z jiných pohnutek než z vnitřních má tak akorát šanci stát se NEVERGREENEM. Jinak každá skladba by v sobě měla mít něco zajímavého, nějaký přínos. Pokud něco zůstalo v podvědomí lidí, pak to zcela určitě nebyly písně, v nichž se jenom přeskupovaly cihly, ale naopak ty, v nichž skladatel vymyslel cihlu zbrusu novou, v nichž udělal alespoň jeden krok navíc, jímž překročil všednost.
Nějakou historku? Když jsem psal aranžmá pro Karla Vlacha, tahal jsem všude noty sebou. Partituru jsem psal různě v pauzách a při té příležitosti mi jedna slečna nakoukla přes rameno a povídá: to přece není možné, aby v textu písničky bylo A TAK DÁLE (což byl rým na NEUSTÁLE). Premiéra? Patrně to byla nahrávka v rozhlase s orchestrem Karla Vlacha, která se realizovala krátce po válce. Písničku zpívala Jiřina Salačová. Myslel jsem si, že písnička pak zapadla a tak jsem byl překvapen, když jsem hrál jednou v Hostivicích na klavír svoje skladby a když došlo na tuhle, jeden kolega pravil: to znám, to se hodně hraje. Velice mne to udivilo a měl jsem radost. Dneska je těch verzí už aspoň deset a takový úspěch člověka vždycky potěší.“
V Encyklopedii populární hudby najdete jen jednoho Mládka – Ivana, ale patří tam ještě jeden Mládek a sice Jiří. Textař let z čtyřicátých, autor písně Říkej mi to potichoučku a Šumění deště. S Jiřím Mládkem jsem se několikrát sešel a vyměnil si pár dopisů. Dodnes mám ve svém archívu část jeho korespondence a některé jeho fejetony (Jiří Mládek byl inženýr a tak jeden z jeho fejetonů, který vyšel ve Všetechnickém přehledu se jmenuje POEZIE RÝSOVACÍHO PRKNA). Ale zpět k evergreenům: Jiří Mládek vzpomíná, jak se svými rukopisy obcházel nakladatele:
„Přibližně v polovin roku 1943 jsem měl dokončeno asi padesát až šedesát textů a tak mne napadlo, že už bych se měl jít někam zeptat, jak mi to jde. Do kafíren jsem nechodil a od muziky jsem nikoho neznal, a tak jsem usoudil, že to pro mne vhodnou institucí budou asi hudební nakladatelství. A protože jsem z návštěv Déčka věděl, kde je nakladatel Mojmír Urbánek, zamířil jsem nejdřív tam a předložil je vedoucímu redaktorovi zábavné hudby tohoto nakladatelství Bedřichu Nikodemovi. Toho mé texty sice nijak nenadchly, o jednom však přece jen mínil, že by z toho něco šlo udělat, kdyby ovšem za podobné duchovní plody nebyla momentálně basa. Ten text, který vzal tehdy B. Nikodem na milost, byl „Rytmus jazzu“.
Po Nikodemově kritice jsem texty a la „Rytmus jazzu“ – aspoň ty nejostřejší – vyhodil, vyřadil texty nejantikvárnější a z poněkud novějších vytvořil dvě kolekce, z nichž jednu jsem zanesl do nakladatelství Melantrich a druhou k R. A .Dvorskému., což byla jediná další nakladatelství, o nichž jsem věděl.
V Melantrichu mne vzadu za knihkupectví, kde bylo oddělení hudebnin, přijal dodnes mi neznámý elegantní muž, který se na nic neptal, nic neprohlížel, texty zastrčil do zásuvky a s tím, že mi „dají vědět“ se se mnou uhlazeně rozloučil, což se mi velice líbilo, neboť tak kulantní průběh jsem neočekával.
Horší už to bylo v nakladatelství R. A .Dvorský. Tam mne přijal Zdeněk Petr a ten hned místo přívětivého uložení do šuplíku začal přinesené oklepy číst a různě odkládat, až mu nakonec zbyl v ruce text „Šumění deště“, o němž prohlásil, že tohle by možná šlo, jestliže ovšem zgruntu přepracuji verze, a jestliže se text bude líbit i skladateli Václavu Pokornému, za nímž, jak mi sdělil, text ihned pošle. Tak – díky Zdeňku Petrovi – jsem se stal „textařem“, aniž bych vlastně věděl jak.
Ještě před uvedením „Šumění deště“ se spojil se mnou prostřednictvím Melantrichu také skladatel S. E. Nováček, což byl pro mne ještě větší šok než spolupráce s Václavem Pokorným, neboť Nováček byl již tenkrát autorem řady z nejúspěšnějších filmových melodií doby. Z textů předaných Melantrichu si vybral „Proto si hrát dám“ a „A-B-C-D“, které vyšly pak na počátku léta 1944 jako první písně s mými texty s Inkou Zemánkovou. „Šumění deště“ pak vyšlo začátkem září s Jiřinou Salačovou a orchestrem Karla Vlacha.“
K písničce „Říkej mi to potichoučku“ mám před sebou dva dopisy Zdeňka Petra. První je z 3.10.1944 a mimo jiné se v něm píše:
„Vážený příteli,
mám pro vás dobrou zprávu: Václav Pokorný zhudebnil další Vaši věc, a to „Říkej mi to potichoučku“. Melodie, kterou tentokrát Pokorný na Vaše slova složil je velmi milá a má naději stát se „šlágrem“. Charakterem připomíná americký foxtrot „Melancholy Baby“, výbornou věc.
Foxtrot je samozřejmě zase určen pro Jiřinu Salačovou; už jsem ji na něj připravil a věřím, že jej bude zpívat stejně ráda, jako zpívá na zájezdech denně (podtrhl Zdeněk Petr) „Šumění deště“.
Další Petrův dopis je z 27.2.1945 (první dopis obsahoval i pokyny, jak text vylepšit a zdá se, že se na něm pár týdnů ještě pracovalo. O určitých úpravách textu pojednává i druhý dopis, ve kterém se dále píše:
„Lituji, že Václavu Pokornému nebylo dosud možné dokončit arr. foxtrotu „Říkej mi to potichoučku“. Má tam trochu více starostí, protože fronta se přiblížila na několik desítek kilometrů k jeho domovu. Práce tím ovšem trochu trpí. Přesto doufám, že věc brzy dospěje ke konci a že ji odevzdám Vlachovi. Ujišťuji Vás, že Jiřina Salačová se na „Potichoučku“ už docela těší, dokonce jsem se jí už zmínil o Vašem textu na blues „Zdál se mi dnes k ránu smutný sen“. Tento text jsem si vzal domů a uvažuju, že bych se případně sám do něho pustil.“
Mám před sebou ještě vyčerpávající popis toho, jak vznikl text k písni „Říkej mi to potichoučku“, ale to už není tak zajímavé jako okolnosti, o kterých jsme právě pojednali.
Tak tedy vzhůru na další evergreen!
HM, HM
Nerad příliš cituji, ale pro naše další vyprávění má následující úryvek vzpomínky Ronalda Krause význam. Vzpomínka vyšla v časopise MELODIE číslo 6 v roce 1967 a mne velmi zaujala. Snad Ronald Kraus dovolí, když si jeho vzpomínku vypůjčím.
„Štědrý den roku 1944. Doufejme, že poslední válečné vánoce. V malé polské vesničce, které dali okupanti, nevím proč, honosný název Großstein, sedí v zatemněné, bázlivé hospodě pár ještě bázlivějších hostů.
Okolo startovací dráhy se na vysekaných lesních mýtinách krčí kolonie dřevěných baráků. Některé byly za drátem, jiné byly volně poházeny jakoby nazdařbůh. Zajatecké lágry a jeden internační.
Je Štědrý den a v malé hospůdce v Großsteinu začíná zčista jasna někdo v koutě hrát na klavír. Pár nesmělých tónů přechází do tiché, známé melodie. HM, HM, ACH TY JSI ÚŽASNÁ… Taková malá, ale dost absurdní situace. U toho klavíru totiž sedí sám autor téhle písničky Leopold Korbař. A vedle něj já, kterému ji hraje na jeho výslovné přání. Dva Čechoslováci, vzdáleni stovky kilometrů od domova, v zemi, kterou neznáme, mezi lidmi, které jsme nikdy neviděli a kterým nerozumíme. Ale tuhle písničku shodou okolností kdekdo zná. A nejen tady v hospodě. Zpívá si ji lámanou češtinou i sotva dvanáctiletý Vasil, který pomáhá v kovárně, chlapec zavlečený sem odněkud z Ukrajiny. Píská si ji řada německých vojáků, pracujících na letišti, zná ji i velitel tábora z bůhvíjaké nahrávky na gramofonové desce. Jedna z písniček, která byla už před dvaadvaceti lety evergreenem v době, kdy její autor dělal nádeníka na vojensky důležitém objektu, ačkoliv by byl býval mohl klidně sedět za klavírem svého pražského bytu a psát další a další.“
Tolik vzpomínka Ronalda Krause.
Nevím, do jaké míry oblibě písně HM, HM pomohl ono citoslovce na začátku. Citoslovce ostatně bývá velmi oblíbenou součástí písničky. Je jejím kořením, neboť je krátké, téměř vždy jednoslabičné, na druhé straně není strohé, ale barevné, šťavnaté a voňavé. A pak: kolika způsoby se dá vyslovit slůvko ACH. Jak se dá vydechnout, ale současně může mít v sobě kapku nostalgie, marnosti i naděje, touhy, doufání… to všechno se může do tak krátkého slůvka dostat. Nebo zvolání HEJ! Kolik má v sobě síly, jak se lze do něho opřít hlasem, jak jím lze rozehřmít celou píseň do nepředstavitelného fortissima. Anebo slůvka, která nic neznamenají, ale která ilustrují určité tóny: šubyduby, digadou, derum, derum da. Hejbabaryba! Co barev se za těmito slovy skrývá a jakou ozdobou by se mohly stát v nejrůznějších duchaplných konverzacích. Ale skončeme tuto úvahu, sedím u Lepolda Korbaře, který písničku HM, HM napsal v roce 1940 společně s textařem Jaroslavem Moravcem a mám neskromné přání: slyšet její různé verze. Nikdy bych to přání nevyslovil, kdybych tušil, jak jemnému a citlivému člověku Leopoldovi Korbařovi na chvíli zkomplikuji život. Tu lezl po kolenou před knihovnou, tu táhl těžká alba plná standardních desek, ale… stálo to za to. Zakrátko se pokojem nesly tóny této písně tak, jak ji nazpíval Josef Zíma na album Té, kterou mám rád, pak tak, jak ji nazpíval v roce 1955 Rudolf Cortéz, ale ještě mnoho let předtím nepřekonatelným způsobem nestor české populární hudby R. A. Dvorský. A jak bych mohl zapomenout na nahrávku Arnošta Kavky s orchestrem Karla Vlacha a Allanovými sestrami, kterou si i po letech hraji z cédéčka Vteřiny v Lloydu I. Slyšel jsem i úsměvnou nahrávku, kterou natočila zpěvačka Herta Beelsová s Tanzorchestrem Adolfa Steinela. Ovšem její Du bist so zauberhaft i přes patinu času prozrazovalo, jak si němečtí posluchači libovali v tak zvaných schnulzen (kýčovitý slaďák) a jak do této podoby dokázali otesat i tak poetickou a křehkou píseň jako je Korbařovo HM, HM.
Písničku jste napsal s Jaroslavem Moravcem. To je legendární jméno. Jak se vám s tímto autorem spolupracovalo?
„Jaroslav Moravec psal zásadně na hudbu. Nosíval při sobě takový malý notýsek a do něho si zapisoval názvy písní, které ho napadaly. Kdykoliv jsem mu zahrál nějakou melodii, zalistoval v notýsku a řekl: Na tuhletu píseň by se hodil tento název.“
A jak přišel Jaroslav Moravec na název HM, HM? Ten měl také v notýsku?
„Když jsem tuto melodii této písně poprvé Jaroslavu Moravcovi přehrál, sáhl sice po svém notýsku, ale ač ho několikrát prolistoval, a že tam měl dobrých padesát titulů vždy v rezervě, moc mu to nepomohlo. Ovšem okamžitě si uvědomoval, že tam musí být nějaké zvolání: hou, hou nebo něco podobného. Naštěstí však později dostal spásný nápad s tím hm, hm a píseň byla na světě.“
A jak vznikla melodie?
„Jako ostatní moje písničky – u klavíru. Sedával jsem u piana a improvizoval jsem si a z těchto improvizací se mi vždy nějaká melodie vyloupla. Hm, hm jsem napsal jako třiadvacetiletý, tedy v době, kdy jsem o skladatelské profesi nijak neuvažoval. Byl jsem vlastně klavírní samouk. Nicméně melodie tímto prostým a značně prozaickým způsobem vznikla.“
Napsal jste melodii, Jaroslav Moravec napsal text a jak to bylo dál?
„Písnička Hm, hm měla premiéru na čajích na Střeleckém ostrově v podání orchestru Karla Vlacha, se kterým jsem tehdy jako klavírista hrál. S Vlachem tehdy zpíval Arnošt Kavka a Allanovy sestry a tak Kavka píseň poprvé uvedl. Současně jsme píseň nabídli nakladateli R. A. Dvorskému, který ji nahrál na desku. Později ji Dvorský prodal i do Německa, kde ji vydalo jedno mnichovské nakladatelství a tak se z ní stal evropský šlágr. V Německu ji mimo jiné propagoval i slavný německý pianista Peter Kreuder. Ovšem když jsem ji přinesl R. A. Dvorskému do nakladatelství, R. A. Dvorský se rozzářil a řekl: Jak vás to napadlo, taková melodie! R. A. Dvorský ihned vycítil, že to bude šlágr. Sám měl tuto písničku velmi rád a měl ji ve svém repertoáru až do konce svého života.“
Lepold Korbař se odmlčel a pak si sedl ke klavíru a chvíli hrál svoje melodie, čímž splnil moje velké přání, neboť jsem toužil alespoň na chvíli přivolat náladu, kterou jsem zažil, když jsme byli v rámci Mezinárodního jazzového festivalu na malém výletu spojeném s exkurzí v továrně na klavíru v Hradci Králové. Ve skladišti byla řada mistrovských nástrojů připravena k expedici. Leopold Korbař k jednomu z nich usedl a hrál jednu svou melodii za druhou. Jemné klavírní tóny se rozléhaly tovární skladištěm až tuto holou a šedivou ratejnu přeměnily v nádherný chrám hudby. Na tento zážitek do konce života nezapomenu. Slyšel jsem pak Leopolda Korbaře hrát mockrát, ale nikdy to nebylo tak nečekané a tak krásně absurdní. Proto tolik rozumím úvodní vzpomínce Ronalda Krause.
Hm, hm není úplně první a taky ne úplně nejslavnější písní Leopolda Korbaře. V roce 1939 (jako dvaadvacetiletý!) napsal píseň JE NA ZÁPAD CESTA DLOUHÁ, která měla neradostný osud: nejprve byla zakazována německými okupanty, pak se zase nehodila do krámu pseudosocialistické společnosti. Západ byl prostě od té doby natolik tabu, že tato kovbojská píseň, ve které západ byl pochopitelně divoký, nesměla spatřit světlo světa. Vzpomínám jen, že ji pod jiným názvem a s jiným textem na desku propašovali Plavci, ale jednak to nebylo ono a pak bdělá rozhlasová cenzura i tuto neškodnou variantu rázně vyřadila. O těch zákazech jsme si chvíli s Leopoldem Korbařem povídali, ale bylo to povídání poněkud trpké. I takové osudy písně mají. A, milý Galileo, stejně se hrála! Ukryta u trampských ohňů a podporována vzdorem. Zničit lze pouze notový papír nebo gramofonovou desku, píseň je nezničitelná.
KRÁL SLOVENSKÉHO TANGA
Kreslíře Dušana Pálku zná nejspíš každý, ale málokdo ví, že jeho otec – hudební skladatel – má velké zásluhy na vzniku slovenského tanga a že jeho tango Eště raz ku tebe prídem bylo velmi, velmi slavné.
Otevřme ostatně román Janko Jesenského Demokrati:
„Na krajinském úrade bol v tieto časy veľmi obľubený nový „šláger“ na staré, každému dieťatu známe slová:
Starý Dunčo na reťazi,
akonáhle koho čuje
okáľami iskry kreše
hrozným hlasom zabreše.
Poznali ho všetci, lebo ho druhý den spieval Hoza v rádiu, a pred spevom sa vždy oznamovalo, že je to „perla“ mladého kompozitora Pálku.“
Uvedený citát vlastně hovoří o parodii na známé a populární tango Eště raz ku tebe prídem, které vzniklo v roce 1934. Jak píseň vznikla a jaké byly její osudy, to jsem chtěl věděl především od Dušana Pálky. Bydleli jsme jeden čas nedalo sebe na pražské Ořechovce, ale setkali jsme se – tuším – někde v centru, ale která kavárna to byla, to už nevím.
„Melodii jsem napsal jako vysokoškolák v bratislavské kavárně Metropol. Tehdy bylo zvykem, že bratislavští studenti se často připravovali ke zkouškám v bratislavských kavárnách, hlavně v Metropolke, v Živnodome, v Astorii a v Palaske. V kavárně jsem se potkal se svým spolužákem a přítelem Andrejem Plávkou, kterému jsem ji několikrát přezpíval. On si ji zapsal jako metrum, která vypadalo takto:
– u – u – u – u
– u – u – u – u
– u – u – u – u
– u – u – u –
a odešel. Po chvíli přišel zpátky a nesl text:
Eště raz ku tebe prídem,
eště raz sa s tebou zídem.
svoje srdce neubráníš.
k tebe prídem, uvidíš.
Raz, keď slnce za les zajde,
jedno srdce druhé najde,
nič nás potom nerozdvojí,
ostanem vždy svoji.
K tomu jsem sám dopsal ještě toto dvojverší:
Za tebou teraz túžim, keď niesi moja.
od tých čias, čo ťa nemám, som bez pokoja.
Verzi k refrénu jsem nechal neotextovanou. Ta se měla hrát bez zpěvu. Myslel jsem, že postačí, když se bude zpívat refrén. Píseň jsem napsal a dal jsem ji nakladateli Stožickému. Nakladatel píseň ukázal Štefanovi Hozovi, který se jí ujal a dopsal si text k verzi. Píseň měla úspěch a jen v roce 1935 vyšla v pěti notových vydáních. V průběhu času se písnička často vracela. Po Hozovi, pokud vím, ji v roce 1954 nazpívala na gramofonové desky Věra Racková, v roce 1968 Dušan Grúň, o rok později Ivan Stanislav a v roce 1974 ji nazpíval Karol Vlach.“
Dušana Pálku v mnohém ovlivnilo přátelství s Andrejem Plávkou. Jeho první písničky vznikaly na Plávkovy verše, což básník sám v knize SMÄDNÝ MILENEC sám popisuje: „Do hudby nás zasväcoval Dušan Pálka, syn známého mikulášského továrníka, s ktorým som sa napokon tuho skamarátil a v neskorších triedách sedeli sme spolu i v jednej lavici. Mal mimoriadny hudobný talent a už ako kvintán hrál virtuózne na klavíri, vďaka jeho znamenitej i prísnej učiteľke, ktorá ho celé hodiny takmer denne na tomto nástroji mordovala. (…) V tie časy začala vlastne i naša užšia spolupráca s Dušanom Pálkom, který mi jedného dňa u nich na byte zahrál a zaspieval svoju vlastnú skladbu – a ja stŕpnutý poznávám zrazu v tejto piesni svoje vlastné slová, slová mojej básničky. Zhudobnil ju. Predtým mi nepovedal nič, až bola celkom hotová.“
Nemám v úmyslu ocitovat celou knihu, tu si přečtěte sami, ale mám tady ještě dopis, který mi 14. listopadu 1975 Andrej Plávka napsal:
„Dušan Pálka ešte počas našich spoločných štúdií zhudobnil niekoľko mojich básní, z nich napríklad pieseň „Povedz mi, dievča“ úplne znárodnela. Melódiu k piesni „Eště raz ku tebe prídem“ mal Dušan Pálka hotovů skôr ako boli slová, ktoré som skladal za jeho pomoci a želania až dodatočne. Melódia tejto piesne sa mi hneď od samého začiatku veľmi páčila, bola nabitá vzrušujúcim tangovým rytmom a podmaňujúcou melodičnosťou. Preto dosiahla takého, na naše pomery nebývalého úspechu doma i v zahraničí. Ešte po dlhých a dlhých rokoch som sa s touto piesňou neraz stretával pri nejednej zábave a zažil pri nej nejednu prijemnú chvíľu.“
Dušan Pálka o svém přátelství s Andrejem Plávkou vypráví obdobně:
„Seděli jsme v jedné lavici a snad nebylo dne, kdy by mi Andrej ráno nepodstrčil papírek, na kterém byla nová básnička. Jeho ohnivý zápal na mne zapůsobil, podněcoval mne, abych se nespokojoval jen s hraním, ale abych se nad svými schopnostmi hlouběji zamyslel. Jednoho hezkého dne jsem řekl Andrejovi, aby k nám přišel, že si popovídáme. Andrej přišel, já si sedl ke klavíru a zahrál a zazpíval jsem mu jeho básničku Povedz mi dievča. Seděl tam jako přikovaný a pak řekl: Dušane, vždyť je to naše píseň. A skutečně to byla moje první píseň, která se k mému velkému překvapení líbila všem mým známým. Píseň každou chvíli někde zpívali, ba dokonce ji převzali do svého repertoáru i cikánské kapely.“
Ale vraťme se ještě k písni Eště raz ku tebe prídem. Napsal jsem jejímu prvnímu interpretovi profesorovi Štefanu Hozovi. Odpověděl mi a z jeho dopisu vybírám:
„Pamätám sa presne iba na to, že keď som ju priniesol nakladateľovi a zaspieval mu ju, bol nadšený hudbou i textom. Keď som sa vrátil z Prahy do rodných Smižian (Spiš), piseň sa spievala s obľubou, ako každá novinka, kam som prišiel, musel som ju, samozrejme, spievat tiež.“
Co k tomu dodat? Že slovenské tango pochvalně přivítal v Praze i R. A. Dvorský a to je co říct!
LEGENDA R. A. DVORSKÝ
Už několikrát tady byla řeč o legendárním zpěvákovi, hudebníkovi a vydavateli. R. A. Dvorského jsem poznal, když už byl na sklonku svého života. Byl jsem za ním v jeho skromném bytě v Holešovicích. Přijal mne vlídně a laskavě. U publika slavil tehdy velký comeback s písní Pohádka o konvalinkách (zpíval ji s Hanou Vítovou), ke které složil sám hudbu. Další jeho písnička Jipi jou pak vyhrála soutěž Písničky na zítra. Díky svému výstřižkovému archívu, který jsem si v prvních letech poměrně pedantsky vedl (později už ne) mohu zodpovědně říct, že to bylo koncem ledna roku 1966. Přesně 29. ledna totiž Večerní Praha otiskla kratičký článeček, kde se o tom píše. Tehdy u R. A. Dvorského jsem zaznamenal odpověď na jedinou otázku: co si R. A. Dvorský myslí o současných písničkách. Odpověděl mi tehdy:
„Jejich úroveň je hodně vysoká. A který zpěvák se mi nejvíc líbí? Pat Boon a Beatles, – i když vše nové je oživením starého a jak se říká, nic nového pod sluncem. Pro mě je moc zajímavé srovnávat nové s tím, co tady už jednou bylo. Je však jisté, že ušlechtilý zpěv to vždycky vyhraje. Mnozí zpěváci si mohou vzít příklad z Bing Crosbyho – mohou z jeho práce pochytit mnoho dobrého.“
V roce 1966 jsem už pilně spolupracoval s rozhlasem a tak jsem si tam vyjednal zajímavý projekt: POSLOUCHÁTE RADIO HIS MASTER´S VOICE – s R. A. Dvorským jako diskžokejem s tím, že šlo o to využít nejen zajímavých názorů tohoto vynikajícího hudebníka (a také hudebního vydavatele!), ale i jeho bohatého archívu. K realizaci projektu bohužel nedošlo. R. A. Dvorský byl v té době už nemocen (jeho zdraví bylo podlomeno několikaletým vězněním v padesátých letech) a 2. srpna 1966 zemřel aniž by se dožil sedmdesáti let. Ani se nedozvěděl, že kritikou proklínaná Pohádka o konvalinkách se stala nejprodávanější gramofonovou deskou roku 1967. S R. A. Dvorským jsem se pak setkával už jen prostřednictvím vzpomínek jeho spolupracovníků a díky rozhlasovému archívu, kde je uchováno jeho zajímavé vyprávění.
DALŠÍ LEGENDA: KAREL VLACH
Také Karel Vlach byl bezesporu legendou populární hudby. Byl vlastně následníkem R. A. Dvorského. Tam, kde první legenda skončila (na prahu swingu), tam druhá legenda Karel Vlach měl své počátky. Potkal jsem se s ním mnohokrát a vždycky horlivě hájil původní českou písničku. Rozhovorům pro noviny se vždycky vyhnul, ale jednou mi neunikl.
Bylo to na podzim roku 1971, krátce před jeho narozeninami. Karel Vlach se narodil 8.10.1911 a šedesátiny byly rozhodně důvodem k rozhovoru. Jenže Karel Vlach nikdy neměl čas. „Já jsem celý den v Mělníku, točíme Televarieté,“ nedával mi ani trochu naděje a navíc přišla i výčitka: „proč jsi vždycky vzpomenete na poslední chvíli?“ Nakonec se nechal uprosit a řekl mi, ať jedu s kapelou autobusem, že se snad nějaká chvilka najde.
Nakonec se chvilka nenašla a Karel Vlach to vyřešil tak, že mne vzal zpátky autem do Prahy a povídali jsme si cestou. Musím říct, že Karel Vlach jel poměrně rychle, což pochopitelně nedávalo naději na nějaký dlouhý rozhovor. Vysoké tempo jízdy i práce mne přivedly k otázce: „Uděláte si alespoň na své narozeniny volno?“
O odpovědi jsem měl představu předem a nezklamal jsem se.
„O svých narozeninách mám zrovna představení v divadle. Asi mne neuvolní. Ale já si na oslavy stejně moc nepotrpím. Nemám rád slávu. Sláva! Hurá! Už jsme tu. Nemám to rád. Vidíte, shodou okolností začínají v den mých narozenin vysílat v rádiu nový program. Bude se jmenovat Dobrý večer s Karlem Vlachem. Takže ten den budeme hrát na všech frontách.“
„Každý má od dětství nějaké nesplněné touhy. Co byste si přál, aby se vám k narozeninám splnilo?“
„Já jsem si jako malý kluk přál mít laternu magiku, ale tu jsem nikdy neměl. Táta na to neměl peníze. Ale byl jsem vždycky fanda na rádia a později na gramofony. Nejdřív jsem měl krystalku a v té době jsem usínal se sluchátkem v uchu. A dodnes za tyhle věci utrácím peníze. Jenže technika jde dopředu tak rychle, že to už vůbec nestačím sledovat. A pak jsem také fanda na velkou kapelu. Dodnes věřím, že velká kapela má existovat a přál bych si, aby pro činnost velkých kapel byly lepší podmínky“
„Kterou ze svých zkušeností považujete za nejcennější?“
„Já měl kliku na nadané a tvořivé lidi. Hlavně kolem divadla byla spousta chytrých, vzdělaných a moudrých. A mezi nimi jsem získával rozhled a to je velmi cenná zkušenost. No jo, teď si uvědomuji, že od roku 1947 jsme byli s kapelou s malými přestávkami pořád v divadle.“
To už jsme se blížili ku Praze. Pak Karel Vlach zničehožnic řekl:
„Mám rád mladé lidi. Cítím se mezi nimi dobře a neuvědomuji si nějaký rozdíl v letech. Já jsem pořád mezi lidmi a nemám čas přemítat o tom, že mi je šedesát. A když mi to někdo připomene, tak mě naštve. Já na to nemám čas a proto mě to ani nepřijde. Nešlo by to nějak v tichu přejít? Zamlčet?“
JINÝ POČÁTEK: OSVOBOZENÉ DIVADLO
Velice mne ovlivnili V + W, ačkoliv jsem je poznal pouze z filmů a gramofonových desek. Ale také z vyprávění. Jana Wericha jsem poznal i osobně a byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění. Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky). Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se. Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. „Dobrá,“ zní odpověď, „tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.“ Taxík, rychlý odjezd na Kampu. Na Kampě zeď, za zdí dům, v domě Jan Werich. Dveře zamčeny, zeď vysoká. Tu se otevře okna, v okně hlava Jana Wericha a zvolání: „Chytejte, hodím vám klíče!“ Vzápětí na to klíče letí mým směrem. Odmykám, vstupuji, Jan Werich pečlivě čte a říká: „Můžu tady opravit sám sebe, i když je to citát?“ a zpřesňuje jeden ze svých výroků. Po deseti minutách je hotov a vypadá to, že vetřelec (tedy já) bude opět za zdí, ale venku. Snad můj smutek z tak krátké návštěvy vyslal telepatický signál, protože Jan Werich se mne zeptal: „Vy jste tu ještě nebyl? Chcete, provedu vás?“ Pak procházíme z místnosti do místnosti, obdivuji obrazy. Nakonec vstupujeme do kuchyně, kde mne zaujalo měděné nádobí na zdi. „Pijete koňak?“ ptá se Jan Werich a vzápětí na to nalévá do dvou sklenek. Koňak se blyštěl ve sklence jako měď nádob nad našimi hlavami.
Pamatuji si jen málo z toho, o čem byla tehdy řeč, Werich vyprávěl o Voskovcovi:
„Uvažoval jsem, že koupím Voskovcův dům na Sázavě. Ale když ho koupím, budu ho muset dát opravit. To znamená sehnat materiál. Když ho seženu, určitě bude nekvalitní. Pak budu muset sehnat lidi, aby ten dům opravili. Když seženu lidi, oni to zvržou. Ale co bych ten dům kupoval, Voskovec stejně už nikdy nepřijede.“
Vím, že těch hořkých a pesimistických výroků bylo víc. Jak čas šel, měl Werich k hořkosti pádnější a pádnější důvody. Krátce po sametové revoluci jsem publikoval v Tvorbě Werichův dopis, který v roce 1974 poslal na Krajský výbor pasů a víz poté, co mu byla zamítnuta cesta do Rakouska, připomenu alespoň kousek:
„Jest tomu několik let, co nemůžu dělat práci, kterou umím, ke které mám sílu a kterou dělám rád. Kdybych řekl, že nesmím, lhal bych: Nikdo mi nikdy nic nezakázal. Rovněž mne nikdo nikdy z ničeho neobvinil, neobžaloval a tím mi byla vzata možnost obhajoby.
Nebudu vám vykládat, jakým podivným způsobem, záhadným, jsem byl ošizen o právo na práci. Nemáte ani titul, ani moc uvést toto do pořádku.
Jsem jediný národní umělec, který nemůže provozovat své národní umělectví. Situace téměř groteskní.
Zmiňuji se vám o tom proto, že bych vám rád vysvětlil, jak a proč u mne vznikl pocit diskriminace.
Je to pocit skličující, ba potupný. Připadám si trochu jako černoch mezi bílými v Alabamě.
Byl jsem přesvědčen, že udělení cestovní doložky, neodepření práva cestovat, mi umožní pocit diskriminace zařadit mezi nepříjemnosti zaviněné ojedinělými akcemi nechytrých. Že je vlastně neoprávněný.
Odmítnutí udělení cestovní doložky pod záminkou věru chabou mne pocitu diskriminace nezbavuje, spíš naopak.“
Když jsem publikoval tento dopis anebo kdykoliv jsem cokoliv psal, co mělo vztah k Janu Werichovi, vždycky jsem se v duchu vracel ke své návštěvě na Kampě. A jak to tenkrát dopadlo? Dopili jsme koňak, Jan Werich mne posadil do auta, vysadil na Václaváku a odjel na Šumavu.Po letech, když jsem vysílal v přímém přenosu pořad o Malé Straně, měli jsme s Jindřiškou Smetanovou, která byla mým hostem, připraven jeden přímý vstup z Kampy. Měli jsme v plánu stát před Werichovým domem a povídat si o jeho někdejším obyvateli. Co čert nechtěl, moderátoři nás zavolali dřív, měli jsme pár vteřin na to rozhodnou se, co budeme dělat a od Werichova domu jsme byli s krátkovlnnou vysílačkou ještě daleko. „To zvládneme,“ řekla Jindřiška Smetanová, „já mám ten dům před očima.“ A skutečně, zvládli jsme to tak, jako kdybychom před tím domem stáli a dívali se na něj. Když už jsme se o Jindřišce Smetanové (vynikající spisovatelce a vypravěčce) zmínili, co se tak k ní vydat na návštěvu?
BRAMBOR VE SPOŘITELNĚ
Obyčejný činžovní dům v Košířích. Po vstupu do domu zaujmou zachované detaily, například ozdobné cedulky s označením pater; žádný suterén, ale souterrain. Zvonek. Zazvoním. Jak začít rozhovor s někým, kdo na celých dvacet roků opustil literaturu (rozhovor se konal v roce 1989), medituji ještě než JINDŘIŠKA SMETANOVÁ otevře dveře. Malíř Zdenek Seydl mi kdysi vysvětlil, že rozhovor může začít o prostých, obyčejných věcech, například o zmrzlině, neboť právě od zdánlivě malých věcí se člověk snadněji dostává k věcem velkým. Tak co začít třeba takhle:
A co nudle?
„A co nudle?“ opakuje překvapeně Jindřiška Smetanová „O těch jsem jednou mluvila v televizi a jednou psala.“
Zajímají vás stále ještě takové drobné obyčejné věci?
„Zajímají. Já o nich i ráda píšu. Tak třeba jednu svoji knížku začínám fejetonem o jednom člověku, který se jmenoval Materna a chodil do skupiny Mánesáků, ačkoliv nebyl výtvarníkem, ale úředníkem karlínské spořitelny. Všichni ho milovali. Jednou jsem za ním přišla do té karlínské spořitelny a ve frontě i přepážky jsme zjistila, že se všichni upřeně díváme na podivuhodnou rostlinu. Vinula se ze svého kořenáče takovým anemickým stonkem k oknu a měla drobounké lístky a neobyčejně krásné kvítky. Když jsem došla k okýnku, zeptala jsem se Materny, co to je za zvláštní exotickou kytku. Na to se mě ptá kdekdo, řekl Materna. To je tak: já každý rok zasadím do kořenáče úplně obyčejný brambor a on mi takhle vyroste. A protože je jediný a navíc je ve spořitelně, tak si ho každý všimne a žasne nad jeho neobyčejností. Já z toho vyvozuji, že mou spisovatelskou povinností je dělat to, co dělal ten Materna – pěstovat obyčejný brambor ve spořitelně. Lidi sice tisíckrát viděli kvetoucí bramborové pole, ale nikdo si při té příležitosti nevšiml, jak je ten brambor v podstatě nádherná kytka. Právě proto se chci dotýkat těch zdánlivě nejdrobnějších věcí života a chci je ve zvláštní konstelaci předkládat čtenáři, kterému možná ušly jen proto, že mu nebyly nabídnuty právě s určitým ozvláštněním.
A teď konečně o tom, proč mě kdysi zaujaly nudle. Bylo to tak: dost často jsem na Malé Straně potkávala paní s nesmírně starým pánem. Zajímal mě jako svérázná malostranská figurka, a tak jsem se na něj zeptala mlékařky v Mostecké ulici. Ta mi řekla: To je pán, který postavil Wilsonovo nádraží. Udivilo mě to. Nemohla jsem zkrátka pochopit, že někdo může být starší než Wilsonovo nádraží. Pak jsem se ještě od mlékařky dozvěděla, že architektu Fantovi je přes devadesát let, že už je skoro slepý, ale i přesto i v tom věku chce být nějak užitečný a touží někomu udělat radost. A víte čím? – povídá mi mlékařka. Aby jen tak neseděl s rukama v klíně, tak štípe dříví na tenounké špánky na podpal – ty pak svazuje do malých otýpek a dává je přátelům jako vánoční dárek. Tak jsem si tenkrát řekla, že až budu stará jako Wilsonovo nádraží, vymyslím si něco na ten způsob. Dejme tomu, že budu všem spřáteleným rodinám, které žijí jen z kupovaných nudlí, vlastnoručně vyrábět báječné nudle domácí; jednak je mám sama taky ráda a pak – ty nudle, když mají být k světu, musí být dělány s láskou a s přáním někoho potěšit. A kolikpak je v těch časech takových vánočních dárků? Takže někdy může být i ve špánkách zrovna tak jako v nudlích zašifrováno poselství jednoho člověka k dalším lidem.“
Vaše první knížka Koncert pod platanem vyšla v roce 1959. Co to tehdy s vámi udělalo?
„Byla to knížka drobných povídek. Snad proto, že mě za ni pochválil i pan doktor Píša, posedla mě utkvělá představa, že se musím pustit do románu o velkých věcech a velké době. Jenže za ten román mě tentýž pan doktor Píša roznesl na kopytech. Tak jsem se postupně a s velkou pokorou od velkých témat vracela k tomu, co je mi nejvlastnější, a to jsou právě věci zdánlivě zanedbatelné.“
Kdysi jste tvrdila, že jste začala psát, protože jste měla tři malé děti a psaní jste brala jako činnost, která se dá dělat podomácku. Mohla byste psát, i kdybyste neměla rodinu?
„Děti byly pro mne nejen životní samozřejmostí, ale i jakýmsi vysvědčením zralosti. Když máte děti, víte, co je strach o ně, a když poznáte strach – pak teprve oceníte radost i klid duše a ten kontrast vám umožňuje vnímat svět v celém rozsahu. Psaní mě právě tou radostí naplňovalo. Skončila každodenní honička, přišla noc, všechno spalo a já jsem si sedla ke stroji. Ne že by mi to vždycky šlo od ruky, ale bylo to takové blažené trápení. Úplný opak denního stereotypu.“
V úvodu jsem se zmínil o tom, že jste na dvacet let téměř opustila literaturu… Bylo to těžké?
„Za těch dvacet let jsem prošla řadou zaměstnání. Někdo si možná myslel, že mě tím potrestá, ale byla to především tvrdá, ale neocenitelná zkušenost. Zkraje jsem se pokoušela něčím uživit, ale zároveň i psát. Jenomže já jsem člověk, který potřebuje rezonanci, zpětnou vazbu. To ticho bylo k uzoufání. Ale pak jsem si řekla: budiž, nemám jinou možnost než periferii života, zkusím to tedy jako „řaďák“. V tu chvíli mě to kupodivu začalo bavit. Protože jsem poznávala svět, o jakém jsem předtím neměla potuchy.“
Co jste tedy dělala?
„Pracovala jsem například v zahradnictví pod Petřínem. Byla to krásná doba. Měli jsme výborného „šéfa“. Zahradníka, který výtečně zpíval a byl sólistou souboru Chorea Bohemica. Sešla se nás tam pozoruhodná sestava: já – spisovatelka bez možnosti publikovat, žebravý mnich františkán, kterému zavřeli klášter, jeden tesař, dvě důchodkyně a další zahradník, který se učil se zaujetím čínsky. Zahradnictví mělo podobu nádherného amfiteátru, a když jsem o životě v tom prostředí vyprávěla Jaroslavu Seifertovi, vždycky říkával: Já bych se tak rád do toho vašeho zahradnictví podíval, ale copak můžu? – a ukázal na berličky. Tak jsme jednou v tom největším skleníku stloukli z prken lavice a stoly, já jsem uvařila prádelní hrnec gulášové polívky a napekla moře koláčů a do toho prostoru, kde šplíchala voda v kašně, zelenaly se saláty a šílely pelargonie, jsme Seiferta přivezli. Seděl mezi námi jako pánbůh, Chorea Bohemica zpívala, bratři Krčkové hráli, až se to neslo vzhůru Úvozem a k Loretánské ulici, a byla to taková zbožná nezapomenutelná nádhera.“
Vznikl z toho krásného a patrně i inspirativního prožitku alespoň drobný fejeton?
„Zatím ne, ale měl by. Protože Seifert… k němu se v těch časech chodívalo, jako se chodívá do Lourd. On se přes všechny nepřízně osudu, přes nemoc, která mu nedovolovala chodit, neobyčejně živě o všechno zajímal, chtěl vědět, co je s námi se všemi. Jednou dokonce poslal fotografa, aby mu zahradnictví vyfotil. Někde ještě mám fotografii, jak pod Památníkem národního písemnictví pasu kozu Lízu.“
Kam jste odešla ze zahradnictví?
„Přirozeně jsem tíhla k zaměstnání, kde bych byla blízko lidem. Jedna paní mi nabídla místo šatnářky ve velké pražské hospodě. Tak jsem šla dělat šatnářku. No – to byl zážitek! Za prvé jsem zjistila, že je to těžká fyzická práce. Byl prosinec a zimník v průměru váží čtyři kila, za šichtu prošlo šatnou tři sta lidí. Jednou zimník nesete na věšák, podruhé z věšáku. To je bratru pětadvacet metráků. Ale i v šatně se dají objevit zajímavé věci. Všimněte si třeba toho, jak obrovských psychologickým problémem lidstva je utržené poutko kabátu. Když k vám přijde někdo s utrženým poutkem, považuje za svou povinnost odvyprávět vám na rozloze třídílného románu, jak k tomu došlo, nechce prostě vypadat jako „bordelář“. Stará šatnářka, která mě zaučovala, mi radila: Mějte u sebe vždycky nit a jehlu. Uvidíte, co pro ty lidi a jejich psychiku uděláte, když jim poutko přišijete. A ještě vám rádi dají pětikorunu. Dospěla jsem tam zkrátka k názoru, že někdy sejmete z lidstva hříchy světa tím, že mu opravíte poutko u kabátu.“
Když jsme u vlivu prostředí, vy jste přece bydlela na Kampě. Bylo těžké ji opouštět?
„Vy mluvíte jako všichni lidi. Já mám zásadu, že člověk musí umět pořád začínat. Když neumí začínat, ztrácí schopnost normálně žít. Kamarádi mi říkali: Ty jsi cvok, když jdeš z Kampy do nějakých Košíř, a já dodnes trvám na tom, že i Košíře jsou libá končina. Když jsme se sem nastěhovali, chodila jsem nakupovat pod motolskou nemocnici do samoobsluhy. U vchodu jsem si na papírku přečetla, že Zemědělské stavby přijmou dělníky nejrůznějších profesí a „ženu k podávání obědů“. Tak to je šance, řekla jsem si, celý život jsem podávala obědy zadarmo, konečně je budu podávat za peníze. Byl to ohromný nápad. Nejlíp poznáte lidi, když se nad talířem jídla odvážou a začnou být sami sví. A vy jen podáváte obědy a posloucháte. Pak jsem přešla z kuchyně na ubytovnu. Starala jsem se o přespolňáky, vydávala jsem čisté prádlo, a jak jsem tak jednou před odjezdem do prádelny počítala to špinavé, pozoroval mě ve dveřích skladu jeden z mistrů, vzácný člověk, který se mi vždycky snažil ulehčit situaci. Chvíli mlčky sledoval tu nevábnou práci a pak se zjevnou účastí řekl: No vidíte, paní Smetanová, o tomhle neměla Eliška Krásnohorská páru. A to mě potěšilo, on mě tím vlastně oceňoval, že se umím ohánět i v jiných podmínkách. Na stavbě jsem se kromě spolehlivých starých řemeslníků setkávala i s takovými věčnými krajánky, kterým se říká lógr společnosti. Opíjeli se, fetovali, pendlovali mezi kriminálem a občasnou svobodou, ale ať se nám to líbí nebo ne, patřili k téhle společnosti a byli obrazem jejích neduhů.
Těch dvacet let, to nebylo zkrátka dálkové studium poměrů, ale škola s každodenní docházkou. Byli přátelé, o které jsem v těch časech přišla, asi to tak muselo být. Ale kolik nových jsem potkala. Jedno bych chtěla povědět: většina lidí, kteří leckdy nepřečetli v životě knížku, se ke mně chovala způsobem úctyhodným – a když bylo třeba, vždycky mě podrželi nad vodou.“
To, co jste prožila je zaznamenáníhodné, zaznamenala jste to?
„Po pravdě řečeno, nenapsala jsem v té době nic. Když jsem neměla možnost projevit se v psaní autenticky, říkala jsem si, budu aspoň žít na plné obrátky. Třeba jednou… No – a jsou to tři roky, co jsem se pokusila za pomoci několika statečných, kteří si mě vzali na tričko, vrátit ke své profesi. Bylo mi jasné, že musím tak jako kdysi začít drobným útvarem. A tak jsem začala fejetonem, protože to je nejkratší pěšinka ke čtenáři. A jak tak šel fejeton za fejetonem, vznikly z toho Domovní důvěrnosti. Je tomu strašně dávno, co mi pan hrabě Erwin Schoenborn, proslulý antikvář z Karlovy ulice, poslal ze starobince v Salcburku novoroční přání ukončené větou: A tak doufám, že vaše písání nebude rušeno šuplíkem. Kdyby žil, poslala bych mu právě Domovní důvěrnosti s poděkováním za to, že doufal tak silně. Silně a dlouho.“
Před dvaceti lety jste v jednom časopise řekla, že jste měla v životě štěstí. Platí to dodneška?
„Platí. Protože štěstí je to, co si nosí člověk v sobě a co pronese jakýmkoliv marasmem a jakoukoliv nepřízní.“
¨
CO NEPŘEJETE VOSKOVCOVI?
Ale vraťme se, po tomto malém odbočení do Košíř, k Osvobozenému divadlu. Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM?
Josef Tesárek – bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla:
„Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost.“
Jeden ze tří strážníků Jaroslav Gradwohl:
„To má být vtip? Nemusí? Tak dobře: Skeč Tři strážníci jsme nedělali jen na jevišti, ale nahráli jsme ho v Paříži v roce 1930 také pro americkou Paramounth revui. Tak bych mu nepřál, abychom se ve Třech strážnících setkali znovu, takto staří.“
Známý „šustil“ Jan Mikota:
„Co bych mu nepřál? Já to nemám rád. To vám raději řeknu, že bych mu přál, aby zůstal takovej, jako je a aby napsal knížku o Osvobozeném divadle.“
František Filipovský (v Osvobozeném divadle měl přezdívku „kapesník“):
„Nepřeju mu stárnutí. Přeju mu, aby byl stále mladej.“
Jenčíkovy girls:
„Nepřejeme mu, aby ztratil životní optimismus a aby se někdy nudil.“
Karel Konrád (telefonicky) na otázku neodpověděl, ale zopakoval svoji gratulaci, jež byla pronesena v Divadle hudby:
„Chtěl bych být tím dlouhým z pohádky, abych mu mohl přes oceán stisknout ruku. Takhle to mohu udělat jen v duchu.“
Jan Werich (telefonicky):
„Já vám nemohu nic říct. Já mám od Voskovce zakázané, abych se nějak projevoval. Mám to doma černé na bílém.“
(Večerní Praha 21.6.1965)
Téma Voskovec bylo jedním z témat, které jsem si vybral pro svůj rozhlasový pořad na výstavě KDE DOMOV MŮJ, která byla v roce 1990 v Praze U Hybernů. Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles. Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými a vzdálenými. Také promluvy Jiřího Voskovce byly u nás nepříliš známé, protože je pro tento účel poslal Jiří Sýkora z Hlasu Ameriky. Vybral jsem pro vás z magnetofonového pásku to nejzajímavější a teď vám jednotlivé promluvy nabízím pospojované do jakési koláže. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!
„S Jiřím Voskovcem jsem se potkal v New Yorku. když jsem dostal svou první americkou roli. Pan Voskovec byl tak laskav, že se se mnou každý den po zkoušce učil. Probíral se mnou slovo za slovem a vysvětloval mi správnou výslovnost, protože moje angličtina byla tenkrát ještě chatrná. Říkal mi: Ničeho se neboj, protože lidská konverzace je nekonečná, ale role má jenom omezený počet slov a jakmile s tím projdeš od prvního do posledního, tak tím to máš vlastně z krku a už si nemusíš dělat žádné starosti. – Potom byla premiéra, která dopadla dobře a ke které jsem dostal od Voskovce krásný dopis tohoto znění:
Pátek 10. listopadu 78 New York City
Milý Jene,
tak je to tu a ty jsi v tom. A je to báječný. Buď rozčilenej, ale jen do vstupu, pak zchladni jako kus ledu a uvnitř sálej ohněm pekelným. Ale ty to všechno víš a umíš a já budu jen klidně a pohodlně sedět a prožívat vášnivý divadlo. Proto jsem si Tě sem propašoval z Kanady, totiž spíš do týhle budovy k tomuhle šílenýmu Rumunovi. Nashle, líbá Tě Tvůj Jiří.
Ten Rumun, to je režisér Andrej Serman, se kterým jsem se potom setkal po mnoha letech a o Voskovcově dopisu mu vyprávěl. Pak jsem dopis vytáhl ze šuplíku, abych mu ho ukázal. Serman mi řekl: Že se nestydíš. Já kdybych dostal takový krásný dopis od Voskovce, tak bych si ho nechal zarámovat. – A já se opravdu zastyděl a nechal jsem si nejen dopis, ale i obálku zarámovat. A teď mám obojí neustále na očích.“
Nevím, jestli někdy předtím Jan Tříska slyšel za svá slova potlesk v telefonu, ale asi to musel být pro něj zajímavý pocit v dopoledním Los Angeles v klidu svého domova slyšet plácání mnoha rukou, které mu aplaudovaly v podvečerní Praze. Ten potlesk na dálku pak zazníval i dalším účastníkům nevšední besedy. Jiřímu Sýkorovi jsme do Washingtonu volali dvakrát a pokaždé jsme před rozhovorem s ním dali úryvek jeho interviewu s Jiřím Voskovcem.
A TAK CITUJEME:
Hovoří se o divadle a o Voskovcově herectví:
VOSKOVEC: Já jsem se všechno, co umím herecky, naučil v Osvobozeném divadle. To byla nejlepší škola. Naše komika s Werichem byla nejlepší škola pro charakterní herectví – ačkoliv jsme charakterní herectví jako takové nedělali, tak přesto se člověk jaksi ty základy naučil. Příjemným způsobem…
SÝKORA: Naučil jste se vaše řemeslo velice dobře.
VOSKOVEC: Předně to bylo nutné a za druhé se s tím potýkám dlouhá léta. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem tu strávil polovičku života – polovičku v Evropě, polovičku v Americe.
SÝKORA: Já bych to tak nenazval, protože to jsou dva plné životy.
VOSKOVEC: To taky. To já taky říkám vždycky: To bylo v mým druhým životě… Stěhování duší… Já si někdy říkám, když mě napadnou věci z Evropy: To není pravda, to se ti jenom zdálo. Víte, dostává to pomalu takovou neskutečnou kvalitu. A je to podtržené tím, že jde o tak rozdílné kultury, kulturní oblasti: ta anglosaská a ta česká….
SÝKORA: Mohl byste mi prozradit, jestli vaše knížka, která měla už před časem vyjít u Škvoreckých, jestli se bude zabývat vaším prvním životem anebo životem druhým?
VOSKOVEC: Oběma. Ovšem, já mám špatné svědomí, kdykoli se o této knížce začne mluvit, protože Škvorečtí tomu udělali příliš brzo. Oni za to sice nemohli, protože si mysleli, že jsem pilnej spisovatel, že dodržím lhůtu… A já ji nedodržuju, protože se k tomu nemohu dostat. Já pořád na tom pracuju, ustavičně, ale ne dost rychle, protože se tomu nemohu věnovat systematicky… víte, sednout si a všechno ostatní nechat plavat – napsat to, což je jediná věc, jak se tedy dá napsat kniha. A druhá věc je tedy dělat to po kouskách a když pánbu dá, atakdále… A to jde pomalu. Ale doufám, že se dožiju toho, abych to napsal.
KONEC CITÁTU, VOLÁME JIŘÍHO SÝKORU – HLAS AMERIKY, WASHINGTON D.C.
Jak to s tou knihou dopadlo?
„Po pravdě řečeno pan Voskovec tu knihu nikdy nedopsal a já mám podezření, že ji ani nikdy nezačal psát. Ale jeho vzpomínky vyšly v rozhovoru, který dělal pan Antonín Liehm pro Listy.“
Jaký dojem na vás udělalo první setkání s Voskovcem?
„Já jsem se s panem Voskovcem setkal záhy poté, co jsem doplul do USA, tj. v roce 1970. Hned po svém příjezdu jsem spěchal zjistit, zda někde nehraje. Hrál tehdy ve hře The Slow Dance On The Killing Ground – Pomalý tanec na vražedném podkladě. Byl to takový herecký koncert pro tři lidi, jeden z nich byl černý mladík Billy D. Williams, který je teď velkou hvězdou. Ovšem Jiří Voskovec byl nejlepší. Povzbudil jsem svou drzost a šel jsem ho navštívit. Přijal mne velmi dobře a potom jsme se setkali vícekrát. Můj první dojem… Víte, když se člověk setká s někým slavným, někdy se stává, že při osobním setkání má pocit, že ta hvězda je dávno vyhaslá. Ovšem to nebyl případ pana Voskovce. Voskovec byl duševní mladík a dokonce i fyzicky vypadal velice dobře. V jeho společnosti bylo fajn. Dovedl vytvořit takové prostředí, že se člověk cítil příjemně a spokojeně. Byl to velice přátelský člověk.“
Dalším hostem pořadu byl hudební skladatel Zdeněk Petr:
„S Jiřím Voskovcem jsem se poprvé setkal po jeho návratu z Ameriky. Přijel později než Jan Werich a já jsem se s oběma seznámil vlastně skrze Jaroslava Ježka, jehož hudbu jsem měl rád od svých studentských let. Ježkovu hudbu jsem s dalšími kolegy instrumentoval pro orchestr Karla Vlacha. Vlach se logicky dostal do styku s Werichem velice brzy a brzy také nastala příležitost ke spolupráci. Takže jsem se zúčastnil i přípravy na obnovenou premiéru hry Pěst na oko, která byla v roce 1947, a ještě téhož roku v létě jsem se dozvěděl, že budu spolupracovat na premiéře amerického muzikálu Divotvorný hrnec.“
Jaký dojem na tebe Voskovec udělal?
„Voskovec na mne vždycky působil jako nesmírně noblesní člověk. Elegantní, usměvavý a nikdy se nerozčilující člověk. Snad jedinkrát jsem ho slyšel při zkoušce na Divotvorný hrnec z režisérského místa trošku zakřičet, ale to byli opravdu jen jedinkrát. Ačkoliv se začalo zkoušet na podzim 47, premiéra byla záhy – 6.3.1948.“
Proč se Voskovec vrátil zpět do Ameriky?
„Nevím, jestli má odpověď bude přesná, jde z mé strany o domněnku. V + W se do Československa nevrátili proto, aby pokračovali v éře Osvobozeného divadla. Ostatně jedno politické divadlo tady už po válce bylo, a sice Divadlo satiry. Navíc politické poměry se nakonec vytvořily tak, že politická satira neměla zrovna na růžích ustláno. V + W přišli s úmyslem dělat muzikál, ke kterému ostatně položili základy hudebními komediemi už v Osvobozeném divadle. Například chtěli dělat hru i film Tmavomodrý svět o Jaroslavu Ježkovi, dokonce se na tom začalo pracovat. Jenomže oficiální postoj k Jaroslavu Ježkovi byl velice zmatený. Někteří ho považovali za člověka, který sice napsal pár pochodů, ale jinak byl údajně poplatný nějaké americké jazzové hudbě atd. Voskovce to posléze přestalo bavit, a tak se sebral a odejel do Paříže, kde dělal zástupce našeho kulturního atašé při OSN, a pak odjel do Ameriky.“
Telefonujeme Ljubě Hermanové, která ochotně vypráví:
Když mi bylo dvanáct, tak jsem se do Voskovce zamilovala. Bylo to díky filmu Pohádka máje, ve kterém hrál jakýsi Petr Dolan – a to byl Jiří Voskovec, hrál tehdy pod pseudonymem. Osobně jsme se poznali v roce 1932, kdy se točil film Peníze nebo život. Tehdy jsem byla první rok u divadla (Národní divadlo – Bratislava). Dostala jsem telegram, jestli bych neměla zájem o jednu ze dvou hlavních dívčích rolí ve zmíněném filmu. Zájem jsem pochopitelně měla, udělala jsem zkoušku, a tak jsem se seznámila s V + W.“
Kdy ses s Voskovcem viděla naposledy?
„To bylo, když režíroval Divotvorný hrnec. Potom jsme šli s Werichem do karlínského divadla a on se vrátil do Ameriky. Psali jsme si, dostala jsem od něho několik krásných dopisů. Bohužel, už je nemám, protože lidi jsou zlí. Dělali jsme kdysi s Františkem Filipovským a Milošem Nedbalem v Brně pořad o Osvobozeném divadle. Tam jsem nechala ty dopisy kolovat a při posledním představení je někdo zcizil. Dodnes mne to velice mrzí, protože to byly velice krásné a zajímavé dopisy. Posílal mi i fotky. Na jedné byl v roli Césara a napsal mi na ni i krásné věnování – napsal na své čelo, že se nechal schválně kvůli mně oplešatit, aby tam měl místo pro věnování.“
Z MAGNETOFONOVÉHO ZÁZNAMU CITUJEME PODRUHÉ
SÝKORA: Teď jsem si vzpomněl na jednoho českého satirika, který nebyl herec, byl to spisovatel – pan Hašek, jehož Švejk vyšel v novém překladu…
VOSKOVEC: Já ten překlad neviděl, ale rozhodně jsem přesvědčenej, že musí být lepší než dosavadní anglický překlad, kterej je příšernej. To je starej překlad od nějakýho pana…. myslím, že se jmenoval Selver. Nevím, kdo mu to přeložil z češtiny nebo co věděl o češtině, ale jsou tam takový nesmysly… úplně zničenej Hašek. A přesto je to tak geniální kniha, že ta postava se i přes ten mizernej překlad zachránila a stala se slavnou…
SÝKORA: Já si z toho pamatuju větu, v angličtině, jak to vyšlo z toho nedobrého překladu, kde jedna slavná věta tam zní: „Co by mi mohli učinit za obraz císaře pána, na kterém mouchy zanechaly své stopy?“ Já jsem se však o tom zmínil proto, že mne mrzelo, že Hašek tady není tak populární, jak jsem se kdysi domníval, že by měl být.
VOSKOVEC: Ta kniha se těžko překládá. Ona má v češtině takovej ohromnej úhoz, tedy údernost ohromnou. Ale je to možný přeložit. Já jsem přeložil část ze Švejka. Jeden čas jsem potřeboval někde něco číst a přečet jsem to při nějaké příležitosti veřejně. Lidi se strašně chechtali. Švejk má ohromnej vliv – spousta charakterů se vyskytla v moderní dramaturgii, ve filmech, v divadelních hrách, které se podobají Švejkovi. Zejména v amerických hrách, které by nemohly vzniknout bez Švejka.
SÝKORA: Já jsem právě v jedné recenzi četl srovnání Haškova Švejka s knihou spisovatele Hellera…
VOSKOVEC: Ano: Hlava XXII. Ale to jsem taky četl jednu kritiku, kde se říká, kam se hrabe Hlava XXII na Švejka. To byla pravda, což jsem měl radost
SÝKORA: A čím to je, že se ještě najdou lidi, a je jich hodně, že je Švejk pobouří?
VOSKOVEC: To musej být lidi, kteří nemají smysl pro humor. Takoví páni, takoví lidi, z kterých si Švejk dělá legraci… Vždyť to je přeci strašný shazování autority, a tedy establishmentu, abychom řekli vrchnosti. No a jakémukoliv typu vrchnosti, která se bere vážně, nemůže hovět Švejk, no.
KONEC CITÁTU, VOLÁME OPĚT JIŘÍHO SÝKORU – HLAS AMERIKY, WASHINGTON D.C.
Když jste se s Jiřím Voskovcem dostali na téma Švejk, prozraďte mi, jak dalece se Voskovcovi dařilo rozvíjet srandovno Osvobozeného divadla?
„Když V + W přišli v roce 1939 do USA, tak samozřejmě zkoušeli dělat divadlo ve svém duchu. Měli úspěch, ale bohužel jenom v New Yorku. Jejich humor byl nejméně o padesát let napřed a tak nemohl mít úspěch u krajanů, kteří byli v Americe řekněme od roku 1850 a kteří se zastavili někde před Hašlerem. A tak V + W museli začít hrát anglicky a podřídit se americkému publiku. A když se pak Voskovec do Ameriky vrátil, stal se charakterním hercem. Samozřejmě svedl hrát a také hrál například v muzikálu Cabaret významnou roli, ale to, aby mohl uplatnit to, co uplatňoval v Osvobozeném divadle, to prostě nešlo a nejde. K tomu, aby člověk dokonale zvládl jazyk, to znamená, jak Voskovec sám říkal, že ho člověk musí pít s mateřským mlékem. K tomu, aby znal všechny nuance, musí v něm prožívat své dětství. I když Voskovec vládl angličtinou výborně, to dětství mu tam scházelo.“
A co hraní česky?
„To bylo jen příležitostně, protože Voskovec byl poměrně dost vytíženým hercem. Pokud vím, tak si zahrál jen s nějakým českým divadlem v Kanadě.“
A co na závěr na téma Voskovec řekne Jiří Suchý?
„Naše styky s Jiřím Voskovcem byly zvláštní. Jestliže však mám o nich vydat svědectví, pak musím říct, že jsem ho viděl na vlastní oči, když jel v autě okolo mne, a jednou, když hrál pro mne divadlo, poněvadž jsem si koupil vstupenku. Další styk byl pouze přes korespondenci. Vyměnili jsme si řadu krásných dopisů, tedy z jeho strany krásných, z mé strany byly spíš obyčejné. Jirka Šlitr se s ním znal, poněvadž byl tou dobou několikrát v New Yorku a navštívil ho. Já jsem s ním mluvil jen jednou v životě, a sice když jsem byl v Paříži a uvědomil jsem si, že nemám v hotelu odposlouchávaný telefon. Tak jsem se rozhodl, že mu zavolám. Povídali jsme si o životě, o Janu Werichovi a o všem možném. Ale jinak se náš styk odbýval pouze korespondencí. Začalo to tak, že jsem mu nejprve napsal obdivný dopis, na který mi velice zdvořile odpověděl. Když se s ním seznámil Jiří Šlitr, měl Voskovec možnost slyšet naše desky a vidět náš film. Pak jsme si začali psát intenzívněji. Posléze mi napsal překrásný dopis, který budu určitě někde publikovat, k smrti Jiřího Šlitra – nejkrásnější, jaký se dá vůbec napsat. Také mám plno dopisů z doby, kdy se uvažovalo, že by hrál v Praze nebo režíroval u nás v Semaforu Vestpocketku. To bylo v roce 1968 a naše jednání vzalo za své ze známých důvodů. Jednou jsem se ho ptal, zda-li by se někdy nechtěl podívat do Československa, a on odpověděl: „Ano, moc rád bych se podíval do Československa, ale muselo by to být tak, že bych přiletěl helikoptérou rovnou k nám na Sázavu v roce 1925.“ Tak to jsem mu při nejlepší vůli nemohl zajistit, takže z toho sešlo také.“
Jiří Voskovec se do Československa vrátil – bohužel až po své smrti. S kolika báječnými lidmi jsme se v uplynulých letech mohli setkat a s kolika jsme se minuli. Z jak malicherných důvodů.
Poznal jsem ještě další lidi, kteří měli s Osvobozeným divadlem něco společného, i když ne všechny mám pohromadě ve svých poznámkách. Například s Františkem Filipovským jsem se potkával často na nejrůznějších rozhlasových či televizních pořadech, ale nikdy z toho nebyl žádný rozhovor a pokud byl, odvál ho rozhlasový čas, který je pomíjivý, na rozdíl od LITERA SCRIPTA MANET. Ale měl bych tady jednu lahůdku s Ljubou Hermanovou.
LJUBA A KONTRÁŠOVÉ
Když jsem byl na vojně, hledal jsem všemožné způsoby, jak psát a to ze dvou důvodů: dva roky je dlouhá pauza a řemeslo se musí udržovat a pak žold nebyl nijak velký, že… Když Ljuba Hermanová odjížděla na počátku roku 1969 na půl roku do Stuttgartu také nechtěla, aby se v Česku na ni zapomnělo a tak jsme se domluvili, že mi bude psát a já z těch dopisů budu dělat krátké článečky do novin. Pak se nějakou dobu nic nedělo až jednoho dne pro mne přišel nějaký vojáček s tím, že mám jít okamžitě ke kontrášovi. Kontráš byl důstojník u vojenského útvaru, který patřil ke kontrarozvědce a zjevně měl bdít na tím, abychom nevykecali nějaké vojenské tajemství. Šel na mě opatrně a bodře, po vojensku mi tykal:
„Koho znáš ve Spolkové republice Německo.“
„Nikoho,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Nekecej,“ nevydržel to kontráš. „Jak to, že ti odtamtud přišel dopis?“
„To já ale opravdu nevím,“ divil jsem se jak blázen.
Kontráš mi hodil velkou obálku plnou německých známek s mým jménem a adresou vojenského útvaru.
„Tak to přede mnou otevři,“ rozkázal.
Rozlepil jsem obálku a z té vypadl dopis a pár fotografií. První zásilka Ljuby Hermanové byla zde.
„To píše Ljuba Hermanová,“ řekl jsem nenuceně.
„Ukaž,“ důrazně řekl nevěřící kontráš.
Ukázal jsem mu jak dopis, tak fotografie.
„Proboha, tak jí napiš, ať ti to posílá domů. Vojenská adresa se nesmí pro korespondenci se zahraničím vůbec používat,“ řekl už nešťastně kontráš.
Byl jsem už pevný v kramflecích a proto jsem navrhl:
„Zkuste jí napsat sám, ale pochybuji. Ljuba Hermanová si stejně bude dělat, co chce. A jak ji znám, stejně nás neposlechne.“
Měl jsem pravdu. Dopisy ze Stuttgartu chodily dál. Některé zajímavosti mohu i po letech vybrat:
„Hraji v divadle Renitentz – Theater, což je první německý Frauenkabarett. Jsou to scénky a písně. Čtyři ženy, každá jiná, úspěch, vyprodáno. Divadlo je pro 160 – 180 diváků, pohodlně sedících u stolečku, kde se podává, co hrdlo ráčí. Nepříjemné pro herce však je, že se u stolečků kouří a to hodně a taky doutníky. Naštěstí to trvá „jen“ tři hodiny a pak se mohu jít provětrat, bydlím totiž dvanáct kilometrů za Stuttgartem (což je po dálnici čtvrt hodiny) v domečku zcela komfortním a se zahrádkou.
Jednou za mnou do divadla přišel starý známý z dob předválečných, idol mnoha dívek a paní – Rolf Wanka. Je to už skoro sedmdesátiletý starý pán se spoustou šedivých vlasů. Jen ta očka jsou pořád černá a obočí – ale kdeže loňské sněhy jsou? A tak mi bylo z toho spíš smutno než veselo. Ale pozval mě do divadla Markwart-Theater, kde hostuje v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi, asi ve třech roličkách. Představení se mi moc nelíbilo, kdepak, spíš naopak. Z Haška tam zbylo málo. Inscenace je to pro Němce, ale ne pro Čecha, kterej už viděl nějaký Švejky a Palivce a Katze. Ale herec, hrající Švejka, mi byl ze všech nejbližší. A moc mě potěšilo slyšet: Putim, Budejovice, Vodyčka a pár šťavnatých slov od Wanky, určených asi nejspíš pro mne – že s tím ať mu každý políbí p…..l Jak člověka takový slovíčko v cizině potěší, že?
No a v biografech si zde jedna užije! Od hororů až po sex, až oči přecházejí z té nahoty, hrůzy a z toho, jak člověk snadno sejde ze světa několika ranami z browningu či pěstí. A jak vlastně na lidském životě málo záleží a je zde stud už jenom slovíčko. Krása těla je nudná, protože je toho vidět až až a moc. A furt se miluje, v posteli, na zemi, ve slámě, na seně, ve vaně, či všelijak.
A taky se mi stýská. Víte, já už jsem moc starej domácí pták, moc zvyklej na to hnízdo doma, a tak počítám dny, kdy budu mít možnost podívat se aspoň na dva dny na ten novej podchod ve středu Václaváku.
S Ljubou Hermanovou jsem našel ještě jeden zajímavý článeček, tentokrát pojednávající o jejím dětství. Na toto téma v této knížce narazíte víckrát, protože jsem rád zachycoval vzpomínky lidí na – podle mého soudu nejšťastnější období jejich života. Tak tedy Ljuba Hermanová jako dítě.
„Já jsem měla být klukem, alespoň to o mně doma říkali. A můj brácha měl být holka. Pomáhal mamince v kuchyni a hrál si s panenkama. Hadrovejma.
Bydlili jsme v Neratovicích u dráhy (to víte, dítě železničářský).
U domku byl lesejček a tam jsem lezla s klukama po stromech. Jednou nám maminka nesla přes zahrádku svačinu – mlíko ve džbánu, nějaké chleby. Byli jsme s klukama načerno namalovaní uhlím a v hlavě jsme měli jako indiánskou čelenku nastrkaný slepičí pera. Matka se mě tenkrát tak lekla, že upustila a rozbila džbán s mlékem. Já dostala pár pohlavků.
Taky jsme s klukama kradli řípu, kterou tamtudy vozila pomalá lokálka. Tahali jsme ji z jedoucích vagónů klackem s hřebíkem. Nosili jsme ji domů a maminka z ní vařila sladkou melasu.
Já jsem vlastně křtěná Luběnka. Pochopitelně, že mi kluci všelijak nadávali. Kupříkladu Luběnka – čuběnka, Luběnka – duběnka a tak podobně. Na jednoho kluka jsem si ale jednou počíhala. Šrot se jmenoval… ano, kluk Šrotů…. to si pamatuji docela přesně. Schovala jsem se mu mezi obilím, a když šel okolo, praštila jsem ho dřevěným penálem a pak jsem utíkala, utíkala a utekla mu.
Jednou jsme jeli do Prahy na výlet. Já v kloboučku s třešinkama. Maminka si zašla k panu Pohlovi nechat se učesat. Pak mě všichni návštěvníci kadeřnictví hledali po Václaváku, když si maminka všimla, že Luběnka utekla a vydala se na prohlídku města na vlastní pěst. Hlavička se mi prý třepotala, jak jsem utíkala nahoru ke sv. Václavovi.
Dědeček byl řezníkem ve Všetatech. Jednou zabíjel prase. Já jsem nikdy pohled na krev nesnášela, tak jsem se kolem toho ani moc nemotala. Ale můj bratr Jan… Dědeček mu půjčil bílou zástěru a dal mu nějakou tyč nebo co a osmiletý Jan šel jako porážet prase. Jenže jak procházel s tou tyčí dveřma, rozbil v nich ty skleněné výplně. Celá rodina se potom dlouho smála, že Jenda místo prasete porazil dveře.
Ale byly nejen zabíjačky, ale i posvícení a poutě. Pouť to byl turecký med, houpačky, řetízky, gumoví hadi, pendreky a takové bonbóny, kterým se říkalo „husí hovínka“.
Divadlo se u nás hrálo. Vyklidili jsme pokoj, udělala se parta dětí a hrála se Perníková chaloupka. Perníkovou chaloupkou byla hnědá deka, na kterou maminka namalovala jako by perníkové tašky.
Fotbal s hadrákem jsem hrála také. S klukama. Byla jsem v bráně. Táta ten soudcoval opravdické fotbalové mače. A lidi na něho křičeli: „Soudce mrkev!“ a „Soudce mlha!“
S tatínkem jsem také chodívala na ryby. Táta chytal všechno, co plavalo. Tenkrát bylo ještě Labe čisté a já v životě nejedla tak výborné ruské rybičky jako dělala moje maminka.“
DALŠÍ POČÁTEK: DIVADLO SEMAFOR
Další poetika, která mne velice oslovila a ovlivnila, má svůj zrod v divadle SEMAFOR. Nejvíc mne ovšem ovlivnil Jiří Suchý, na kterého jsem chodil a se kterým – kdykoliv jsem měl tu vzácnou příležitost se s ním setkat – jsem se cítil dobře.
S POŠTOVNÍ ZNÁMKOU NA ČELE
Kdysi jsme plánovali s Ondřejem Suchým takovou ptákovinu: a sice, že navštívíme za účelem šoku a následující žádosti o interview různé zajímavé osobnosti v převleku za některou z jejich postav. Literáty navštívíme coby jejich literární postava, herce v jejich nějaké divadelní roli atd. Jiřího Suchého jsme chtěli navštívit jako dva listonoši s pelerínou. Když Suchý točil ve své vlastní režii a na vlastní náklady Sektu, vypomáhal mu jeho bratr Ondřej coby produkční. Jednoho dne zazvonil telefon a Ondřej mne sladkým hlasem doslova vtáhl do menší skupiny chlapců, kteří v peleríně pošťáků malebným krokem sbíhali od branky Suchého vily na Ořechovce k jejímu hlavnímu vchodu. Ocitl jsem se tedy před Suchým v pošťácké peleríně, aniž tak byl naplněn původní záměr. Záměr byl nahrazen záběrem, který jsem navíc nikdy nespatřil. Dodnes nevím, zda byla tato kratičká sekvence vystřižena či nikoliv, neboť Sekta se doposud promítala vždy za záhadných okolností. Nicméně chtěl bych se tedy v následující úvaze pokusit být takovým pošťákem a vytahovat ze zasutých poštovních schránek paměti obálky s epizodami, které jsou spjaty s osobností Jiřího Suchého.
Vzpomínám si, že při natáčení jednoho rozhlasového pořadu na téma tingltangl přinesl Suchý desku Maurice Chevaliera. Na desce nebylo žádné jméno, jen slavný chevalierovský slamáček. To jméno by bylo zbytečné, každý při prvním pohledu na obal desky věděl, o koho jde. Suchému – nebýt stagnace – by se patrně podařilo totéž. Stagnace v jeho případě přerušila do jisté míry generační kontinuitu. Pro mne osobně Semafor znamená totéž, co pro předcházející generace znamenalo Osvobozené divadlo. Pro současnou generaci, respektive pro její chytřejší část, znamená totéž folková scéna. V takovém Plíhalovi je raný Semafor dokonce geneticky zakódován. Osvobozené divadlo – Semafor i Plíhal mají společného jmenovatele: nenávist k blbosti a vice versa – nenávist blbců vůči nim. Mělo by se tesat Werichovo moudro: BOJ S LIDSKOU BLBOSTÍ NIKDY NEMŮŽEME VYHRÁT, ALE NIKDY NESMÍME S TOUTO BLBOSTÍ PŘESTAT BOJOVAT. Blbost je kámen, o který je sice možné brousit si vtip, ale mnohem efektivnější by bylo, kdyby lidská moudrost mohutněla ve vzájemném dialogu na jakémsi platónovském symposionu. Phileo-sóphia – láska k moudrosti a humor – šťáva, to jsou dva starořecké odkazy, které tak mnoho popuzují blbce a tak mnoho udržují moudré při životě v moři blbců. Nejsem vůbec schopen si představit, co všechno byl nucen Jiří Suchý prožít, čemu všemu musel čelit, co nemohl napsat a co by býval napsat mohl, kdyby měl optimální podmínky ke své práci. Snad i ono mystické na katedrále by vzniklo A tak si teď s odstupem času promítám na prázdný bílý papír diapositivy toho, co jsem díky Semaforu a Jiřímu Suchému zažil. Pár obrázků bych rád dal k lepšímu. Pokud se mi podaří udržet vyprávění v poloze mezi čtivým drbem a drobným svědectvím o době poměrně nedávno minulé, pak dostojím svému poměrně nenáročnému záměru. Ostatně každý z nás má svůj Semafor, i já mám svůj. Tak račte prosím vstoupit!
Bylo to někdy v počátcích Mikrofóra, tedy na sklonku roku 1965 nebo na počátku 1966. Jeho tehdejší redaktor Karel Mastný, jenž mne v té době zaučoval do tajů rozhlasové technologie, mi posléze umožnil, abych si půjčoval rozhlasový magnetofon. Jeden z prvních rozhovorů, který jsem šel tehdy natočit, byl rozhovor s Jiřím Suchým. Obsah rozhovoru si už nepamatuji, zavál ho čas, ale ten magnetofon! Jmenoval se (psáno foneticky) majhak (snad německy: meihack) a byl – majitelé walkmanů mi to nebudou věřit – na kličku! Když jsem milý majhak doslova dovlekl do Semaforu (vážil snad patnáct kilo) a tuto bednu postavil před užaslého Jiřího Suchého, uvolnil jsem skrytou kličku a magnetofonu jsem natočil péro uvádějící v chod celý jeho mechanismus. Gramofon na kličku milovník starých desek Suchý znal, ale magnetofon na kličku?! Nuže, magnetofon měl způsobně natočené pérko, pásek byl založen, mikrofon u úst, hovoříme. Otázka položena, odpověď se lehce odvíjí, když tu náhle: stop, musíme to přerušit, došel pásek. Na malý kotouč magnetofonového pásku se totiž vešlo asi šest minut, protože potom bylo stejně nutné dotááááhnout péééérko, jelikož už docháááázelo a lehce zpomalovalo řeč. Řeč tedy zastavena, magnetofon dotažen, nový pásek vložen, račte – prosím – hovořiti dál. Píďalkovali jsme tento rozhovor po šestiminutových krocích a velmi, velmi lituji, že už tehdy jsem neměl archivovací pudy a kopii rozhovoru jsem si neschoval. Jenom si pamatuji, že jsem v té době zprostředkoval schůzku Semafor – Mikrofórum, která začala tímto seznamováním:
Dobrý den, já jsem Suchý.
Těší mne, Mastný.
Což o to, redaktor Mikrofóra Karel Mastný této pointě možná v intonaci trochu napomohl, avšak Jiří Suchý nehnul ani brvou.
Na přelomu roku 1967 a 1968, kdy pražské jaro stále ještě zůstávalo spíš hudebním než politickým pojmem, byli ve velké módě pirátské rozhlasové stanice. Jedna z nich se, tuším, jmenovala RADIO CAROLINE a byla umístěna na nějaké lodi mimo území jakékoli země a odtamtud vysílala senzační hudbu, která lákala posluchače, a lukrativní reklamy, které plnily podpalubí lodi tvrdými měnami. V té době byl šéfem rozhlasové redakce zábavy satirik Vladimír Rohlena. Jelikož jsem měl v té době v Semaforu asi osminu pracovního úvazku, neboť jsem tam vydával BULLETIN PRO P. T. NOVINÁŘE obsahující zprávy vhodné pro tisk, hledal jsem v rámci této své propagační profese i další způsoby, jak učiniti milovaný Semafor ještě více milovaný.
A tak, jak jsme tlachali na půdě rozhlasové zábavy (čtvrté patro už je poměrně dost blízko půdy) o ledasčem, dostal jsem nápad učiniti z divadla Semafor fiktivní pirátskou vysílačku. Tehdy se vůbec šily na posluchače různé boudy (například fiktivní vinárna U pavouka, v té době velmi slavná). Nápad byl přijat, rozhlasová technika se přestěhovala do divadla a po jednom představení začalo natáčení prvního pirátského vysílání z divadla Semafor. Celá hra spočívala v tom, že Semafor předstíral, že se pirátsky vetřel do legálního vysílání tehdejší stanice PRAHA.
„Nevíš dne, ani hodiny, kdy se vloudíme na tvé rozhlasové vlny, Československý rozhlase, Praha 12 (nebo už 2?), Vinohradská 12 (kde že byla v té době poštovní směrovací čísla ?),“ chvástal se Jiří Suchý.
Vím, že se během natáčení poměrně dost improvizovalo. Byl sice stanoven pevný sled písniček, ale průvodní slovo se víceméně vymýšlelo během nich.
„Co se mám zeptat Nadi Urbánkové,“ nahlas přemýšlel Suchý v zákulisí.
„Jestli má ráda špagety,“ zněla nápověda.
Dialog na jevišti pak vypadal takhle:
SUCHÝ: Naďo, máš ráda špagety?
URBÁNKOVÁ: Nemám!
SUCHÝ: A co máš radši, špagety, nebo mě?
URBÁNKOVÁ: Špagety!
Z divadelního bulletinu č. 3 (únor 1968), který jsem v té době vydával, cituji: O Silvestra jste mohli prvně slyšet PIRÁTSKOU VYSÍLAČKU, kterou uváděl Jiří Suchý. Další pokračování se natáčelo koncem února. Děj a osudy Pirátské vysílačky se vyvíjejí. Další její pokračování bylo svěřeno pánům Šimkovi a Grossmannovi, kteří vysílali na útěku před úředníky, kteří se rozhodli ono zařízení zabavit. Třetí pokračování Pirátského vysílání bude komentovat Miroslav Horníček. Bude mít těžkou práci, neboť bude popisovat boj mezi úředníky a vlastníky Pirátské vysílačky nejmenovaného divadla Semafor Mám pocit, že první Pirátskou vysílačku bych doma ještě našel na magnetofonovém pásku, ty ostatní nejspíš zavál čas. Ostatně po třetím pokračování se pirátit přestalo. Politické pražské jaro zastínilo vše do té míry, že zájem veřejnosti se stočil k věcem politickým a na nějaké pirátské legrácky už nebyla nálada.
Koncem července 1968 jsem nastoupil základní vojenskou službu, takže rozhovor pro časopis Reportér, který jsem se Suchým ještě dělal, mne zastihl až tam, neboť vyšel o týden později. Čtrnáct dní na to jsme lapali každé slovo z rozhlasového přijímače a málem se připravovali na partyzánskou válku proti sovětským okupantům. Pak se armáda a společnost normalizovaly a já občas dostal opušťák za to, že jsem vojenskému útvaru sehnal pár lístků do Semaforu. Vojenskou službu mi připomíná jedna z četných sbírek písňových textů J. Suchého, ve které mám vepsáno: vojínu Rösslerovi četař v záloze Suchý. Z vojny jsem se vrátil až v době normalizované normalizace a stagnující stagnace. Vrátil jsem se nejprve na volnou nohu a když bylo volným nohám těsno, vzali mě přátelé do Československého rozhlasu. Stal jsem se redaktorem Studia mladých a posléze i Mikrofóra. Kruh se uzavřel.
Povolující a utahující šroub režimu jsem poznal mimo jiné i podle toho, jak nám byl povolován či zakazován Jiří Suchý. Byla to podivná a temná hra. Zkusili jsme písničku, nic se nestalo, krátký rozhovor, zase nic, pak něco většího a bum: Suchý má zákaz. Pár týdnů na to: Už zase můžeme Suchého. Zatím jen písničky. Procedura se opakuje. Bum: další zákaz. Všichni to už bereme jako zatmění Slunce. Zkrátka jsou to takové astronomické zákony a člověk je proti nim bezmocný, zvláště když Slunce se točí kolem jakési pěticípé hvězdy. Zatmění Slunce opět skončilo a tak zkoušíme celý proces znovu. Došlo i na seriálek. Návrat ke Gramotingltanglu to zrovna nebyl (ostatně takový gigantický rozhlasový projekt už Suchý stěží uskuteční), ale byl to seriál. Tedy málem. Hned na začátku však někdo BDĚLÝ jiným BDĚLÝM a navíc MOCNÝM asi položil tuto otázku: Jak! je! možné?!, že Jiří Suchý???, který podepsal!!! Dva tisíce!!! slov!!! KAZÍ svými oportunistickými názory? naši! zdravou!! a normalizovaně-stagnující! MLÁDEŽ???!!! Kapka nevole dopadá shora dolů. Avšak zasažená šéfredaktorská hlava volá HEURÉKA! Když už ten Suchý tady v tom rádiu je a když má u té zdravé normalizačně-stagnující mládeže bůhvíproč úspěch a autoritu, proč toho nevyužít?! Schůzka, úsměvy, kulantní nabídka: Co kdyby se Jiří Suchý ve svých pořadech citlivě vyjadřoval k politické situaci a tím citlivě mládež vedl, však už bychom se dohodli i poradili, kam. A když už (neuváženě!! hahaha) podepsal Dva tisíce slov, co kdyby (uváženě hihihi) podepsal jiná slova (a nemuselo by jich být ani dva tisíce – checheche). Suchý odmítá, studená válka, seriálek sotva začal, už zase končí, za semaforských písniček nezazní ani nota (ani s Milanem Drobným ne!). Pak opět mírná obleva a začíná to podle osvědčeného noeovského mechanismu – vypustí se písnička a aj, písnička se vrátí a v zobáčku drží olivovou ratolest. Už zase (trochu) můžeme Suchého.
Totalitní režim si patrně roztřídil umělce do několika kategorií. Kategorické NE (račte do exilu, publikujte v samizdatech), kategorické SNAD (někdy jo a někdy ne a bacha na kategorické NE) – sem patřil například Suchý. A pak kategorické ANO (Pavel Liška, například). Šlo o to v kategorickém snad zvrátit ono někdy ne ve prospěch někdy ano. To jest co nejvíce prodloužit ono někdy, pokud to bylo ano. Leden 1989. Petice. Mluvčí vlády Pavel se nechal slyšet, i v rozhlase, že za petice nesmí být nikdo postihován. Avšak ti, co podepsali, jsou pečlivě v rozhlase evidováni a běda, kdo je zahraje či jinak pustí mezi posluchače. Když jsme v Mikrofóru na tento rozpor poukázali, prohlásil Ján Riško, ústredný riadiel: My nikoho nezakazujeme, ale rozhlas má právo si své spolupracovníky vybírat. Jak šalamounské, když přitom v podtextu zněla výhrůžka: Jen si zkuste vybrat někoho z těch, kteří petici podepsali. Zkusili jsme judo. Suchý je angažovaný umělec (jak ošklivě zneužívané a překrucované adjektivum), vytvořil vynikající protiválečná díla. Navíc v našem vysílání několikrát proti válce smysluplně a bez frází vystoupil.
Tak mi to dokažte, lakonicky prohlásil J. Riško.
Natočili jsme vzorový pořad sestavený z protiválečných písní a promluv J. Suchého, abychom tím – jak jsme se domnívali – zrušili novou a další klatbu. Pořad se nám zdál přesvědčivý i pro nejzarytějšího zarytce. Riško si pořad poslechl a pak nám udělal politickou přednášku o škodlivosti pacifismu! Bylo to beznadějné. Pacifismus byl zaklínadlem, kterým se zaháněli nepohodlní autoři i se svou zatracenou pokrokovou tvorbou, jejíž zatracení by se jinak velice těžce zdůvodňovalo. Napsat to Pavel Liška, dostal by Leninovu cenu míru!
Podobná situace nastala v roce kdy časopis TRIBUNA nastoupil do idiotsky nesmyslného boje s rockovou hudbou. Jméno Jiřího Janouškovce záhy zdomácnělo v mnoha hospodách a bylo často spojováno s výrokem: Bolševik se zase zbláznil. TRIBUNA mizela z novinových stánků a janouškovci povzbuzeni tímto úspěchem spustili kampaň naplno. Hrozilo, že tato hudba zmizí (televize šla příkladem) i z vysílání MIKROFÓRA a bude nahrazena častuškami anebo ještě něčím horším – písničkami z dílny Františka Janečka. Čím čelit? Ve světě byla v té době rocková hudba spojována s mírovým hnutím. U nás šlo o to, aby mírové hnutí bylo spojováno také s rockovou hudbou. A tak jsme začali organizovat Rockové maratóny. První pokus jsme pro jistotu učinili mimo Prahu. Pohoda. Koncert byl bez problémů, kapely zahrály zdarma, výtěžek putoval na charitativní účely. Druhý rockový maratón jsme uspořádali (společně s PKS) v Praze. Řekli jsme si, jak by bylo krásné, kdyby závěr tohoto koncertu patřil Jiřímu Suchému. Za a) patří k rockerům první generace (Měla vlasy samou loknu, jéjejé… je klasický rock and roll) a za b) nikdo nenapsal tak účinné protiválečné písničky jako on. Sto Sokolovů (Festival politické písně v Sokolově – politické safari, na němž si někteří umělci žehlili svůj kádrový profil; pozn. aut. pro narozené po roce 1990) je hovno proti TULIPÁNU. V prvním kole nám to prošlo, pak se probudil někdo BDĚLÝ (Lidé, bděte!!) a spustil křik: Copak nečtete TRIBUNU? Žentour!!! Suchý!!! Mišík!!! Ale abych to nenatahoval. Kulturní politika se dělala podle osobních sympatií či antipatií. Například soudruh M. z oddělení kultury ÚV KSČ neměl Suchého rád. Osobní antipatie tak vysoce postaveného Soudruha dostává povahu feudálního zákona. Někdy stačila antipatie soudružky Manželky. Jak může ta a ta vůbec vylézt na obrazovku?! Máš pravdu, maminko. Nevylezla. V případě Suchého to bylo složitější. Vedle mocných nepřátel měl i pár mocných příznivců. A tak jednou vyhrál ten, jindy ten, šlo jen o to, aby Suchý nemusel z kola ven. Nakonec však Suchý v Lucerně byl, dokonce po dlouhé době hovořil (nejen zpíval) v Mikrofóru a cesta ke spolupráci se opět nadějně otevírala, a to až do té doby, kdy nám někdo přitáhl uzdu.
Podobná situace byla, když Mikrofórum vysílalo z Olomouckého tvarůžku. Ale co vysílalo – Mikrofórum bylo i spolupořadatelem. A bylo to i na plakátech. A na tento festival jeden z dramaturgů pozval i Jiřího Suchého. A jako na potvoru zrovna v rozhlasově zimním období. Bylo to v době, kdy Suchý snad dokonce ani rozhlas nesměl poslouchat, natož pak, aby v něm vystoupil. Jakpak se zachová v této situaci vedení? Budeme se tvářit, že Suchý neexistuje, anebo učiníme na chvíli zimu jarem? Rozhodnutí patřilo k nejpitomějším, která jsem kdy zažil. Suchý smí zpívat, ale nesmí ve vysílání promluvit. Mikrofórum totiž vysílalo z Tvarůžku živě a ajajaj, co kdyby! Bylo to podivné a kompromisní. Suchý to však přijal rozumně. Konec konců i malé kapky mohou rozrušit balvan blbosti. Když přenos skončil, zeptal jsem se ho, jaké to bylo po mnoha a mnoha letech vystoupit v přímém rozhlasovém přenosu. Jiří Suchý tehdy vyslovil pozoruhodnou větu: Připadám si jako bača, kterého se ptají, kdy naposled slyšel výt vlky. – Ta věta je krásná!
Suchý byl vždycky spíš kabaretiérem, nejvíce mu – myslím – seděl Jonáš. Vždycky se bránil satiře, chtěl dělat chaplinovsky čistý humor. Jenže umění je vždy reflexí doby a tady platí více než šedesát let starý výrok Karla Poláčka (1929): ,,Humor není v oblibě. Humor má rád spořádaný a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách. Humoru se daří na lánech pořádku. Český národ neměl klidu. Český život je pořád jeden boj: boj o právo, boj o jazyk, o školy, o politickou samostatnost, o hospodářské obrození. V Čechách se nežije lehce.
Nic naplat, Suchému často z pokusu o čistý humor vycházely satirické šlehy, aniž o to sám usiloval. Je to dáno určitým kontextem doby, náladou publika a českou národní školou dorozumívat se jinotaji. Mám pro to určitý důkaz. Bylo to v roce, kdy se do Československa vrátil jeden kapitán. V Semaforu hráli právě Elektrickou pumu. Tam se v jedné písni zpívá: Sem tam někdy vykonáš / nějakou tu špionáž. Do určitého dne toto dvojverší procházelo celkem bez odezvy. V den D se najednou lidé začali pochichtávat, chechtat a tleskat . . . zkrátka neúměrně se bavili. Suchý, který tehdy tvrdil, že dnešní noviny četl už před třemi lety (a měl tehdy v zásadě pravdu), znejistěl a začal zkoumat, co že se s publikem děje. Až mu kdosi prozradil, že kapitán, který se vrátil, se jmenuje Minařík a semtam někdy vykonal . . . vidíte, ono se všechno tak úplně nerýmuje. Nicméně v kontextu dění ony verše dostaly další rozměr – rozměr satiry.
Jiří Suchý má rád otázky na tělo, má rád provokace, kdy to jiskří. Je radost s ním špičkovat. Nabídnu vám teď dva rozhovory, kde se o to ze všech sil snažím.
Téma číslo jedna: Knihy
V úvodu se táži knihkupce Vratislava Ebra, kolik kilogramů knih denně v Arbesově knihkupectví prodají.
SUCHÝ: Pan Rössler totiž neví, že knížky se neprodávají na váhu…
JÁ: Vím to. I v knihovnách se knihy počítají na metry. Ale jde mi o ty knihy, které se prodávají na váhu, protože se už nedají prodat na metry, a sice ve Sběrných surovinách.
SUCHÝ: Teď jste se dotkl dost podstatné věci, to je pravda.
JÁ: Už jste někdy dal a) knihu do antikvariátu a proč a za b) do Sběrných surovin a proč? A jaká to byla kniha?
SUCHÝ: Do antikvariátu jsem za a) dal a proč? Čas od času mne postihne taková věc, že už nemám na další knížky místo. Tak si vezmu prádelní koš a vyřazuji. Knížku, kterou jsem deset let nepotřeboval, považuji za nepotřebnou a ukládám do koše. Plný prádelní koš odnáším do antikvariátu a do uprázdněných míst dodám knížky, které jsem si nově nakoupil. Samozřejmě, že během tří neděl tu knížku, kterou jsem odnesl do antikvariátu, zrovna po deseti letech a třech nedělích potřebuju. Jenže už je nenávratně pryč, takže chodím po knihovnách, abych si ji vypůjčil, a proklínám okamžik, kdy jsem uprazdňoval místo těm dalším knížkám.
JÁ: A co ty Sběrné suroviny . . . co děláte s těmi knížkami, které v antikvariátě nechtějí?
SUCHÝ: Já nechodím do Sběrných surovin, poněvadž ten obnos, který nabízejí Suroviny sběrný, je už pro mě trošičku ponižující, jelikož by se říkalo: Představte si, byl tady ten Suchý, co zakdáká někde písničku a shrábne za to statisíce, a teď nám tady za 3,20 přines´ deset kilo knih. Tak to si nemůžu dovolit. Mám ale přítele, který má zajímavou metodu. Když se chce zbavit knížek, zabalí je po pěti do úhledných balíčků a ty balíčky nechá ležet na chodníku. Pak už se jen kouká z okna a čeká , co to udělá. Někdo jde a jako, že to nevidí, druhý po něm šilhne a pak se nenápadně vrátí. Takže přítel ty knížky nenápadně rozdá, ovšem docela avantgardním způsobem. To se mi líbilo a asi to tak budu dělat.
Téma číslo dvě: Hospody
JÁ: Vím, že teď vystupujete v nějakém hostinci (vysvětlení této činnosti podávám níže).
SUCHÝ: Jó, hostinec. Kdybyste to řekl tamějšímu vedoucímu, tak tam nesmíte. To je jednička s hvězdičkou. Je to noční klub – tingltangl se jmenuje – a je to jeden z nejluxusnějších podniků v Praze.
JÁ: Do čtyřky byste si netroufl?
SUCHÝ: No, do čtyřky ……Jestli by mě tam chtěli. Tam chodí lidé za úplně jiným účelem než za kulturou. A pak – já mám smlouvu s jedničkou s hvězdičkou, takže s tím nemůžu nic dělat. Ta čtyřka teď nepřipadá v úvahu.
JÁ: Co tam zpíváte, v jedničce s hvězdičkou?
SUCHÝ: Já tam zpívám starý semaforský písničky a lidi si tam chodí zavzpomínat…..při flašce vína se krásně vzpomíná, jestli jste to někdy zkusil, líp než na sucho.
JÁ: Jaká značka vína se pije při vašich písních?
SUCHÝ: Já přesně nevím poněvadž – vy to možná nevíte – ale já tam nedělám číšníka, já tam zpívám, takže jaké značky se tam udávají, to opravdu nevím.
JÁ: Tam nebývá zvykem, že se umělcům posílá po zdařilé písni láhev vína?
SUCHÝ: Ne, to spíš bývá v té čtyřce.
JÁ: Už jste viděl ve čtyřce víno? Kdy jste byl naposledy ve čtyřce, zřejmě v tramvaji…
SUCHÝ: V tramvaji jsem nejel pětatřicet let . . . ale v hospodě čtyřce jsem jednou byl, když jsem jel odněkud z dálky ze zahraničí a měl jsem strašný hlad. Zastavil jsem u hospody – to byla čtyřka – a dal jsem si tam takovou pozdní večeři. Byla dobrá a levná, že mě to až rozplakalo.
JÁ: Kolik stála?
SUCHÝ: Stála asi 8,70. Skutečně cena byla velmi lidová, byla to nějaká rajská vomajda, ale dobrý.
Jsem vám dlužen vysvětlení, jaký že to byl hostinec jednička s hvězdičkou, ve kterém Suchý vystupoval. Suchý rád zkouší nové věci. Ovšem jeho mimodivadelní experimenty nedopadly většinou nijak zvlášť dobře. Mám teď na mysli zmíněný vinárenský tingl tangl v Tatran baru či pokus o vytvoření „pařížské Olympie“ na pražském Výstavišti (dříve Julda Fulda).
Zkuste si představit, že Semafor je virus a pokuste se zjistit, jak rozsáhlou epidemii dokázal vyvolat. Příslušným průzkumem by se asi zjistilo, že naplno zasáhl jednu celou generaci a velmi silně se dotkl dalších dvou.
Když Jiří Suchý vstoupil zcela nečekaně na jeviště Porty 1989 (vůbec poprvé), byl přijat téměř třicetitisícovým publikem zcela spontánně a písně, které zpíval, zněly v ozvěně hrdel přítomných diváků na důkaz, že „semaforský“ repertoár zcela zdomácněl i tady. Suchého písničkářská škola ovlivnila desítky pokračovatelů, z nichž mnozí jsou tím velmi slavní, neboť se dokázali vyškolit dobře a jdou vlastní cestou. Suchý bývá nazýván klasikem a patrně jím je.
ARADEKOR NAD PIANEM
Někdy v roce 1977 jsem volal výtvarnici Běle Suché, že bych s ní rád udělal rozhovor pro jeden hudební časopis. Ačkoliv v té době byla Běla Suchá jako manželka Jiřího Suchého spjata se Semaforem i jako výtvarnice, slíbil jsem jí, že o hudbě a o Semaforu hovořit nebudeme. Běla Suchá tehdy zcela propadala aradecoru, což je jeden ze dvou českých patentů (druhý je artprotis) a jedná se o netkaný textil. Aradecor má výhodu, že kromě dvourozměrných prací lze touto technikou vytvářet i práce trojrozměrné.
Běle Suché jsem svůj slib splnil, o hudbě jsme si nepovídali, jenom bych mohl malinko propašovat alespoň ten fakt, že jeden z aradecorů Běly Suché visel v hale nad pianem (a možná ještě visí) a má varovný nápis: Ať to na vás nespadne.
Jak se Běla Suchá k aradecoru dostala? Vystudovala UMPRUM a pět let pracovala v propagační tvorbě. Pak dělala kostýmy, plakáty a scény pro divadlo Semafor. Ale nechme Bělu, ať nám to dopoví sama:
„Jeden čas jsem si hrála s gobelíny, ale hledala jsem techniku, která by mi umožnila realizovat představy poněkud rychlejším tempem, až jsem se zcela náhodou dostala k aradecoru. Kdybych měla porovnat rozdíl mezi tkaním a aradecorem z mého hlediska, pak mi na tkaní vadilo, že stírá rukopis, kdežto na aradecoru se autor pozná i podle detailu. Skoro by se dal aradecor přirovnat jako technika k malířství, ovšem s použitím netradičního materiálu. Kromě toho se aradecor dá s úspěchem dotvářet výšivkou, aplikacemi či dokonce aplikací kůže s malbou na tuto kůži.“
Práce Běly Suché nemají jen komorní charakter a neslouží jen ke zpříjemňování interiéru, i když v této funkci nacházejí své těžiště, ale mohou být pojednány i monumentálně, což dokazuje například i opona, která byla tvořena pro náš zastupitelský úřad ve Stockholmu. Když ji Běla Suchá po dokončení chtěla vidět v celku, musela ji nechat zavěsit na zeď Ledeburské zahrady. Viděl jsem dokonce několik aradecorů zavěšených na stromech a divil jsem se, že nevznikla nová móda: výzdoba ovocných zahrádek. Už slyším, jak mi paní Nováková, která má chalupu vedle nás, šeptá: „Poslyšte, to je šílený hit, aradecor na švestce, včera jsme ho tam pověsili…“ A já přimhouřím očí a dám to paní Novákové spolknout: „Na švestce? Aradecor se věší pouze na broskvoně, pokud ovšem nemáte palmu.“
Ale vraťme se do reality. Trojrozměrnost, textil… okamžitě se vybavuje plyšový medvídek. Spatřím-li ovšem plastiku „Žlutá kontemplace,“ která vypodobňuje děvče léčící se žloutenku jógou, pak musím konstatovat, že Běla Suchá posunula lidstvo od plyšových medvídků hodně kupředu. Ale hravost v tom zůstala.
„Já jsem hravý člověk,“ potvrzuje Běla Suchá. „Osobní dotek s věcí u mne hraje velkou roli. Děti, i když si to nemohou vzít do postele či žmoulat to, mají trojrozměrné objekty raději než papírový obrázek. Textil je teplý materiál a snad proto má u dětí takovou oblibu.“
Inspirace?
„Myslím si, že nejdůležitější je poctivé řemeslo, to, jestli se k němu přidá o něco víc, se ukáže časem. Nejdřív je potřeba to udělat tak, aby byl respektován materiál, případně prostor, kde bude věc umístěna a pocit člověka, který se na ni bude nejčastěji dívat.“
Krása?
„Neumím krásu vnímat v tom pravém smyslu v estetických normách. Dokonce mě ani ty prudce estetizující věci obvykle moc nenadchnou. Umění mě musí něčím provokovat, musí mít vnitřní sílu a vést se mnou dialog. A to se netýká jen věcí, ale i lidí.“
Dokonalost?
„Umění by bylo dokonalé, kdyby bylo anonymní. Aspoň by odpadlo to, že se z něho často dělá živnost. V módě je Hailey, tak všichni čtou Haileyho. Nejsprávnější je to ve vědě, ta nepodléhá módě a je podmíněna vývojem. V umění jsou dvě cesty: buď se dělá komerce pro peníze anebo si umělec tvoří pro dobrý pocit a za to málokdy něco dostane.“
A co je nejdůležitější?
„Aby se člověk dokázal obklopovat věcmi, které má rád. Bez ohledu na módu. Umění samo o sobě je hrozně pusté a prázdné, nenajde-li člověka, který by k němu měl vztah. Když si babička na zeď nechá udělat váleček a ne módní vybílenou stěnu, a je šťastná, pak je to dobře. Proč se trápit módou, ke které nám chybí vztah jenom proto, abychom nebyli v očích druhých směšní. A přitom jsme dvojnásob směšní právě oním strachem před směšností. Navíc nám uniká, že stále častěji zaměňujeme styl za uniformitu.“
ĎÁBEL Z VINOHRAD
Když byla premiéra Ďábla z Vinohrad, zeptal jsem se Jiřího Šlitra:
Co v sobě jako Ďábel z Vinohrad pociťujete ďábelského? Odpověděl mi:
„Já si myslím, že je to takový kontrast k tomu, jak vypadám. Já jsem všechno, jen ne ďábel.“
DVĚ VĚTVE SEMAFORU
Semafor se jeden čas větvil ve dva soubory. Jeden patřil Suchému a Šlitrovi, druhý Grossmannovi a Šimkovi. Musím se přiznat, že mé srdce spíš tíhlo k té první skupině, i když Jiřího Grossmanna jsem měl velice rád. Občas jsme se vídávali a díky němu jsem napsal pro jednu hru jejich skupiny písničku NĚKDO SE K NÁM DÍVÁ, kterou zpívala Naďa Urbánková s Miluší Voborníkovou. Nicméně nenašel jsem v archívu žádný rozhovor, který bych byl s Jiřím Grossmannem dělal. Tedy našel, ale vesměs věcného obsahu: co se chystá, co se píše atd., ale v jednom rozhovoru jsem objevil alespoň střípek.
Ptám se Jiřího Grossmanna, jak vzniká písnička:
„Nejprve píši text. Pokud se pamatuji, Jiří ani nechtěl komponovat. Jednou jsem mu ale přinesl text písničky Máš hvězdy v očích, který se mu líbil. Pak mi melodii, kterou zkomponoval, hrál na zájezdu na nějakém strašném pianu. Písnička měla úspěch a Jiřího začalo komponování bavit.“
Ten Jiří, o němž je řeč je samozřejmě Jiří Brabec (Countrybeat).
Další muž ze souboru Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka, kterého mám rád se jmenuje:
PAVEL BOBEK
Pavel Bobek mne od svých začátků zaujal svou „nevtíravostí“. Nevím, jestli jsem použil správné slovo, ale vždycky když jsem Pavla Bobka slyšel zpívat, měl jsem pocit, že se nevnucuje, že nic nenabízí. Prostě je tady a zpívá. Stejný pocit máte, když se s ním poznáte blíž. Pavel Bobek je nevtíravý svou celkovou osobností. Nestrhává na sebe pozornost, ačkoliv si bezesporu naši pozornost zaslouží.
Pavel Bobek dlouho odmítal zpívat česky. Byl přesvědčen, že písnička se má zpívat v anglickém originále, neboť žádný překlad nemůže vystihnout stejnou melodii jazyka. Jedna z prvních, ne-li úplně první písní, kterou Bobek nazpíval
překvapivě česky byla píseň „Ruby, nechtěj mi lásku brát,“ která se okamžitě stala velkým hitem. V roce 1970 jsem se Pavla Bobka ptal, jak tuto píseň objevil.
„Písničku „Ruby, nechtěj mi lásku brát“ jsem slyšel z rádia a na první poslech se mi zalíbila. Hned jsem si ji přetočil a začal shánět gramofonovou desku. Jelikož se mi líbila v originále nejen po hudební stránce, ale i po stránce textové, uvědomil jsem si, že mají-li ji mít lidé rádi tak jako já, musí jí rozumět, musí znát smysl textu. A musím říct, že Jiřímu Grossmannovi se povedl text, který nejenže se dobře zpívá, ale také plně odpovídá původnímu anglickému obsahu písně.“ Pavel Bobek tedy začal zpívat česky díky tomu, že objevil v Jiřím Grossmannovi geniálního tlumočníka.
Vraťme se ale k zakládající skupině Semaforu, která se sdružila kolem dvojice Suchý a Šlitr (S + Š). Slamák a buřinka. V šedesátých letech byl Semafor líhní hvězd: Hana Hegerová, Eva Pilarová, Naďa Urbánková (ta později přešla do skupiny J. Grossmanna a M. Šimka a i mimo divadlo zpívala s Countrybeatem Jiřího Brabce), Milan Drobný, Karel Gott, Waldemar Matuška… nebudu jmenovat všechny. Některé z nich vám teď nabídnu k malému setkání. Kým začít? Tak třeba několikanásobným Zlatým slavíkem.
BOŽSKÝ A ZLATÝ KAREL GOTT
O Karlu Gottovi se zmíním krátce. Bylo toho o něm napsáno tolik, že přidávat kamínek k této kupě se mi zdá jaksi nadbytečné. Rád bych ale vzdal chválu jeho dokonalé profesionalitě. Jednou jsme byli spolu na večeři v hotelu Palace v Ostravě. Překvapil mne tam dvěma věcmi: za prvé svým hlubokým zájmem o historii, kterou bych u něho nikdy nečekal a za druhé dokonalým klidem, se kterým dokázal konverzovat, vychutnávat jídlo (Gott je milovník dobrého jídla) a navíc se celou dobu podepisovat každému, kdo ho během jídla přišel vyrušit. Z náprsní kapsy vytahoval jednu svou fotografii za druhou a už když zájemce o autogram přicházel se ptal: Komu to bude? Haničce? A už psal: Haničce srdečně Karel Gott či něco podobného.
„Proč jim neřekneš, aby přišli až po večeři?“ zeptal jsem se naivně.
„To mám vyzkoušené,“ odpověděl s přehledem. „Tak za prvé: řeknou si, že jsem nafoukanec a za druhé tím stejně nic neušetřím. Navíc já jsem připravený na všechno: mám tužku, mám fotografie. Divil by ses, kolik lidí chce podpis a když kývneš, půlhodiny honí vrchního pro nějaký papír, pak pro nějakou tužku a celou dobu stojí nad tebou a tobě je trapné, žes to všechno zavinil. Já jsem aktivní: ptám se, komu je fotografie určena a už píšu. Za pár vteřin je po všem.“ Karel Gott je dokonalý zpěvák. Jeho hlas je nezaměnitelný a ojedinělý. Když mému synovi Kryštofovi bylo asi osm let a začal se sápat po gramofonových deskách, pouštěl si Beatles a Gotta. Uvažoval jsem o tom, proč a pak jsem, pochopil, že to je v naprosté čitelnosti Gottova hlasu. Gotta prostě nelze nepoznat. Když jsem poté Karla nabádal, aby nazpíval nějakou píseň pro děti a argumentoval jsem čitelností jeho hlasu, reagoval okamžitě: „Tak mi nějakou napiš. Chystám teď vánoční desku, tam by se to hodilo.“ Šel jsem domů a za horkého červencového večera jsem doslova vypotil dva texty. Karel si je přečetl a řekl, že se pokusí s tím ještě něco udělat, ale že deska je v tak pokročilém stavu, že to nemůže zaručit. Bral jsem to jako vyhýbavou odpověď a pochopil jsem, že texty asi za moc nestojí. Pak jsem na celou věc zapomněl. O pár měsíců později mi někdo ze Supraphonu volal, že píseň je natočena. Písnička Zítra stromek zazáří mi pak s celým elpíčkem BÍLÉ VÁNOCE přišla pod stromeček.
Karel Gott je soutěživý a nerad prohrává i když jde o úplnou blbost. Dlouho jsem ho lákal do pořadu ČUNDCOUNTRYSHOW Ivana Mládka. „Je to legrace a vůbec nejde o country, můžeš zpívat cokoliv, i když máš v repertoáru spoustu countryových písní.“ Nakonec jsme ho přesvědčili (z druhé strany ho přesvědčoval Ivan Mládek). Gott suverénně vyhrál hudební soutěž o Zlatého bobra, ovšem v trampském trojboji se mu moc nevedlo. Nejvíc se na nás zlobil za soutěž, ve které se závodilo v tom, kdo rychleji ostříhá dohola nebohého dobrovolníka. Karel se sice snažil, ale dobral se tak do poloviny hlavy. Jeho klient navíc velice trpěl, strojek byl tupý a tahal za vlasy. „To nebylo fair play,“ přesvědčoval nás potom Gott v zákulisí. „Kdybych měl pořádný strojek, tak jsem vyhrál.“ Marné vysvětlování, že cíl pořadu je jiný než doopravdická soutěž, že jde o to, aby se divák bavil. Originalita soutěží Ivana Mládka ostatně vždycky byla silnější než jejich samotná pravidla.
Když jsem se přehrabával svým archívem, narazil jsem na jeden rozhovor, který jsem dělal s Karlem Gottem, aniž by byl přítomen. Bylo to období, kdy odpovědi za něho vymýšlel Jiří Štaidl. Byl jsem u něho v jakémsi hotelovém domě v Košířích, Jiří pil plzeň a léčil si nastuzení. Během rozhovoru přišel Karel Gott a donesl svému dvornímu textaři nějaké jídlo. Když takto zpěvák pečuje o své textaře, může se nadít dobrých písní.
„Co děláte?“ zeptal se.
„Děláme s tebou rozhovor,“ odpověděl Štaidl.
„A o čem?“ vyzvídal Gott.
„O tvém malování,“ odpověděl Štaidl.
„Aha,“ řekl Gott a už se o obsah interviewu nezajímal. Když odešel, pokračovali jsme. V té době byla móda dávat na otázky (vesměs stupidní) krátké a vtipné (někdy protismyslné) odpovědi. Technologie zjevně odkoukaná od odpovědí, které dávali členové skupiny Beatles. Nebudu vás unavovat celým rozhovorem, postačí krátká ukázka. Pochybuji, že by Gott tento rozhovor kdy četl, ale Jiří Štaidl měl jeho absolutní důvěru, takže považujme odpovědi za autorizované.
„Karle, říká se: Lidská sláva polní tráva, myslíš, že to je definice platná?“
„Tato definice je naprosto neužitečná, protože o její platnosti se slavný člověk přesvědčí, až když je pozdě.“
„Se slávou souvisí pochlebování a závist. Jakou formu volí extrémní pochlebovač a jakou extrémní závistivec?“
„Extrémní pochlebovač mně tvrdí, že jsem docela hezký chlapec a extrémní závistivec mi závidí i jistou nepohlednost, jsa přesvědčen, že i tohle dělám schválně.“
„Každý člověk, který maluje, si vytváří svým způsobem vlastní svět. Většina obrázků mívá příběh. Mohl bys mi některý příběh z tvého vnitřního světa vyprávět?“
„Nemohl. Vzbudilo by to veřejné pohoršení.“
„Co považuješ ve výtvarném umění za důležitější: barvu nebo tvar? A proč?“
„Tvar, protože jsem barvoslepý.“
Mohl bych pokračovat, ale jako ukázka to stačí. Vzpomínám si ještě, že i později, kdy už Jiří Štaidl nebyl mezi námi, Gott zůstával tradici pokud možno vtipných odpovědí věrný. Jeden čas dělal pro Mikrofórum, kde jsem v té době pracoval, cyklus pořadů, kde mluvil o písničkách. Jezdili jsme to točit k němu domů (vždycky bylo něco dobrého – jednou v létě mne udivil talířem vánočních kaprů) a každá věta byla doslova porod, protože než ji Karel namluvil, musela se napsat v pěti až šesti verzích, než s ní byl spokojen. Polovičatost tu prostě neměla místo. V té době se tuším špatně shánělo dobré maso a tak jeden z aforismů zněl takto: Včera jsme nesehnali svíčkovou, vidím, že budu muset nazpívat nějaké masové písně.
A ještě jedna kratičká vzpomínka na Karla Gotta. Bylo to v roce 1970 na festivalu Zlatý slavík, který se konal v hotelu Pupp v Karlových Varech. Gott tuto anketu – jako obvykle – vyhrál. Gott si přál zazpívat za doprovodu varhan, což se mu také splnilo – Rudolf Rokl ho na varhany doprovodil v Mozartově Ave verum. Byl jsem na zkoušce, kdy tato píseň v Puppu zazněla v Gottově provedení úplně poprvé. Gottův hlas zněl ještě prázdným sálem, všichni přítomní ztichli, jedna Němka vydechla slovo: schön a já jsem od té doby přesvědčen, že Gottovu hlasu zcela oprávněně náleží přídomek „zlatý“ a že kdybychom nebyli Češi, už dávno bychom Karlovi Gottovi postavili pomník.
JELÍNEK V LESE
Název této kapitolky není jen kvůli slovní hříčce, kde byste také chtěli Jelínka jinde hledat než v lese. Ale ponechme věc ještě chvíli v tajuplnosti a řekněme si, kterého Jelínka vlastně mám na mysli. I když v souvislosti s divadlem Semafor nemůže být mýlka. Pak už zbývá jen vysvětlit ten les.
Jiří Jelínek by výborný trumpetista a zpěvák. Jeho zajímavá barva hlasu připomínala hlas Louise Armstronga a také, když byl Louis Armstrong v Praze, navštívil divadlo Semafor, kde mu Jiří Jelínek společně s Evou Pilarovou zazpívali Hallo Satchmo. Jiří Jelínek byl umělecky všestrannější, nevím zdali je dostatečně známo, že studoval UMPRUM – nejprve u profesora Kysely a poté co byl totálně nasazen (za války) a osvobozen (1945) na UMPRUM pokračoval u Františka Tichého. Od roku 1945 také hrával v orchestru Karla Vlacha, později šel ke Krautgartnerovi a ještě později do Semaforu. Jelínkovy obrazy jsem objevil na sklonku šedesátých let. Silně připomínaly Salvatora Dalího, ovšem Jelínkův surrealismus nepostrádal řady osobitých rysů. A protože jsem tehdy v jednom časopise předstíral, že pořádám vernisáže malujících muzikantů (uskutečňovaly se pouze v mé fantazii a na stránkách onoho časopisu), vyzval jsem Jiřího Jelínka, aby uspořádal svou výstavu v pomyslném lese.
Zahájil jsem ji takto:
Dámy a pánové, dovoluji si zahájit výstavu obrazů Jiřího Jelínka. Obrazy, které jsou rozvěšeny zde po stromech, jsou výsledkem dlouhodobé a poctivé práce. Zde u smrčků jsou vystaveny práce z jeho raného období a tam na jedlích zas obrazy z Jelínkovy tvorby surrealistické, která mu učarovala nejvíc, a které věnoval veškeré úsilí. Poctivě propracovaný plátna, promyšlené kompozice… to vše dokazuje, že máme před sebou dílo zralého umělce. Dámy a pánové, považujte výstavu za zahájenou.
Jiří Jelínek potřásl rukou všem známým a pak se jim ztratil pod rukama. Chvíli jsem ho hledal očima a pak jsem si povšiml, že stojí opodál, vedle malé borovičky. Popošli jsme stranou do lesa.
„Podívejte, to je galerie…“ povzdechl si Jiří Jelínek. „Kam se podíváte samé umění. Třeba támhleten pařez. Nepřipomíná vám něco?“
„Dona Quijota. Ale to přece není váš žánr – surrealismus. Salvator Dalí a tak,“ poznamenal jsem.
„To ano, Dalí je můj nejoblíbenější autor. Ovšem to neznamená, že bych neměl mít rád i jiný druh umění. Ostatně – nezdá se vám tamto uskupení větví surrealistické? Mně ano. Záleží na tom, jak se člověk dívá.“
„Jak surrealistický obraz vzniká?“ zeptal jsem se.
„To je různé. Většinou má člověk nějakou představu nebo myšlenku a pak maluje. Obvykle se maximálně koncentruje do sebe. Malování je pro mne hraním a já si rád hraji. Nemám rád nahozenou malbu. Baví mne obrazy dlouho pulírovat. Přímo prožívám řemeslo. Právě proto si vážím Salvatora Dalího. Jako řemeslník je přímo obrovskej.“ Jiří Jelínek si trochu povzdychl.
„A o čem přemýšlíte, když malujete? Dá se vaše představa vyjádřit jinak než obrazem… třeba slovy?“ zajímal jsem se dál o umělcovo nitro.
„To by se dalo spíš přirovnat k lyrice, než řekněme k epické formě. Ostatně surrealismus vychází především ze symbolů. I když symbol není záměrem. Někdy mi tam vyleze i bez mého vědomí. Dalí říká, že začne v levém rohu nahoře a neví, co mu z toho vznikne. Obraz mu prostě roste pod rukama. Tohle malování není stoprocentně ve vědomí člověka. A s vůlí už to vůbec nemá co dělat.“
Vzal jsem do ruky šišku a pohazoval si s ní v dlani. Myslel jsem na to, kdyby se les najednou proměnil v plastickou surrealistickou krajinu
„Už deset let,“ vytrhl mne ze snění Jiří Jelínek, „si promýšlím jeden obraz. Svatou Bernadettu. Ale nechci dělat svatý obrázek, chci svatou Bernadettu namalovat moderně. Zatím si k tomu sháním materiál: Zolu, Werfela a tak. Nebude to lehké, to je mi jasné…“
Nikdy jsem se později nezeptal Jiřího Jelínka, zda svatou Bernadettu namaloval. Přeji si, aby někde namalována byla, i když o existenci tohoto obrazu pochybuji.
Z JINÉHO SOUDKU
Jiřím Jelínkem jsem otevřel jakoby další kapitolku, neboť jsem vešel – byť jen fiktivně – do výstavních síní. Proto vás teď pozvu na malou procházku pražskými ateliéry a ujišťuji vás, že to bude procházka zajímavá. Bohužel, řada lidí, o kterých bude řeč, už nežije. Jestli dovolíte, začal bych Zdenkem Seydlem, kterého jsem měl velice rád.
JAK JSME ZAHAJOVALI ŠKOLNÍ ROK
Malíři jsou horolezci, neboť dům je vysoký kopec, který musíte zlézt. Jeden takový kopec je v Holešovicích, a když ho zlezete, objevíte dveře s kukátkem. Kukátko je vylepeno papírem, na kterém je napsáno Seydl.
Za Zdenkem jsem vylézal i jiné kopce (například v Mánesově ulici anebo v nakladatelství Československý spisovatel) Mám tady ještě jeho dopis, který mi napsal na můj návrh, že bychom mohli spolu oslavit zahájení školního roku. Píše mi v něm:
Pane, prosím
souhlasím, abychom spolu oslavili zahájení novýho školního roku ale vtom případě, navštivte mě ve spisovateli
národní třída 11, do třetího patra výtahem poté dřevěné schody viz
až k půdě nutno jíti po nich, po levé ruce černé dvéře
a nápis ateliér, tam vás budu očekávat 1 září v 8.00 hodin žejo
a s pozdravem a nazdar seydl
dneska, 20/8/1970
Přišel jsem skutečně 1. září 1970 v 8.00 hodin do ateliéru, přinesl sebou čistý sešit a Zdenek si ho krasopisně nadepsal:
Předmět: o ničem
jméno: seydl
škola: radosti
třída 1.
rok: letos
V tom sešitě jsou poznámky, které se staly podkladem k rozhovoru, jenž nebyl nikdy publikován. Snad ty poznámky po letech ještě rozluštím. Jsou to vlastně témata, variace, obrázky, volně létající myšlenky:
JAK JSME S PANEM SEYDLEM PÁSLI ŘEČI
Řeč, aby k něčemu vypadala, se musí něčím živit. Protože nepije mléko, ani není brambory, ba dokonce ani nechodí na večeři do hospody, je nutné takovou řeč vyhnat na pastvu. Ale nesmí to být pastva taková, na jakou se vyhánějí ovce nebo krávy, protože pak by ta řeč byla ovčí nebo kraví. Pastva musí být taková, aby řeč byla řečná a proto se řeči vyhánějí na pastvu do prázdného řečiště, kde se živí šupinami ryb, pestrými kaménky, které voda kdysi obrousila do podoby básně, rozeschlým rákosem, písněmi Viktorky, která tady kdysi sedávala u splavu a věnečky, jež stejně dávno Viktorce na truc do vody hodily dívky, které se chtěl vdát, a které (tedy ty věnečky) k moři doplout nestačily.
Sem na tuto pastvu jsme s panem Zdenkem Seydlem přivedli své řeči. Moje řeči jsou ty s otazníkem a jeho řeči ty s tečkou na konci. Tak jsme si totiž každý své řeči označili, aby se nám nepopletly, až si je zase budeme chtít rozebrat zpátky domů.
Pan Seydl má řeči moudré, kulaťoučké, moje řeči jsou ještě nezkušené, ale ono je dobré, když se sejdou řeči moudré s řečmi nezkušenými, ale to řeči nezkušené nesmějí řečem moudrým skákat do řeči, jinak by se nic nedozvěděly.
Moje řeč se ptá řeči pana Seydla, jestli hudba je také řeč a jestli je možné se této řeči také nějak naučit?
Řeč pana Seydla odpovídá:
„Hudba je řeč. Ona je ohromně abstraktní, ale zároveň věcná. Melodie jednomu říká, že pták sedí na větvi a je smutný. Jinému stejná hudba vypráví o lese a že prší. Muzika je řeč, kterou létáte, zatímco pomocí řečňovaté řeči pouze chodíte. A řeči – muzice se nenaučíte jako řeči – angličtině, ale můžete se jí dorozumět, když se jí zvyknete naslouchat. To ale musíte citem. Hudba je krásná paní, která má modré oči. Je krásná, když je od Händla, ale je krásná i od Rolling Stones. A je krásná i jako dechovka v zahradní restauraci, kde trumpety žloutnou jako blatouchy. Jako kluk jsem hudbu maloval, melodii fagotu třeba, a to mi pak vycházely takové ornamenty. V hudbě je něco zakletého. Jsou to obrazy. Podobné obrazy jako když řeknete maminka. To se vám nevybaví maminka písmenkama, ale obrázek a slova: vem si šálu, venku je zima.“ To řekla řeč pana Seydla a odmlčela se.
A oči jsou také hudba? zeptala se moje řeč řeči pana Seydla a řeč pana Seydla mé řeči zase odpověděla:
„Oči to neznamená jenom vidět, ale také se jenom koukat. Vy si myslíte, že něco vidíte, ale vy nevidíte všechno. Ale když se jenom koukáte, tak jste jako houba, která nasaje vodu. A když jste sám a tu houbu zmáčknete, tak ta voda z ní zase vyjde. Člověk do sebe nastřádá spousty vjemů. Stojíte třeba na ulici a koukáte. Vcházejí do vás oblaka, lidi, spousty figur… anebo se koukáte na lidi, jak jdou z práce. Když se díváte pozorně odněkud seshora a pod vámi je náměstí plné lidí: jeden spěchá, tamta paní má červený svetr, ale když se jenom koukáte, nevnímáte najednou lidi, ale hledíte na výšivku obrácenou naruby. Tak totiž v tu chvíli vypadá náměstí plné lidí, z nichž každý je jinak oblečen.“
To řekla řeč pana Seydla mé řeči a opět se odmlčela. A moje řeč se řeči pana Seydla ptá znovu:
A lidi jsou stejní anebo jiní?
Řeč pana Seydla začala mé řeči trpělivě vysvětlovat:
„Jsou jiní, ale jsou i stejní. Jsou jiní, když si na něco hrají, ale jsou stejní, pokud jsou prostí. Ta lidská prostota je vůbec ze všeho nejdůležitější. Viděl jsem kohoutka od prostého člověka z Bornea. Byl ze špuntu od whisky, vzadu měl zapíchnuté pírko z papouška a nožičky ze sirek. A taky jsem viděl kohoutka z Hrozenkova: měl tělíčko ze špuntu od slivovice, peříčko ze slepice a nožičky taky ze sirek. Přirozenost je stejná, protože se nepitvoří do zrcadla.
To řekla řeč pana Seydla mé řeči a opět se odmlčela.
A pak dodala: „Malíř má dvě oči, jedno srdce a jednu ruku.“
FILM JE MNOHO TISÍC ČTVRTEK PAPÍRU
Zdenek Seydl se zabýval převážně divadlem a filmem. Mám ve svých sbírkách pár kreseb jeho divadelních návrhů i dvě kuriozitky: figurky z moduritu, které mi Zdenek uvařil ve Zlíně, když jsme tam spolu byli podívat se na jeho nový film. Film Zdenka osudově přitahoval, ostatně Jiří Trnka mu říkával: „Ty stejně skončíš u filmu.“
Nemohl jsem se tedy zeptat jinak: Co vás jako malíře na filmu nejvíc láká?
„Film je pro mne lákavý, protože jeho prostřednictvím můžu to, co chci namalovat, říci mnohonásobněji. Je dlouhý jako had, a je to vlastně mnoho tisíc čtvrtek papíru. Nekreslí se jenom na jednu čtvrtku. Jakékoliv myšlení je proces. Myšlenky jsou různé a leckdy složitě na sebe navazující, a vlastně i neurčitého tvaru bývají. Myšlením se ono neurčité formuje do určitého tvaru. V tom ohledu mi film dává ony možnosti, než jeden papír pokreslený. No a malíř neustále cosi hledá a nachází. Třeba to, že ve filmu se musí s krásou zacházet velmi opatrně. Unavuje někdy. Jako s volbou materiálu; jsou tvary, které lze dobře udělat ze dřeva, ale už je nelze udělat z kamene, a naopak. Také ve filmu musíte mít místa, ve kterých se vlastně nic neděje, protože naopak musejí vytvářet situace, které připravují cestičku k pointě. Nutně někdy proto musí se pracovat nelogicky, aby se dosáhlo logiky. Noty neharmonické jsou proto, aby zdůraznily noty harmonické. A udělal jsem dvanáct filmů s formelou. Postupem času jsem si uvědomil, že pouze s formelou nevystačím, a začal jsem ji kombinovat například s fotografiemi, dokumenty a s předměty věcnými, kvůli kontrastu. Harmonie potřebuje leckdy disharmonii, nemyslíte?“
EX LIBRIS CYRILA BOUDY
Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně a když se po letech zamyslíte a pokusíte se cokoliv o těchto lidech napsat, zjistíte, že není na nich nic zajímavého k zachycení. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás za tak krátkou dobu dokázali obohatit natolik, že ze setkání s nimi žijete řadu let. Když se v myšlenkách vracím k jaru 1971 a k Cyrilu Boudovi, pak krátká návštěva v jeho půvabném domečku ve Vlaššské ulici, do kterého se vcházelo z dětského hřiště, patří k pokladům, které jsou pečlivě uloženy v trezoru paměti.
První, co mne při této návštěvě ohromilo, byla krásná, malá zahrádka. Jaká uspořádanost, souměrnost, čistota a harmonie. Uprostřed geometricky uspořádaných záhonů a skalek stála kopie Wurzelbauerovy Venuše. Dveře jsou otevřeny, můžete vejít. Nad dveřmi visí zvonce. Ruka se mechanicky natahuje, aby zvonce rozhoupala, přichází Cyril Bouda a na vztaženou ruku se podívá nejprve trochu udiveně a nechápavě; pak sám předvede zvuk zvonců a krátce a ironicky se zasměje.
„Co budeme dělat?“ ptá se přímo.
„Přišel jsem se podívat na vaši zahrádku.“
Cyril Bouda otáčí vodovodním kohoutkem a krátce nato Venuše rozstřikuje pramínky vody na všechny strany.
„Zahrádka je malá, ale geometrická, to jí dělá větší. Vidíte, všechno je uděláno souměrně, na osu. Zahrádka je moje velká láska…a hudba, ta taky, trochu hvízdám na flétnu.“
V duchu na chvíli odbočuji. Slyšel jsem Cyrila Boudu muzicírovat, hrál s velkým zaujetím. Ostatně v rozhlasovém archívu dodnes existují nahrávky. Je zajímavé, že Cyril Bouda vůbec neznal noty a nahrazoval je barevnými puntíky. Jestli se nemýlím, tak nota C byla modrá. Ale vraťme se zpět k Boudům na zahrádku.
„Miluji samé voňavé kytky,“ říká Cyril Bouda, „levandule, mateřídoušku…. a také mám rád květiny, které se hejbají ve větru. Nemám rád kaktusy. Tohle je dobromysl. Láká k sobě spousty včel a čmeláků. Každá kytka, když ji rozemnete, má svou charakteristickou vůni. Čichněte si.“
Cyril Bouda chodí po zahrádce, trhá lístky jeden po druhém, mne je v prstech, voníme k nim a je to jako kdybyste se ocitli v zahradě na Měsíci, tak jak ji popsal Cyrano de Bergerac nebo po něm Svatopluk Čech.
„Už v patnácti letech jsem měl kreslený herbář,“ řekl Cyril Bouda a hned se odmlčel, hned stočil řeč jinam, aby to snad nevypadalo, že se chce chlubit. Nerad mluví o sobě. Ptal jsem se ho, jak vznikají jeho postavy k ilustracím, ale posměšně se na mě koukl a odpověděl: „Žijou v knize. Tu si přečtu a namaluji je.“
Ale není to tak docela pravda, protože Cyril Bouda není pouhým ilustrátorem, on knížky dotváří po svém, svébytně, boudovsky, jeho postavy nežijí v knihách, ale v něm. On jenom vybírá ze svého vnitřního světa tu nejvhodnější figuru, která se k textu knihy nejlépe hodí. Ostatně prozradil se sám tím, když mi ukazoval ilustrace ke kapitánovi Fracassovi.
„Tady na začátku jsem namaloval zpustlou zanedbanou zahradu a zpustlý a zanedbaný zámek. A na konce knihy jsem nakreslil tutéž zahradu, ale upravenou a čistou…. vidíte, taky je geometricky řešená.“
Chodíme po zahradě. Na šňůře v koutě zahrady visí prádlo.
„Tady ten záhon posunu celý víc ke zdi a tady ten roh udělám jako samostatný, bude řešen trochu jinak. Oblázky jsem navozil až z Tróje,“ Cyril Bouda vykládá, rozhazuje rukama a ukazuje, kde která kytka má mít své místo a jak budou spolu barevně a tvarem ladit.
„Nenávidím žížaly a slimáky,“ řekne najednou zničehonic, „ničí zahrady. A trávu dám také pryč, těžko se udržuje. Na zahrádce se musí stále něco dělat. Každý den, i kdybyste na ní měl položit jen jeden kamínek. Já už mám druhou zahradu, tu první jsem si udělal, ještě když jsem bydlel Na ostrohu. Slzičky panny Marie jsem si přivezl z Hladné u Albrechtic. Mateřídoušku jsem si tam vydloubl také. Lesní protěž mám zase z jednoho lesa na Českomoravské vysočině. Loni jsem si po padesáti letech zajel k hradu Kumburku, jezdíval jsem tam dvacet let ke své babičce Suchardové – sochař Sucharda byl můj strýc – a tam na zříceninách jsem si vydloubl vratič; roste na všech zříceninách. Znáte řebříček? Vratič vypadá podobně, ale nemá okolo ty bílé lístky, má jenom žlutý prostředek. Nejraději mám, když je jeden druh kytek pohromadě a přitom je jich hodně… ale nesmí to být pampelišky. Pampelišky jsou krásné na louce, ale nepatří na zahrádku. Jak vidím pampelišku, hned ji ze zahrádky vyrýpnu. To už psal Čapek, jak se zbavoval pampelišek. Psal, že je vyhodil dynamitem, a přece mu vyrostly znovu. Já je dynamitem nevyhazuji, ale vyrýpnu je špičatou lopatičkou. Vyrostou mi sice také znovu, ale alespoň chvíle je tu nevidím.“
Cyril Bouda mi ukázal i svou sbírku knih o zahradě. A hodně zahrad také viděl.
„Nejraději mám renesanční zahrady. To jsou právě ty geometricky řešené. A nejhezčí zahradě na světě je Boboli ve Florencii.
Cyril Bouda Boboli zobrazil na rytině „Florencie ze zahrady Boboli“.
Vždycky, když přijedu do nějakého města, kde jsem ještě nebyl, hledám na plánku zámek, protože tam, kde je zámek, bývá určitě i nějaká zahrada. Ve Fiesole u Florencie je klášter, kde je nádvoříčko… asi pětkrát pět metrů…. a to vám je nádhera, jakou zahrádku si na tomto nádvoříčku zbudovali tamější františkáni. Je to snad nejmenší, kterou jsem kdy viděl. I u nás, je-li někde zámek, hned se to pozná podle rázu krajiny. Tam, kde je zámek, jsou i aleje, které k zámku směřují… a u nás jsou zámky stejně krásné jako v Itálii. V Praze je nejhezčí Valdštejnská zahrada. Zahrada na Dobříši je také krásná… ta je jako malé Boboli.
Cyril Bouda mně ukazuje svou zahrádku z prvního patra domku. Její harmonie je z nadhledu ještě patrnější a výraznější. Jen nerad se loučím. A později, kdykoliv jsem šel okolo, měl jsem chuť u Boudů zazvonit, projít se po zahrádce, promnout v prstech voňavé lístky a vnímat intenzivní vůni a nabírat z nich sílu. Ze setkání s Cyrilem Boudou, bylo nahodilé a došlo k němu na schodech v Redutě, kde tehdy sídlila Lyra Pragensis. Odnášel jsem si odtamtud čerstvý výtisk bibliofilie s rytinami Cyrila Boudy. Poprosil jsem o malou kresbičku, jakési exlibris do knížky. Čekal jsem odmítnutí, výmluvy na spěch. Cyril Bouda však mlčky vzal bibliofilii do ruky, vytáhl z kapsy plnící pero a načrtl do knížky zdánlivě jen několik čar. A já se vzápětí na to stal majitelem půvabného originálu, který dnes patří k mým nejcennějším relikviím.
SOL LUCET OMNIBUS
Strávil jsem v ateliéru Jiřího Švengsbíra mnoho hodin. Nikdy jsem ho ale neviděl při práci. Pili jsme spolu červené víno a povídali si. Byl však nesmírně pracovitý. Vyryl nesčíslné množství známek a vytvořil spoustu volných grafik vesměs rytin na téma Praha. Vždycky na nich byla zlatá barva. Snil o tom, že po japonském vzoru slavného Hokusaie Sto pohledů na Fudži vytvoří originální obraz Prahy stem grafických listů. Jeho heslo znělo SOL LUCET OMNIBUS – Slunce svítí všem a často ho na svých grafikách uváděl. Sportoval. Chodil cvičit k panu Hojerovi na Václavské náměstí. Měl zvláštní dikci mluvy, kterou napodobovali bratři Dřímalové, kteří v grafickém ateliéru jeho grafiky tiskli. Byl rytcem i rytířem. Bylo ctí se s ním utkat v duelu slov.
Jednou jsem k němu přišel a k tomuto duelu skutečně došlo. Přítomen byl totiž ještě jeden vousatý pán a španělský kord. A nebyla to jediná zbraň, kterou Jiří Švengsbír vlastnil. A nebyl to jediný španělský předmět, který jste u něho mohli vidět. Byla tam ještě španělská renesanční truhla ze šestnáctého století, španělské křeslo ze století téhož a španělský klobouk s růží. Španělská bota, dvojsmyslně dodávám, naštěstí chyběla. Kord byl opřen o křeslo, vousatý pán byl představen jako Petr Lebeda.
Přítomnost kordu i pana Lebedy zavdala Švengsbírovi podnět k malé exkurzi do jeho sbírek:
„Mám tady řadu zbraní a slouží i dnes. Je jich používáno kulturně, neboť slouží historickému šermu. Například tato kopie pozdně gotického meče mi byla věnována jako symbol čestného členství v Českém šermířském klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902. Jsem tomu rád, protože k šermu jsem tíhnul už jako malý hoch. Mojí zamilovanou četbou byli Tři mušketýři a mým oblíbeným filmem byli rovněž Tři mušketýři s nesmrtelným Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. Já jsem chtěl být Athos. Moje láska k historickým zbraním se vyvíjela a to až k současným představitelům historického šermu. Jeden z nich, přítomný Petr Lebeda, mi věnoval krásnou kopii španělského renesančního kordu, kterou jsme před chvílí postavili vedle španělského renesančního křesla. S členy šermířského klubu jsem se seznámil velice jednoduše – chodil jsem na jejich vystoupení. Pojali jsme k sobě vzájemnou náklonnost a tak moje jedna vernisáž začala ukázkami historického šermu. Tam jsem také dostal listinu a odznak čestného členství klubu, na což jsem hrdý.“
Petr Lebeda mne pak vysvětlil, že členství Jiřího Švengsbíra není samoúčelné a že si cení i toho, že pro ně Švengsbír zhotovil návrhy na diplomy, pozvánky, novoročenky atd. atd.
TAK TEDY DUEL? PRVNÍ VÝPAD A PRVNÍ KRYT?
PRVNÍ OTÁZKA A PRVNÍ ODPOVĚĎ?
Jaký vůbec mají zbraně vztah k rytině?
„Kord i rydlo jsou si podobné v jedné věci – nikdy nesmí minout svůj cíl,“ vtipkuje Jiří Švengsbír. „Vést přesný zásah je totéž jako vést přesnou linku. Ostatně Karel Škréta byl vynikající šermíř, který měl mnoho soubojů a jehož dokonce v Itálii přezdívali „Espadrone“. A nemá konec konců rydlo čepel? A naopak, což nemají zbraně zdobení? Což nebyl zbrojíř své doby i vynikající výtvarník? Přestože mám rád zbraně, nemám rád války. Proto také mám rád skupinu historického šermu, kteří (sportovně) předvádějí, jak se dřív bojovalo a nejsou tudíž v rozporu s mými hesly NON BELLUM SED PAX (Ne válka, ale mír) a SOL LUCET OMNIBUS (Slunce svítí všem). V mém výtvarném zpodobnění je zbraň vždy symbolem, jenž čelí zlu. Je to vidět například na rytině svatého Jiří, jenž zabíjí draka nebo na novoročence klubu historického šermu, na níž slunce zastupuje den, meč moc a kohout je předělem mezi nocí a dnem a noci statečně čelí. Zbraň je v mé výtvarné symbolice symbol síly, spravedlnosti a dokonalosti.“
POKUS O ODVRÁCENÍ POZORNOSTI
„Ve střetnutí dvou čestných mužů,“ komentuje pomyslný duel Jiří Švengsbír, „kteří perfektně ovládají zvolenou zbraň, je důležitá především snaha uhodnout myšlenky protivníka. Chvíle před střetem, kdy soupeři hlídají sebemenší protivníkovo zaváhání, se nazývá hrou čepelí (jaká je to krásná symbióza ryteckého nářadí v duelu s ocelí nebo mědí).
Jiří Švengsbír nerad mluvil o známkách, většina rozhovorů byla redukována právě na ně, protože to považoval jen za část své tvorby a možná spíš za službu než tvorbu, ale nakonec o nich mluvil rád. Vyprávěl mi jednou, jak byl – když vystavoval ve Vídni – u rakouského presidenta Franze Jonase, který si s ním vyměnil známky (ty, které sám navrhl).
„Na známky dojde řeč vždycky,“ tentokrát začal Jiří Švengsbír sám. „Vím, že se o mně říká, že se hovorům o známkách vyhýbám, ale to není pravda. Jenom nemám rád, když si lidi myslí, že nedělám nic jiného. Známek jsem udělal několik desítek, ale vedle toho jsem udělal i desítky obrazů, stovky kreseb, tisíce grafických listů, ilustrace ke knížkám, zdobil jsem porcelán (mám doma jeho hadí šálky a naší kuchyni vévodí kachlík se symbolem slunce) a tak se nedivte, že mne někdy mrzí, když se kvůli známkám zapomíná na to ostatní. Na druhé straně si uvědomuji, že známky jsou populárnější. Grafika se dostane do ruky jen několika lidem, na výstavě ji vidí řekněme několik set diváků, ale známku dostane do ruky několik miliónů lidí. Těch mých běhá po světě více než tři sta miliónů. Známky dělám rád. Tu první jsem udělal už v sedmi letech, pravda jen v jednom exempláři a ještě ke všemu pastelkami, ale zařadil jsem ji za to do své sbírky, protože mi tam na předtištěných arších chyběla a já ji nemohl jinak sehnat. Nejčastěji dělám známky na motivy Prahy.“
KONEC DUELU A O NĚČEM JINÉM
V rozhovorech jsme se vraceli neustále k motivu slunce. Proč právě slunce se objevuje v jeho grafických listech tak často?
„Slunce je pro mne symbolem života, radosti, pohody a z toho důvodu se mnohokrát objevuje na mých kresbách a grafických listech.“
Na stole v jeho ateliéru byly vždy čerstvé květiny; ateliér sám je malý, není stavěný na velká plátna, ale na drobné, křehké rytiny, které musíte vzít do ruky a prohlížet si je pěkně zblízka. Nemůžete jinak než vydechnout obdivem nad jemností čar, nad rafinovaností kompozice, nad fantazií, dokonalostí i krásou, kterou můžete v přírodě najít snad jen na křídlech motýlů. A pak se zaposloucháte do Švengsbírových slov. Zprvu vám zní trochu drsně a neopracovaně, při delším poslechu vycítíte, že za nimi je něžné srdce a poetický cit.
Slunce je jedním ze symbolů, které používáte, které jsou další?
“ Kromě slunce také ryby (hlavně mořské), mořské koníky, kohouty. Ale slunce nejčastěji. Slunce je život. A kruh. Nebo kolo. Kruh je uzavřený, kompozičně dokonalý útvar. Picasso jednou přátelům předváděl to, že vzal tužku a jedním tahem nakreslil kruh a řekl: kdo tohle neumí, neumí kreslit. Ryby jsou pro mne symbolem ticha. Vždycky mne lákalo to, co je pod hladinou moře – ryby, mořští koníci, korály. Lákalo mne to exotikou tvarů, barevností, tajemností. Kohout je pro změnu strážcem. Hlídá východ slunce a jeho komentátorem. Kohouta a slunce nelze od sebe oddělit.“
Dalším tématem je stará Praha, ke které se Švengsbír vždycky nadšeně hlásil, a ta ho neláká jen kvůli architektuře.
„Pro mě jsou Prahou i Vokovice, kde jsem se narodil a kde za Karla IV. byly ještě vinice. A Praha historická není pro mne jen historií, ale i dneškem. Historie je součástí dneška. Na Malé Straně, na Starém městě i na Hradčanech pulzuje život stále, takže nemůžu nevidět i tu starou Prahu dnešníma očima. Historická Praha není rezervací, ale žijí tam lidé s televizí, plynovým vytápěním a vším, co k životu potřebují.“
Na jedné grafice jsem u Švengsbíra viděl Hradčany a nad nimi letící letadlo. Symbióza historie s moderní současností.
Často jsem si s Jiřím Švensgbírem povídal o jeho cestách. Jiří navštívil kolem dvaceti zemí a tak měl o čem vyprávět. Chtěl jsem zachycovat tato vyprávění a postupně s ním a jeho skicářem projít znovu všechny ty cesty, ale – bohužel – dostali jsme se jen k první kapitolce, kterou jsme nazvali MOŘE, snad protože každý Středoevropan má hluboko v srdci uloženu vzpomínku, kdy byl u moře POPRVÉ. Když je pak u moře podruhé, potřetí a posté, začne si uvědomovat, že není moře jako moře. A nejde jen o teplotu vody. Ale neodbočujme.
Jiří Švengsbír vyprávěl o své cestě k moři, kdy pro něho to bylo POPRVÉ. Byla to Jugoslávie a psal se rok 1947.
„Do Jugoslávie jsme jeli přes Rakousko a když jsme se dostali na jugoslávské území, měli jsme první několikahodinovou přestávku v Zagrebu. Prohlédli jsme si město a protože je Jugoslávie pověstná svým vínem, neodolali jsme, abychom nezašli do nějaké vinárny. Objevili jsme jednu velmi krásnou. Prošli jsme domem a ocitli se na nádvoří, na němž kvetla spousta oleandrů a uprostřed se nacházelo půvabné jezírko – byli jsme vlastně v takovém atriu. Sedli jsme si a objednali si červené víno, bylo nás asi šest nebo sedm. A najednou od vedle zazní hlas a my slyšíme českou větu: přátelé, vítám vás! Otočili jsme se a vedle nás seděl sympatický člověk se šedivou bradkou. Moc mě těší, krajané, povídá ten člověk, jmenuji se doktor Čech a jsem samozřejmě také Čech. Jsem rád, že vás tady potkávám a dovolte mi, abych si s vámi zazpíval. – Zkrátka dozvěděli jsme se, že doktor Čech je už čtyřicet let v Jugoslávii a když nás slyšel, přepadla ho sentimentální nálada. Tak jsme tam spolu seděli a zpívali, on měl velkou radost a dal nám spoustu užitečných rad na cestu.
Moře jsem prvně v životě viděl ve Splitu ve čtyři hodiny ráno. Přijeli jsme vlakem, přelezli jsme kolejnice a najednou jsem to moře viděl. Byla to přímka a nad ní modrý opar. To byl první a krátký dojem. Pak jsme znovu nastoupili do vlaku a pokračovali do Dubrovníku. Teprve v Dubrovníku jsme všechno začal vnímat intenzivněji. Ale rád bych teď trochu odbočil a zavzpomínal na Středozemní, Černé i Baltické moře souhrnně. Středozemní moře je klidné, jeho charakteristickou barvou je modrá, která se rozplývá do modravého oparu. Černé moře má zase jiný charakter – je skutečně černé, ale ne barvou, ale svou bouřlivou a zrádnou povahou. Má černou duši. Černé moře jsem poprvé viděl ve Varně. Pěnilo a byly vlny. Nad mořem se houpal balón, který oznamoval, že se nedá koupat, neboť hrozí nebezpečí utonutí. Pohled na moře, které ukazuje zuby mne velmi vzrušoval, protože předtím – u Středozemního moře – jsem nic takového nezažil. U Baltiku jsem se zase chodil dívat hlavně na západy slunce. Moře vypadalo jako roztavené stříbro, jak se třpytilo. I krajina tam má jiný ráz, je baladická. Způsobují to především sosny na pláži i vítr, jenž se opírá o stonky ostřice a já v duchu viděl vikingy a v uších mi zněla slova severských ság. Slunce hrálo všemi barvami: fialovou, modrou, zelenou… od té doby miluji moře a jeho motivů ve svých rytinách často používám. Ale vraťme se do Dubrovníku. Chodil jsem po městě, ale i za město, kreslil jsem si, daleko za městem se koupal (v roce 1947 tu ještě nebyla živá duše) a nejvíc jsem miloval úzké uličky, kde se věší prádlo z okna do okna. Pletl jsem se také mezi rybáře. Nakonec se mi podařilo se s několika seznámit. Brali mne sebou na moře. Vyjížděli jsme časně ráno a když jsme se vraceli s úlovkem a byl ještě čas, hodili mi z motorového člunu do moře lano a já brázdil vodou pevně se drže jeho konce. Byl to nádherný pocit a příjemná masáž. Myslím, že mne rybáři měli rádi, jednoho z nich jsem namaloval a obrázek mu věnoval. Připevnil si připínáčkem na svou pryčnu. Vždycky když vyjížděli tak na mne volali: slikar, slikar, což je v jejich řeči malíř. A díky těmto rybářům jsem se také prvně dozvěděl, co je to vlastně moře. A také jsem absolvoval svůj první skok pod hladinu a to se mi otevřel nový svět podmořské krásy. To mne také poznamenalo, odtud jsou všechny ty sépie, mořští koníci a všechna ta ostatní mořská fauna i flóra. V Jugoslávii jsem se naučil obdivovat fantaskní tvary, ale ty nebyly jenom pod vodou. I nad vodou jich bylo dost: orchideje, pinie, kaktusy. Z krajiny vyzařovala optimistická nálada a především barvy: modrá, zelená, červená. Byla v tom secese a tu jsem měl vždycky rád. Právě tady jsem zjistil, že secese neexistuje jen ve fantazii výtvarníků, ale i ve skutečnosti. Stačilo se jen zastavit a kreslit, co jsem viděl. Chodíval jsem nad město, abych viděl krajinu z ptačí perspektivy. Ve dne byla plná slunce, které ji zalévalo intenzivním jasem. A v noci tu byla obloha plná hvězd, které neúměrně vystupovaly dopředu a byly mnohem třpytivější než u nás.“
A teď o Černém moři. Porovnejte své cesty do Bulharska s tím, jak se cestovalo před více než čtyřiceti lety.
„Cesta do Bulharska (1954) začala dobrodružstvím. Letěli jsme. Ovšem tehdy se nelítalo jako dneska. Československé aerolinie měly k dispozici vojenské dakoty, které byly uzpůsobeny pro osobní dopravu. A v téhle stařičké Dakotě jsme se dostali před Sofií do bouře. Najednou byla tma, kterou narušovaly klikyháky blesků. Mezi cestujícími padaly nejprve šibeniční vtipy, ale čím víc a hlavně čím déle se letadlo houpalo, vtipů ubývalo až nakonec všichni cestující zaraženě mlčeli. Pak najednou bouře ustala, byli jsme těsně nad Sofií, vysvitlo sluníčko v dálce se objevily hory. Sluníčko bylo jakýmsi uklidňujícím elementem po celý zbytek letu a tak jsme šťastně přistáli ve Varně.
Bulharské pobřeží vypadalo tenkrát jinak: Zlaté písky neexistovaly, byla jen Kaverna, Burgas, Nesebr a mezi tím už nic. Krásné pláže, na kterých nebylo vidět živáčka. Chytal jsem tam kraby a želvy a bylo tam tak pusto, že jste se mohli v klidu koupat bez plavek. V Bulharsku jsem hodně kreslil. A bylo co kreslit. Nad Varnou se nachází vesnice Vinica, která v té době ještě nebyla ovlivněna civilizací. Byl na ni vskutku malebný pohled: nízké domky, prejzové střechy, kolem plno polí a sadů: kukuřice, rajská jablíčka, česnek, cibule, fíky, olivy a mezi tím cupkal šedý oslík naložený dřevem. V Bulharsku jsem poznal také zajímavý nápoj – mastiku. Kdo jezdí k moři zná jeho anýzovou vůni i to, jak se poté, co do něho kápnete vodu, promění na bílé mléko, ovšem poněkud odlišné chuti. Z jídel mne zaujaly malé rybičky upražené na olivovém oleji, které jsme zapíjeli bílým vínem.
Ze všeho nejvíc jsem však obdivoval vrozený estetický cit, s jakým bylo každé stavení a jeho okolí uspořádáno. Před baráčky visely plechovky plné okrasných rostlin oslňujících barev. Řadu zajímavých chalup jsem poznal v Balčiku, což byla typická černomořská vesnička. Bydlelo tam hodně cikánských rodin. V některých domcích jsem byl i uvnitř. Zaujalo mne seskupení barev. Domky byly bílé, okna modře lemovaná. Uvnitř udusaná podlaha pokrytá rohožemi. Na zdi – jako kuriózní výzdoba – visely noviny, na kterých byly širokým štětcem namalovány květiny.“
Do třetice jsme si chtěli povídat o Baltu. Jezdilo se k němu – jak jinak v roce 1957 – do Německé demokratické republiky (DDR – Deutsche Demokratische Republik – odtud označení pro východní Němce dederon. Kdo si bude za chvíli pamatovat takové detaily?)
„Nutně musím začít Míšní, která je kolébkou porcelánu (dělá se tam už od počátku osmnáctého století). Pro mne bylo přímo zjevením tamější muzeum, ve kterém je vystaveno všechno, co se v míšeňské porcelánce kdy udělalo, včetně prvních věcí od modeléra Kändlera. Je tam samozřejmě i proslulý Zwiebel – muster, kterému se (dodnes je mi záhadou proč) říká cibulák ačkoliv nemá s cibulí nic společného. Je odvozen z čínských vzorů a je v něm zachyceno granátové jablko, bambus, lotosový květ a podobně. Já sám cibulák trochu sbírám, mám o tento druh porcelánu zájem už od čtyřicátých let. Patrně je to odezva krve mých předků, pocházejí ze Staré Role u Karlových Varů. Cibulák má tu výhodu, že obsahuje všechno, co potřebujete ke stolování včetně fajfky a ptáčka k vymačkávání citrónové šťávy. Já ovšem všechny své exponáty používám, takže má sbírka denně slouží. (Dodejme to, co Jiří Švengsbír v době svého vyprávění nemohl vědět: cibulák je jediný zdobený porcelán, který bez nebezpečí můžete používat i v mikrovlnné troubě).
Nejvzácnější míšeňské věci jsou ty nejstarší. V muzeu jsou krásní kohouti od Kändlera. A je rovněž zajímavé, že nejstarší a nejvzácnější míšeňský porcelán je bílý. Postupem času se tvůrci míšeňského porcelánu dostávali k virtuózním tvarům až se dostali k rozmanitým figurkám tanečnic. To byl vrchol. Potom se šlo už dolů. Ostatně cibulák považuji za vůbec nejdokonalejší porcelán, a to jak po stránce tvarové, tak i z hlediska dekoru. Je to geniálně vymyšlený servis a lidstvu bude sloužit věčně.“
A co Balt, chci se zeptat, ale Jiří Švengsbír je v myšlenkách teprve ve Zwingeru. Samozřejmě, že všichni tam obdivují Madonu Sixtinskou, ale…
„…. ale v jeho stínu trpí svatý Šebestián,“ říká Jiří, „všichni obdivují božského Rafaela zprofanovaného pisálky několika staletí. Svatého Šebestiana namaloval Antonella da Messina, mistr, o kterém jsme tolikrát mluvili s Otokarem Kubínem (Coubine), jenž jeho obraz zbožňoval a nadšeně vykládal o jeho jednotlivých detailech.“
A co Balt, chci se zeptat, ale pak nám došlo červené víno a tak jsme se přesunuli do hospody, kde Jiří Švengsbír zapomněl na všechna moře a věnoval se svým rodným Vokovicím.
„Nedovedeš si představit malebnost Vokovic mého dětství. Nejsem proti pokroku, ale ten neorganický nádor, který v podobě sídlišť vyrůstá v Praze a který ničí původní ráz krajiny. Ve Vokovicích byl osobitý folklór. Pamatuji se na nádherné potě, stánky se táhly hluboko do údolí, v němž se nacházel rybníček a když se setmělo, pluly po něm loďky s rozsvícenými lampióny. Údolím protékal potom, koupaliště Džbán samozřejmě neexistovalo, na jehož břehu byly prastaré vrby. Hnízdila tam hejna zpěvných ptáků: slavíci, pěnkavy… mohli jste tam potkat i vzácného ledňáčka. Ale toho tam určitě už neuvidíš. Zahnaly ho nákladní auta se stavebním materiálem… “
Dopili jsme a šli domů. Záměr pokračovat v cestování se nám nenaplnil. Byla v tom možná těkavost, nedůslednost, nevím. Škoda, mohl to být zajímavý cestopis. Jeho obrysy jsem právě teď zahodil, abych neměl výčitky svědomí.
BALÓNOVÉ LÉTÁNÍ
S Kamilem Lhotákem jsem se potkával nejprve díky Lyře Pragensis, kde jsem krátce působil, a tak není divu, že jsem ho zařadil do seriálu článků, které byly vzpomínkami populárních osobností na jejich dětství. Toto téma objevíte na stránkách této knížky ještě několikrát. Jaké tedy měl dětství Kamil Lhoták?
„Jako kluci jsme se zajímali o auta a motocykly. Tehdy ve dvacátých letech jich bylo málo. Jeli jsme jednou na výlet a za celé odpoledne jsme na státní silnici viděli pět motocyklů a tři auta. Provoz nebyl veliký, a když někde nějaké vozidlo zastavilo, seběhl se kolem něho houf kluků a očumovali. Ideálem tehdejšího kluka bylo svést se v takovém vozidle. Většině se však ten sen nesplnil; u naší generace to byla nedostupná část lidské civilizace, u dnešních dětí je motocykl, auto, letadlo docela obyčejným dopravním prostředkem.
Dopravní letadla za mého dětství neexistovala. Když měly Československé aerolinie později k dispozici několik vojenských letadel pro jednoho nebo dva cestující, vybíhali při jeho přeletu lidé z domu s kukry a dalekohledy. Jednou se stalo, že nedaleko Lán muselo takové letadlo nouzově přistát. Bylo to v roce 1922. Pro okolí to byla lidová slavnost. Protože letadlo nemohlo hned ten den odstartovat, objevily se nazítří poblíž plátěné boudy s cukrovím. Putovalo sem tam tolik lidí, že se tu vyplatilo prodávat.
Ani tak primitivní stroj jako je koloběžka, nenáležel k běžné výzbroji dětí našeho věku. V jednadvacátém roce jsem jednu koloběžku viděl v parku na Karlově náměstí. Měla ji holčička – nejspíš Francouzka. Tehdejší koloběžky byly dřevěné, o pneumatikách nebylo ani řeči. Pro děti neexistovala ani jízdní kola. Když už si někteří obzvlášť bohatí rodiče usmyslili, že své ratolesti opatří bicykl, museli si jej dát speciálně vyrobit.
My ale měli jiné hračky. Například pálkovací kolo – to byla obruč, která se poháněla kusem klacku. Anebo jsme proháněli káču. To už dnešní děti skoro neznají, Teď mě ale napadá, že by vás možná mohlo ještě zajímat, jak jsem se dostal k těm svým balónům. Jako kluk jsem však žádné balóny neviděl. Jediným nadšencem byl tehdy dr. Rudolf Rumples, jinak bylo balónové létání vytlačováno létacími stroji. Já měl ale doma knížku, byla z Jubilejní výstavy z roku 1891, a ta byla na obrázky balónů velmi bohatá. V ní jsem si už tenkrát hrozně rád listoval.“
VE ZPOVĚDNICI
K některým lidem jsem přicházel s ostychem, měl jsem pocit, že vyrušuji, že se nehodí mrhat vzácným časem vzácného člověka. Tento pocit jsem měl, když jsem dostal nabídku, abych udělal rozhovor s Karlem Svolinským. Karel Svolinský mě přijal v místnosti, které dal jméno zpovědnice, protože v ní se většinou odbývaly rozhovory s novináři. Nejprve se ovšem ujistil, zda nepatřím k tzv. třítečkovým novinářům, kteří často nedokončují větu a ponechávají ji tajuplně otevřenou zmíněnými třemi tečkami. Když jsem ho ujistil o své nevraživosti ke třem tečkám na konci věty, uklidnil se a s rozhovorem souhlasil. Jelikož jsem přišel o pár minut dřív, mohl jsem se v klidu seznámit s kočkami, kterých bylo u Svolinských skoro stejně tolik jako na pověstném Trajánově fóru v Římě. Kočky líně posedávaly na schodech anebo obcházely košík, ve kterém nebyla ani jablka ani pletení, ale telefon. Když jsem si začal prohlížet sloupořadí svícnů, které vystupovalo po schodech do prvního patra, vešel Karel Svolinský. Začal jsem opatrně univerzální otázkou: Vím, že jste hodně cestoval. Která země na vás zapůsobila nejvíc? Odpověď předznamenalo nepříliš nadšené gesto a zabručení: „Cestoval, cestoval, na tom přece nic není.“ Ale pak začal vyprávět:
„Odjakživa mne zajímaly jižní státy: Itálie, Řecko, Francie a Španělsko. Pro malíře to jsou asi nejzajímavější země. Pozoruhodný je i Východ. Například v Moskvě jsem viděl ikony, staré fresky, práce slavného Rubleva. Nedávno mi přišel ze Slovenska katalog; viděl jsem, že slovenské ikony mají svůj lidový a místní, tj. slovenský přízvuk, jsou méně byzantské než ruské. Obdobně ikony a fresky jugoslávské.“
Než jsem stačil položit otázku, Karel Svolinský iniciativně změnil téma.
„Člověk nikdy neví, kde najde poučení. Někdy je najde na balvanu, který potká v lese. V Čechách, ať už člověk vystoupí kamkoliv, najde na vrcholcích lesnatých kopců celá skaliska a po lese roztroušené balvany. Na nich člověk vidí bohatství forem a barev. Co druhů lišejníků na balvanech roste! Někde vidíte kameny celé žluté, jako v povodí Vydry, jinde obdivujete na kamení měděnku, která předčí měděnku na kopuli Křižovníků. Nádherný žulový balvan je na Sedlčansku, říká se mu Husova kazatelna. Žuly jsou i barevně velmi krásné, to jsem obdivoval ve Vysokých Tatrách, kde nacházíte kameny v korytech potoků a žula je světloučká, omílaná čirou vodou. A okolo je spousta vznešených horských květin. Luční květiny jsou ve srovnání s vysokohorskými ve své barevnosti i tvaru mnohem primitivnější. Ale vlastně ne: obojí jsou tvary i koloritem výtvory rafinované.“
Karel Svolinský se mi jevil jako citlivý a vnímavý pozorovatel. Poslechněte si, co všechno lze vidět na obyčejných listech stromů, které většinou míjíme bez povšimnutí, pokud ovšem právě nepořádáme herbář.
„Javorový list je vespod růžový a nahoře žlutý s jemným zeleným nádechem. Na líci má několik temně hnědých až černých flíčků, které mu dodávají pikantnosti. Skupiny listů u jeřábů – to jsou hotové klenotnické kousky. Anebo metamorfóza kaštanového listu, když se rodí a vyvíjí, jak se mění jeho tvar i barva a jak ty listy vytvářejí náznaky lidských figur. V jedné fázi listy připomínají herce s rozhozenýma rukama. Nechci mluvit o kráse stromů, jejich architektuře, individualitě a tak dále, to bychom neskončili ani do rána.“
Které roční období máte nejraději? ptám se rychle.
„Tuhle otázku jsem čekal. Zimu bych si bezpochyby nevybral. Ačkoliv i ona má něco krásného do sebe. Odhaluje kresbu větví stromů, jejich konstrukci a pohyb. Zima je tak trochu neskutečný svět, má nejblíž černobílému grafickému listu. Kdybych si mohl vybrat, vybral bych si nejspíš jaro, protože na jaře je v přírodě největší pohyb. Nemám rád statickou krajinu. Na jaře člověk vidí stromy obsypané poupaty, pak za pár dní jsou na nich listy, za chvíli květy a ta barevnost přírody se pořád mění. Na jaře je stráň narůžovělá, pole zvláštně hnědá, vidíte různé odstíny trav i listů stromů a barvy mají takový cudný charakter. Léto – to je záplava zelené hmoty. V létě mám ovšem rád bouře – bouře jsou drama, velkolepé divadlo! Zato podzim je vysoce zajímavý díky mlhám, mlhy jsou poezií podzimu. Jdete-li lesem, který prostoupen mlhou, zdají se vám kmeny stromů světlejší, jako odhmotněné. Že je podzim nejbarevnější? To se vlastně jen tak banálně říká a není to tak docela pravda. I jaro je barevně bohaté, jsou to ovšem tóny a odstíny velmi jemné – je to komorní hudba. Jaro vyžaduje vnímavý pohled, na podzim to je, jako když troubí na trumpety, to každý slyší. K té až příliš stručné charakteristice ročních období přece jenom vám musím ještě přidat pár slov. K té zimě: jak jsem mohl zapomenout na takové pohádkové zázraky, které vyčaruje jinovatka na stromech, na uschlých rostlinách, a jaké divy provádí mráz na zamrzlých plochách kaluží! A jaké pěkné kousky dokáže čerstvě napadlý sníh i v Praze, když na barokních plastikách, a zvláště na nich, zdůrazňuje tančící linie! Ale jaro je přece jen jaro! Nechtějme vidět jenom ty barevné a tvarové proměny v krajině, ale vzpomeňme, co se děje v nás!“
Jelikož moje návštěva se odbývala v čase vánoc, neodpustil jsem si možná banální otázku: Máte rád vánoce?
„Mám-li být upřímný – byl čas, kdy jsem je neměl rád. Myslím na ty vánoce, kdy jsem byl řezbářský učeň a v každoročně se opakujícím předvánočním spěchu – jako Figaro sem, Figaro tam – jsem pobíhal ve zvýšeném tempu nejen po dílně, ale roznášel až do poslední chvíle na Štědrý den naše práce – dárky. Jako kluk u rodičů doma, na moravském venkově – to bývalo něco jiného! Vrátila se ta atmosféra vánoc zase až potom, když jsem se oženil. To byly opět vánoce, jaké měly být! Teď, když sedíme se ženou sami dva o Štědrém večeru a vzpomínáme – jsme šťastni, že máme ten předvánoční spěch – a on je opravdu věrný tradici – za sebou. Ale to už je zase něco jiného.“
Karel Svolinský se odmlčel. Poděkoval jsem za rozhovor a vyšel do začínající noci. Chtěl jsem počítat hvězdy, ale bylo zataženo.
S Karlem Svolinským jsem se setkal ještě jednou, byla to ale krátká návštěva. Požádal jsem ho, zda by mi nenakreslil do bibliofilie ex libris. Měl jsem sebou pro jistotu, ačkoliv jsem příliš nedoufal, bibliofilii, kterou vyzdobil třemi mědirytinami. Byla to Korespondence Bedřicha Smetany vydaná Lyrou Pragensis.
„Vy máte rád krásné knihy?“ vyzvídal nejprve. Přiznal jsem se, že je kupuji, stejně jako kupuji grafické listy.
„Hm,“ zabručel. „Tak se podívejte!“ a bibliofilii otevřel. Okamžitě se zase zaklapla.
„To není dobré řemeslo,“ řekl Karel Svolinský. „Kniha, když se otevře, má zůstat otevřená a ne se zase zavřít. Tak ji tu nechte a ozvěte se tak za čtrnáct dní.“ Mimoděk jsem si vzpomněl, jak mi před časem Cyril Bouda nakreslil ex libris na schodech Reduty. Čekal jsem něco podobného. Nicméně knihu jsem u Karla Svolinského nechal a za čtrnáct dní jsem ji skutečně dostal zpátky. Ex libris tvořilo několik čar, ale každá z linek měla svůj hluboký smysl a žádná nebyla zbytečná.
„Važte si toho,“ řekl Karel Svolinský. „Nenávidím ex libris.“ A když viděl, že mám z kresby radost, přidal mi malý grafický lístek. „Tumáte, když to máte rád.“
Pak jsme se rozloučili a byl krásný, slunečný lednový den.
MALÍŘ STARÉ PRAHY
Dovolte mi, abych začal úryvkem básně Kamila Bednáře:
To je ta čtvrť, tak kouzelná,
kde na nároží žlutě bliká
plynová stará lucerna,
ta čtvrť, jež o portrét si říká
malíři, který štětce chytí
a poznává, jak trpké je,
že se té krásy nedosytí
a nedomaluje.
Báseň je věnována Karlu Műllerovi, o kterém bychom mohli právem říct, že byl malířem Malé Strany. Narodil se na Újezdě pár dní před koncem roku a rok před koncem století. Bylo poledne 12. prosince 1899. Malé Straně zůstal Karel Müller věrný po celý život, i když řadu let strávil na mimopražských působištích. A malostranské motivy se v jeho díle také často objevují. Z jeho grafických listů vyzařuje pozoruhodná nálada. Lehkou nostalgii Kampy, Petřína i Malé Strany je umocněna měkkými barvami litografické techniky i něžně podčrtnuta neobyčejně pozorným pohledem výtvarníkovým. Důležitý je nejen úhel, z jakého se díváme, ale i výběr rekvizit, jimiž objekty oplývají. V případě Karla Müllera si můžete být jisti, že často uvidíte lucernu nebo stromy.
Když jsem zazvonil u dveří starobylého domu ve Vlašské ulici na Malé Straně, a je tomu už bezmála dvacet let, uvítal mne štěkot psa Maxe. Pátravé oko tohoto jezevčíka mne pak provázelo na mé cestě kolem stěn všech pokojů u Müllerů, když jsem si prohlížel obrázky a jeho občasné zaštěknutí mi mělo dát pocítit, že Max má s lidmi své zkušenosti. A Karel Müller s laskavostí starého, moudrého člověka zodpovídal otázky.
Jaký byl váš první větší úspěch?
„To bylo ještě na studiích. Max Švabinský tehdy vyjednal s Topičovým nakladatelstvím, že jeho žáci budou ilustrovat Týden v tichém domě. Mou první vytištěnou ilustrací byl tedy motiv staré paní, jak v noci při svíčce hledá ve snáři. Tu knížku, bohužel, nemám; myslím, že tam byli ještě Bouda, Frinta a další. Víte, přání mladého výtvarníka ilustrovat není jednoduchá záležitost. Já jsem tehdy dělal kresby pro noviny. Vzpomínám na to proto, poněvadž když jsem učil, měl jsem samé mládence, kteří byli zapáleni do ilustrování. Říkal jsem jim: mládenci, ilustrovat knížku se mi podařilo až ve čtyřiačtyřiceti letech a vám je osmnáct, devatenáct a chcete už ilustrovat.“
Jako středoškolský profesor jste hodně cestoval po celé vlasti. Kde jste byl nejraději?
„To víte, nejraději bych býval zůstal v Praze, ale to tehdy nešlo. Jako středoškolský profesor jsem se tedy něco navandroval. A stále jsem si přál vrátit se zase do Prahy. Putování po vlasti jsem začal v roce 1924 v Ústí nad Labem a rok na to mne přeložili do Lučence. Nejhezčí štace pro mne snad byla v Michalovcích; tam jsem působil šest nebo sedm let. To už jsem se oženil a tak jsem si koupil dvousedadlovou aerovku „cililink do krámu“ a jezdili jsme s ženou tábořit k Vihorlatu.“
Nevím, proč jsem si tenkrát s Karlem Müllerem nepovídal také o Malé Straně. Anebo jsme si povídali, ale nezůstalo to zaznamenáno. A paměť je tak krátká!
S BOSCHEM NA MALOSTRANSKÉM NÁMĚSTÍ
Jsou obrazy, na kterých zřetelně rozeznáte nebe a zemi i oblaka na nebi, stromy a řeku na zemi, ptáky v oblacích a listí na stromech. Jsou ale i obrazy, na kterých je to jakoby pomíchané. Chtějí vyjádřit víc a to pokud možno najednou. To říkám proto, abyste nebyli zmateni, pokud byste se dívali na obrazy Člověk a katedrála, Hrací strojek v prostoru, Smutný hrací strojek či jiný obraz Josefa Lieslera. Když jsem byl z něho v ateliéru na Malostranském náměstí, udělaly na mne dojem nejen jeho obrazy a grafické listy, ale i diplom, který oznamoval, že Josef Liesler byl jmenován čestným akademikem florentské akademie. Josefa Lieslera jsem navštívil v době, kdy jsem pojal nápad loudit z výtvarníků kresby kohoutů výměnou za kratičkou povídku, ve které by zmíněný výtvarník byl hrdinou příběhu, který by mu byl milý. Zatímco Josef Liesler mi nakreslil dva kohouty: talismanový a amuletový (obě kresby jsou dodnes chloubou mé sbírky), já jsem poněkud zklamal. Zůstalo jen u pokusu, splnil jsem jen to, že Josef Liesler se chtěl hovořit v povídce s Hieronymem Boschem. Tak tedy, malá ukázka z pokusu o surrealistickou povídku.
Josef Liesler sedí v pološeru svého ateliéru. Měl by rozsvítit a snad ještě pokračovat v práci. Neviditelná ruka ho však tlačí do křesla a nedovoluje mu vstát. Malíř tedy sedí a fascinován hledí na mísu jablek. Počínající šero jako kdyby poněkud zvětšovalo kulaté obrysy jednoho z jablek, které leželo navrchu. A hle, jablko se otevřelo, jako se otevírají dveře a z jablka vystoupil malý pidimužík. Představil se: Hieronymus Bosch.
Ticho. Trapné ticho. Josef Liesler cítil potřebu toto ticho prolomit.
„Potkal jsem včera kráčející kytku,“ řekl okouzleně pidipanu Boschovi. Bosch se zasvěceně zachichotal do dlaní.
„Kráčející kytka je jeden z mých obrazů,“ pokračoval Josef Liesler. „Kdysi jsem zkoušel malovat realisticky. Ostatně byla taková realistická doba. Navíc mne zajímalo, jestli vůbec ještě realisticky malovat umím. Později se však obraz k ničemu nehodil. Tak jsem začal uvažovat, zda-li bych ho nemohl přemalovat. A jak jsem tu kytku přemalovával, přemýšlel jsem, co udělám s vázou. Náhle můj zrak padl na otevřenou knihu anatomie, která zrovna byla otevřena v místech, kde je nakreslen průřez nohou. Okamžitě jsem dostal nápad namalovat kráčející kytku. Řekl byste, že něco takového neexistuje. A vidíte, zrovna včera jsem ji potkal na ulici. Ne tu z mého obrazu, ale živou a skutečnou. Byla to malá, drobná dívenka, která nesla před sebou obrovský pugét. Byly jí vidět jenom nohy v červených střevících. Je zajímavé, že věci, které vzniknou ve vaší hlavě a to zcela abstraktně bez reálného podkladu najednou vidíte skutečné. Realita je věčná!“
Proč máte rád Bosche?
„Jestli někde začal surrealismus, pak zcela určitě u Hieronyma Bosche. Mám ho moc rád,“ řekl Josef Liesler a pohladil pidimužíka, který se skromně zapýřil, pohledem.
„Ostatně pojďte se podívat,“ vybídl mne Josef Liesler. Vedl mne k několika obrazům. Zobrazovaly drobné, démonicky vyhlížející postavičky doslova prolézající shnilým ovocem nebo propletence hrůzně vyhlížejících zvířat. Vlka všichni znáte, sovu také. Co ale vede výtvarníka k tomu, aby dal vlkovi soví křídla? Ale ne, beru otázku zpátky. Ať to zůstane tajemstvím a jistou provokací vaší vlastní imaginace.
Snažím se proniknout ke kořenům výtvarného nadání Josefa Lieslera. A proto se ptám: Pane Lieslere, každé dítě rádo maluje, malovalo jste rádo, když jste bylo dítě?
„Pocházím z dost početné rodiny. Bylo nás deset dětí. Bydleli jsme v Kadani a na půdě měli sousedé různé odložené věci. Jedna z beden byla plní německých časopisů o umění. Jako zvědavé dítko jsem je záhy objevil. Se zájmem jsem si je prohlížel a pilně obkresloval díla umělců minulého století. Maminka mě přistihla, zjistila odkud časopisy mám a šla je sousedům s omluvou vrátit. Oni jí však řekli: Jen ať si je nechá, když se mu líbí. A tak jsem začal kopírovat a tím se i na těchto uměleckých dílech také učit. Jednou jsem namaloval bitvu velkou jako kuchyňský stůl. Táta byl nad obrazem jako u vytržení a poslal mne hned za panem učitelem, abych mu ho ukázal. Učitel se však na bitvu posměšně koukl a ani toto „dílo“ ho nepřesvědčilo o tom, že není důvod mi nedat trojku z kreslení. Táta mě pak utěšoval: Nic si z toho nedělej, on to tak namalovat neumí, proto ti to závidí.“
Máte nějaký věčný námět, který by vás pronásledoval?
„Takovým mlejnkem, který se často vrací ke svým tématům byl třeba Jan Zrzavý. Ovšem já bych těžko u jednoho námětu vydržel. Moje tvorba by se dala označit jako věčné znepokojování a hledání. Jsou ovšem témata, která se vracejí. Za války to byla třeba odezva na válku.“
Byl jste členem mnoha skupin a spolků. Mne z těch názvů: Mánes, Hollar atd. zaujalo označení Sedm v říjnu. Jak ten název vznikl?
„Ke skupině Sedm v říjnu patřilo sedm výtvarníků a naše první výstava byla v říjnu. Po roce 1939 bylo u nás jen málo uměleckých proudů. Nejdůležitější byl kolem Mánesa, druhý kolem Umělecké besedy. Nám, kteří se stýkali kolem Vincenta Makovského posměšně říkali Vincentium. Stýkali jsme se u Štýdlů (později Makarská vinárna) a tam také chodíval jeden mecenáš, který nám nosil věnec buřtů a skicáky. Buřty nám nechal, pomalované skicáky si bral. K naší skupině patřil V. Hejna, Fr. Jiroudek, A. Paderlík, V. Plátek, Z. Seydl, a J. Michálek. Když se k nám přidala Věra Gabrielová – Frágnerová, začali nám také říkat Sněhurka a sedm paderlíků.“
Jistě jste si všimli, jak se surrealistický příběh vytratil a zůstal jen rozhovor. Nezbývá než pidimuže Bosche vrátit do jablka, rozsvítit a do zralého jabka se zakousnout.
KRAJKÁŘKA
Ta návštěva byla pro mne – jako pro muže – svým způsobem zvláštní. V sedmdesátých letech jsem dost úzce spolupracoval s Lyrou Pragensis, na které mne zaujala – na tu dobu neobvyklá – subskripce výtvarných děl. Díky ní mohly – za poměrně přijatelnou cenu – putovat grafické listy renomovaných výtvarníků do celé republiky. A brzy nezůstalo jen u grafiky. Pověstné byly hadí šálky se Švengsbírovým dekorem, plastiky, medaile a v roce 1977 to byla – krajka. Krajka je v povědomí lidském spojena s dobami minulými a přežívá maximálně jako ozdoba na slavnostních dámských šatech. Ty tam jsou doby, kdy mušketýr byl poset krajkami. Nicméně krajka může být docela klidně i součástí života moderního člověka. O tom jsem se přesvědčil u Milči Eremiášové. Místnost, v níž se odbýval náš rozhovor, nebyla velká. Z větší části ji vyplňovala rozlehlá válenda, tzv. letiště. Na stěně proti oknu visela veliká nástěnná mapa světa, na které byste marně hledali náš státeček, neboť zaznamenávala stav z roku 1563. Pozoruhodné je, jaká fauna se na mapě prohání v Antarktidě. V rohu pokoje spousta gramofonových desek, před nimi kolorovaná perokresba Františka Tröstnera. Vedle obrazu sklenice od Grandos Mocca naplněná kamínky, škeblemi a vodou. Víko sklenice zdobí prázdné šnečí ulita. Někomu to může připomínat secesi, jinému surrealismus. A na paličkovacím válci byla rozdělaná krajka s mozartovským motivem. Byla jednou ze dvaatřiceti Mozartian, kterou Milča Eremiášová tvořila pro Lyru Pragensis. Ve skutečnosti jich pak bylo sto šedesát, pět kusů od jedné je povolený počet u originálu.
Jak to vůbec jde k sobě: krajka a 20. století? ptám se.
„Krajka a 20. století jdou k sobě stejně dobře jako Mozart a 20. století. Ovšem krajka nemusí být a není něčím, co přežívá. I krajka je výtvarný projev, který lze pojmout velmi současně. Zkoušela jsem v krajce ledacos: tematicky vycházím především z hudby, ale zachycuji v ní přírodu – detaily květin, traviny. Také dobře vychází historická architektura. Dodnes zkouším, co všechno je v krajce možné a dodnes jsem všechny možnosti nevyčerpala. Zajímá mne třeba problém barvy, zamýšlím se nad kombinací krajky a dřeva, tedy nad postupy, které umožňují i volněji uvažovat nad náměty.“
Vždycky jsem považoval krajku za něco titěrného
„Jestli považujete krajku o rozměrech 350 x 250 cm či prostorovou krajku 300 cm vysokou o základně 150 x 150 cm za titěrnou, pak prosím.“
Jaké je použití tak rozměrných krajek?
„Mám je skoro všechny doma. Většinou je používám pro dokreslení atmosféry výstav. Ovšem využití by bylo snadné, kdyby architekti získali ke krajce větší důvěru. Velmi dobře by se dala použít ve větších interiérech. Většinou se říká, že tyto krajky jsou náročné na údržbu, chytají prach atd. Ovšem vzhledem k tomu, že je tužím místo škrobem polystyrénem, tak tato námitka neobstojí, krajka je totiž omyvatelná. Jednou jsem ji polila kávou a šla báječně umýt.“
Když Lyra Pragensis zařadila krajku do své výtvarné subskripce, čekala jste tak velký zájem?
„Sto šedesát zájemců o krajku jsem opravdu nečekala a to mi udělalo velkou radost.“
Ještě na téma krajka a dnešek, mění se nějak výtvarné prostředky?
„Především se dá použít jakýkoliv materiál, také se dá velmi volně kombinovat jakákoli barva. Využít lze i prostorovosti, v tomto ohledu považuji krajku spíše za techniku budoucnosti než minulosti.“
Musím dát Milče Eremiášové za pravdu. Krajka není jen límeček, ale docela hezky vypadá jako obrázek mezi dvěma skly či jako vitráž v okně. Zajímavé jsou i drobné krajkové šperky. A kdoví, třeba se vrátí i bohatýrské doby mušketýrů, pak ovšem neodolám ani já…
NA SKLENCE ČERVENÉHO S ADOLFEM BORNEM
Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád – stejně jako já – dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo).
„Narodil jsem se v Českých Velenicích,“ začíná vyprávět Adolf Born, „což je zajímavé městečko. Tedy bylo zajímavé. Patří k nejjižnějším místům jižních Čech a tehdy tam bydleli samí železničáři (ajznboňáci se jim říkalo). Půlka městečka byla česká, půlka rakouská. Hranice procházela městem a rakouská lokálka – kafemlejnek, přejížděla přes hlavní českovelenickou třídu. To vždycky přišel ajzboňák s červeným praporkem a zastavil provoz. Obvykle to bylo jedno auto, mlékařský vozík a pár povozů. Na hraniční čáře stávala hospoda.
Pamatuji se také na své výtvarnické začátky. Maloval jsem inkoustovou tužkou (hodně nasliněnou) přímo na kuchyňský nábytek. Maminka nad mým talentem spráskla ruce a hned hubovala. Nakonec mi rodiče koupili papír, abych si teda maloval a koza (vlastně nábytek) zůstala celá.
Na rakouské straně měli levnější víno. Tak lidé chodili popíjet do Rakous. Jedné takové pitky jsem se zúčastnil jako tříletý a v nestřeženém okamžiku jsem ochutnal ze všech sklenic zbylé víno. Skončilo to velmi zle. Bylo mi špatně hezky dlouho.
Naše rodina byla zámečnická. První dědeček zámečník a druhý dědeček a otec zámečníci na dráze. Já se zvrhl, porušil jsem tradici a dal se na malování. Obecnou školu jsem navštěvoval až v Praze. Byl jsem jedním z nejhodnějších dítek. Ovšem netrvalo to dlouho. Ve druhé třídě gymnázia jsem se podstatně zhoršil. Chodil jsem do školy na Vyšehradě. Úkoly jsme opisovali ráno před vyučováním na vyšehradských šancích (hradbách). Za války jsme školy moc neužili. V osm začalo vyučování a za čtvrt hodiny na to byl letecký poplach. Jenže my místo do krytů šli hrát fotbal.
Tehdy jsem také zatoužil po kole. Nakonec jsem je dostal, ale hned po čtyřech dnech jsem o ně zas přišel. Rodiče je vyměnili za husu.
Hodně nás ovlivňovala kovbojská literatura (dnes se říká western) a filmy. Hráli jsme si na desperáty a cvičili se v boji s kančíkem, což je bičík s krátkou násadou. Sráželi jsme jím z hlav „stetsony“ nepřátel a podráželi jím cizí nohy.
Nebo turnaje hlaviček. Hrávalo se s tenisákem až šest hodin denně. Nakonec jsme odcházeli úplně zničení a hlava nás od úderů míčkem děsivě bolela.
V obchodech jsme si kupovali bouchací žabičky a kuličky, které jsme kladli ve škole na stupínek. Vzbuzovalo to velké veselí. A koupit se daly taky svědící a kejchací prášky a smradlavé bombičky.
Ve škole jsme mívali katechetu (učitel náboženství). Byl to zajímavý člověk. Mamutí postava a v soukromí vždycky kostkovaná košile. Když se rozzlobil, křičel: „Zápis do třídní knihy nebo facka!“ A jelikož měl ruce jako lopaty, každý rychle volil zápis do třídní knihy.
Jeden čas jsem vášnivě četl. Obvykle o prázdninách na venkově, kde jsem byl nucen pomáhat při polních pracích. Mezitím co ostatní něco pleli, já ležel mezi řádky a hltal kovbojky, indiánky, mayovky a vernovky. Někdy se stalo, že jsem se začetl tak, že plející došli až ke mně a vypleli mě.
FAUN FRANTIŠEK CHAUN
Titulek nejspíš není pravdivý, vymyslel jsem ho jen kvůli křečovité originalitě a protože se mi líbí slovní hříčky. Faktem ale je, že František Chaun byl podivuhodný člověk a žil v podivuhodném světě. Bylo mi umožněno, abych v tomto světě strávil, někdy v šedesátých letech, jeden podivuhodný večer. Než mi ale bylo umožněno proniknouti do jeho bytu v Polské ulici, bylo mně překonati nejrůznější překážky převážně metafyzického rázu. Tehdy jsem začal chápat, proč kdosi o panu Chaunovi prohlásil, že „Zeměměřič K.“ je proti němu úplný Tomáš Baťa. Pan Chaun složil mimo jiné tři symfonické básně na Franze Kafku: Zámek, Proměna a Proces. Vidím, že čím člověk zachází, tím také schází.
„Pane Chaune, proč máte na dveřích bytu cedulku: Eliška Meerschová -Koutná, majitelka salónu šněrovaček?“
„Protože tady přede mnou bydlela.“
„A dovolte, jak dlouho tady bydlíte vy?“
„Pozítří tomu bude třicet let.“
„A proč jste tu cedulku dosud nevyměnil?“
Pan Chaun chvíli mlčel, pak zavrtěl hlavou a pravil nedbale:
„To je krásná otázka. Pane Rösslere, kam vy na ty otázky chodíte?“
Začínám být raději věcný:
„Mohl byste mi něco prozradit o své práci? Jak komponujete, jak malujete?
„Když se ráno probudím, vezmu tužku, sednu si za stůl k notovému papíru a píšu noty; anebo vezmu štětec, namáčím jej do barvy a maluji na plátno.“
Čekám, co bude dál a když pan Chaun mlčí, ptám se:
„A víc mi toho nemůžete nebo nechcete říct?“
„Vždyť jsem vám řekl všechno!“
Chodím podél stěn, které jsou posety obrazy Chaunova přítele Emila Filly a obrazy vlastními. Chaunovy obrazy mají podivuhodná jména a tak vyzvídám:
„Tady máte obrazy s takovými jmény jako Západní okno v letní noci, Když naprší a uschne, Vnitřek holícího strojku, Vnitřek slepice, Strýc Max po třetí návštěvě u psychiatra… Kde berete, prosím vás, ty názvy?“
„Když Švabinský maloval Einsteina či Prokofjeva, nazval ten obraz Einstein nebo Prokofjev a přitom je ani neviděl. Já jsem všechny tyhle věci alespoň viděl, tak jsem je namaloval a normálně pojmenoval“
„Pane Chaune, tady čtu v tomhle anglickém prospektu, že komponování a malování nejsou jen vašimi velkými láskami, ale i vašimi úděly.“
„Mým údělem je být“
Čekám šedesát vteřin na vysvětlení, ale nic. Pak se zeptám:
„To zní trochu jako fráze, pane Chaune, co tím chcete říct?“
„Zdá se vám to frází asi proto, že jste mladý.“
„Mohl byste mi to tedy vysvětlit nebo upřesnit?“
„Podívejte sem když komponuji, jsem skladatel, když maluji, jsem malíř, když jdu, jsem chodec, když stojím, jsem stojící, když myslím, jsem myslící, když nemyslím, jsem nemyslící. Všechno se mění, jen to jsem zůstává pořád stejné.“
„Ale to je přece naprosto samozřejmé.“
„Správně. Je to samozřejmé, proto je to tak fajn. Ale ač je to samozřejmé, lidé si to obvykle neuvědomují. Proto se necítí fajn.“
A zase dvě minuty trapného ticha. Nakonec to nevydržím:
„Pane Chaune, je to s vámi všechno takové divné: mohl byste mi říct aspoň nějaké vaše názory na umění, na život, či konec konců na cokoli chcete?“
„Nemám žádné názory.“
„A to lze? Je to vůbec možné u tvůrčího ducha?“
„Ano, to lze. A je to dokonce příjemné, milé a osvobozující.“
„A jak můžete tvořit, když nemáte žádné názory?“
„Právě proto tvořím tak lehce, že nemám názory. Lidi se dívají na svět pořád skrz něco: skrz sklo, skrz vzduch, skrz mysl, skrz názory. Já se dívám na svět přímo: tráva je zelená, voda je mokrá, oheň je pálivý, mysl je proměnlivá. Názor je omezení.“
„Ale to v životě není přece tak jednoduché!“
„To máte pravdu. Když můj kluk nebo holka zlobí, tak jim řeknu, aby nezlobili nebo je seřežu.“
Po chvíli mlčení pan Chaun pokračuje:
„Podívejte se, pane Rösslere, já jsem skladatel a malíř; jestli lidi na mně bude něco zajímat, tak to budou mé skladby a mé obrazy. Na názory tu mají Platóna, Schoppenhauera, Karolinu Světlou či Járu da Cimrmana. Lidi pořád po něčem chňapou, něco podržují či něco odstrkávají.“
„Proč vůbec tvoříte, pane Chaune?“
„Každý přece něco dělá, pane Rösslere. Přece nebudu výjimka.“
„Ale vy už jste byl lékárníkem – proč jste u té práce nezůstal?“
„Heleďte se, pane Rösslere, já vím, kam míříte. Především jsem ji neopustil z vlastní vůle, přišlo to samo – vis major; patrně tady přece jen zapůsobily nějaké podvědomé sklony či osud, což je vlastně totéž. En passant vzpomínám si, když za mnou chodíval do lékárny můj inteligentní přítel a nadaný malíř František Tichý, jak říkával: Člověče, já když tě vidím za tím pultem, tak si vždycky představím, že takhle by se asi tvářil Beethoven, kdyby rozvážel mlíko.“
„Jak tedy – hergot – berete svět, pane Chaune?“
„Všechno je naprosto samozřejmé – tedy to, co se přihodí. Beru to jako osud. A můj osud je předurčen mými schopnostmi a mými neschopnostmi, mým charakterem a mou nevědomostí. Mne vysvětluje, charakterizuje a osvětluje právě jen to, co jsem nedělal, co jsem necítil, co jsem nemyslil a co jsem nechtěl. Líbí se mi psát hudbu. Píšu, protože mně to těší a baví. Když to dokončím, tak je to pro mne vždycky úžas. Žasnu nad každým svým obrazem, muzikou – vždycky se divím, že jsem to vůbec dal dohromady. To je moje radost – komponování. To můžu být fyzicky strašně unavený – jak vezmu do ruky tužku a papír, zapomenu na všechno. Tužka a papír jsou pro mne doping – jako fenmetrazin nebo psychoton. Začnu třeba večer v sedm a skončím ráno v šest. A přitom si myslím, že je sotva půlnoc.“
„To máte takovou inspiraci?“
„Jako kluk jsem se jednou táty ptal – on rád fotografoval – kolik se dá z negativu udělat obrázků. On odpověděl: nekonečné množství, protože tady pracuje světlo. Z té desky se nic neodebírá. U mně je to podobné. Když vezmu do ruky tužku, můžu hned psát muziku. Okamžitě mi to pokračuje. Snad z těch minulých životů jsem se to někde vyučil. Vůbec se do toho nemusím nutit a vůbec o tom nemusím přemýšlet. Zapisuji jen to, co slyším. To je vůbec to nejlepší, co znám.“
„Pane Chaune, ale celkem vzato to, co jste předtím říkal o tom bytí a o tom názoru, je vlastně také názor.“
„To máte pravdu, ale mít takovýhle názor, to je lepší než nemít opravdu žádný názor.“
„Myslíte něco na způsob Vím, že nic nevím?“
„Právě tak. Ačkoliv – mezi námi – Sokrates prý nebyl dvakrát rád, když mu to lidé připomínali.“
Když jsme se loučili, řekl pan Chaun – nevím zdali vážně či ironicky:
„Je dobře, že jste přišel, aspoň jsem si ujasnil svůj názor.“
Rozzářil jsem se a novátorsky dodal:
„To jsem rád. Možná byste si ještě měl vyměnit tu cedulku na dveřích, pane Chaune.“
„Vy mladí chcete vždycky obrátit svět vzhůru nohama, pane Rösslere,“ odvětil pan Chaun a zavřel dveře.
Pár týdnu poté jsem pana Chauna potkal v redakci Pantonu. Tehdy měl za sebou úspěšné provedení skladby L´hommage Dubuffet“, která mne osobně zaujala svou barevností a neobvyklým zvukem. Malíř Dubuffet mu za tuto skladbu daroval kresbu. Údajně nějaký sběratel za ní výměnou nabízel nový mercedes, nevím. Vím jen, že se o této události pan Chaun zmiňoval okrajově a mnohem větší pozornost věnoval deštníku, který našel nedávno na půdě.
„Podívejte se, do jak krásné kupole se vyklene, když ho roztáhnu,“ nadšeně roztahoval a skládal deštník. Opravdu deštník se klenul jak Sixtinská kaple. Zdá se, že jiné téma nebylo možné. Rozloučil jsem se a vyšel jsem ven. Na italsky modrém nebi nebyl jediný mráček. Pochopil jsem, že pan Chaun si vyšel ten den s deštníkem jen proto, že se krásně klenul.
IVA HÜTTNEROVÁ NA KLOPĚ
Mám doma dva oválné moduritové šperky Ivy Hüttnerové: panáčka v tvrďáčku a sličnou slečnu. Oba se dají nosit na klopě. Moje žena Zuzana dostala romantického pána, slečnu jsem si na sako přišpendlil sám. Zažil jsem pak řadu neobyčejných situací. V restauraci se na mne usmála dívka. Šatnářka se se mnou dala do řeči. Lidé se ohlíželi… za slečnou na mé klopě. A také jsem se seznámil s Ivou Hüttnerovou, o jejíž špercích jsem se pochvalně zmínil v rubrice Bonbónky Mladého světa, kam jsem přispíval lahůdkami z výtvarného umění. Pozvala mne totiž na vernisáž své výstavy, na které jsem mohl obdivovat i její obrázky, ze kterých na mne dýchlo mé dětství, protože babička Ivy Hüttnerové byla i moje babička, její dědeček byl i můj dědeček a tak to bylo se vším. I kuchyňská kredenc se zasklenými dvířky, za jejichž lišty se daly zastrkovat pohlednice, mi byla blízká, venkovské kostelíky mi připomněly krásné prázdniny ze školních let. Zkrátka taková hezká pohoda a radost z těch obrázků vyzařovala, že mne napadlo, že by nebylo špatné posedět s jejich autorkou. Chcete? Tak si vyberte tu nejhezčí a nejpohodlnější židli, kterou doma máte, uvelebte se a poslouchejte. Budu se ptát a Iva Hüttnerová bude odpovídat. A vy buďte zticha a moc nerušte!
Kdybyste měla zrekapitulovat svůj dosavadní život, co by se vám vybavilo?
„Nedávno jsem měla velice živý sen. Zdálo se mi, že žiju ve městě, ve kterém zuří zvláštní bílá nemoc. Pomáhala jsem v nemocnici, a tak jsem věděla, že když se někomu na pleti objeví bílá skvrnka, že musí umřít. Jednou jsem se podívala do zrcadla a objevila jsem na krku malou bílou skvrnku a to jsem věděla, že mi zbývá jeden den. A protože jsem hrozně pracovitá, začala jsem dělat pořádek ve věcech. Vyprala jsem špinavé prádlo, všechno jsem uklidila a uspořádala a šla do nemocnice. Tam byla řada postelí a jeden katafalk. Věděla jsem, že ten katafalk je samozřejmě pro mne. Poslušně jsem si na něj lehla a pak mne začali navštěvovat lidi, kteří pro mne v životě něco znamenali. Jenom jeden kluk, se kterým jsem chodila ještě na gymnáziu, pořád nešel. Říkala jsem si, to není možné, musí přece přijít. Přece nemůžu umřít, když ještě nepřišel. A protože dlouho nešel, sebrala jsem se, že mu půjdu zatelefonovat. Přišla jsem do budky a v tom snu to bylo až neskutečně reálné. Viděla jsem v něm reálný padesátník, slyšela jsem i jeho reálné cinknutí i zvuk číselníku, jak jsem vytáčela jeho číslo. A když jsem číslo vytočila a zaslechla vyzváněcí tón, tak jsem v té telefonní budce umřela.“
Iva Hüttnerová začala své vyprávění o sobě kuriózním snem, ale mne mnohem víc zajímá, čím to je, že z jejích obrázků dýchá příjemná pohoda.
„Moje obrázky jsou moje zasuté vzpomínky. Když maluji, musím to všechno mít konkrétní. O všech lidech, které jsem namalovala, také všechno vím, znám jejich příběhy.“
Pozoruhodný je i autoportrét Ivy Hüttnerové. Jsou na něm lidi, které má ráda, i věci, ke kterým má vztah: divadlo, hezké židle, deska Pavla Bobka, auto (ráda jezdí autem), venkovský kostelíček, vyšívaný ubrus, Anderssenovy pohádky… a tady ten svalovec?
„To je muž mých snů.“
A tady ti lidé bez konkrétních tváří?
„To jsou rezervy pro ty, které ještě v životě poznám a které si oblíbím. Ale já vždycky pro každého rychle vzplanu, a tak se musím krotit, abych ho tam nepřimalovala předčasně.“
Styl, kterým malujete, bývá označován za naivní.
„To se mi moc nelíbí. O mém malování by se dalo mluvit jako o malování nešikovném, ale naivním?! Copak jsou moje témata naivní? Víte, když se tomu říká něžné nebo insitní malování, no prosím, nebo kdyby někdo řekl, že mám naivní přístup k automobilu, tak taky prosím, ale s tím, že jsou moje obrázky naivní umění, nesouhlasím.“
Máte nějaké životní krédo?
„Na nikoho se nevytahovat a ke všemu se dostat poctivě.“
Rozhovor s Ivou Hüttnerovou končí aforismem, abys měl, milý čtenáři, na své nejpěknější a nejpohodlnější židli, kterou jsi doma našel, o čem přemýšlet.
JEŇÝK
Když probírám seznam lidí, které rád potkávám, patří k nim bezesporu Jan Antonín Pacák neboli Jeňýk „Kytička“ Pacák či strýček Jonathan – na všechna tato jména někdejší legendární bubeník Olympicu slyší. Chodíval jsem na Olympic ještě v šedesátých letech a tak pamatuji jeho začátky. Na koncertech měli vždycky narváno. Po letech jsem téměř všechny zakládající členy pohromadě viděl, když TV NOVA zorganizovala malé setkání s falešným Elvisem (rozuměj Presley) Josephem Antonym, který přijel do Prahy natáčet pro show Martina Dejdara NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. V rámci pobytu Elvise jsme si zahráli na to, že Joseph to pravý Elvis a natočili jsme o jeho pobytu v Praze televizní dokument. Pozvali jsme dokonce pár rock and rollových průkopníků na setkání s ním. Přišli Pavel Sedláček, Pavel Chrastina, Pavel Bobek, Petr Janda i Jeňýk. Byla to důstojná sešlost bigbítových veteránů, na které se každý vykoupil krátkým vystoupením na téma Elvis a já pro kamery TV NOVA. Jeňýk tehdy řekl, že u nás se big beat hrál načerno a podivil se zpětně tomu, jak se něco takového mohlo zakazovat. „Když to teď posloucháte,“ řekl Jeňýk, „je vám ten zákaz pro smích. Co komu na tom mohlo vadit? Vždyť ty texty jsou na témata – jdi ode mne, pocem, přijď zas a nazdar… žádný světový problémy se neřešily.“ Pravda, řada tehdejších zákazů je s odstupem času podivná, ale bůhví, koho tehdy ta razítka živila…
Jeňýk vyměnil rock and roll a big beat za swingové legrácky Ivana Mládka a bicí za valchu (washboard). Potkáváme se na Nově v pořadu ČUNDRCOUNTRYSHOW Ivana Mládka. Znám ho i jako výtvarníka a v tomto oboru je věrný lidovým obrázkům. Připadá mi ve výtvarném umění jako Fanoš Mikulecký v muzice. Kdo dneska ví, že Fanoš Mikulecký napsal Vínečko bílé a další hezké „lidové“ písničky. Obrázky Jeňýka Pacáka jsem si vždycky představoval na pouti. Kdybych mu organizoval vernisáž, pak ji umístím doprostřed kolotočů. střelnic a dalších lunaparkových lahůdek. Ale pozor: žádné novoty, výhradně starobylé lochnesky a jiné výtvarně půvabné klasické atrakce. A vlastně, kdo nám brání takovou vernisáž si vymyslet?
Co otálíte? Přistupte blíže! Nebo vás snad leká rambajz kolotočů a směsice různých písní, jejichž melodie se navzájem přehlušují? Bojíte se broků, které se rozpleskávají na plechové stěně střelnice? Trpíte závratí a bojíte se, že vás budu lákat na ruské kolo? Ne, nebojte se… zvu vás na výstavu pouťových objektů Jana Antonína Pacáka. A taky můžete s námi do maringotky, kde si budeme s Jeňýkem o těchto uměleckých objektech povídat. K tomu rozhovoru na téma folklór skutečně někdy před čtvrtstoletím (pokud mne poznámky nezradily) skutečně došlo.
Teď musím přiznat, že vnitřek té maringotky v mé fantazii se nápadně podobal ateliéru J.A.P. (to je hezká zkratka, co?), protože se tam povalovaly skizzy, ošatka s jablky, lahvička s ředidly, barvy, našepsovaná plátna – jedno už bylo na stojánku a cosi neurčitého už na něm bylo namalováno -, sbírka píšťalek, zvonů a dýmek. Na stěně pak visely panáčci a panenky z makovic a slámy a pravé loutky, které vám – pokud se správně tahalo za provázky – důstojně podaly ruku.
Ptám se tehdy ještě mladistvého rockera na folklór a tvářím se potměšile. Jeňýk se však k lásce k folklóru přiznal rád: „Folklór mi připadá nesmírně čistý a nekomplikovaný. Je oproštěný od všech akademických zásad. Umožňuje nesmírnou volnost. Já jsem propadl pouťovým objektům, což jsou nejrůznější krabice: uvnitř je třeba namalovaná panenka, která pláče (slzy jsou udělané z bílých, skleněných korálků) a na pozadí je nápis JÁ UŽ TĚ NEMILUJU, JÁ UŽ TĚ NECHCI. Baví mě totiž spojovat kresbu s konkrétními předměty. Taky dělám plátna s podobnou tematikou a zajímají mě střelnice…“
Pokouším se filosofovat, takový aforismus je věčný a dá se tesat třeba na náhrobky, což se nedá například říct o debatě na téma počasí. Povšimněte si hloubkou mé otázky: Co myslíš je umění samota anebo být mezi lidmi? Otázka je trochu nesrozumitelná a trochu pitomá, ale J.A.P. (nemohu se té zkratky nabažit) si s ní už nějak poradí.
„Myslíš to tak, aby člověk mohl dělat umění, musí být sám anebo mezi lidmi? Já bych řekl, že obojí. Nejdřív musí být mezi lidmi a potom sám. Nejdřív musí do sebe něco natáhnout, aby to v sobě nějak přetvořil a aby z toho něco zajímavého vzniklo.“
Nebudu vás napínat – filosofovali jsme tenkrát před pětadvaceti lety nad uměním a zejména nad folklórem poměrně dlouho. Když se pije dobré červené víno, člověka napadají leckdy všelijaké myšlenky. Navíc to bylo v době, kdy mladí lidé začali folklór zabitý předávkováním v padesátých letech znovu objevovat. Vzpomeňme například Jardu Hutku, se kterým zpívaly lidové písně celé sály. Ale vraťme se k Jeňýkovi. Povídání, které jsme spolu o folklóru vedli, jsem tehdy sepsal, avšak nikdy nevyšlo. Dnes mi ten rukopis připadá poněkud naivní, protože folklór už dnes žádnou zvláštní propagaci nepotřebuje. Pseudofolklórní slupky padesátých let oloupal čas a dnes je folklór stejně čistou studánečkou jako byl vždycky. Žába na prameni zmizela. Mám doma ale pár obrázků Jeňýka Pacáka (jsou to grafické listy), které jsem si koupil, protože je mám rád. A Jeňýka taky. I když jsem mu to nikdy neřekl. Tak mu to aspoň píšu. A připíjím mu dobrým červeným vínem.
V NEPRAKTOVĚ PANOPTIKU PŘÍŠER
Příšery a strašidla si stejně jako matematiku vymysleli lidé. Jsou však tací, kteří tvrdí, že strašidla neexistují. Těchto lidí se tedy ptám: chcete snad říci, že neexistuje ani matematika? Já vím, namítnete, že jsem dogmatik, že matematiku a strašidla nelze srovnávat. Dovolte mi však, abych vám i potom trochu odporoval, neboť také matematiku nelze nijak nahmatat i matematika je víceméně neskutečným výplodem lidské fantazie. Jelikož se matematika jevila jako užitečnější než strašidla, lidé ji rozvíjeli, zatímco neužitečná strašidla (anebo to byl strach ze strašidel) se snažili popřít, vymazat, zlikvidovat a odbýt slovy: to jsou jen pověry!
Tak jako existuje obraz matematiky v číselných symbolech, které poněkud zpřístupňují tuto ryze pomyslnou oblast i prostému chápání lidskému, tak také existují konkrétní představy strašidel. Nebo snad chcete říct, že nevíte, jak vypadá čert, vodník, lesní víly anebo Rusalka? Vidíte, víte to. Jednička, dvojka, trojka… nekonečno. Na všechna čísla existují namalované znaky, které tyto pomyslné veličiny zobrazují. Namalovaný vodník, namalovaná Rusalka zase zobrazují svůj skutečný protějšek a to se stejnou přesností i nepřesností jako je tomu u matematických symbolů. Ale nebudu vás dále unavovat tímto tlacháním a zavedu vás rovnou do panoptika příšer a strašidel, jehož tvůrcem, ředitelem a kustodem je pan Jiří Winter, kterého znáte pod uměleckým jménem NEPRAKTA.
Našel jsem ho v zákoutí vodníků, jak opravuje voskové figurce vodníka ručičku.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně.
„Dobrý den,“ vesele odpověděl pan Winter.
„Koukám vodník, že…“ řekl jsem zbytečně.
„Ano, to je vodník a ne vodník obyčejný, to je vodník Kabourek, který bydlí na Kampě v Čertovce. Je to strašidlo poměrně milé a kamarádské. Rád si chodil popít piva a popovídat do hospody na Kampě. Patřil ke stálým hostům. Teď tam už moc nechodí. Strašidla vůbec se v dnešní době málo pohybují po svých místech, protože jim nesvědčí rámus, různé technické vynálezy, rozkopané ulice a také je poněkud uráží, že lidé na ně nevěří. Kabourek patří mezi ně. Je o něm známo, že nesnáší rádio a gramofon. A televizi – tu už vůbec nemůže vystát. Takže Kabourek už do hospody nechodí, jenom tu a tam opatrně vyleze z Čertovky a požádá nějakého kolemjdoucího o lahvové pivo.“
Znáte hodně vodníků?
„Jéje. V Čechách jich je. A v Praze také. A každý není tak milý jako třeba Kabourek. Takový hastrman od Karlova mostu je pěkně mstivá potvora.“
Existují i nějací vodníci zahraniční?
„Taky. Hastrmani žijí po celé střední Evropě. Ovšem jsou to vesměs samotáři. Co rybník nebo tůň, to vodník. Chodí se sice tu a tam navštěvovat, ale nežijí v pospolitosti.“
A jinde vodníky nenajdeme?
„Je to zajímavé, ale potom se vodníci vyskytují jenom v Japonsku. Ovšem od našeho vodníka se podstatně liší. Náš vodník je vlastně něco mezi člověkem, žábou a rybou. A japonský vodník, kterému se říká kapa vypadá takhle,“ a Jiří Winter mi ukázal voskovou figurku, která vypadala spíše jako želva než člověk. Byl to takový trpaslíček a na zádech měl želví krunýř.“
Jak žije kapa, tedy japonský vodník?
„Žije samozřejmě také ve vodě, v jezerech. A co je zase zvláštní, nežije sám. V japonských jezerech najdete celé vesnice a někdy i celá města, v nichž japonští vodníci bydlí.“
Dostal jsem od vás moc hezkou knížku, kterou jste dělali s pane Švandrlíkem. Napočítal jsem v ní šedesát pražských strašidel. To jich je tolik?
„Je jich ještě víc. Ovšem uvědomte si, že většina strašidel se jako strašidla nenarodila. Jsou strašidla, která byla lidmi a musí strašit z toho důvodu, že svůj lidský život nežila vzorně. Anebo která ve svém lidském životě došla úhony. To je příklad třeba mastičkářova ducha. To bylo tak: Císaři Rudolf II měl lvy. K nim měl jakéhosi levmistra, který dostával pro lvy příděl výtečného masa. Jednou umřel na ulici nějaký mastičkář, levmistr si toho všimnul a toho mastičkáře dal lvův sežrat. Ušetřené maso pak prodal. A duch toho mastičkáře dodnes straší a hledá toho levmistra, který s ním tak nešetrně naložil, aby se mu pomstil. Na druhé straně je znám duch jedné pyšné hraběnky, která musí strašit z toho důvodu, že si v době, kdy byl v Praze největší hlad, nechala z pyšnosti udělat střevíčky z chleba. To všechno jsou ale duchové zemřelých. Většina z nich straší tím, že se zjevují, kvílí, prosí, naříkají, skučí…. pykají za své hříchy. A mohou dojít osvobození. Šíleného bradýře můžete vysvobodit tím, že se od něho necháte oholit. Přiblblý antoušek Milivoj dojde svého osvobození, až ho políbí na ústa nějaká ztepilá dívka. Většinu duchů tohoto druhu je možné nějakým způsobem vysvobodit. Jenže on se málokdo ochotný najde. Vy byste se snad nechal oholit od šíleného bradýře?“
Když jsem si představil pána, jemuž planou zraky a který se šíleně pochechtává, drže nabroušenou břitvu, zapochyboval jsem o své statečnosti.
A co strašidla, která se strašidly narodila?
„Těch je také dost. To jsou ti všelijací vodníci, Rusalky, skřítkové, lesní víly, bludičky, čerti, čarodějnice… většina z nich chrání přírodu. Jsou tu vlastně od toho, aby svým strašením zjednali respekt vůči přírodě. Jsou to na druhé straně vesměs strašidla lokální a moc toho neumí. Nejzajímavější a nejmocnější jsou démoni, vládci pekel, pekelná knížata a tak podobně.“
S kterými strašidly byste chtěl kamarádit?
„Ono kamarádit se strašidlem… to není zrovna o co stát. Ale kdybych si měl vybrat, tak rozhodně nějaké velmi mocné strašidlo. Démoni a vůbec mocná strašidla nemají totiž povinnost strašit. Naopak mohou to být velmi příjemní a chytří společníci. Někteří z nich lidem dokonce pomáhali. Tak kdybych si měl mezi nimi vybrat kamaráda… no, to bych si pro něho zajel někam do Číny, Japonska nebo Indie. Tam jsou skutečně velmi mocí duchové. Ať už jsou to podzemní knížata nebe nebeští králové. U nás bych docela rád kamarádil s Mefistofelem. S tím se dá o ledasčem povídat. A potom je zajímavý tibetský král pekel Yamantaka.“
Pan Winter mi prokázal tu čest a panu Yamantakovi mne představil. Je to velmi břichatý čert, který má šest rukou, rohy, škleb v obličeji, dá-li se o něčem tak ošklivém jako o obličeji mluvit. No, pěkný kamarád…
Pane Wintře, dejme tomu, že se strašidel bojím. Jak se jim mohu bránit?
„To byste musel být ověšen mnohými pomůckami: amulety, bylinami, lahvičkami se svěcenou vodou, škapulíři, provazem z lýčí proti vodníkovi a podobně. V Itálii byste zase musel po ruce fiku, což je vyřezávaná ručička, která prostrkuje palec mezi ukazovákem a prostředníkem. Proti čarodějnicím se zas můžete bránit podobným gestem, jenže se vystrčí malíček a ukazováček a zbylými prsty se přitiskne palec do dlaně. Jinak se dají vykřikovat různá svatá slova. A jsou samozřejmě i tací démoni, proti kterým se neubráníte, ty si musíte hledět naklonit.“
Pak už jsme jenom tiše mlčeli a procházeli panoptikem. Míjeli jsme figury duchů, viděl jsem desítky vodníků, čertů, stal jsem se svědkem tanečního reje lesních víl, obdivoval jsem roztodivné skřítky, zlé skřety, rarachy i velmi mocného démona Rávánu z Cejlonu, který dovedl proměňovat lidi ve zvířata, když se mu zlíbilo, viděl jsem draky a drákuly, upíry a čarodějnice.
Nakonec jsme se zastavili u mocného vládce pekel tibetského Yamantaky. Díval jsem se mu do očí a náhle jsem poznal, že vládce pekel nemá rád, jedná-li se s ním příliš na rovinu. Viděl jsem, že je lépe se pokořit, omluvit se za drzý pohled. Přiznám se, že na strašidla moc nevěřím, ale před vládcem pekel Yamantakou, který mne zkoumal příšerným pohledem, jsem se trochu zalekl a tak jsem se hluboce poklonil a zamumlal tibetsky: ňingdže, pönpo la.
Pan Winter se usmál a měl patrně radost, že na mě vosková figurína z jeho dílny udělala takový dojem.
„Kale phe, „rozloučil se se mnou rovněž tibetsky.
„Kale šudän dža! “ rozloučil jsem se stejným jazykem a koukal, abych byl z panoptika venku.
NEPRAKTA A SMRKOVSKÝ – ZAŽIL SAŠA JANOVSKÝ
Jednou (na počátku sedmdesátých let) jsem poslal svého kamaráda Sašu Janovského , který dělal fotografie k mým článkům, aby vyfotografoval Jiřího Wintera – Nepraktu. Kde bydlí, jaký má telefon, chtěl vědět Saša. Řekl jsem: Cukrovarnická 8 a šest čísel telefonu. Z hlavy, samozřejmě. Máš přijít zítra ve čtyři, dodal jsem ještě. Ostatní vím z vyprávění Saši, který zjistil, že Cukrovarnická 8 neexistuje, že jde o ulici, která má hodně lichých čísel, ale skoro žádná sudá. Šel tedy do budky, vytočil šest čísel a hlasu na druhém konci řekl. „Už čtvrthodiny vás tady hledám a Cukrovarnická 8 tady není, kde bydlíte?“
„Ve Slunné 8“, odpověděl známý hlas udiveně na druhém konci. Saša tedy šel do nedaleké Slunné ulice, zazvonil u domu číslo 8 a ve dveřích se objevil tehdy už zavrhovaný (a tudíž asi i hlídaný) JOSEF SMRKOVSKÝ.
„Bydlí tady pan Neprakta?“ vykoktal zmatený Saša.
„Nebydlí“.
„A pana Rösslera znáte?“ vyzvídal Saša, protože nechápal, jak jsem mohl znát tajné číslo Smrkovského.
„Neznám“, odpověděl ostražitě Smrkovský, který tušil nějakou provokaci. Nakonec se omyl vysvětlil, Josef Smrkovský pomohl Sašovi najít v seznamu pravý telefon a pravou adresu (Neprakta dodnes bydlí v Cukrovarnické ulici, ale v lichém čísle), došel tam a léčil se ze šoku jamajským rumem, který mu pan Winter samaritánsky poskytl. Jak to bylo s fotografováním, to už nevím, ale není to podstatné. A jak to, že jsem znal číslo na Josefa Smrkovského? Neznal jsem ho. Řekl jsem Nepraktovo číslo z hlavy špatně a náhoda tomu chtěla, že jsem si „vymyslel“ právě ono osudné telefonní číslo.
LYRA A JEJÍ LIDÉ
Ačkoliv se snažím dávat této knížce nějaký systém, lidé, o nichž tady píšu si dělají, co chtějí a vstupují na stránky knížky, kdy se jim zamane. Zmínil jsem se o Lyře Pragensis v souvislosti s výtvarníky a postupem času se mi téma vymklo z rukou. Teď se tedy k Lyře Pragensis vrátím a pokusím se najít jiný její konec.
Duší Lyry Pragensis byl Milan Friedl, který její existenci dokázal obětovat mnoho sil. Dokázal prosadit exkluzivní Salóny Lyry, četla se Bible a zajímavé religiózní texty východních kultur (Upanišády, Bhagavadgítá – například) a podobně. Dokázal pro své projekty získat věhlasné herce. Vytvořil tak svým způsobem duchovní oázu. Usiloval o dokonalý trojzvuk mluveného slova, hudby a výtvarného umění. Proto také ve znaku Lyry Pragensis je lyra o třech strunách. Málokdo ale ví, že název a filosofii Lyry vymyslel Kamil Bednář a výtvarnou podobu znaku Libor Wagner. Oba dva umělce jsem měl velice rád, s Kamilem Bednářem jsem se stýkal častěji a velmi mne ovlivnil. Byl zajímavým básníkem, výtečným překladatelem (za všechny autory, které překládal, bych jmenoval alespoň Robinsona Jefferse), ale klidně psal i texty k trampským písním (obesílal například soutěž 12 k táboráku, která se konala pravidelně v pražské Lucerně – žertem si ode mne kupoval jeden divácký hlas za párek, který jsme si před koncertem dávali na Václavském náměstí). Našel jsem doma řadu jeho knih s věnováním a krátkou vzpomínku na dětství, kterou jsem zařadil kdysi do série článku, jež jsem na toto téma psal. Tady je:
EN DVĚ PĚT – BERLIET
„V mém dětství hrály roli knihy. Dostávali jsme je s bratrem pod stromeček a vždycky jednou za čas jsme si pořizovali jejich seznam. To byla velká událost – knihy opustily přihrádky knihovny a byly všude. Tehdy také vycházela různá sešitová vydání. Byly to malé svazečky, které vycházely jednou týdně. Kupoval jsem je v papírnictví a strašně mě okouzlovala jejich vůně. Na vůni jejich papíru a tiskařské černě, když jsme je později dávali vázat, i na vůni knihařského klihu, se velmi dobře pamatuji. Je podivuhodné, jaký cit mají děti právě pro vůně.
Vášnivě jsem hrával fotbal. Hrávali jsme ho s klukama v parku s hadrákem, což byl všelijak motouzem převázaný hadrový míč. Stál korunu a nevydržel víc, než jednu hru
Auta. Tenkrát vidět auto byla velká událost. S klukama jsme si zapisovali jejich čísla. Nikdo nefixloval a nepsal si čísla aut, jež neviděl. Jednou se mi stalo, že jsem neměl po ruce nic, čím bych si mohl nové číslo a značku napsat. Tak jsem si to neustále opakoval, abych obojí po cestě domů nezapomněl. Vznikla mi z toho první básnička.
En dvě pět
Berliet.
Hrávali jsme na obrubni chodníku hru Praha – Brno. Na dvacet metrů dlouhé dráze jsme namalovali střídavě prázdná a pomalovaná pole. Pomalovaná okýnka byly překážky. Po obrubni chodníku se cvrnkalo kamínkem. Museli jste ho však cvrnkat opatrně a šikovně, aby vám nespadl z obrubně, a také aby přelétl pomalovaná okénka, překážky. Komu nepřelétl, začínal znovu. Vyhrál pochopitelně ten, který se docvrnkal první do Brna.
Nádherné zážitky mám také z poznávání nejrůznějších technických zázraků. Byl to biograf a krystalka. Dneska jsou kino a rozhlas běžné, ale tenkrát to bylo úchvatné. Dneska si lítáme ve vesmíru a nezdá se nám to tak senzační. Asi to bude tím, že o letu do vesmíru se můžeme jenom dočíst, ale tu krystalku jsme mohli osobně prožít. Vrtat tím drátkem v krystalu a ulovit ve sluchátkách vzdálenou lidskou řeč, vzdálenou hudbu, zkrátka úplný zázrak.
Jednou jsem se Kamila Bednáře zeptal, jakou poezii by chtěl psát. Odpověděl mi:
„Přemýšlím o poezii, jež by neplula v tom proudu současné poezie, která se utápí v metaforickosti a ztrácí sdělnost. Neměla by to být ani experimentální poezie, která je sice překvapující, ale přestává být poezií vůbec. Sním o jakési syntéze tradiční a klasické poezie s moderním životním pocitem, přičemž moderní pro mě není televize, kosmonauti a technické zázraky, nýbrž fakt, že žiji dnes a ptám se na věčně lidské otázky.“
MODRÝ CHOPIN, ZLATÝ BACH: LIBOR WAGNER
„Analýza je vědění, syntéza poznání; proto má být výtvarné dílo syntézou. Vědou je nám umožněno sebepoznání zvenčí, uměním zevnitř.“ To jsou slova a současně i krédo Libora Wagnera, kterého jsem v jeho ateliéru navštívil mnohokrát. Pravda bylo to před mnoha lety. Nevím, jak to tam vypadá nyní, ale tehdy jeho ateliér nebyl prostorný, jak obvykle ateliéry bývají; výtvarník se v něm tísnil obklopen množstvím pláten, plastik a grafických listů. Sedávalo se u něho v kuchyňce, v níž zaujala spousta měděných a cínových nádob a velká police s řadou kameninových dóz na koření. Nesedíme však dlouho. O výtvarném umění se dá povídat hodiny a hodiny, avšak ty nevydají tolik jako jediný pohled, neboť obraz k vám nehovoří po větách jako kniha, ani po tónech jako symfonie, ale mluví k vám najednou: jedním dechem na vás vychrlí sdělení barev a čar. Na většině Wagnerových prací je vidět geometrickou jednotu. Výtvarník pracuje s jednoduchou linkou a křivkou a tvoří tak zajímavá, velice emotivní geometrická seskupení.
„Nerozlišuji mezi reálným a abstraktním,“ říká. „Všechno opravdové je reálné, musel bych totiž nesprávným způsobem rozlišovat mezi skutečným a neskutečným. Pokud jde o abstraktní a nepředmětnou tvorbu, je fantasie velkou tvůrčí silou jen tehdy, když je podřízena řádu. Říká se, že slovo je tvar, ale to znamená, že i tvar je slovem. Lidé se často ptají, co ten či onen obraz nebo plastika říkají. Každý výtvarný projev něco říká, ale nelze jej číst jako psané slovo rozumem, musí být čten citem.“
U Libora Wagnera hraje cit velkou roli, je průsečíkem veškerého umění. Posloucháte například nějakou krásnou skladbu. Vzbuzuje ve vás nádherný pocit a povznáší vás. Tento pocit je možné si buď ponechat anebo jej jinou formou sdělit dál, kupříkladu básní nebo obrazem. Umění může hledat inspiraci buď v samotném životě anebo opět v umění. O tom se lze přesvědčit zejména nad tehdejšími grafickými listy Libora Wagnera, které byly vytvořeny při poslechu Chopinovy či Bachovy hudby. Wagnerův Chopin je modrý a křehký, vystavěný z jemného pavučinového přediva linek, zatímco Bach je zlatý a hnědý a ve své stavbě masívnější.
„Chopin mi pomohl osvobodit tvar od popisnosti a Bach mi pomohl najít nejjednodušší tvar, kterým je kruh. A kruh tím, že je nejjednodušší, je také nejdokonalejší. Všechny tvary se v kruhu neustále obrozují a obnovují. Proto také pravda má ten nejjednodušší tvar. Touha po dokonalosti, potřeba světla, jednoty, rovnováhy, čistých vztahů, opravdovosti, harmonie, jasného vědomí, krásy, jistoty a svobody: to vše je utajený obraz skutečného lidství v člověku, který touží po své zjevnosti, po svém stvoření.“
Hudba tedy dala Wagnerovi nový prostor, současně si ale jako výtvarník uvědomil, že i když lze výtvarným projevem říci mnoho, nelze jím vyjádřit všechno. Hudba v něm začala vyvolávat i básnické asociace, vesměs velmi křehké a prchavé. Pod dojmem hudby začal psát verše ve formě volných metaforických obrazů. Nevytvořil si z nich druhou profesionální kolej, spíše mu pomáhají dotvářet jeho osobnost. Avšak i jejich obsah prozrazuje fantazii výtvarníka:
Slunce včelín paprsků v zrcadle jitra
Snímá briliantové náušnice noci
A černé křídlo vydechuje jako veliká muška
Perlu bílou duši hudby
Veliké bojiště třpytu k ránu rozdává slunce
napsal inspirován hudbou Fryderyka Chopina v básni Preludium jasu.
Zastavujeme se u několika kovových plastik. Je to opět geometrie, v tomto případě prostorová. Plastiky však nebudí jen výtvarný dojem, ale skrývají v sobě tóny, lze je rozeznět. A Libor Wagner vypráví o své touze spojit tón i tvar v jeden celek. Demonstruje improvisovanou skladbu pomocí několika paliček. Plastiky zaujaly i profesionální hudebníky, čas od času si na ně přijde zamuzicírovat Ivan Štraus.
„Je to zajímavé, ale i plastikám mne přivedla hudba, protože má tři rozměry a zní v prostoru. Při práci na grafikách jsem si uvědomil, že člověk má potřebu své výtvarné pocity nejen zobrazovat, ale také je vyjadřovat. Proto jsem svou tvorbu dovedl ke třetímu rozměru, který se mi stal nezbytným.“
Občas beru do ruky zajímavou medaili, kterou mám ve své sbírce. Z jedné straně je portrét ženy, z druhé strany mušle a vlnící se moře. Krása a touha, chcete-li anebo Krása a věčnost. Původní jméno této plastické miniatury Libora Wagnera jsem naštěstí zapomněl a otevřel tak okno vlastní fantazii.
BOLEST A HUDBA
Hudební skladatel Petr Eben je velmi jemný a kultivovaný člověk. A hravý, jak dokázal například na Salónu Lyry Pragensis, který dostal název DÍTĚ V NÁS a na němž donutil všechny přítomné, aby si zahráli jednoduchou skladbičku ve stylu Carla Orffa pomocí dřevěných paliček, malých xylofonů a bůhví čeho ještě. Bylo to takové předstivínovské. Pak se tam četl Medvídek Pú a zpívala se písnička Láda, láda čokoláda, která se málem stala hymnou toho večera. Ebenova jednoduchá melodie mi jako neodbytný hit šla hlavou ještě několik dní poté.
Petra Ebena jsem rád poslouchal i jako mistrného varhaníka. Chodíval jsem na jeho varhanní improvizace mimo jiné i k sv. Martinu ve zdi, kde kdysi dávno recitovával legendární Jiří Ostermann (jinak neodbytně spjatý s Violou) či tam zpívala Eva Olmerová. Prostory tohoto odsvěceného kostela a snad i občasného skladiště však nejlépe rezonovaly varhanní hudbou. Při jedné Ebenově varhanní improvizaci se mi zdálo jakoby mezi velebné tóny lehce pronikaly jazzové synkopy. Ptal jsem se po produkci Petra Ebena, zda je to možné. Chvíli se zamyslel a pak pravil: „Hudebník nikdy neví, co všechno ho inspiruje, takže možné to docela je.“ Syn Petra Ebena Marek ,mi jednou vyprávěl, když ještě pravidelně se svými bratry muzicíroval na Portě, že jim tatínek složil rockovou skladbu, ale bohužel ji nikdy nehráli, protože neměli potřebné elektrické nástroje.
Jelikož jsem kdysi zachytil vyprávění Petra Ebena o jeho dětství, dostal jsem po letech jeden nápad, ale o něm až za chvíli. Teď vypráví Petr Eben:
„Moje nejranější vzpomínka je z doby, kdy jsem ještě spával v malé dětské postýlce se síťkou. Aby se mi dobře usínalo, sedával tatínek vedle mne a zpíval mi Brahmsovu ukolébavku „Dobrou noc, sladce spi.“ Když zpíval, držel mne přitom za ruku, kterou jsem měl prostrčenou jedním okem toho sítěného pletiva. Líbilo se mi to tolik, že jsem vydržel i bolest, když se mi pletivo začalo zařezávat do zápěstí. To první setkání s hudbou bylo pro mne směsicí pocitů blažených i bolestných; a ta už pak provázela všechna moje setkání s hudbou: cvičení, při kterém mě těšilo, že se nějaké skladby mohu zmocnit, ale zároveň jsem cítil, kolik jí zůstávám dlužen; a později i skládání, kdy jsem byl nadšen nějakou hudební myšlenkou a zároveň nešťastný z toho, jak málo se z této představy podaří zachytit na notový papír.
Do šesti let jsem byl v Žamberku. Je to hezké městečko v půvabné krajině, ale svět dětí je neuvěřitelně malý. I kdyby některý chlapec vyrůstal v Benátkách, v Salcburku nebo Paříži, bude znát z těchto měst asi přesně totéž, co já v Žamberku: zahradu a půdu, dvorek a sklep domu, ve kterém jsem bydlel, prostě malé království dětí.
Přesto, že se pohybuji v říši zvuků, hrozně rád se dívám na celý okolní svět, od krajin a lidí až k obrazům a sochám. Zřejmě jsem měl pozorovací talent už od mládí. Pamatuji se, že jsem jednoho dne – byly mi asi tři roky – začal kulhat. Rodiče se mne zpočátku snažili všelijak přelstít. Třeba někam něco položili a řekli mi: „Utíkej pro to!“ Jenže já kulhal, i když jsem běžel. Tak se vylekali doopravdy a vzali mne k lékaři, který neshledal nic vážného. Nakonec na to přišli: vzpomněli si totiž, že jsem několik dní předtím potkal pána, který kulhal. Já jsem si toho povšiml a začal ho napodobovat.
Snad pro tuto chuť pozorovat a poznávat byla mým největším klukovským pokladem – lupa. Všechno jsem si mohl prohlížet – pletený svetr, lístečky, kamínky, motýly. Později lupu vystřídal mikroskop, který mi přinesl nové objevy a spoustu dobrodružství. Podobně jako neviditelná a přece pro mne tak významná říše tónů, i tento báječný přístroj mě od mládí upozorňoval na to, že jsou podivuhodné věci tam, kde je netušíme, zázračná kouzla skrytá našim zrakům.
Ohromné zážitky jsem prožil u varhan. Bylo mi devět let, to už jsme bydleli v Českém Krumlově, kdy jsem k nim sedal prvně. Rukama jsem se opíral o klávesy manuálů (na pedály jsem zatím ještě nedosáhl) a protože lavice varhan byla dost daleko, skoro jsem na varhanách visel. I později, když jsem po setmění sedával sám v obrovských prostorách kostela – všude byla tma, jen světýlko nad hracím stolem svítilo – byly pro mne varhany a šero gotické architektury nezapomenutelným zážitkem.
Ale vedle těch nádherných okamžiků přišly i pocity křivdy. Otec byl školním inspektorem. Já jsem se docela dobře učil a u svého učitele jsem byl oblíben. Také já ho měl rád a vzhlížel jsem k němu s obdivem, jako k největší autoritě mládí. Přišla okupace a můj otec okamžitě místo školního inspektora ztratil. A tu náhle, doslova přes noc, se úplně změnilo chování učitele ke mně, náhle byl chladný, odmítavý, někdy až zlomyslný. Trvalo dlouho, než bezelstný dětský mozek mohl vůbec pochopit, že to všechno předtím byla jen přetvářka a vypočítavost. Tehdy byla silně otřesena moje důvěra v upřímnost a pravdivost dospělých.
Z ranějšího mládí si vybavuji událost, která obdobně otřásla mou důvěru v sílu a moc dospělých. Stalo se to ještě v Žamberku, na strmé ulici vedoucí od rohu náměstí, kde je radnice, s kopce dolů. Byla zima, ulice zledovatělá, a já šel s maminkou na nákup. Viděl jsem, jak na té ulici upadl kůň; ležel na zemi, těžce oddychoval a marně hrabal kopyty, aby se opět postavil. Kolem něho shluk lidí, bezradných a neschopných mu pomoci. Nevím, jak to dopadlo, myslím, že mne maminka táhla stranou. To, co ve mně však utkvělo, bylo pro mne nové, zarážející poznání: vedle bezmocnosti toho velkého zvířete jsem náhle poprvé zažil i bezmocnost velkých, dospělých lidí. V mých dětských představách byli do té doby dospělí lidé představiteli neomezené moci, budící ve mně bázeň i důvěru: dokázali všechno, mohli mi tedy také vždy pomoci, bylo možné se k nim kdykoliv utéci. A najednou jsem je zastihl bezradné a neschopné zasáhnout. Pamatuji se na ten velký, hluboký údiv z této chvíle a myslím si, že jsem snad od tohoto okamžiku začal podvědomě hledat autoritu silnější a mocnější….“
Když jsem při sestavování této knížky narazil na toto vyprávění, okamžitě mne napadlo požádat o podobnou vzpomínku na dětství Marka Ebena. Tím se mi podařilo položit vedle sebe fotografii otce a syna a umožnit jim být na chvíli – alespoň literárně – ve stejném věku.
HUDBA A PROUŽEK SVĚTLA
„Jako dítě jsem byl lekavý a myslím, že mi to zůstalo. Patřím mezi ty diváka, kteří – jdou-li do kina na Vetřelce, vidí jen jednu třetinu filmu, protože zbytek času úporně hledí do podlahy, aby se z toho leknutí, až zase odněkud spadne kousek plazmy, netrefil šlak. Nerad se lekám a nerad lekám někoho. V dětství to bylo asi ještě markantnější než dnes a tak mi táta, s jehož pracovnou sousedil pokoj, kde jsem spal, vždycky nechával pootevřené dveře, kterými pronikal do pokoje proužek světla. Ale nebylo to jen světlo, které prosakovalo to škvírou ve dveřích, byla to i muzika. Když jsem byl starší a viděl jsem některé filmy o hudebních skladatelích, vždycky jsem se hodně nasmál. Umělec sedí u otevřeného okna a přemýšlí o svém umění. Najednou se venku zatmí, přichází bouřka, uhodí první blesk a na umělce už to jde, už se otáčí ke klavíru, chvilinku přemýšlí, ale jen moment, víc to režisér nedovolí a šup, už hrábne do kláves a divák slyší známou skladbu v plné sazbě. To je ovšem film, který se v ničem nepodobá tomu, co pronikalo škvírou ve dveřích do mého dětského pokoje. Velmi tiché, nenápadné útržky hudby, často se opakující a pomalu posunující vpřed. Asi jako kdyby někdo vyráběl něco ze dřeva, uřízl nějaký kousek, pak jej přiměřil, trochu připiloval, znovu přiměřil a pak přišrouboval k tomu ostatnímu. Ze všeho nejvíc to připomínalo práci domácího kutila, navíc se to dělo velmi potichu. Táta totiž špatně snáší, když ho u psaní někdo poslouchá, na chalupě má sice pianino, ale jsme-li tam pohromadě, raději odjíždí dvacet kilometrů vedle do lidové školy umění, kde je večer sám. Ale tehdy jsem byl dítě a to se tak nebralo. Musím říct, že jsem tenhle zvláštní stud při práci úplně pochopil, když jsem přišel k divadlu. Taky jsem nejradši, když při zkouškách je v hledišti jen režisér a na scéně ti, co tam musí být. Zkouška je od slova zkusit si, ale to neznamená, že to co si zkusíte, bude zrovna to pravé. Na zkoušce je člověk pořád na hranici trapnosti – tedy, pokud opravdu zkouší a nechce se pohybovat jen v tom vyšlapaném prostoru, o kterém ví, že mu sedí. Pokud to chce zkusit jinak, nezbývá mu, než někdy udělat na scéně věci, které ještě nikdy neudělal a to vždycky trochu zavání ostudou. Často se o tom mluví jako o obnažování, ale když se člověk obnaží, velmi dobře ví, co těm druhým ukáže a taky to nemusí být vždycky něco hrozného. Já mám ze zkoušení spíš ten pocit, jako bych šel k doktorovi a nebyl si jistý, jestli to prádlo, co mám na sobě, nemá díru. A taky, že velmi často má, doktor na mě znechuceně hledí a sestřičky se chichotají. Znám spoustu kolegů, které na divadle ze všeho nejvíc baví právě to zkoušení, hledání a když je po premiéře, už je to tolik nebere. Myslím, že se mnou je to opačně. Stydím se za své neobratné pokusy při zkouškách a jsem šťastný, když se mi podaří najít klíč k postavě, kterou mám hrát a mohu si připadat trochu bezpečněji. Ale už nikdy ne tak bezpečně, jako s peřinou u brady, proužkem světla na podlaze a tichým zvukem klavíru od vedle, při kterém se tak nádherně usínalo.“
JAK JSEM JOSEFU SUKOVI PŘINESL JEHO DĚDEČKA
Měl jsem to štěstí, že jsem strávil téměř rok v rozhlasovém archívu, když jsem společně s dr. Vladimírem Nálevkou připravoval sedmdesátidílný seriál 70 let Československa. Shoda číslovek naznačuje, že každému roku jsme věnovali jeden díl. Díky této práci jsem se – alespoň po hlase – seznámil s řadou veličin našeho národa. Tato setkání by bezpochyby stála za samostatnou knížku. V pořadu, který byl věnován roku 1932, jsme jen tak mimochodem připomněli, jak v té době rozhlas vychovával děti. Dělal to například tak, že do studia zval přední osobnosti jako byl třeba hudební skladatel JOSEF SUK, který vyprávěl dětem o své hudbě a nejen o ní. A protože jeho vyprávění má vztah k jiné osobnosti, o které bude ještě řeč, (a zkuste uhodnout, kdo to bude) dovolil bych si vám kousíček archívního magnetofonového pásku v písemné podobě nabídnout. Hlas Josefa Suka je laskavý, melodický a dobře se poslouchá.
„Nevím, jak si mě před tím před tím podivuhodným přístrojem představujete, ale já si docela živě představuji vás, milé děti. To víte, že vás znám. Vždyť již ve stáří čtyř let chodil jsem do školy v takové zapadlé vesničce a sedával jsem tehdy pod stolem pana učitele a ten pan učitel byl můj tatínek a hudebník znamenitý. Bylo nás tehdy v jedné třídě přes dvěstě dětí a jinde než pod tím stolem nebylo pro mne místa. Je to krásná vzpomínka a někdy ve spaní se mi o tom zdá.
Vidíte, v takové zapadlé vesnici jsem vyrostl a dnes děkuji té vesničce, rodičům, učitelům a rodnému kraji za to, že jsem se naučil přemýšlet o lidské duši a o duši hudby.
A teď si budeme navzájem přát k novému roku, ačkoliv jsme již v polovině ledna a za dva měsíce začnou již rašiti břízky na návrší. Vy děti mi jistě přejete zdraví a též hojnost zdraví mému malému vnukovi. Jmenuje se Josef, ale my mu říkáme z lásky Pepula. Bydlí s tátou a mámou v té zapadlé vesničce a za tři roky bude chodit do školy. Zatím má rád hudbu a kamarádí se s dětmi na vsi. Ten by vás měl všechny rád.“ Jistě jste uhodli, že osobnost, o které bude ještě řeč je „Pepula“, vnuk Josefa Suka, rovněž Josef Suk – rovněž vynikající hudebník, houslový virtuóz. Dlouho jsem myslel na to, jak by bylo krásné hlas jeho dědečka nahrát na kazetu a dát mu ji jako dárek. Příležitost se naskytla, když jsem byl pozván na křest gramofonové desky, kterou vydala firma Lotos. Josef Suk, respektive jeho orchestr, na ni nahrál řadu půvabných skladeb včetně Vesnické serenády věnované rodným Křečovicím. Křest desky se odehrával na kouzelném zámku Štiřín. Josef Suk byl sice neustále obležen přáteli a obdivovateli, ale nakonec jsem se k němu propracoval. Z nahrávky měl radost a mně se podařilo na magnetofonový záznam zachytit to, co mi k ní řekl:
„Když tuto řeč dědeček pronášel, tak mi byly tři roky. Já sám jsem žil skutečně s rodiči v krásné vesničce, která se jmenuje Křečovice, kde se dědeček narodil. Mám na něj – bohužel – jen matné vzpomínky, protože zemřel, když mi bylo pět let. Pamatuji se na něho jen z doby prázdnin, když měl dovolenou a přijel za námi do Křečovic. Komponoval tam u klavíru a procházel se po krásném kraji. Nedaleko protéká Vltava a dědeček vždycky říkával, že Smetanova Vltava tam u nás teče do As-dur. Na ta slova se pamatuji docela živě. Jinak mám na dědečka opravdu jen matné vzpomínky a znám ho spíš z knížek. Bohužel. Myslím, že kdyby žil déle, možná by slyšel moje začátky hraní na housle a snad by pro mne zkomponoval více houslových skladeb. Co se dá dělat, musíme být vděčni za to, co pro nás houslisty napsal. Vůbec za to, co napsal!“
Jaké to je, když hrajete dědečka. Je v tom víc vztahu, než když hrajete jiného autora, ptám se.
„Dojímá mne to. A nejen, když hraji dědečka, ale i když hraji pradědečka Antonína Dvořáka. To je to samé. Úplně roním slzy tím dojetím. Snažím se sloužit i Beethovenovi, Mozartovi či Čajkovskému, ale rodinný vztah cítím jako určité pouto.“
Dědeček na nahrávce, kterou jsem vám přinesl, hovoří k dětem. Jaký je váš vztah k dětem?
„Sám děti nemám, ale děti mám rád. Zejména na venkově, když přijdou na koncert. To je vám opravdu zvláštní pocit, je to až dojemné vidět jejich rozzářená očička, když s láskou poslouchají hudbu. V těchto chvílích vůbec nemám obavy o naši budoucnost.“
Krátký rozhovor byl přerušen dalšími gratulanty a v mém archívu uvízl jako malý barevný střípek a jako důkaz, že čas, jestliže je správně zachycen, se dá alespoň na chvíli zastavit či vrátit.
JAZZOVÝ KRYSAŘ
Mám rád jazz a v jazzu mám rád Jiřího Stivína. Tvrdí se o něm, že zahraje na cokoliv. A já dodávám a s kýmkoliv či s čímkoliv. A mohu to dokázat. Dělal jsem v Mikrofóru sérii rozhlasových přenosů z domu Janka u zvonu na Staroměstském náměstí a to s nejrůznějšími hosty. Většinou jsme k tomu používali i telefonického spojení a tak si pozvané osobnosti mohly telefonovat s celým světem. A protože se vysílalo v přímém přenosu, stalo se jednou, že Tomáš Tomka, který kraloval přenosovému vozu, nám do vysílání pustil obsazovací tón, abychom věděli, že se ani popáté nedovolal ke všem čertům či kam jsme to volali. Nevím co mne to tehdy napadlo, ale řekl jsem přítomnému Jiřímu Stivínovi: nechceš si zahrát s obsazovacím tónem? Jiří nelenil, vytáhl jednu z mnoha píšťalek a za doprovodu obsazovacího tónu, který tehdy ještě zněl: tůtůtůtůtůtů….a ne jako dnes tyjádyjá…tyjádyjá… zahrál úchvatnou skladbičku. Když to skončilo, řekl: nebylo to špatný, ale ten obsazovací tón by se potřeboval ke mně trošku naladit. Obávám se, že rozhlasové archívy tuto skladbičku neuložily a tak se propadla mazacím přístrojem do zapomnění, ale jako kuriozita možná zachována býti měla.
Jiří Stivín pro mne však byl odpradávna jazzovým krysařem, i on by jistě dokázal, aby za ním šli do moře nejen krysy, ale i obyvatelé Prahy, kdyby Praha nějaké moře měla. Stivín je nejen nápaditý muzikant, ale umí si své skladby zajímavě vizualizovat. Vzpomínám, jak někdy v roce 1976 na Pražských jazzových dnech vytvářel nejrozmanitější hudební obrazy. Skladbu První jarní, třetí, čtvrtá obohatil ve spolupráci se Ctiborem Turbou o hejno dětí, které přinášely do Lucerny jarní náladu. Ježkovu skladbu Vousatý svět doprovázelo vizuálně pět vousatých dědků, kteří se svými hudebními nástroji pozice, které dobře známe ze starých fotografií. A triviálně známy jsou Stivínovy snahy vytvářet nové a nové hudební nástroje.
Ptal jsem se ho, co ho láká dělat tyto hudební happeningy?
„Ony to nejsou happeningy,“ odpověděl mi. „Jde spíše o vytvoření hezké atmosféry, o umocnění hudby poetikou jiného druhu.“
Může tě k hudbě inspirovat třeba obraz?
„To jsem už zažil. Hrál jsem se skupinou, která se jmenovala Quax Ensemble a která se věnovala elektronické a konkrétní hudbě. Hráli jsme jednou na nějaké vernisáži v Mánesu a já chodil kolem obrazů a hrál na flétnu to, k čemu mě ten obraz inspiroval. Tohle mě ohromně baví, vytvářet hudbu přímo na místě je velmi, velmi poutavé. Vytváří se tím něco neopakovatelného. Ostatně vždycky se snažím tomu, co hraji, dát nějaký nový výraz, i když hraji podle not; jednak tím bavím sám sebe, jednak vtahuji do hry i vnímavější část publika.“
Které slohové období preferuješ?
„Žádné, protože mne zajímají jednotlivci. Každé období pak mělo nějakou kvalitu, nějakou významnou osobnost. Jednotlivá období se nedají porovnávat, a tak nelze ani jedno vyvyšovat nad druhé. Ale to platí o všech uměleckých oborech.“
Existuje hudba, kterou vyloženě nemáš rád?
„Když se mi něco nelíbí, tak to prostě neposlouchám. Těžko mohu říct, že bych nějaký druh hudby přímo nenáviděl. Všechno, co se hraje na nějaký hudební nástroj, mě nějak zajímá. Nelze říct, že bych něco vyloženě neměl rád, spíš jsou hudební oblasti, které mě tolik nezajímají. Určitá oblast populární hudby například. Vadí mi na ní jednolitý zvuk, jednotná, uniformní aranžmá. Ale když se v této oblasti něco povede, člověk hned zbystří smysly.“
Když jsme zahajovali vysílání TV Nova malým večírkem v Národním muzeu, byl Jiří Stivín mezi několika gratulanty, kteří přišli před kamery Nově popřát k dobrému startu. Gratulace byla rovněž osobitá – Jiří Stivín krátce zahrál na dvě lahve od šampaňského. Pečlivě si je ovšem v zákulisí naladil – nalil do nich různé množství vody, aby každá zněla jinak. Znovu dokázal, že je nejen dobrý muzikant, ale i osobitý bavič. Škoda jen, že vedle kupy výborných gramofonových desek tu není alespoň jedna videokazeta, která by vizuální aranžmá jeho skladeb zachytila.
RAGTIMOVÝ PODRAZ V JAZZOVÉM NEBI
Potkávali jsme se poměrně často v okolí letiště Točná, neboť ragtimový pianista měl létání jako velkou lásku a tato láska (jak už to někdy u fatálních lásek bývá) ho nakonec připravila o život. Teď je tedy Vladimír Klusák nejspíš v jazzovém nebi, kde je ostatně už tolik báječných hráčů, že bych jejich jam sessiony chtěl zažít. Jen nepustit do kapely archanděla Gabriela, jehož trubka moc neswinguje. Vladimír Klusák se sice proslavil jako sólový ragtimový pianista, ale v roce 1976 na jarních Pražských jazzových dnech přivedl na jeviště Swing kvartet. Vedle jeho klavíru jsme slyšeli klarinet Ferdinanda Havlíka, vibrafon Františka Sojky a bicí Ivana Domináka. Před tímto kvartetem měl Vladimír Klusák ještě komorní trio, ve kterém hrál i J. A. Pacák (o této všestranné osobnosti pojednávám na jiném místě této publikace).
Co naplat, že Klusák byl dobrý jazzman, když ho proslavila jedna jediná skladba, která se hrála v rozhlase od rána do večera – byla to skladba Scotta Joplina The Entertainer, která se stala (v orchestrální úpravě) hlavní melodií filmu The Sting (u nás se hrál pod názvem PODRAZ) s Robertem Redfordem. Vladimír Klusák skladbu nahrál pro Mini Jazz Klub Pantonu a to ho velice proslavilo. Nedivte se proto první otázce:
Co bylo dřív – Podraz anebo vy? Šel jste s módou, že ano?
„Deska byla vymyšlena nezávisle na filmu. Měl jsem v repertoáru asi stovku ragtimů včetně toho Entertaineru; ovšem ten jsem nikdy nehrál veřejně, protože mezi těmi Scott J oplinovými ragy je jich spousta tak pěkných, že bylo lepší hrát ty, které mému uchu lahodily líp. To, že jsem pak skladbu The Entertainer na desku nahrál, byl z mé strany záměr, možná trošku komerční, ale spíš mně šlo o to, aby lidem došlo, že to není náhoda, že tahle muzika se dostala do filmu i do jejich obliby, že to bylo celé období, v němž těch skladeb vzniklo mnohem víc.“
Proč jste si vybral právě ragtimy? Co vás na nich tak lákalo?
„K ragtimům jsem se dostal v době, kdy jsem hledal nějakou seberealizaci. Chtěl jsem se uplatnit jako klavírista. Sólové piano se mi vždycky líbilo chtěl jsem se mu věnovat. Jednou jsem slyšel Antonína Bílého z Traditional Jazz Studia hrát nějaký ragtime. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem s vervou svých šestnácti let začal okamžitě shánět materiály tohoto hudebního stylu. Postupně jsem se s tím, co to ragtime vůbec je, seznámil a začal se učit. Nejprve z not, později jsem si opatřil i nahrávky na deskách. Byly to záznamy automatických klavírů. Odposlechem jsem se pak jednotlivé skladby učil. Ragtime je vlastně komponovaná hudba a nedá se nijak ovlivnit. Jakmile do toho začnete hrát vlastní nápady, pak ta hudba v té chvíli přestane být ragtimem a stává se normální jazzovou improvizací.“
Proč se vlastně vracíte ke starým skladbám?
„To vám nemohu nijak rozumově vysvětlit. Mám k tomu obdiv, líbí se mi to. Neustále poslouchám písničky Oldřicha Nového z třicátých let. Anebo české swingovky. Ono to třeba neladí, je to nerytmické, nepřesné, ale mně se to přesto strašně líbí.“
Co podle vás pudí mladé lidi, že se ženou jen za určitými styly a to, co nezapadá do jejich představ, ostře odsuzují?
„Do určité míry v tom bude hrát svou roli obyčejný snobismus. Vím, že spousta mladých lidí v Praze absolutně nerozezná zvuk kytary od namixovaných varhan, ale protože je éra beatu, vrhnou se na beat, pak přijde třeba éra jazzrocku, tak se vrhnou na jazzrock. Spousta mých známých si kupuje superhifi zařízení, pustí vám desku, třeba s nějakou vážnou hudbou, vy jim řeknete: ty housle ale pěkně zní… a oni odpoví: to jsou housle? Víš, já tomu nerozumím. Přitom mají aparaturu za bůhví kolik tisíc. Jsou mezi nimi samozřejmě lidé, kteří berou tuto hudbu jako svého koníčka a tu hudbu v srdci cítí, ale většina lidí za módní hudbou chodí z módních důvodů. Je to něco nového, koneckonců chodí tam skoro každý, i jejich kamarádky. Na diskotékách může být i dobrá příležitost k seznámení. Mám dokonce jednoho příbuzného, který na tyhle podniky chodí jen kvůli ženám.
JAZZ VE VLADISLAVCE
Jednou dostal zpěvák Jiří Popper otázku, koho považuje za nejlepší zpěvačku. Tenkrát odpověděl: „Velice si vážím Vlasty Průchové pro její neobyčejnou vitalitu a lásku ke zpěvu, pro její ochotu zpívat kdekoli bez ohledu na výši honoráře.“ Vlasta Průchová je tělem i duší jazzovou zpěvačkou, což potvrzuje fakt, že stála u kolébky progresivního jazzu u nás. Se skupinou Rytmus 47 se věnovala bebopovému stylu, potom prošla mnoha kapelami, často vystupovala společně s členy rodiny – manželem vynikajícím vibrafonistou, kontrabasistou a zpěvákem MUDr. Janem Hammerem (byl rovněž skvělým lékařem – specialistou na choroby krevního oběhu) a synem klavíristou někdejšího Junior tria a nyní slavným skladatelem Janem Hammerem. V roce 1965 se v pražském jazzovém klubu Reduta objevil pořad nazvaný Jazz kolem Pygmalionu. Z pamětníků se kromě Jana Hammera st. a Vlasty Průchové v pořadu objevili bubeník Miroslav Vrba a Václav Irmanov (zpěvák a kytarista; rovněž ovšem i výborný sochař). Vlasta Průchová mi tehdy o Pygmalionu řekla:
„Pygmalion byl první československý jazzový klub, tenkrát ještě výhradně pro fanoušky. Hráli jsme progresivní jazz a jamovaly u nás i různé zahraniční kapely, jež projížděly Prahou. Vzpomínám si na belgický Roger Rosse, který hrál stejně jako my be bop. Pořad v Redutě vlastně navazuje na starou partu, kterou jsme tam měli.“
Pořady ovšem neměly vzpomínkový charakter. V Redutě spíš šlo o navázání na pocit pospolitosti a vedle výše uvedených pamětníků se v pořadech pravidelně objevoval Luděk Hulan, Jan Arnet, Jiří Mráz a pochopitelně i tehdy sedmnáctiletý Honza Hammer junior.
Vlasta Průchová dodnes bydlí naproti TV NOVA ve Vladislavově ulici a pamatuji si, že velice často se muzicírovalo u nich doma, zejména když byly Mezinárodní jazzové festivaly, kdy se – pokud nebyl koncert – téměř nepřetržitě jamovalo. Pokud už nebylo kde, pak zcela určitě u Hammerů doma.
Jednou jsem jel s Hammerovými na jejich chalupu poblíž Příbrami (dnes už ji tam nemají) a do jejich tehdy malého auta se vešla nejen jejich čtyřčlenná rodina a já jako host, ale i pes a kočka. Kočka seděla na zadním okně a když se chtěla vyčůrat, udělala to klidně na moje sako. Je zajímavé, že kdykoliv se s Vlastičkou Průchovou potkám, oba si na tuto historku vzpomeneme.
S Honzou Hammerem jsem se naposledy viděl krátce před jeho odjezdem do USA na sklonku šedesátých let, ale když napsal všechny znělky pro TV NOVA, volal jsem mu. Dokonce z toho telefonátu existuje videozáznam. Na tom pražském jsem vidět já a jsou slyšet moje otázky a na tom americkém (točil ho Petr Vrana) jsou zase slyšel Honzovy odpovědi a je vidět, jak sedí za svým mixážním pultem. Jako celek jsem to nikdy pohromadě neviděl. A protože celý rozhovor je jen o znělkách, prozradím jen, že se mi Honza přiznal, že nikdy před tím žádné znělky pro nikoho nepsal. Vy jste první, kdo to ví, jinak je to tajné!
STŘÍHALI DOHOLA….
Vladimír Mišík mne zaujal někdy v roce 1977 písničkami Obelisk, Stříhali dohola malého chlapečka, Proč ta růže uvadá, Jednohubky atd. Nevím, jestli to bylo naše první setkání, ale vím určitě, že jsme si tehdy ještě vykali, ostatně rozhovor, který jsem tehdy s Vladimírem Mišíkem tehdy dělal pro Gramorevui, to dokazuje. Vím jen, že těch setkání byla pak řada – zejména na rozhlasových vlnách, kdy jsme Vladimíra Mišíka zvali co nejčastěji na nejrůznější projekty Mikrofóra. Jen jednou se nám to nepovedlo a sice v roce 1983, kdy jsme organizovali Rockový maratón v pražské Lucerně. V té době totiž byl Mišík v Praze persona non grata a odpovědní činitelé neustoupili ani rozhlasu. Pozoruhodné bylo, že šlo o zákaz lokální, neboť z rozhlasu jeho písničky zaznít mohly. Koncertovat však nemohl. Byla to dělba moci a rafinovaná soustava mlýnských kamenů, která lidi mlela a mlela. Nevím, co později létalo hlavou poslanci Vladimíru Mišíkovi, kterého jsme potkávali v nezvyklém obleku a kravatě, když vysedával v Českém parlamentu a hlasoval pro a proti. Vím zase jen to, že jsem Mišíka už dlouho v obleku nepotkal.
Ale vraťme se do roku 1977, neboť z tohoto roku je rozhovor, z něhož bych rád pár otázek a odpovědí i po letech zaznamenal.
„Šlo mi vždycky o to dělat dobrou muziku,“ začal Vladimír Mišík. „Zpočátku se to nedařilo, zvlášť když jsme se chtěli dostat na úroveň anglosaských kapel. Toto období by se dalo charakterizovat jako období plné škobrtání, chyb, dalších a dalších začátků a náprav. Někdy jsme se nestrefili, kapela se rozpadla. Pak se založila další a začalo se opět znovu. Šlo o to najít ten správný styl. Určitým náznakem toho, co jsme chtěli dělat, bylo „Kuře v hodinkách“, to už byla zajímavá rocková muzika nepoplatná vzorům. S rockovou muzikou byl spjat jeden závažný moment a sice, že v ní nebylo rozumět textům. Stále víc a víc jsem si uvědomoval, že textům být rozumět musí. Na deskách se nám to dařilo, mnohem horší to však bylo na koncertech, protože jsme neměli nikdy k dispozici tak dokonalou aparaturu, která by náš požadavek mohla splnit. Po rozpadu Flamenga jsem to chvíli bezúspěšně zkoušel s jinými kapelami a nakonec jsem se s Vladimírem Mertou toulal po klubech s písničkami postavenými na textech jako určité formě vyprávění. Říkali jsme tomu čunderground.“
Co považujete v umění i v životě za nejdůležitější?
„Nejdůležitější je nelhat, a tím současně myslím i nevytvářet umělé iluze. To znamená, že vše, co člověk dělá, by mělo být pravdivé a hmatatelné. Nemám rád nepřirozenou spekulaci.“
Každý člověk touží v životě udělat něco velkého. Co vy?
„Tyto pocity má člověk v útlém mládí. Časem se stává mnohem skromnější. Věci nemusí být velké, ale měly by být dobré. Ostatně řada drobných dobrých činů dává dohromady jeden velký, jsou-li dobře sečteny v jednom lidském životě. Prožít dobrý, poctivý život je dostatečně velké, nemyslíte?“
Jaký mají – podle vás – písničky smysl?
„Písničky například semaforské éry anebo ještě dřív éry Osvobozeného divadla nežily jen na deskách, ale dostaly se i do otrhaných zpěvníčků mladých lidí a dodneška žijí nejen v nesčetných opisech, ale zpívají se u táboráku, v parcích na lavičce atd. Smysl písničky tedy je, aby ji posluchač nejen slyšel, ale také zpíval.“
S písničkami je to asi jako se ženami. Krása žen nás může oslepit, zvětší-li se filmovým plátnem či barevným reklamním plakátem, ovšem tato díky retuši dokonalá krása bývá vždycky trochu laciná. Anebo nás může upoutat svou hloubkou a opravdovostí tak, že se zamilujeme. Tím vzniká vztah, jenž nás obohacuje. Setkáme-li se s písní, která v nás vzbudí chuť si zazpívat, jsme bohatší právě o tu aktivitu, kterou do písně vkládáme.
KAREL ČERNOCH A FILM ZEZADU
Karla Černocha jsem poznal v době písní Zrcadlo, Nářek převozníka, Ona se brání a jiných bigbítových pecek. Pamětníci vědí, že to bylo se skupinou Juventus. Pak jsem ho potkával často ve společnosti Pavla Žáka, démonického a nápaditého textaře a režiséra (poněkud už upadlo v zapomnění, že tento muž byl jedním ze spoluzakladatelů pořadu 3 x 60 a to stereo a řady dalších populárních rozhlasových programů). Karel Černoch si dokázal udržet zajímavý repertoár i poté, co z bigbítových písní přešel na tzv. střední proud. Dokázal sám, jen za doprovodu kytary, vystupovat v klubech a stát se folkovou hvězdou. Pak bylo zajímavé jeho období vystupování v Ateliéru (recitály s Petrou Janů. Jaromírem Hanzlíkem atd.). V té době jsem pro něho napsal několik textů, ale uchytil se jen jeden duet s Petrou Janů a ten navíc nikdy nebyl zachycen na magnetofonový pásek. Moje obchodní bilance s Černochem je tedy mizivá, ale přesto ho mám rád pro jeho smysl pro humor (jako neherec ho mnohokrát prokazoval například v pořadu Možná, že přijde kouzelník).
Rád bych vám Karla Černocha představil z jeho málo známé stránky. Jednou jsem si s ním totiž povídal o jeho někdejší profesi, o které se jeho umělecké životopisy nezmiňují. Karel byl totiž filmovým rekvizitářem. Zvu vás tedy na film zezadu s Karlem Černochem. A buďme důslední, chcete-li tuto profesi poznat, napíši toto setkání jako filmový scénář. Aspoň uvidíte, jak takový filmový scénář vypadá.
FILM ZEZADU
OBRAZ 1
ateliér – den
Kamera zabírá místnost, která je rozdělena – stejně jako scénář – na dvě poloviny. Levá strana je přecpána rekvizitami, pravá je prázdná.
ČERNOCH:
……………..
JÁ:
To musíš jít ke mně, tam kde jsi, jsi sice vidět, ale neuslyší tě. Jsme ve scénáři.
ČERNOCH:
Vidíš, na to jsem zapomněl.
JÁ:
Na co tady máš ty krámy?
ČERNOCH:
To jsou rekvizity. Jsem filmový rekvizitář, tak mám rekvizity.
JÁ:
Těmhle šutrům říkáš rekvizity? To mám vzít krumpáč a začít do nich bušit?
ČERNOCH:
To by ani nešlo. Zkus ho ale uzvednout.
JÁ:
Nejsem blázen, má nejmíň metrák.
ČERNOCH:
Tak se dívej.
Černoch uchopí oběma rukama kámen, namáhavě ho zvedá. Ruce pod jeho tíhou se chvějí, na Černochově čele se objevují těžké krůpěje potu. Kamera zabírá detail jedné krůpěje. Sleduje, jak se z ní stává velká kapka a jak stéká po Černochově tváří. Nakonec Černoch drží kámen nad hlavou. Pouští ho na zem. Kámen poskakuje po zemi jako tenisák.
ČERNOCH:
Váží dvacet deka. Je gumový. A ty krumpáče taky. Takže o práci nemůže být žádná řeč.
JÁ:
Dobrá, dobrá… další atrakci, prosím.
ČERNOCH:
Jak račte. Tohle je například sklenička, kterou Hlinomaz schroustal ve filmu Limonádový Joe.
Detail skleničky. Vypadá normálně. Rozhodně ale nevzbuzuje chuť k jídlu. Detail úst. Nedůvěřivé oči. Polodetail hlavy Karla Černocha. Vidíme, jak s blaženým výrazem ve tváři chroustá skleničku.
ČERNOCH:
Je z obyčejného cukru.
JÁ:
Tak dobrá. Ale teď něco o tvé práci. Tvrdí se, že rekvizitář musí sehnat úplně všechno. Co ti dalo největší práci?
ČERNOCH:
To bylo při natáčení filmu Žalobníci. Režisér Ivo Novák si vymyslel, že chce scénu, ve které bude scéna, jak otec mlátí syna – provazem. A chtěl provaz, silný provaz a aby to nebolelo, měl ten provaz jen vypadat jako silný a tak měl být vycpaný vatou. Lítal jsem, sháněl, telefonoval a nic. Šel jsem spát se strachem, co druhý den řeknu. Když jsem šel do práce, osvítil mne duch svatý a já si vzpomněl, že existuje takový druh knotu, který je vycpaný buničinou a tak jsem kýženou rekvizitu nakonec sehnal v jedné Narpě (tak se v té době říkalo papírnictví).
Když jsem provaz přinesl na natáčení, řekl mi Ivo Novák docela klidně: Jó, provaz. Tak ten nebudeme potřebovat, my tu scénu s mlácením vůbec nebudeme točit.
JÁ:
Jako člověk od fochu se na filmy asi díváš trochu jinak než normální, běžný filmový divák, což?
ČERNOCH:
Jsem asi přísnější. U mně je to navíc komplikované tím, že když jdu na nějaký český film, často ještě poznávám rekvizity a vím, kde hrály předtím. A to mě ruší. Pro mě je legrační, když třeba kovboj zvedá židli, aby s ní třísknul o zem a já si všimnu nalepeného inventárního štítku z druhé strany. Ale všímám si i jiných věcí. Rozeznávám, jak je to filmováno – jestli je kamera na vozíku anebo ji má kameraman v ruce. Všímám si i nedokonalého skriptu: člověk otevírá dveře a má v kapsičce saka kapesníček. Když je zvenčí zavírá (a tenhle záběr se točí o pár dní později) už kapesníček nemá. V Cidovi jsem si všiml, že jeden z rytířů měl na rukou hodinky.
JÁ:
A co filmové triky. Ovládáš některé?
ČERNOCH:
Co třeba tenhle:
Karel Černoch švihne rukou a ubalí mi jednu do břicha. Heknu a složím se na zem.
ČERNOCH:
Nesimuluj a prozraď, že jsme to točili obráceně.
Ruka je pevně přitisknutá k solaru. Ruka prudce švihne zpátky.
ČERNOCH:
Když se to pustí, je to rána jako z děla. Jako divák – který tohle ví – z toho nikdy netrnu. A když někomu ve filmu useknou ruku, jsem taky v klidu. Vím totiž, že tu useknutou ruku ušili řezníci z vepřového a ta pravá je schovaná někde v šatech.
Tady jsem se rozhodl scénář ukončit a přestat se s Karlem bavit. Taky máte rádi lidi, kteří vám půjčí detektivku a jen tak na okraj řeknou: jó a vrah je Karel Černoch. Karle, odpusť!
PŘÁTELÉ JSOU PŘÍBUZNÍ, KTERÉ SI VYBÍRÁME SAMI
Aforismus v titulku je od moudrého muže, odpusťte, že nevím, jak se jmenoval. Některé myšlenky jsou silnější než jména. Tesány do žuly mohou přežít mozek, jenž je vymyslel. Každý člověk má nějaké přátele a skutečně k nim cítí příbuzenský vztah, který je často silnější než příbuzenství pokrevní. Z této myšlenky jsem před mnoha lety vycházel (líbí se mi dodnes natolik, že jsem takto pojmenoval i celou knížku) a jednomu časopisu nabídl seriál dialogů, ve kterých by o svém přátelství hovořili zajímaví lidé. Už ani nevím, z jakého důvodu tato skvostná myšlenka, kterou mi – doufám – nikdo z kolegů nezcizí (a tímto proklamuji svůj copyright), tehdy onen časopis nezaujala. Zůstal rukopis prvního článku v šuplíku, v dalších nepokračováno. Psáno v době, kdy jsem se poměrně často potkával s bratry Spálenými, Petr byl tehdy slavný díky písní Plakalo bejby a dalším a tak jsem mu nabídl, aby si vybral, s kým se chce v článku setkat. Petr si vybral paní Jiřinu Jiráskovou. Rozhovory se vedly v bytě Petra Spáleného na Heřmanově náměstí v Praze 7 (tedy okna vedla na náměstí, vchod do domu byl z ulice, která na toto náměstí vedla a která se jmenuje jinak, abych byl – milí puntičkáři – přesný). Paní Jirásková dostala kafe a květiny a Petr začal. A já jen doufám, že slova, která byla vyslovena před lety, platí dodnes. Tedy bylo by krásné, kdyby tomu tak bylo!
PETR SPÁLENÝ: Osmělil jsem se pozvat paní Jiráskovou, protože je vzácná žena. A mimo to ji obdivuji v její profesi. Jsem velmi rád, že moje pozvání bylo přijato.
JIŘINA JIRÁSKOVÁ: Byla jsem pozváním potěšena, protože mám Petra Spáleného jako zpěváka ráda. Imponuje mně jeho osobnost, kterou tuším za tím, co zpívá. Jinak si myslím, že je to shoda okolností, neboť to není příliš typické, že herec zná zpěváka. My máme s Petrem Spáleným společné přátele a společné prostředí. A máme přes tyto své přátele spoustu společných zájmů. Dokonce se někde v nějaké společnosti hovořilo o zpěvácích a já řekla, že mám ráda Petra Spáleného, čímž samozřejmě nechci říct, že jsem jedinou jeho obdivovatelkou, ale mám primát v tom, že jsem to ve zmíněné společnosti řekla první. Já se o zpěváky dost zajímám a sleduji, jak se kdo vyvíjí. Zdá se mi, že je to jedna z možností, jak se udržet v tempu doby. A jestli je něco pohodlné a schůdné, tak je to sledovat, co zajímá mladé lidi v oblasti zábavy. A navíc se mi moderní písničky líbí. Také je zajímavé, že jestliže se člověku podaří najít tyto společné záliby s mladými lidmi, zdá se, že člověk snad tak ještě nestárne.
(K tomu malá vsuvka: když jsme s paní Jiráskovou jeli k Petrovi Spálenému, vyprávěla mi po cestě o tom, že je spousta věcí, které ji zajímají; že se například v poslední době pustila do studia biologie. Podotkla ovšem, že je naprosto vyloučené chtít poznat všechno, ačkoliv touha všechno poznat je zcela přirozená. Jenže ono se to poněkud komplikuje tím, že čím víc člověk poznává, tím víc poznává, jak málo ví. Ten, kdo toho ví nejvíc, také nejvíc ví, jak málo ví. Tím se vysvětluje i krásná Sókratova moudrost: Vím, že nic nevím. Jen hlupák ví všechno. A dokonce to ví nejlíp. Známe z hospod ty pivní mudrlanty s mozky zalitých pivem. – Konec vsuvky!)
PETR SPÁLENÝ: Mám rád divadlo, i když do divadla příliš často nechodím. Divadlo je moje stará láska a dokonce jsem chtěl jednou divadlo založit. Zajímalo mne, jak by na to lidi reagovali, kdybych jim místo zpívání hrál. Rád bych si zahrál nějaké starší, zlidovělé hry s jednoduchou zápletkou. Pan Podskalský mi kdysi říkal, že má takových her celou sbírku. Já sám mám někde doma Románek krásné cikánky, to je takové vesnické drama, jak se hry dřív psaly. Nechtěl bych si ale dělat z toho legraci a pitvořit se, ale naopak chtěl bych ty hry prožívat tak, jak si představuji, že by se to líbilo lidem. Paní Jiráskovou jako herečku zbožňuji, ale nikdy jsem nenašel sílu jí napsat třeba o fotografii.
JIŘINA JIRÁSKOVÁ (se smíchem): Já vám, Petře, dám fotografií…
PETR SPÁLENÝ: Viděl jsem ji v divadle jen párkrát, ale často v televizi. Možná, že v mé oblibě hraje svou roli i můj sen o vlastním hereckém projevu, čehož u zpívání nepoužívám. Myslím si, že u písniček je to trapné. A také o nic nejde.
JIŘINA JIRÁSKOVÁ : To je to, co se mi u něj líbí. On působí tak, že o nic nejde, že to všechno dělá levou zadní. Od prvního okamžiku jsem tušila, že to není z únavy, ale že je v tom záměr. Myslím, že v tom je kouzlo jeho osobnosti Jakmile člověk podlehne tomu, že o něco jde, dostane se tak na nebezpečnou cestu k vlastnímu přecenění
JIŘINA JIRÁSKOVÁ : . Přinejmenším přestane být přirozený. A člověk, i jako herec, má zůstat přirozený. V okamžiku, kdy si začne říkat: pozor, lidi přišli na tebe, musíš jim něco předvést, musíš podat výkon, tak to končí v dlouhých pohledech do jeviště, v přehnaně procítěných větách… a divák vytuší, že herci .sice o něco jde, ale že to není ono. Naproti tomu jestliže je herec přirozený, musí hrát tak, jakoby skutečně o nic nešlo. Má-li talent, pozná se, že o něco jde a nemá-li talent, tak herec propadne ať už mu o nic nejde či naopak a pak skutečně o nic nejde.
(Hovor se posléze stočil na témata obyčejná a všední, která čtenáře obvykle také zajímají, ale jejichž obsah nestojí za zaznamenání. Proto jsem zachytil pouze, o čem byla řeč, nikoliv řeč samotnou. Téma první: zahrádky. Petr Spálený si pochvaloval, jak ho těžká fyzická práce postaví duševně na nohy. Paní Jirásková okamžitě Petrovi nabídka, aby se stavěl na nohy na její zahrádce a Petr eventuální brigádu přislíbil. Kontrola následné účasti nebyla nikdy provedena. Petře, přiznej se, žes na tu brigádu nikdy nešel! Pak se Petr chvíli chvástal vojenskými příběhy. Nejsem si jist, zda místy nešlo o vyzrazování vojenského tajemství, proto jsem raději ani moc neposlouchal. A pak – když paní Jirásková odešla – nám (kromě mě tam byl ještě fotograf Saša Janovský) ještě pouštěl nahrávky ze své diskotéky. Po třicáté písni jsme odešli i my. A to je všechno).
ONI DVA A ČAS
Yvetta Simonová a Milan Chladil byli ve svém čase nejpopulárnější pěveckou dvojicí. S Milanem Chladilem jsem se potkával častěji a měl jsem ho rád pro jeho neodolatelný humor. Historky z jeho života se staly legendárními a nejlépe o nich vypráví Milan Drobný, který s Chladilem prožil kus života. Ve svém archívu jsem našel krátký článeček, který mimo jiné obsahuje dva postřehy a je to vlastně na téma Simonová o Chladilovi a naopak.
SIMONOVÁ: Měli jsme jednou společnou frekvenci, nahrávali jsme nějaký duet a Milan předtím dělal jednu písničku sólově. Točil od rána a já měla přijít asi v jedenáct. Také jsem přišla a hned se zajímala: Cos tady už udělal? A dostala jsem odpověď: Dva párky, dvě kafe a jeden rum. Tehdy se totiž ještě natáčelo na Strahově a tam občas klepalo topení, takže se v tu chvíli nedalo točit.
CHLADIL: Yvetta chodí na jeviště zásadně z opačné strany. Konferenciér si může být jist, že když ji ohlásí a rukou ukáže vpravo, Yvetta přijde zleva. A když hodně spěchá, vezme to klidně středem, skulinou v závěsu, jak se dá.
Teď zase přijde pár (dva: Bek a Lipský) dobrých vypravěčů povídat o svém dětství. Asi vás napadne, co je to za téma: dětství. Ale vždycky jsem vycházel z předpokladu, že jde o natolik šťastné období života, že na něj každý rád vzpomíná a ze stejného důvodu o tomto tématu každý rád čte, neboť každý z nás byl dítě a každý z nás v té době prožil nějaké malé hrdinství.
MINISTRANT JOSEF BEK
„Já měl krásný, nádherný dětství. Od pěti let jsem ministroval, což byl první krůček k veřejnému vystoupení. Při ministrování jsem se trochu dostal k latině a dodneška umím oddrmolit to, co mi tenkrát moc nešlo. Ministroval jsem v Hradci Králové v mariánském jezuitském kostele, kde bylo několik páterů a každý horoval pro něco, co nás učil. Jeden hrál na housle, takže mne učil vrzat, druhý psal básně a nutil mě, abych je nahlas recitoval, třetí psal dramata a nám kluků koupil loutkové divadlo, abychom ta jeho dramata hráli… zkrátka každý nás něčím probouzel k zájmu o umění. A pomáhali nám i ve škole. Když jsem hořel třeba v češtině, páni páterové nastoupili do šiku a během měsíce se udály fantastické přeměny.
Pak jsem začal hrát fotbal a nastaly první konflikty, neboť hrát fotbal a ministrovat najednou nešlo. Takže jsem občas i kvůli náboženství i trpěl.
Také jsem chodil s hradeckou diecézí na poutě. Nesl jsem po pravé straně korouhvičku. To jsme šli na pouť do Svatoňovic. Během jednoho procesí jsem uviděl u kraje lesa něco zajímavého, tak jsem si to i s korouhvičkou hasil blíž a část procesí pochopitelně za mnou. Nikdo si toho zpočátku nevšiml, až když jsme uhnuli hodně daleko z původního směru. Několik dobře míněných štulců však cíl cesty náležitě upravilo (tady mi Josef Bek mimo záznam prozradil, že tou zajímavostí, kvůli které procesí uhnulo z cesty byli milenci v akci).
A když už jsme u toho náboženství: když jsem se narodil, hrával jsem v Betlémě Ježíška. Maminka byla tehdy hodně šťastná, jak jsem se líbil v jesličkách a možná také i protože jsem se nenastydl. A když jsem rostl, hrával jsem pasáčky, pak jednoho ze tří králů, samozřejmě toho černého vzadu. To vlastně také už byla herecká kariéra.
Jinak jsem měl velice rád zvířata. Měli jsme doma nádherné černé koťátko – Bubáček se jmenovalo. Četl jsem v té době Káju Maříka a Řídících Márinku. Řídících Márinku jsem měl velice rád. A tam bylo také kotě, které se jmenovalo Bubáček. Vím, že rodiče mou láskou ke zvířatům moc nadšeni nebyli, ale vyžebral jsem si za jedno vysvědčení vlčáka, po kterém jsem nesmírně toužil. Nakonec jsem ho dostal, bylo to ještě štěně. Říkali jsme mu Puňťa. Když začal růst, nastala tragédie. Byl totiž zkřížený s jezevčíkem a tak měl tělo vlčáka a nohy ratlíka. Když jsem s ním šel přes náměstí, zastavila se doprava, protože nikdo nikdy takové zvíře neviděl. A ještě jsem měl holuba Karla. Ten byla jako pes. Ochočený a kamarádský. Často se také prával s kohoutem Pavlem.
BUBLINA
„… vždyť vy vypadáte docela k světu! A já si myslela, že jste spíš takový bublina,“ řekla Lubomíru Lipskému jedna babička v trafice.
To už tak bývá, že některé role poznamenávají herce i v civilním životě. Mnozí, kdož pamatují Lubomíra Lipského jako dědu Potůčka, se diví, proč nechodí po ulici s fajfkou, jiní v něm hledají poručíka Borůvku, zkrátka každý v něm vidí někoho jiného, nějakou jinou roli.
„Já si toho moc z dětství nepamatuji, ale živě si vzpomínám na jednu humornou historku. Bylo mi asi pět let a byl jsem poslán přes náměstí pro mléko. Šel jsem, hvízdal jsem si a z rozvernosti jsem si narazil na hlavu hrnec. Když jsem přišel do mlékárny a chtěl jsem mléko, prodavačka řekla: „Tak si hezky ten hrnec sundej…“ Jó, to se jí řeklo, ale hrnec nechtěl dolů. Prodavačka mi chvíli pomáhala, ale hrnec nepovolil. „Co se dá dělat,“ řekla, „jdi hezky domů, ať ti ho doma sundají.“ To už mi hrnec spadl přes oči a domů jsem se dostal jen díky dobrým lidem. Maminka byla určitě hodně překvapená, ale brzy přešla k činům a začala táhnout. Hrnec však nevytáhla. Bylo to jako v té pohádce o dědově řepě. Přišel otec a šel na to s fortelem. Hrnec držel jako ulitý. Nakonec poslali pro klempíře. Já brečel. Zajímavé je, že jakmile klempíř přišel, uši mi nějak splaskly a hrnec pustily dobrovolně. Ale pro mléko jsem už nešel…
Bydleli jsme na náměstí v centru Pelhřimova. Samozřejmě, že jsme jako všichni kluci válčili. Nejvíce s kameňáky, což byli kluci, kteří bydleli za kamenným mostem. Střediskem našich rejdů byly sady. Scházeli jsme se v kuželníku zahradní restaurace.
Později jsme měli partu asi pěti kluků a sbírali jsme autogramy. Psali jsme si o ně do celého světa. Nasbírali jsme asi tisíc podpisů: Einsteina, Chamberlaina, Chaplina, Uptona Sinclaire, Sinclaire Lewise, Thákura, Nezvala, Horu, Halase, Langra… no všech tisíc z hlavy nevyjmenuju. Tato záliba nás pochopitelně stála hodně peněz. Abychom měli na známky, stali jsme se dopisovateli krajského tisku. Psali jsme tam různé lokálky. Jelikož se v Pelhřimově moc nedělo, tak jsme si vymýšleli, Třeba: „Rolníkovi J.P. z H. se narodilo tříhlavé tele. Je zdravé a všeobecně se očekává jeho další vývoj. Další zprávu podáme…“ A tak podobně.
Také jsme si založili divadlo na půdě. Chodili na ně i dospělí, od kterých jsme vybírali příspěvky na výrobu kulis; malovali jsme je ovšem sami. Pamatuji se na jeden svůj výstup, kdy jsem měl jako čert seskočit shora na jeviště. Skok se povedl. Strhl jsem při něm – za všeobecného veselí – kulisy.
Hry jsme si psali také sami. Byla to dobrá parta – můj brácha, Jirka Lír, bratři Böhmové (ti za války zahynuli v Osvětimi). Sami pro sebe jsme hráli takovou zvláštní hru, při které jsme se rozsadili a soutěžili, kdo koho rozesměje. Ten, kdo se při produkci toho druhého rozesmál, musel dát fant. Dovoleno bylo všechno, kromě lechtání.
Na prázdniny jsem jezdil do rodiště své matky. Byla to malá vesnička, asi osm čísel, Rybníček se jmenovala. Tam mě nutili jezdit na koni. Strejda mě vyhodil do sedla a já přepadl druhou stranou dolů. Kůň začal jančit a já zažil okamžiky hrůzy, když jsem nad sebou viděl koňské břicho a vedle sebe tančící kopyta. Od té doby – až dodneška – se koní bojím.
Chodívali jsme také na houby. Babička nás učila, že když se vchází do lesa, musí se říct: „Pozdrav pánbu, lese, pánbu budiž našim spomocníčkem.“ A když jsme zaslechli v lese straku, muselo se třikrát plivnout přes pravé rameno a bez zabreptání říct: „Strako, pfúj, pfúj, pfúj; na naše štěstí, na tvoje neštěstí, na naše štěstí, na tvoje neštěstí, na naše štěstí, na tvoje neštěstí.“ Kdo se zabreptal, tomu se něco nedobrého mělo přihodit.
MÁTE RÁDI KAKAO?
„Jdu na kakao,“ řekl nedávno při jednom natáčení v TV NOVA Miroslav Horníček a odešel. Po návratu mi tento slogan vysvětlil. „To máte jednoduchý. Přijdu do baru a zeptám se: máte kakao? Obvykle dostanu zápornou odpověď. Na to pravím: co se tedy dá dělat. V tom případě mi dejte jednu vodku. – Jednou se mi ale stalo, že v jednom baru skutečně začali shánět kakao. Těžko jsem to pak vysvětloval.“ Když šel Horníček na kakao za chvíli znovu, vrátil se a řekl: „To jsem blázen. Jdu na kakao, před chvíli tam ještě byl bar a teď je na stejném místě optika!“ Během chvilky jsme si vysvětlili, že Horníček poprvé vyšel z Novy do Vladislavovy ulice, kde nalevo od vchodu je bar s kakaem, podruhé ovšem do ulice Jungmannovy, kde je optik, který nejenže kakao neměl, ale protože byla neděle, měl dokonce zavřeno.
Miroslava Horníčka mám rád pro jeho vypravěčský dar. A pro jeho schopnost dotáhnout do až bezmála anekdotické pointy jakoukoliv historku. Horníček má rád provokativní otázky a dovede na smeč odpovědět smečí. Pamatuji se na jeden večer v Semaforu (byly to Hovory přes rampu), kdy zazněla velice vtipná otázka: Pane Horníčku, před vámi na stole stojí lahev, na které je napsáno VAT 69, mohl byste nám ji přepočítat na volty? – Jsou otázky, jejichž vtipnost postačí k tomu, aby zazněly zcela solitérně a odpovědí na ně netřeba. Ne však v případě Miroslava Horníčka, který bez zaváhání odpověděl:
„Nikdy jsem z fyziky neuměl. Vždycky když jsem byl naším profesorem z fyziky vyvolán, pak jen proto, aby byla obveselena třída. Chtěl jste snad i vy obveselit toto publikum? (a teď to přijde) Anebo jste to vy, pane profesore?“ Konstrukce odpovědi mi připomíná jiné vystoupení a sice Jana Wericha (tuším to bylo v Lucerně), kde jedna z otázek na Jana Wericha zněla: „Opadává vám na domě také omítka?“ Pamětníci vědí, že tehdy v Praze padala omítka snad i z Pražského hradu. Jan Werich tehdy bez váhání odpověděl: „Nikoliv.“ „Jak to děláte?“ zněla další dotěrná otázka. „Lžu.“ odpověděl jednoslabičně Jan Werich a Lucerna se válela smíchy.
Miroslav Horníček má otázky rád, protože mu umožňují poskytovat vtipné odpovědi. Zkuste k němu přijít bez otázky a uvidíte. Stalo se mi to jednou, bylo to krátce poté, co se Horníček vrátil z dlouhého působení na EXPO v Montrealu. Přišel jsem dělat interview. „Kde máte otázky?“ zněla první a poslední otázka Miroslava Horníčka. „Nemám,“ odpověděl jsem po pravdě, neboť jsem se domníval, že si nejdřív jen tak popovídáme, já prozkoumám terén a pak si otázky zformuluji na místě. Někdy se skutečně z kavárenské rozpravy dalo přeskočit do seriózního novinářského rozhovoru. Nikoliv však s Miroslavem Horníčkem. Tlachání neměl rád a chtěl své otázky. „Nejsou otázky, nejsou odpovědi,“ řekl lakonicky Miroslav Horníček a donutil mne tak, abych mu otázky doručil v písemné podobě a pak na ně, rovněž písemně, brilantně odpověděl.
Ale vraťme se ještě krátce ke zmíněným Hovorům přes rampu (bylo to podobné jako Hovory H v televizi). Jak vůbec tato forma vznikla, jsem se dozvěděl v listopadu 1965, kdy jsem se na to Miroslava Horníčka – tehdy pro Večerní Prahu – zeptal:
„Hovory přes rampu jsem už dělal mnohokrát. Porůznu a asi stokrát. Na základě těchto přečetných improvizovaných rozhovorů s diváky vznikla již pevná forma povídání o herecké práci, o humoru a o všem, co jako otázky leží mezi hledištěm a jevištěm, mezi diváky a hercem. Ale i naopak. I herce na jevišti napadají otázky, které by v té chvíli položil jednomu z diváků či všem. Toto je tedy příležitost vyjasnit si některé sporné body mezi výrobcem tovaru a konzumenty. Ano – diváci se ptají, provokuji je k dotazům a záleží na nich, jaký charakter a jakou podobu večer Hovorů dostane. Vycházím z názoru, že hercova práce je vždycky dialogem s hledištěm a výsledný tvar je dílem obou těchto činitelů. Nemám rád divadlo režisérem uzavřené do pevného a již neměnného tvaru, který je určen k pasívnímu přihlížení. Rezonance je nutná a zpětný vliv divákův musí působit na herecké výkony i na rytmus celého představení.“
A Horníčkův názor na humor?
„Humor je jedním ze základních výkladů světa – jako epika, fyzika, nebo náboženství. Není tudíž volbou výrazových prostředků. Ty jsou dány. Pokud jde o humor skutečný, který není, opakuji, děláním legrace, ale úhlem pohledu, stanoviska a názorem.“
A ještě jednou věcí mne Horníček pobavil. A to když vyprávěl o tom, jak si všiml, že když chce od své ženy kávu, že sice řekne: Ano, hned to bude, ale pak jde a udělá pět jiných věcí, než postaví na onu slíbenou kávu. Na to jí prý Horníček řekl: „Poslyš, ty už mě asi po těch letech moc nemiluješ, viď?“ Žena na to údajně odpověděla: „To víš, po těch letech tě opravdu už asi nemiluju, ale mám tě velice ráda.“ Horníček nelenil a dodal: „Vidíš, u mne je to obráceně. Já tě velice miluji, ale nemám tě rád.“
ROZBITÝ URAN
Bylo to někdy na podzim roku 1968. Byl jsem pár měsíců na vojně, byli jsme čerstvě okupovaní a Československá lidová armáda byla taková příjemně lidově uvolněná, ale to trvalo jen chvíli. Jelikož jsem sloužil v Příbrami a protože to nebylo zas tak daleko od Prahy, hledal jsem jakoukoliv příležitost, abych na trase Příbram – Praha putoval co nejčastěji. Hodně mi pomáhali přátelé. Někde mám ještě dopis od Neprakty, který mi napsal, že bez mého příjezdu do Prahy nemůžeme pokračovat v nějaké důležité spolupráci (která ovšem neexistovala). Jedno pozvání přišlo z Československého rozhlasu z redakce Polní pošty, kde tehdy pracovali Miloň Čepelka a Zdeněk Svěrák. Povídal jsem tehdy do rádia cosi nezajímavého o vojně, v pořadu zaznělo i pár písniček s mými texty (měl jsem tehdy takové ambice) a málem to všechno zase skončilo. Jenže Zdeněk Svěrák dostal zajímavý nápad a sice, že bych mohl pro Polní poštu cosi natáčet přímo v terénu a zapůjčil mi rozhlasový reportážní magnetofon značky URAN, který vypadal jako normální Uran, ale ve skutečnosti byl poněkud vylepšený.
Nebudu popisovat, co všechno a jak jsem na vojně točil, ale podrobně popíši následující klíčovou situaci. Jdu s Uranem po schodech kasáren. Uran je upevněn v brašně, brašna přehozena elegantně přes mužné rameno vojína Rősslera a tento vojín odhodlaně kráčí cosi točit. Tu Uran se vysmekne z úhledné brašny a švihne sebou o schodiště. Švihnout sebou na schodišti já, mám odřené koleno. Uran měl jiné šrámy. Viditelně měl prasklé víko, neviditelně jistě i další neduhy. Odvezl jsem magnetofon do Prahy, odevzdal ho technikům a poctivě se přiznal a veřejně prohlásil, že škodu uhradím.
Po několika dnech mi přišel napůl zlostný a napůl vlastně laskavý dopis od Zdeňka Svěráka. Zlostná část mi spílala, že jsem rozbil magnetofon a ta laskavá mi oznamovala, že Zdeněk Svěrák opravu za mne zaplatil a já musím začít něco pro Polní poštu konečně dělat, protože honoráře, které vydělám budou určeny na splacení dluhu. A to se stalo, dluh byl zapraven.
Po mnoha letech jsme přijeli točit nějaký pořad se Svěrákem a Uhlířem (to už jsem byl dávno v rozhlase zaměstnán). Zazvonili jsme, dveře se otevřely a rozhlasový technik oněměl údivem, neboť Zdeněk Svěrák na mne ukázal prstem a řekl temným hlasem:
„To jste vy, co mi tenkrát rozbil magnetofon!“
Zkrátka jsou události, na které se nezapomíná. A proto hrdě hlásím: „Ano, jsem to já, kdo v roce 1969 rozbil Zdeňkovi Svěrákovi magnetofon.“
MAŠKARY
S Karlem Krylem nebylo jednoduché hovořit. Bylo lépe ho poslouchat. Pokud to bylo telefonicky na trase Praha – Mnichov, nebylo to nijak levné. Ale vesměs to stálo za to. Kryl byl moudrý, sarkastický a osobitý člověk. Několikrát jsem ho zval po roce 1989 na Portu. Na tu první nepřijel, údajně ztratil pas. Na tu druhou (1991) přijel jako čerstvý držitel Zlaté Porty. Cenu přijal a zazpíval na Dvoraně. V roce 1992 do Olomouce přijel už na celý recitál a měl velký úspěch. Několikrát jsem mu nabízel spolupráci s Českým rozhlasem, ale vždycky se to nějak zamluvilo, Krylovi nejspíš víc vyhovovalo stát stranou oficiálním médiím. Jednou mi žertem řekl, že když budu vysílat jeho program, nebudu dlouho šéfredaktorem (v té době jsem pracoval jako šéfredaktor stanice PRAHA).
Když v roce 1991 připravoval turné MAŠKARY, natočil jsem s ním krátký rozhovor. Zde je:
Vaše turné nese název Maškary a při této příležitosti je vydávána i stejnojmenná deska. Jak vznikla?
„Maškary jsou vlastně reedicí desky, kterou jsem vydal původně v Mnichově vlastním nákladem, tuším v roce 1970. To znamená, že je to čerstvě emigrační, zpožděně domácí deska s tituly, které odpovídají tehdejší náladě. Jsou tam i tři nebo čtyři, které patřily ještě na první desku a které se tam pochopitelně nevešly. Je tam i několik písní, které patří do historie, asi dvě nebo tři: Flaška vodky je tam, Pušky a děla, jinak nazvaná, a kromě toho Srdce a kříž, písnička, která vznikla ještě v Teplicích. A jsou tam nové písně, nové na tehdejší dobu, které se věnují problému emigrace, respektive opuštění dosavadních jistot plus první shledání s podmínkami, které jsou na Západě. Ta deska vyšla za tehdy velice dramatických podmínek, protože pochopitelně na počátku nebyly peníze. No a já jsem stejně jako u Rakoviny udělal tehdy asi 300 kusů pro Československo ve falešných obalech, který tam došly; prostě je to poslední deska, která se do značné míry vztahuje k Československu jaksi živě, nebylo to tehdy ještě zapomenuto.“
Když jste v roce 1968, po vstupu spojeneckých vojsk do Československa, emigroval, byla to vaše první cesta do zahraničí, do kapitalistické ciziny?
„Já jsem neemigroval v roce 1968, ale 1969 a byla to moje druhá cesta do zahraničí. První byla, tuším, v květnu nebo červnu 1969, kdy jsem byl na pozvání Norského studentského svazu v Norsku. To jsem se po dvaceti dnech vrátil. Podstatné pak je, že v dalším srpnu už šli Češi proti Čechům a nebyla potřeba sovětských vojsk nebo spojeneckých nebo vstupců. To znamená, že jsem se prostě rozhodl zůstat za hranicemi a věnovat se samozřejmě Československu.“
Zdá se tedy, že jste po vstupu vojsk, sovětských vojsk, do Československa doufal, že se ta situace změní? Sám jste teď použil ten termín, že když šli Češi proti Čechům, že jste považoval pobyt v Československu za neúnosný. Byly ještě další motivy, proč jste zůstal venku nebo to byl jenom tento motiv?
„Já jsem měl několik motivů. Další motiv byl například, že jsem byl venku a mezitím zavřeli hranice z druhé strany a pan tehdejší první tajemník soudruh Husák hovoril tehdy, že hranice nie korzo. A já jsem přemýšlel tři dny, samozřejmě bez jakýchkoliv znalostí němčiny, jet do tý uzavřený klícky anebo zůstat venku a pracovat za otevření té klícky. No, po třech dnech jsem se rozhodl pracovat odtud, to byl taky důvod. Já jsem původně neměl úmysl odcházet, protože jsem ani na to nebyl vybavený, abych odešel ven. Já jsem jel na takovej malej zájezd, na festival písní. Takže jsem tam odzpíval svoje, pobyl jsem chvilinku a mezitím prostě zavřeli hranice. To je takový podmíněněno.“
Už jste se na ty hranice, které podle pana Husáka nebyly korzem, jel podívat a zjistil jste, že teď to báječné korzo je, protože nám armáda na Šumavě, na té náhorní plošině, udělala báječné cyklistické stezky?
„Já se na to těším, protože tam pravděpodobně brzo budu jezdit na kole taky, protože se stěhuju směrem k československé hranici.“
Kde budete bydlet?
„To vám neřeknu!“
Řada českých zpěváků, kteří byli v období totality řekněme zpěváky protestsongů, po tzv. sametové revoluci, jsou téměř vládními zpěváky. Pak se objevily vaše písničky, které byly velice kritické i vůči soudobé vládě. Domníváte se tedy, že zpěvák protestsongů by se neměl stát vládním zpěvákem a měl by hledat za každou cenu témata, která jsou protestující?
„Já jsem nikdy témata nehledal, témata se naskytují. Toť první věc. Kritičnost člověka je podmíněna pochopitelně sympatiemi. Já jsem dal ale vale několika velice výhodným věcem právě protože si myslím, že když už to dělám pětadvacet let, tak si mám ukazovat na věci, který jsou pitomý a špatný, byť by je dělal sebelepší přítel. Nejlepší přítel je ten, kterej mi řekne, že dělám blbost, se domnívám. To neznamená, že bych byl protistátní, já jsem kritický. To je tak všechno. Ty písničky, který píšu, se zabývají prostě současnou situací. Já jsem koneckonců ne toliko zpěvák, ale věnuji se rozhlasové práci dvaadvacet let. To znamená, že mám trošičku jinej přístup i k publiku i k lidem než lidé, kteří jsou kolem mne. Dejme tomu zpěváci, kteří se věnují muzice. Já jsem se věnoval politice celý život a věnují se jí i nadále. Jestli vám to teda nevadí?“
Já si ale nicméně myslím, že máte v tomto ohledu výhodu, kterou vám samozřejmě poskytuje možnost uměleckými prostředky vyjadřovat i politický názor. A to je v podstatě i písnička, která má satirický charakter. Myslíte si, že humor, satira je dobrou zbraní, kterou se dá prosadit něco rychleji než politickými prostředky. Už jenom tím, že se to zesměšní?
„Ne, nemyslím. Já nic nezesměšňuju. Já ukazuju pouze na směšné věci, pochopte. Já nevím, že to lidé nechtějí vědět. Možná z respektu. Ale kdysi jsem dostal desku, na který zpívali tehdy zakázaní Plastic People Čemu se podobáš ve své velikosti. Znáte ji?“
Ne, neznám.
„Tak já vám ji doporučuju, abyste si ji koupil a možná, že byste to měli každý ráno hrát v rozhlase našim představitelům na všech úrovních a vysokých místech, na všech úřednických místech, na těch vyšších i nižších. Čemu se podobají, to tam zpívají velice jasně. Aby člověk sestoupil z toho svýho piedestalu, na kterej se svým mozkem, svojí pýchou dostal a podíval se, že jsou taky normální lidi, že jo.“
Na závěr mi Karel Kryl zarecitoval text své tehdy poslední písně. Snad se na mne nebude nikdo zlobit (zejména dědici autorských práv), když jej zde ocituji, ačkoliv by se snad hodil na začátek jako motto.
Když hrdost s prasaty se válí na kompostě,
v korytě perly jsou a nouze v podhradí,
jdu s tebou plešatý po Babylónském mostě,
pod bledou kulisou na tmavém pozadí,
Tvá ruka chvěje se,
snad strachem nebo touhou,
pod paží zvlhla si jen chvilku od klína,
na špatné adrese,
kde kdekdo chce být slouhou,
kde všichni souhlasí a každý proklíná.
Ach láska, co se s námi stalo?
Vždyť blbostí zívající
nám véčka prstů vzalo i světlá světla svící,
a správci staronoví dál v kalné vodě loví,
zvuk mincí mezi slovy.
Co říci?
Amora bez luku už překřičely žestě,
v hospůdce se sloupy si se mnou víno dej,
vedu tě za ruku po Babylónském mostě,
kde nejsi ke koupi,
já nejsem na prodej.
ZÁBAVA JE LÁZEŇ
Vítek Hrubín v roce svých padesátin umřel. Těsně před tím jsme se několikrát sešli, protože Vítek chtěl natočit televizní podobu folkové varianty ČESKÉ MŠE VÁNOČNÍ Jana Jakuba Ryby s Robertem Křesťanem, Jarkem Nohavicou, Pavlem Lohonkou, Wabi Daňkem a dalšími. Při našem posledním setkání si Vítek stěžoval, že je mu neustále špatně, ale přesto jiskřil nápady, jak a kde bude vánoční pořad točit.
Bydleli jsme s Vítkem nedaleko sebe a chodili jsme do stejné školy. Navíc jsme se oba narodili ve stejném roce. Ani jeden z nás si však nepamatoval, že bychom se kdy ve škole potkali. Dokonce jsem dost často chodíval do domu ve Farského ulici, kde Vítek se svým otcem básníkem Františkem Hrubínem bydlel, neboť tam bydlel i můj kamarád Tomáš Nechanický, se kterým jsme – naši rodiče nás odmítli dát do pionýrské organizace – na sklonku padesátých let zakládali tajného skauta (možná, že dodnes by se na dveřích našeho bývalého bytu našla nožem vyryta písmena TS).
Našel jsem ale v archívu článek z roku 1972, kdy Vítek Hrubín začínal. Jako sedmadvacetiletý režisér (byl dva roky po FAMU, ale studoval ještě dramaturgii) měl za sebou spolupráci s Divadlem hudby a čerstvou nabídku od Vladimíra Dvořáka, aby natočil půlhodinový pořad se skupinou Greenhorns. Pořad se povedl a Vítek se stal vyhledávaným režisérem hudebních pořadů.
V rozhovoru, který jsme spolu dělali, jsem se Vítka zeptal, proč si zvolil právě hudební filmy. Odpověděl:
„Už asi od osmé třídy sbírám desky a hodně se o populární hudbu zajímám, takže to, že teď dělám hudební filmy, je vlastně jen logickým splynutím dvou zájmů v jeden.“
Další moje otázka směřovala k Vítkovu otci: „Děti umělců mají vzácnou příležitost už od svého dětství žít – i když to možná zní trochu nadneseně – v tvůrčím prostředí. Jak takové prostředí ovlivnilo tebe?“
Vítek odpověděl: „Díky tomu, že jsem prostřednictvím svého otce měl možnost poznat charakter tvůrčí práce, velice brzy jsem si uvědomil, že nic nevzniká jen tak, aby přišla múza a políbila člověka na čelo. Skutečnost je mnohem prozaičtější, neboť chcete-li něco udělat, musíte na tom tvrdě zapracovat.“
A ještě jednu otázku a odpověď z více než dvacet let starého rozhovoru mi dovolte. Chtěl jsem, aby Vítek vyslovil nějaké krédo.
„Do poloviny třetího ročníku byl mým hlavním profesorem Václav Wasserman a ten se nás snažil získat pro to, abychom dělali zábavu. Zábava je totiž už svým charakterem očistná lázeň, jejíž pomocí člověk ze sebe smývá drobné starosti a potíže, které se mu pak stejně nakonec zdají podružné a malicherné. Toto krédo jsem vzal za své a snažím se jím řídit.“
HVĚZDA OPERETY
Když mi bylo devatenáct, poslali mne z Večerní Prahy, abych něco napsal k šedesátinám Járy Pospíšila. Věděl jsem o něm tehdy, že byl kdysi slavnou operetní hvězdou. Nic pro mne – zastánce moderní populární hudby a právě se prosazujících muzikálů na české scéně. Nicméně jsem se za operetní hvězdou vydal. Překvapilo mne jeho skromné chování a vlídnost, s jakou mne přijal. Chtěl jsem ho trochu popíchnout a tak jsem začal o muzikálech. Odpověď jsem zaznamenal, řekl mi doslova:
„Nemám nic proti muzikálům, i když si myslím, že nejsou stejně ničím jiným než moderně pojatou operetou. Mám však dojem, že slávu starých operet nezastíní.“ Později jsem Járovi Pospíšilovi dal poněkud za pravdu, neboť mi došlo, že například My Fair Lady je spíš operetou než muzikálem a že s přibývajícím věkem člověk nehledí v umění už tolik na to, zda je nové jako spíš na to, zda je dobré. A novinky se teprve probíjejí časem, zatímco díla prosetá historií si vesměs našla své pevné místo.
A ještě něco mne u někdejší star Velké operety zaujalo a sice pedanticky sledovaný průběh kariéry. Jára Pospíšil měl sbírku všeho, na čem bylo jeho jméno, včetně schovaných vstupenek a tak jsem mohl k jeho šedesátinám ve Večerní Praze 26. ledna 1965 uvést, že k tomuto dni Jára Pospíšil nastudoval 110 rolí ve 4099 představeních, měl 3251 estrádních a jiných vystoupení, nahrál 533 gramofonových desek, šestkrát natáčel v televizi. 478 krát v rozhlase a hrál v sedmnácti filmech. Dodnes nevím, co si o tak úřednické pečlivosti mám myslet.
VÝSLECH JANA ZÁBRANY
V roce 1965 jsem krátce pracoval v Divadle Jiřího Wolkera v propagaci. Mým úkolem bylo například připravovat divadelní programy. Když režisér Václav Tomšovský připravoval premiéru detektivky Jacka Popplewella „Musím být zavražděn…?!“, seznámil jsem se s překladatelem této hry Janem Zábranou. Chtěl jsem, aby Jan Zábrana o detektivkách něco řekl do divadelního programu. Aby to bylo stylové, zvolili jsme formu výslechu, z něhož pocházel protokol, který byl pak v divadelním programu otištěn. Jan Zábrana tehdy vypovídal ochotně a dokonce protokol řádně podepsal.
Ačkoliv z hlediska literární historie nemá následující text žádný význam, přesto se mi zdá i po třiceti letech do jisté míry půvabný. Jen s odstupem času lituji, že těch setkání s Janem Zábranou nebylo víc a že jsem si s ním nepovídal i o poezii a vážnějších věcech. Ale tak už to v životě chodí. Když je vám dvacet….
Tak tedy:
PROTOKOL O VÝSLECHU SPISOVATELE JANA ZÁBRANY
Vyslýchaný Jan Zábrana byl zatčen 8. prosince 1965 ve 13:00 hodin v kavárně Tatran v souvislosti s případem Jacka Popplewella Musím být zavražděn….?! Vyslýchaný dříve spáchal několik románových vražd v knihách Vražda pro štěstí a Vražda se zárukou. Trestán literární kritikou.
Vyslýchaný Jan Zábrana přiznal, že detektivky nejen píše, ale také s oblibou čte. Přiznal rovněž, že se po nich pídí v kinech a divadlech. Na otázku zda-li se pokusil napsat nějakou divadelní detektivku, odpověděl: Nepokusil, ale rád bych to jednou zkusil. I když si myslím, že detektivka divadelní je mnohem těžší – je také ochuzena jak časově, tak i prostředím. Divadelní detektivky jsou většinou postaveny na tricích, které se opakují. Autoři divadelních detektivek obvykle svedou jednající postavy do jednoho prostředí. Jako corpus delicti uvádím hry Agathy Christie: Deset malých černoušků (osoby jsou izolovány v domě na opuštěném ostrově) a Past na myši (osoby jsou izolovány v penziónu, který je odříznut od světa nepohodou) a pod.
Na obhajobu detektivky jako žánru uvedl vyslýchaný Jan Zábrana toto: Dříve se u nás detektivky nevydávaly, dokonce byly zavrhovány. Důvody byly příliš jednostranné – u nás se dříve zavrhovalo všechno, co nemělo „dobrý a správný původ“. Detektivky, jejichž původ je „buržoazní“ tímto zjednodušováním trpěly. Klasická detektivka vznikla ve společnosti, která měla na jedné straně svou policii a na straně druhé i své soukromé detektivy. Autoři detektivek si k policii uchovali ironický postup – pro některé její stinné stránky – a proti ní vytyčovali postavy slavných soukromých detektivů jako individuálních osob. Někdy se za detektivky mylně považují nejrůznější špionážní nebo kriminalistické romány. V těch, na rozdíl od detektivek, pátrá celý aparát.
Aniž by byl na vyslýchaného činěn nátlak, prozradil, že hodlá v budoucnu napsat detektivku, která by byla k normálním detektivce v takovém poměru jako je don Quijote k rytířským románům, která by byla sumou a zároveň parodií žánru. Přestože detektivky vyslýchaného jsou často přirovnávány k dílům D. Sayersové, dává vyslýchaný přednost knihám a hrám A. Christie.
Vyslýchaný byl po dvouhodinovém výslechu propuštěn, neboť bylo prokázáno, že s vraždami svého kolegy Jacka Popplewella nemá nic společného. Vyšetřovací orgány se vyslýchanému omluvily a poděkovaly mu za pomoc, která do případu nazvaného Musím být zavražděn…?! přinesla alespoň trochu světla.
V Praze dne 8. prosince 1965
Vyšetřující: Vyslýchaný:
faksimile podpisu faksimile podpisu
Ačkoliv většinu divadelních programů, které jsem kdysi pilně schovával, rozmetal čas, tento divadelní program přežil v naší domácnosti třicet let (dalo by se říci nachlup třicet let).. Připomíná mi Jana Zábranu a uchovává mi jeho alespoň matný obraz.
PŘÍLIŠ NÁDHERNÉ ODPOLEDNE
Dramatika Vratislava Blažka jsem viděl jen jednou v životě. Strávili jsme u něho s kamarádem fotografem Sašou Janovským nádherné odpoledne. Tehdy osmatřicetiletý autor už měl za sebou řadu muzikálů a divadelních her: Třetí přání, Příliš štědrý večer, Starci na chmelu, Dáma na kolejích, Šeherezáda. S odstupem více než čtvrtstoletí se těžko – kromě nějakých obecných pocitů – hledá něco konkrétního. Ale zůstaly mi v archívu Blažkovy vzpomínky na dětství, jejichž půvab čas nijak nesetřel. Nebudu vstupovat do řeči a stanu se pouhým prostředníkem.
„Dědeček měl v Náchodě hospodu, které se honosně říkalo hotel U Karla IV., neboť měla pět pokojů. Ale byla to normální hospoda, kde se dělaly třeba čaje o páté a kde byl i sál, kde hráli ochotníci divadlo. Dá se tedy říct, že jsem do divadla chodil už od svých čtyř let. Také čas od času přijela kočovná společnost; obvykle mívala dvě dekorace (třeba les a pokoj), se kterými vystačila. Děda byl původně řezník. O velikonocích jsem s ním jezdil do Bohuslavic. Chodil po rolnících a odborně a zadarmo jim stahoval kožky z kůzlat. No, úplně zadarmo to nebylo, protože on si ty kožky nechával. Jezdil jsem tehdy na tříkolce, na níž jsem měl vzadu jakýsi tandem, na kterém jsem stažené kožky vozil. Za to jsem dostával od dědečka výdělek – 10%.
Abych se vrátil k našemu hospodskému sálu, kde se hrálo divadlo. Ten se přes léto měnil v noclehárnu, kde byly slamníky. Přespávaly na nich školní výlety, které měly namířeno do Hronova za Jiráskem nebo do Babiččina údolí za Němcovou. Mimo sezónu byly slamníky v tzv. zadním lokále. Tam jsme také řádili. Slamníky bylo možné prolézat, skrývat se mezi nimi anebo na ně odněkud od stropu skákat. Můj táta byl rozumný; pouštěl mě na ulici a nikdy se mi nepletl do klukovských snů a nápadů. V devíti letech jsem si v jednom čísle ROBINSONA (to byl časopis) přečetl o jedné námořnické škole ve Splitu. Přijímali do ní čtrnáctileté chlapce, aby se z nich stali mořští vlci. To už jsem věděl, až mi bude čtrnáct, stanu se kapitánem na zaoceánském parníku.
Pak přišla střední škola, kde nastaly první konfliktní situace. Ve škole nám začali vykat a tak jsem příliš brzy získal pocit, jaký to nejsem dospělý člověk. Podle toho jsem se přirozeně choval k profesorům. Čímž došlo k tomu, že oni opláceli stejným, a já nevyšel z trestů. Posléze mi otec sdělil, že s trojkou z mravů mě na námořnickou školu ve Splitu nevezmou. Ale v té době mě to už nevadilo, neboť jsem zcela bezpečně věděl, že budu fořtem jako nadlesní pan Vondráček a budu chránit přírodu před měšťáckými vandaly. V tercii (třetí třída) jsem propadl z matematiky (kromě latiny a němčiny ovšem). Otec mě dal z trestu ostříhat dohola (byl jsem už dost ješitný a chodil za holkama) a kromě toho mi vysvětlil, že bez matematiky se na lesnickou školu sotva dostanu. Ale ani to mi už nevadilo, neboť jsem zcela přesně věděl, že budu akademickým malířem jako Antonín Hudeček. Dokonce jsem se chystal o prázdninách na cestu do Prahy, kterou jsem chtěl absolvovat na kole, abych shlédl soubornou výstavu Hudečkova díla. Otec prohlásil, že za propadlého studenta nebude posílat za své peníze na kole do Prahy, a tak jsem se přihlásil ke stavební firmě Weisser & Němeček jako přidavač k zedníkům. Za čtrnáct dní jsem si vydělal 300 Kč. Přišel jsem a položil jsem je před tátu, který se mnou do té doby nemluvil, a zeptal se ho, jestli za své dobré peníze do té Prahy mohu. On řekl, že to je něco jiného. Nakonec jsem našel v ruksaku dalších 200 Kč. Mohl jsem si tedy v Praze nakoupit spousty Pramenů, což jsou monografie významných světových malířů. Když jsem po prázdninách opakoval tercii a pak začal chodil do kvarty (čtvrté), vyráběl jsem dva měsíce obrazy jako Filla, měsíc jako Slavíček, půl roku jako Munch; prostě podle toho, který mě zrovna nejvíc ovlivnil. Malířem jsem se ale nestal, protože v kvartě mě ze střední školy vyhodili nadobro a přišel můj první skutečně krušný rok, protože doma ztratili trpělivost a dali mě do učení, do drogerie.
Z toho vyplývá jediný logický závěr: když se někdo chce stát kapitánem na zaoceánském parníku, potom fořtem, potom Antonínem Hudečkem, tak nemůže skončit jinak, než že nakonec píše divadelní hry a filmové scénáře.
JAK JSME HO OHOLILI (DUDKA!)
Oldřicha Dudka znám dlouho a dobře a proto mám veškeré předpoklady k tomu, abych o něm napsal krátce a špatně. Oldřichu, slibuji, že tak neučiním. Oldřich Dudek je především humorista a tak humor prostupuje vše, co dělá: povídky, kreslené vtipy, televizní i rozhlasové scénáře. Ba co víc, humor prostupuje celým Dudkovým životem. A propos: Dudek je vtipný a nenechá se vyvést z míry! Posuďte sami a sledujte, jak Dudek odpovídá na všetečné otázky:
Co tě k tomu vedlo, člověče nešťastná, že sis nechal narůst vousy?
„Radost z jiné tváře.“
Proč jsi vlasy a vousy vsadil?
„Z vychytralosti. Vlasy a vousy jsou ještě jedna z mála věcí, které se mi na těle obnovují.“
Vsadil ses, že nakreslíš za 365 vtipů, chápu, je to nesnadné, ale proč jsi proboha v závěru roku vykradl sám sebe a díky tomu sázku prohrál?
„Věděl jsem, že se moc nehlídám a tak jsem využil příhodný okamžik.“
Tady rozhovor přeruším a dovolím si jednu vsuvku a sice připomenu onu slavnou sázku O KNÍREK JANA ROSÁKA.
Stručně zopakuji: Oldřich Dudek a Jan Rosák uzavřeli na sklonku roku 1993 sázku. Předmětem sázky byl spor zda Oldřich Dudek nakreslí (nenakreslí) 365 vtipů s manželskou, mileneckou atd. tematikou a to ze současnosti a navíc pouze v prostředí ložnice. Nešlo o peníze, šlo o mnohem víc – v sázce byl knír na straně Jana Rosáka a vousy a vlasy na straně Oldřicha Dudka.
Je to druhá největší sázka, která stojí za zaznamenání. Tu první jsem prožíval jako dítě a vydala na román, který všichni znáte. V něm se vsadil jistý Philleas Fogg, že je schopen objet svět za pouhých osmdesát dní, což v době Julesa Vernea nebyla zdaleka taková hračka jako dnes. Fogg se domníval, že prohrál, ale ve skutečnosti vyhrál, neboť putoval proti času a vlastně jeden den vydělal. Tedy ten, který mu zdánlivě chyběl.
Dudkova a Rosákova sázka trvala déle než osmdesát dní a tady se Oldřich Dudek naopak domníval, že vyhrál, neboť 365 vtipů skutečně za rok nakreslil a v deníku Expres i publikoval. Ve skutečnosti jemu jeden den chyběl. Šlo o vtip číslo 348, který si Oldřich vypůjčil sám od sebe, což prásknul pan Rosecký z Chropyně, který si před deseti lety stejný Dudkův vtip vystřihl z jedněch novin.
Oldřich Dudek podstoupil veřejné stříhání a holení, což vidělo téměř pět miliónů televizních diváků Novy.
Nejsem zběhlý v církevních otázkách, ale pokud manželé nemají (kromě svatého Huberta* ) jiného patrona, navrhl bych za něho prohlásit právě Oldřicha, pokud církev bude s jeho svatořečením souhlasit. Určitě by si to zasloužil, neboť jeho humor manželství spíše upevňuje a o to, myslím, jde především. Aby se Oldřich mohl stát svatým, měl by si ale vousy zase nechat narůst, protože svatý jako holobrádek nepřichází v úvahu. Pokud by k svatořečení z nějakého důvodu nemohlo dojít (pár důvodů bych ostatně mohl nabídnout sám), pak prohlasme Oldřicha alespoň za svatouška. Ono je to stejně hezčí se jako svatý jen tvářit – člověk alespoň neztrácí svůj lidský rozměr a jistý nimbus tajemství, který je pikantnější a přitažlivější než svatozář.
A teď pokračujme v načatém vtipném dialogu s panem humoristou!
Líbí se ti knírek Jana Rosáka? Co na něm obdivuješ nejvíc?
„Hustotu a to na čem vyrostl.“
Líbí se ti mírně pikantní ochlupení pod nosem i u žen?
„Než jsem poznal tebe tak ano.“
Pomohla ti sázka o knírek k větší popularitě?
„Ano.“
Dělal jsi to kvůli tomu?
„Trošku.“
Těmi 365 vtipy jsi už vyčerpal téma žena, postel a muž anebo tě napadají vtipy tohoto druhu dál? Kolik vtipů na toto téma bys dokázal znovu udělat?
„Tisíc a jeden.“
O co se vsadíme, že je nenakreslíš?
„O to, co nám je oběma nejdražší… teď si ale nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje“
. Máš sportovního ducha? Které sporty provozuješ a jak se projevuje, když v nich vyhráváš?
„Rád hraji tenis a když někdy vyhraju, v duchu tančím a říkám si, že život je krásný a nic není ztracené. Když prohraji, v duchu jdu podzimní krajinou plnou černých havranů, říkám si, že život končí a všechno je ztracené.“
Jsi mstivý? Jak vypadá tvoje pomsta?
„Strašně. Obvykle se zlostí přežeru.“
Pamatuješ, kdy jsme se setkali poprvé?
„V roce 1953 na májové manifestaci. Tenkrát jsem tě vzal na ramena, abys mohl zamávat soudruhu Gottwaldovi“ (pro mladší generaci: neměl nic společného se zpěvákem Hložkem).
Dělali jsme spolu pořady v rozhlase: S úsměvem jde všechno líp, Smějeme se s Barborou atd. Všechny tyto pořady byly postaveny na vyprávění veselých historek. Umíš nějakou smutnou?
„V Hulíně žil jeden truhlář. Oženil se a pak umřel.“
Veselé historky se objevují i v tvém erotickém kresleném světě, v němž jsou muži vesměs směšní. Jaký jsi v erotickém životě ty?
„Vesměs jako oni.“
Mohu tě požádat, abys stejnou otázku položil za mě i tvé ženě a abys mi tlumočil její odpověď?
„Položil jsem své ženě tuto otázku: Jaký je v erotickém životě Ivan Rőssler? Padla přede mnou na kolena a přísahala, že už to nikdy neudělá.“
Děkuji. A mohla by tvoje žena vlastnoručně připsat, že to, cos právě napsal, je pravda a podepsat se?
„Nemohla. Má otřes mozku a kožich z norků, aby mi odpustila.“
Kterou nejstupidnější otázku jsi v životě dostal a cos na ni odpověděl?
„Stupidní otázky a stupidní odpovědi jsou jednou ze součástí lidské komunikace. Naštěstí tyto mluvnické útvary byly v mém životě zatím natolik bezvýznamné, že si na ně nijak zvlášť nepamatuji.“
Stalo se ti někdy, že jsi měl pocit, že působíš směšně? A co jsi dělal?
„Všichni lidé jsou něčím směšní. Směšnost, která vychází z lidského snažení, je většinou milá. Směšnost, která vychází z lidské nadutosti, je protivná. Proti pocitu, že působím směšně nedělám nic. Hlavně nebýt nadutý blb.“
Nejkratší humoristický útvar je anekdota. Kterou považuješ za anekdotu století?
„Nejkratší humoristický útvar není anekdota, ale sex po padesátce. Nicméně nebudu ti odporovat a řeknu anekdotu, která se mi zatím v tomto století líbila nejvíc:
Pařížská Olympie, vyprodáno. Na scéně je nahý černoch s obrovským, dlouhým krokodýlem. Černoch praští mohutné zvíře do lebky, krokodýl otevře tlamu plnou strašlivých zubů a černoch mu vloží do tlamy své mužství. Pak krokodýla znovu silně praští do lebky, krokodýl tlamu opatrně zavře. Černoch chvíli počká a znovu praští krokodýla do lebky. Zvíře tlamu otevře a černoch vytáhne své mužství neporušené ven. Obrovský potlesk diváků a pak černoch řekne: „Ředitelství našeho varieté nabízí 1 000 franků odměny tomu, kdo by to zkusil také!“ V sále se rozhostí ticho. Pak se vzadu zdvihne ruka. Ta ruka patří ženě, která řekne: „Tak já bych to teda zkusila, ale nesměl byste mě tak moc tou pěstí mlátit do hlavy…““
Tolik pan Dudek.
NA STŘEŠE NÁRODNÍHO DIVADLA S JAROSLAVEM VOJTOU
Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko. Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí? Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na třetí, a dodal: víte, já tady rád sedím a tak jsem přišel už ve dvě.
O Jaroslavu Vojtovi se vypráví, že „zvrzal“ každou anekdotu. Ptal jsem se ho, jak to vzniklo a dozvěděl jsem se, že si to na něho vymyslel Hugo Haas. O tom, že to není pravda, mne pak na závěr schůzky přesvědčil mnoha anekdotami a ani jedna „zvrzaná“ nebyla. Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství a to vyprávění jsem zaznamenal takto:
V Králově poli jsme bydleli v domě Na Peřáku, kde také bydlela maminka Karla Högera. Chodil jsem k ní nakupovat. Před krámem stávala bečka s povidly. Když se paní Högerová nedívala, hrábl jsem si do bečky a nacpal trochu povidel do pusy. Paní Högerová brzy poznala, že jí někdo na povidla chodí, a jednou, když jsem přišel nakupovat, dělala, že odchází. Já jsem samozřejmě hrábl do povidel a paní Högerová byla v tu ránu zpátky. Já jsem pochopitelně nemohl mluvit, protože jsem měl plnou pusu povidel. A ona řekla: „Jardo, až si podruhý budeš chtít vzít povidla, pučím ti žicu, ale nehrab mě tam rukó.“ Byl jsem ve tváři červenej jako rak a nikdy jsem už na povidla nesáhl.
Jednou do roka jsme chodili s babičkou na Vranov, dvě hodiny cesty, na poutě. Na ty jsem se vždycky těšil, protože tam bylo bleší divadlo, živá mořská panna… to byla ženská oblečená do orientálního kostýmu a seděla v sudě. Do půl těla. Motal jsem se kolem a hledal ten rybí ocas. Půl ryby tam samozřejmě nebylo, ale klukům jsem vždycky vyprávěl, že jsem ten ocas viděl. Také tam stával takový velký stůl, na kterém se podávala polévka z kostí a se šafránem – dobrá nudlová polévka to byla.
Tehdá se prodávaly také voskové oběti, které se dávaly na oltář. Byly to malé ruce, nohy nebo hlavy z vosku. Když někomu onemocněla noha nebo měl bolesti v ruce nebo v hlavě, tak si koupil tuhle voskovou oběť a věřil, že dojde uzdravení. Babička voskové oběti taky jednou nakoupila a protože k tomu oltáři šlo hodně lidí a kostelem se postupovalo pomalu, dala mi je podržet. Já byl kluk věčně hladovej a nevěděl jsem, na co to je. Myslel jsem, že je to k jídlu. Tak jsem si to dal do pusy a začal to žvýkat. Vosk se mi lepil na zuby, moc mě to nechutnalo, ale statečně jsem to snědl. Když jsme došli k tomu oltáři, povídá babička: „Tož, Jarolo, dé sem tu škarnótku (kornout).“
„Tož, babičko, jakó?““Tu, co jsem ti dala podržet.““Tož to jsem já snědl.“
„Ty seš ale tróba! Pak mám bét zdravá.“ A už jsem dostal lískanec.
Babička taky krmila husy, které jsem prodávali Židům. Musely být správně zaříznuté. Na hlavu košerák nakapal pečetní vosk a otiskl do něho sígl s hebrejskými znaky, jako že je ta husa košer. Maso, které nebylo košer, Židé nejedli. Já jsem se strašně bál, chodily k nám totiž báby drát peří, a ty o Židech vyprávěly hrůzostrašné historky. Vyprávěly také o oběšencích… no, vlasy se mi ježily hrůzou a za živého boha bych byl nešel na půdu ani ve dne.
Strašně rád jsem chodil za tři krále, já chodil vždycky za toho černého vzadu. Bral jsem si strýcovu košili a jednou jsem v tom přestrojení lezl přes plot, když nás honil. Zůstal jsem viset na plotě a košili jsem roztrhl od zad až ke krku. Končilo to zase lískancem.
Pak přišla škola a tam… no, byl jsem taky pěkný čertovo kvítko.
Jaroslav Vojta dovyprávěl a my jsme se Sašou Janovským domlouvali na fotografii. Bylo by krásné vás vyfotit na střeše Národního divadla, ale přece jenom, je zima a je to vysoko… , dumali jsme nahlas. Jaroslav Vojta se však okamžitě nadchl, vyžádal si ve vrátnici divadla klíč a vystoupal s námi tu výšku, až jsme na té střeše stanuli. Nad námi se v těsné blízkosti tyčily trigy… jen vyrazit do nádherného mrazivého odpoledne. Jaroslav Vojta nám na střeše ještě chvíli vyprávěl o Národním divadle a Saša do toho cvakal jednu fotku za druhou. Kdepak asi ty fotografie jsou?
JAK JSEM HRÁL S MISTREM SVĚTA
Dvacet šachovnic na stolech sestavených do podkovy stálo bílými figurkami dovnitř. Bylo 20:00 hodin 20. července 1980. Místo děje: taneční sál mezinárodního tábora mládeže na Olympijských hrách poblíž letiště Šeremetěvo v Moskvě. 320 bílých figurek měl k dispozici mistr světa Anatolij Karpov, po šestnácti černých figurkách měli účastníci tábora, kteří se na moskevskou olympiádu sjeli z celého světa. Po mé levici seděli Maďaři, po mé pravici Češi (například Ondřej Neff). A už pochoduje Anatolij Karpov. První tah – dvacet kroků, druhý tah – dalších dvacet (a pochopitelně cesta zpět k první šachovnici). Na mé šachovnici zahajuje na sloupci dámy – d 4. Od prvního tahu úporně přemýšlím, jak na mistra vyzrát. A přitom si vybavuji slova z besedy, která simultánní partii předcházela.
„Než jsem se stal mistrem světa, zúčastnil jsem se mnohých důležitých mistrovských zápasů a většinou jsem zvítězil. Jenže bez porážky se nelze učit, není bez ní pokrok. Jakmile sportovec má pocit, že je silnější než ostatní a že určitě vyhraje, i kdyby nehrál, je v nebezpečí. Mně se zdá, že dobrý sportovec, a tím více mistr světa, nutně musí umět prohrát a vyvodit z prohry výsledky. Když však prohraji, tak se na sebe moc rozzlobím, ani si neodpočinu – a už bych hrál následující hru. S tím se nedá nic dělat.“
Vida, i mistr světa je porazitelný, ačkoliv se potom zlobí. S chutí tedy do toho. A odpovídám na 1. d 4 d 5. Mistr světa ani nemrkl a zahrál 2. c 4 – hlavou mi prolétlo pár tahů šachové teorie, a když mistr světa udělal svých čtyřicet kroků, zahrál jsem e 6. 3. J c 3 rázně táhl Karpov. S b 4 vybafl jsem na Karpovova jezdce. 4. D a 4 šach, táhl jaksi mimochodem Karpov a já se lekl. Přijdu o střelce? J c 6, hraji a už se na mne řítí Karpovův útok, šach. Nedám se. Hra má spád. Moje postavení začíná mít trhliny. Tak vida, v devátém tahu jsem už téměř v tahu, vtipkuji si v duchu a honem dělám rošádu. „Rošádu, šoupni mu tam rošádu,“ neodbytně se v duchu vnucuje Mládek a já bych ho chtěl vidět, jak by si poradil s mistrem světa.
Hraje vaše žena šachy a chtěl byste, aby se vaše dítě také někdy stalo mistrem světa? vyzvídal jsem na besedě.
„Moje žena šachy nehraje,“ odpověděl mi Karpov, „ví, jak se hrají, pozná figury, ale to ví i moje dvouletá příbuzná. Být mistrem světa je opravdu těžké. Násilím bych nikoho do šachu nenutil. Bude-li chtít hrát, ať hraje, nechce-li, nebude. Myslím si, že pro současného člověka je nezbytné, aby věděl, co jsou to šachy, co je to hra, trošku by měl znát pravidla, trochu umět hrát. Co se týče vysokého šachu, na mistrovské úrovni, to je otázka zájmu Bez zájmu se nedosáhne úspěchu. Nesmí chybět učenlivost, schopnosti, a někdy ani to nestačí, musí k tomu být ještě šachový cit, to je vlastně to nejzákladnější, bez něho nedosáhnete šachového mistrovství.“
No, dobrá, prohraji, ale ještě bych se mohl chvíli držet. Mistr světa soustřeďuje síly a já v duchu opět slyším jeho hlas:
„Šachy jsem se naučil hrát brzy. Nebylo mi ještě ani pět let a už mne otec šachy naučil. V sedmi letech jsem hrál turnaje a získal třetí třídu. V osmi jsem už měl druhou, v devíti první a v jedenácti jsem se stal kandidátem mistra. V patnácti mistrem, v osmnácti mistrem světa mládeže a o rok později mezinárodním mistrem.“
Jak šachisté trénují?
„To je těžké, šachisté se v tomto ohledu odlišují od ostatních sportovců.,“ odpověděl Karpov, „i v šachu však jsou tréninky. Jako například při lyžování je třeba naběhat kilometry, v šachu je třeba si přehrávat partie. Proběhne třeba mezinárodní turnaj a vy si musíte ty partie přehrát. To je ta kilometráž, kterou musíte splnit. A pak začne tvůrčí část tréninku: musíte tvůrčím způsobem rozebrat jednotlivé partie. Jestliže máte náladu, můžete pracovat až do rána, nemáte-li – nemá cenu pracovat.“
Karpov hraje na e 4. Jak to, že jsem to neviděl. Kůň v tahu. A to už prohrávám pěšce. Mizí můj kůň ze šachovnice (aspoň beru pěšce). Bílý vyčkává, protože já musím udělat chybu, on má čas. Bezradně se pokouším vyměnit střelce V c 7 (je to už opravdu obrana zoufalcova).
Co budete dělat, až ztratíte titul světa? přehrávám si poťouchle v duchu záznam besedy.
„O tom nepřemýšlím. Až se to stane, bude směšné o tom přemýšlet. Já přemýšlím, jak bych si udržel svou nejlepší formu. Až přijde chvíle, kdy nebudu nejlepší, bude mi jedno, s kým prohraji.“
Dál moje partie s Karpovem šla jako na drátku. Tempo hry se už zrychlovalo, bylo méně šachovnic. Mám to vzdát? Zkusím ještě pár tahů, ale už je to zbytečné. Šach… chvíli jsem se na šachovnici díval, potřásl jsem hlavou a řekl si: „Mistr světa je mistr světa.“ Při další zastávce jsem mlčky podal mistru světa notýsek se zapsanou partií. Usmál se, podepsal a kvačil dál. Čekalo ho ještě pár vítězství. V simultánce vyhrál osmnáctkrát, jednou remizoval a jen jednou prohrál.
S Anatolijem Karpovem jsem se potkal ještě jednou a sice 22. června 1983 v Praze na Světovém shromáždění za mír a život proti jaderné válce, kde jsme s Mikrofórem natáčeli reportáže. Hrál jsem opět v simultánce a opět jsem prohrál. Hrálo nás tentokrát pětadvacet. Karpov nám tehdy v duchu fóra, na kterém jsme se sešli řekl, že sport je jednou z forem, jak se vzájemně poznávat a sbližovat. Je to nejčestnější způsob boje a vlastně jediný, který bychom měli připustit.
OSKAR NA KORZE
Elmara Klose jsem zpovídal jako hosta v Mikrofóru. Dělal jsem tehdy cyklus pořadů nazvaných Interview aneb 5 minut po konkursu a princip pořadu spočíval v tom, že jsme odpoledne dělali konkurs a de facto téměř pět minut po jeho skončení začínala nahrávka za účasti publika, ve které jsme nejzajímavější talenty představili. Hlavní osobností večera však byl někdo slavný, s kým jsem si povídal. Dneska bychom řekli, že to byla taková talk show. Když jsme pořad s Elmarem Klosem připravovali, navštívili jsme ho s Pavlem Primusem (dnes proslulým vydavatelem, tehdy šikovným organizátorem) na Petříně. Seděli jsme ve stínu Petřínské zdi a obdivovali malou, ale udržovanou zahrádku. Elmar Klos nám ukazoval, jak štípe dřevo a ještě si vybavuji vzrostlé reveně roztroušené mezi stromy.
Elmar Klos společně s Janem Kadárem se stali prvními držiteli Oskara v naší zemi, který jim byl udělen v roce 1965 za film Obchod na korze. Slavnostní atmosféra na mne dýchla ze zvukové nahrávky, která se dochovala ve zvukovém archívu Československého rozhlasu. Tu jsem na úvod našeho rozhovoru pustil a doplnil otázkou: Představte si, že jste v Americe, kam jste si doletěl pro Oskara, co vás napadalo cestou z letiště?
„To si pamatuji docela přesně, protože hned na letišti jsem zjistil, že moje zavazadlo putovalo do Tokia. Hned bylo o zábavu postaráno, protože u nás bylo patnáct pod nulou, zatímco v Americe třicet nad nulou. Byl jsem v zimníku a teplých šatech, takže potíže. Z těch mne naštěstí vytrhl Francis Lederer, který mi půjčil svou košili a lehký plátěný kabátek.“
Dobrá, jste oblečen do vypůjčeného oděvu a jdete si pro Oskara…
„Ne, nespěchejte tolik. Oskar se předával až za čtyři dny. To se musí všechno vychutnat. Tedy my ne, ale to obecenstvo, financiéři a distributoři.“
Fotografovali vás?
„Ano. A mluvili se mnou asi tak jako vy teď se mnou mluvíte. Vždycky s tím byly takovéhle potíže. Kromě toho jsem sháněl svá zavazadla, neboť jsem měl v kufru smoking. Ten smoking naštěstí přišel to odpoledne, kdy mělo být předávání Oskara. Můj exteriér byl tedy v pořádku a reprezentoval jsem důstojně.“
Jak jste se potkal s paní Kaminskou?
„Prvně jsem ji viděl na scéně Židovského divadla ve Varšavě. Těch židovských divadel jsme objeli víc a to varšavské bylo poslední. Hledali jsme představitelku pro hlavní roli paní Lautmanky do Obchodu na korze. Když jsme přišli k budově, byly tam vyvěšeny její fotografie z představení Stromy umírají vstoje. Už při pohledu na ty fotografie nám bylo jasné, že nemusíme dál hledat.“
Jaké je vidět svůj nejslavnější film s větším časovým odstupem?
„Viděl jsem Obchod na korze asi po dvaceti letech a měl jsem z toho nostalgický pocit. Ne z toho důvodu, že jsem ten film viděl, ale protože na něm bylo asi šest set lidí a ti po skončení asi čtvrt hodiny tleskali. Viděl jsem tedy, že film je ještě živý. Víte, to je jako když člověk zjistí, že sám je ještě živý. A to je dobrá věc.“
V rozhlasovém pořadu jsme používali i tzv. hlasitý telefon. Zavolali jsme společně s Elmarem Klosem dalšího držitele Oskara a Jiřího Menzela, abychom se ho zeptali na to, co cítil v okamžiku, kdy přebíral Oskara.
„Jde vám přímo o ten okamžik?“ ujišťoval se Jiří Menzel.
Ano.
„Byl jsem takovej vyděšenej. Navíc v tom okamžiku hráli naši hymnu a tak jsem si připadal jako olympionik, který vylézá na ten stupínek pro zlatou medaili. Je to hezký okamžik.“
Kde máte svého Oskara schovaného?
„Já nevím. Totiž v týhle rodině je taková tradice: maminka měla vždycky strach ze zlodějů a tak to pořád dávala někam mezi prádlo nebo mezi boty. A teď to tady převzala sestra a já nevím, kam to dala.“
Pokládáme telefon a máme další překvapení. Připravili jsme si hlasy všech československých presidentů a chceme po Elmaru Klosovi, aby ke každému z nich něco pověděl. Přiznal se nám totiž, že téměř všechny filmoval. Tak teď zní z magnetofonového pásku hlas presidenta T. G. Masaryka. Většina diváků tento hlas možná slyšela prvně v životě.
„Presidenta Masaryka jsem natáčel v roce 1936, těsně před jeho smrtí. Vlastně jsem film ani nedotočil a TGM zemřel. Poprvé jsem se s ním ale setkal, když mi bylo asi jedenáct let. To se vysílaly ze všech krajů delegace mládeže vždycky s panem učitelem v čele, aby jely tatíčka Masaryka pozdravit do Prahy. Tehdy jsme jeli z Moravského Slovácka, protože TGM byl jeden čas poslancem za zlínský okres. Jeli jsme celá skupina v krojích.“
Jak byl Baťa spokojen se svým poslancem?
„Tomáš Baťa si TGM velice vážil. To si pamatuji, protože jsem Masaryka točil, když byl ve Zlíně. Masaryk tehdy řekl: Člověk přijede třeba do Brna a vidí rekonstruovaného mamuta a zjistí, že to financoval Baťa. A to je dobře.“ Masaryk byl spokojen, když šly peníze na něco dobrého. – A ještě jednu vzpomínku mám na Masaryka. Byl jsem tenkrát ještě student. Bydlel jsem na Letné a chodil jsem do gymnázia v Truhlářské ulici. Tam chodil i František Hrubín, Vladimír Neff a další zajímaví lidé. Jednoho podzimního večera jsem běžel tehdejší Eliščinou (nyní Revoluční) třídou přes Štefánikův most. Ten byl kovový a byl zavěšený na několika sloupech. Ty sloupy se musely obcházet. Běžel jsem potmě, osvětlení bylo tehdy nevalné a tak se stalo, že jsem vrazil do vysokého pána. Přišla reakce: Mladý muži, mladý muži, pamatujte, že hmota je neprostupná. – byl to president Masaryk, který si takhle navečer vyšel na procházku.“
Pouštíme další hlas – zní přísaha presidenta Beneše.
„Presidenta Beneše jsem točil u úplně jiné příležitosti a sice když podepisovat nějaký státní akt. Historie však chtěla, že ve všech filmových dokumentech se tyto záběry staly záznamem jeho abdikace Kdykoliv vidíte ve všech střihových filmech Beneše něco podepisovat, tak je to abdikace.“
Kolikrát jste Edvarda Beneše točil?
„Dvakrát“
Tedy jednou, jak neabdikuje?
Smích a odpověď: „Ano. Bylo to také na Zlínsku. V té době jsem totiž pracoval ve zlínském ateliéru a tak bylo samozřejmé, že jsme presidenta Beneše doprovázeli na celé jeho objížďce po jižní Moravě. Jeli jsme tenkrát od Valašského Meziříčí až ke Znojmu.“
Jaký byl president Beneš v osobním styku třeba ve srovnání s Masarykem?
„Teď můžu mluvit jen jako filmař. Nemůžu si představit reprezentačnější osobnost pro postavu presidenta než TGM. Beneš nevypadal jako vůdce národa. Byl to výtečný diplomat, vynikající úředník a až v posledních letech, když mu zešedivěl vous dostal to, čemu říkám optický šmrnc.“
Z magnetofonového záznamu zní unavený hlas protektorátního presidenta Emila Háchy.
„To je president Hácha. Znal jsem ho osobně a taky jsem ho chtěl točit, ale musím říct, že Hácha to odmítl a řekl: ono by se to stejně moc nepromítalo.“
Další magnetofonový záznam připomíná slavnou balkónovou scénu. Nenapsal ji však William Shakespeare, ale ÚNOR ´48. Klement Gottwald drží v ruce dekrety. Dav na Václavském náměstí jásá.
„Já jsem tohleto velké shromáždění točil. Bylo tam asi pět nebo šest kamer. Šlo o to zachytit každou historickou chvíli. Ať je jakákoliv, poněvadž takový záznam bude víc vysvětlovat o době než cokoliv jiného. Točil jsem také například devátý sjezd strany, na kterém také mluvil Gottwald. Nebylo to snadné, o každé takové natáčení se vedly zápasy. Nechtěli mi například pustit kameramana na hlavní tribunu, protože tam měl sedět Malenkov a bezpečnostní opatření byla značná. Chtěli po nás, abychom se nepřibližovali na menší vzdálenost než na třicet metrů. Filmař má jedinou povinnost: poctivě natočit to, co vidí.“
Další hlas se poněkud zajíká. Slyšíme kritiku Seiferta, Hrubína a dalších na sjezdu spisovatelů. Autorem kritiky je president Antonín Zápotocký.
„Zápotockého jsem točil na jedné májové přehlídce na Letné. Zápotocký na ni přišel v uniformě vrchního velitele armády. Vystupoval po schodech na tribunu, které byly potaženy nesmyslně kobercem. Stalo se, že Zápotocký na těch schodech klopýtl a poněkud poskočil. Přitom mu přepadla čepice až na bradu. Zápotocký ji nadzvedl se slovy: Vidíte, jak člověk nemá mít větší čepici než má hlavu.“
Pouštíme další pásek: drmolivě se dozvídáme cosi o vědeckotechnické revoluci. Lakonický komentář:
„Presidenta Novotného jsem nikdy netočil.“
Chvíli jsme si ještě s Elmarem Klosem povídali o komunikaci mezi lidmi, což bylo téma, které ho vzrušovalo. Kladl nám otázku, jak mohou lidi mezi sebou komunikovat s walkmany na uších. Stěžoval si i na rychle ubíhající čas, který rovněž tuto komunikaci stěžuje.
„Jdete třeba po Václavském náměstí, potkáte přítele, rychle si řeknete, co děláte a ujistíte se, že se musíte brzy setkat a víte, že se nikdy nesetkáte. U nás na Moravkém Slovácku, když se lidé potkali, tak na sebe měli čas. A co tak ještě v minulém století, kdy si lidé psali dlouhé dopisy. Kolik života je například uloženo v korespondenci Boženy Němcové.“
Končím tímto povzdechem a uvědomuji si, jak málo skutečně komunikujeme a jaká je to škoda neumět si jeden na druhého udělat čas. Tak teď na chvíli tuto knížku zkuste zavřít a napište někomu blízkému krásný dlouhý dopis!
KDYŽ PIEROT, TAK NEJVĚTŠÍ – A NEJEN O NĚM
S Františkem Kožíkem jsem natáčel na jedné besedě, kterou jsem moderoval a protože zazněla řada zajímavých slov, magnetofonový pásek jsem uložil. Dnes – po letech (natáčelo se někdy na sklonku osmdesátých let před Havlem) si průběh celé besedy znovu připomínám. Chcete-li být při tom, máte teď možnost.
Má spisovatel psát jen to, co je pravda anebo si má spíš vymýšlet?
„Když jsem psal Debureaua – pierota, tak jsem spoléhal hodně na fabulaci – vymýšlel jsem si. Čím jsem byl ale starší a zkušenější, tím víc jsem se blížil tzv. literatuře faktu, to znamená, že jsem chtěl, aby všechno, co píšu, byla pravda. Když jsem pak psal Zdenku Braunerovou (ten dvoudílný román), bylo všechno, co tam je, už někde řečeno nebo napsáno.“
A co váš rodný kraj? Inspiroval vás někdy?
„To až na sklonku německé okupace jsem si uvědomil svůj rod, svou vlast. Já jsem z Moravského Slovácka jako můj otec, ale marně se tatínek snažil nějak mě přimět, abych to procítil. Teprve v době, kdy jsme se báli, že všechno bude ztraceno, jsem to procítil a chtěl jsem svému kraji vyznat lásku. Udělal jsem to v knížce Na dolinách svítá, později vyšla pod jménem Hejtman Šarovec. Ten hejtman Šarovec byl hrdinou knihy a já si ho opravdu zamiloval. Snad právě proto, že jsem ho kousek po kousku vymýšlel a když jsem se s ním musel rozloučit, když mě umíral pod řádky, tak se mi přihodilo to, co se vypravuje o Alexandru Dumasovi (ne že bych se s ním chtěl srovnávat). Jeho syn v předmluvě k Mušketýrům vypravuje, že jednou našel svého otce nad psacím stolem v pláči. Zeptal se ho: Proboha, co se ti stalo? A on v slzách odpověděl: Právě jsem zabil Porthose. Takže, když mi musel umřít ten můj hejtman Šarovec, tak jsem se na chvilku zamkl, abych se rozloučil. To není z nějaké ješitnosti, že bych byl na svou práci tak pyšný, ale když žijete rok, dva, tři s tím svým hrdinou, tak k němu přilnete jako kdyby byl živý, prožijete s ním všechno možné a taky, když se s ním musíte loučit, je to opravdu velice smutné.“
Máte mezi spisovateli dobré přátele?
„První spisovatel, s nímž jsem se seznámil, když jsem přišel do Prahy, byl Vladimír Neff. Byl jsem do Prahy zavolán, že Největší z pierotů dostane nějakou cenu a podepsal jsem nějakou smlouvu. Prostřednictvím herců – měl jsem příbuzné herce – jsem se dostal k Vladimíru Neffovi. Pochlubil jsem se mu smlouvou a jeho první slova byla: ty jsi ale vůl! V radosti jsou totiž smlouvu podepsal zcela bezhlavě a nakladatelé mne tak velmi dovedně ošidili. S Vladimírem jsme se stýkali i poté, když jsem se do Prahy přestěhoval. Druhým mým přítelem byl spisovatel Miloš Kratochvíl. S ním jsem také spolupracoval ve filmové dramaturgii – byl jsem členem jeho skupiny. A třetím – a ten naštěstí dosud ještě žije – je Adolf Branald. On byl vlastně jedním z prvních filmových herců. Jako malý chlapec hrál…, ale co kdybychom se ho na to zeptali přímo?“
Disponovali jsme na tomto večírku tzv. hlasitým telefonem, který umožňoval telefonický hovor, který všichni slyšeli a který se dal rovněž nahrávat pro rozhlas. Zde je téměř doslovný přepis telefonického rozhovoru Františka Kožíka s Adolfem Branaldem. Kuriozita, kterou naleznete pouze v mé sbírce. Zvukově je to mnohem zajímavější.
KOŽÍK: Ádo, tady je František….
BRANALD: Buď zdráv, Františku!
KOŽÍK: Jak se ti daří po té poslední operaci?
BRANALD: Děkuju za optání, daří se mi střídavě oblačno a jako vždy mě udržuje v kolenou tvůj zářný vzor. Já obdivuji, že jsi se v tomto sychravém podvečeru vydal na nehostinné pankrácké stráně. To asi musíš mít čtenáře moc rád. No a já ti závidím: musíš být v báječné kondici na prahu své osmdesátky.
KOŽÍK: No, já se do toho trochu nutím, považuju to trochu za svou povinnost. Ádo, já jsem tady zavzpomínal, že jsi byl jedním z prvních herců našeho němého filmu. Které to byly úlohy, které jsi hrál?
BRANALD: Já jsem hrál v roce 1918 v prvním československém filmu a jmenovalo se to příhodně k prvním vánocům v osvobozené vlasti ČESKOSLOVENSKÝ JEŽÍŠEK. V druhém filmu jsem hrál o čtyři roky později a ten se jmenoval VENOUŠEK DOLEJŠ anebo VENOUŠEK A STÁZIČKA. Bylo to podle jedné pražské postavičky Josefa Skružného. Režíroval to Svatopluk Innemann a měl jsem tu čest si zahrát s prvním filmovým hercem vůbec Švábem – Malostranským. Samozřejmě také s Ferencem, Emanem Fialou a dalšími. A to je úspěch, který je nezapomenutelný – řekl bych, že můj největší úspěch v životě, protože jsem za to nemohl. Rád na to ale vzpomínám jako každý, kdo chce být něčím jiným než je.
KOŽÍK: Ty jsi hrával také na divadle.
BRANALD: Hrával.
KOŽÍK: A to byly také stěžejní role, ne? Byl to Malý lord…
BRANALD: No jistě – Malý lord. Já jsem dědil role po Juliu Fučíkovi, protože starý pan Fučík byl barytonista ve smíchovské Aréně, kde byl můj tatínek režisérem a samozřejmě dětské role hrát Julča. Když pak Julča šel do chlapeckých a mládeneckých let, tak jsem je dědil s vím, že tatínek vždycky říkal: musíš se vytáhnout, tohle hrál Julča a moc dobře tak, aby sis neusek´ ostudu. No tak jsem hrál i toho slavného Malého lorda.
KOŽÍK: Já jsem teď – jak studuji tu éru Mahen – Těsnohlídek v Brně, objevil starý a zapomenutý časopis Moravský kraj, který redigoval S. K. Neumann a tam mě potěšilo, že jsem objevil tvé, respektive tatínkovo jméno: Richard Branald děkuje obecenstvu za projevenou přízeň.
BRANALD: Ano, on byl vždycky slušnej a to jsem se od něho naučil.
KOŽÍK: To jistě, Ado. Můžu se tě ještě zeptat, jestli máš možnost po té nemoci pracovat?
BRANALD: No tak sem tam si škrtnu. Pořád mám na mysli, když na mě sedne lenora, to krásné Boudovo ANI DEN BEZ ČÁRKY! Tak aspoň tu čárky a někdy i ten středník udělám.
Tady jsme se po několika zdvořilostech s panem Adolfem Branaldem rozloučili a vrátili se v otázkách k dílu Františka Kožíka. Pochopitelně zájem se nejprve stočil na jeho nejslavnější dílo Největší z pierotů. Jel jste do Paříže nasát atmosféru?
„Když jsem měl v úmyslu psát o Debureauovi, jel jsem do Paříže. A hledal jsem. Našel jsem dům, kde bydlel, schody, po kterých chodil. Našel jsem i místo, kde bývalo divadlo, protože tu čtvrť dal Napoleon III. zničit. Navštívil jsem – samozřejmě – i jeho hrob a donesl na něj pár květin. Nad hrobem se tyčí česká lípa, která mu tam šumí do jeho věčného spánku. Není tam ten nápis, který si pro sebe zvolil: ZDE LEŽÍ TEN, KTERÝ VŠECHNO ŘEKL, AČ NIKDY NEPROMLUVIL. Jsou tam jen jména lidí, kteří tam jsou pochováni. Pátral jsem po ovzduší pařížských předměstí a předměstských divadel a když člověk takto něco připravuje, je v takovém zvláštním stavu napětí jako struna, která – když se jí něco dotkne, muška křídlem, tak se rozezní. A já – právě v takovém stavu napětí, jsem chtěl dokonce v Paříži začít ten román psát, aby mně tam v nějaké mansardě padalo do stránek pařížské slunce a pařížský vzduch. Náhoda mne zavedla do divadla Gaité Montparnass v uličce veselosti – rue de la gaité. Nezval má o ní básničku. Přilákala mě tam hra Pařížský blázen – Fou de Paris. To jeho bláznovství spočívalo v tom, že říkal každému do očí pravdu. Tenkrát šlo například o volební právo žen, které ženy ještě před válkou neměly. Byla to taková přihroublá i trošku přisprostlá komedie. On radil ženám, aby s muži nic neměly, dokud jim to volební právo nedají. Herec, který hrál úlohu blázna, byl starší člověk už s trochu vyschlým hlasem. Asi to bylo zvykem, že po skončení každého jednání zpíval písničku, protože přišel na rampu s kytarou a ptal se: co vám mám dnes zazpívat? Obecenstvo na něho volalo názvy šansonů: Poslední rendez-vous, První polibek a tak podobně. On tam stál bez hnutí a pak řekl vyčítavě: Vy nevíte, co se včera stalo? To byl totiž den, kdy nám kameloti vtlačili do dlaní velké plachty francouzských novin. Na první stránce těch večerníků bylo šedesát obrázků – šedesát rakviček s mrtvými španělskými dětmi z mateřské školky, která byla bombardována a teď už nevím zda nacistickými německými anebo fašistickými letci ve službách generalissima Franka v občanské válce, která ve Španělsku zuřila. Lidi zmlkli a ten herec – jmenoval se Montehus ( i ten Hus ve jméně mě do divadla přilákal) – zazpíval ukolébavku mrtvému španělskému dítěti. Byla to píseň, která zazněla v pravý čas na pravém místě. Byli dojati jak Francouzi dole, tak i nás pár cizinců, které posadili na galerii. Koupil jsem si tisky všech písniček, které herec mezi jednáními zpíval a současně jsem si přivezl vědomí, jaký asi musel být herec ten náš Debureau, když ho to jeho předměstské obecenstvo tak milovalo. Když třeba vědělo, že je poraněný a měl přijít na řadu tanec, křičelo na něho: Netanči! aby si nezhoršil svoje poranění. Třikrát denně mu zaplnili sál divadla provazolezců – Funanbules a potom, když zemřel, tak se s ním loučilo půl Paříže. S tou představou jsem se vracel domů do Brna, tedy s tou představou herce, který říká lidem ne to, co by chtěli, ale to, co potřebují slyšet. Viděl jsem Debureaua, který hrál sluhu – pierota, fackovaného a kopaného sluhu, posledního ze všech, vypláceného od pana Kasandra, od jeho protivníka harlekýna a on jen občas a jen vtipem se jim mohl nějak zlomyslně pomstít. Byl hercem, který lidem hrál současnost, hrál jim o tom, co zlého museli prožívat a na to dělal v té své němohře narážky. Takže aspoň to jsem si z té Paříže přivezl.
Ovšem nezačal jsem psát hned, protože když jsem přijel, byla u nás mobilizace a tak místo románu jsem napsal dopis na rozloučenou a narukoval k pluku na jih Moravy. Myslel jsem, že padnu, protože jsem byl zpravodajským důstojníkem – to je ten, co lozí vždycky po mezích někde vpředu a zjišťuje, kde je nepřítel. Pak ale přišel Mnichov, poslali nás domů a teprve pak jsem mohl dávat dohromady své zážitky z Paříže a začít psát.“
CHCETE POZNAT MĚSTO?
JDĚTE DO HOSPODY!
Cestovatel F. A. Elstner mi jednou dal dobrou radu: chcete-li poznat neznámé město, projděte si pár ulic a pak vstupte do nejbližší hospody. Když se dáte do řeči s místními lidmi, máte šanci, že nové město poznáte velice rychle. Pamatuji se na jeden pokojík v Libni plný exotických relikvií, které F. A. Elstner shromáždil na svých cestách a pak velice pečlivě udržoval. O těchto relikviích psát nebudu, můžete se ostatně o nich dočíst v Elstnerově knížce „Věci z jednoho pokoje“, ve které o nich vypráví sám. Mám tady ale pro vás zajímavou vzpomínku na dětství, kterou jsem při své návštěvě v Libni zachytil a kterou teď jenom pro vás vytahuji ze svého archívu. Ani se nemusí moc oprašovat, protože František Elstner byl vynikající vypravěč. Jestli dovolíte, jenom trošičku ztlumím světla a vypnu vám televizor.
“ Říkali mi Františku, vedle nás přes chodbu měl oficínu holič pan Belza a na rohu dnešní Ruské třídy na začátku Vršovic byl hostinec pana Pivoňky. Jak se zahnulo za roh, byla vrata s nápisem TŘIKRÁT DENNĚ TEPLÉ MLÉKO! A za nimi dvůr jako někde na vsi, tam jsem chodil třikrát denně s bandaskou pro čerstvě nadojené mléko. Ráno před školou, v poledne a navečer. Maminka musela vařit moc bílé kávy, protože jsme měli personál. Kupecký krám se smíšeným a koloniálním zbožím, za ním magacín, kde skoro pořád učedník sekal homolový cukr a někdy tam tatínek postavil štafle, pověsil mezi ně plátěný pytlík se svařeným rumem, žitnou, čertem nebo punčem a nechal to odkapávat do demižónu. Měl totiž koncesi na výrobu lihovin a také na pražení kávy. Z magacínu se šlo do kuchyně a do pokoje s krásnou stahovací petrolejovou lampou, za kterou byste dali v obchodě se starožitnostmi aspoň pět set (to ovšem snad platilo v roce 1968, kdy jsem povídání F. A. Elstnera zaznamenal, dnes by to bylo bezpochyby mnohem víc – pozn. I.R.).
Když se šeřilo, řekla vždycky maminka: „Taťko, rozsviť v pokoji!“ a on se zeptal: „Márinko, vyčistila Mína cylindr?“ Maminka řekla: „Ale to víš,“ a to se každý den opakovalo. Mína byla tatínkova sestřenice a byla u nás, protože se chtěla v Praze vdát. Vařila a uklízela, a když si našla pána, dostala od našich výbavu, povlaky na peřiny, prostěradla, ručníky, noční košile, všechno s monogramy.
Když popisuji místopis svého dětství, nemohu zapomenout na kováře pana Fajrštajna, jak se šlo z kopce ke Grébovce vlevo, dovoloval nám, kluků, abychom se dívali, jak dělá podkovy, obruče, mříže nebo na dvoře okovává koně. Pod naším pokojem v suterénu byl uhlíř, a když přivezli ta menší kola dříví, pomáhal jsem je nosit. To už mi bylo asi šest let a když jsem od uhlíře dostal ponejprv tři krejcary, dal je tatínek do malé obálky a napsal na ni FRANTIŠKOVY PRVNÍ VYDĚLANÉ PENÍZE. Mám ji dodnes a také maminčin svatební závoj a maličké cukrové miminko, jak se tenkrát po svatbě dávalo nevěstě, když vycházela z kostela, aby měla brzy děti.
Vychovávali mne přísně, ale poctivě a s velkou láskou. Ze vzpomínek na ranné dětství bych mohl napsat román. Jak mi našli slečnu, která se mnou chodila po Grébovce a učila mne říkat „Das Fajlchen – fialka“ nebo „la mére – matka“, abych se naučil německy a francouzsky. Byli to lidé praktičtí, tatínek z vesnice v Českém ráji a maminka z kantorské rodiny v Brandýse nad Labem. Tatínek hrál někdy na housle nebo na citeru, obyčejně v neděli dopoledne, když měl čas.
V rodině neznali ve všední dny nic než povinnosti.. Tatínek chodil spát o půlnoci, když spočítal kasu, a otvíral krám ráno v pět, aby si mohli dělníci, kteří táhli proudem do vršovické fajglovky a waldesky, nakoupit přesnídávky. Když se vraceli, nakupovali pro rodiny na knížku, totiž na dluh. Ale nikdy se nestalo, že by byl někdo po výplatě nezaplatil, tatínek si je moc chválil a na vánoce na každou knížku dával dárkem láhev vína.
Slavnostní byl sobotní večer a neděle. Všichni se vydrhli v přístěnku v plechové vaně a vzali si čisté prádlo a sváteční šaty. Když pak u nás byla také teta Lojzi, pekla báječné bábovky a dorty.
Někdy přijel z Vídně s bratrem Auerem strejček Pepa, tatínkův starší bratr. Vedl kuchyni na dvoře císaře Františka Josefa Prvního a pan Auer tam byl zase prvním komorníkem. Z Vídně do Prahy přijížděli s manželkami v ekvipáži s kočím v cylindru a takovým nějakým peřím po straně, to už si přesně nepamatuji. Jen vím, že napřed vždycky projeli od Národního divadla celou Ferdinandkou na Václavské náměstí a teprve potom na Královské Vinohrady a k nám do Máchovy ulice. Tím svoje vzpomínky na dětství končím, protože pak začal strejček vařit a líčením jeho kuchařského umění bych vás zbytečně rozdováděl.
O NEJPODIVUHODNĚJŠÍM DOBRODRUŽSTVÍ
Poslední host této knížky je spisovatel Mirko Pašek, ke kterému mám specifický vztah. Před více než dvaceti lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu. To mi samozřejmě umožnilo se s Mirko Paškem, autorem dobrodružných románů (což je jeden z nejtěžších žánrů) stýkat poměrně často. Když jsem pro jeden časopis sepisoval cyklus vzpomínek na dětství, nabídl jsem toto téma i Mirko Paškovi. Ochotně vyprávěl a navrch přidal jeden ze svých nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ale jedno po druhém. Všechno stejně začíná tak, že se narodí a stane se dítětem. Mirko Pašek byl dítětem už za první světové války, neboť se narodil nedlouho před jejím začátkem.
„Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.“
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:
Chlapec držel v levé ruce krajíc chleba se sýrem a zapomínal ukusovat, protože se stále díval do své krabičky.¨
„Tebe to nějak baví,“ řekl Vilda brnkaje na stůl.
„Moc ne,“ řekl chlapec. „Ale jestli tam všechny kuličky dostanu, budu mít dneska štěstí. Kdežto jestli je tam nedostanu, budu mít smůlu a budu muset spát s Marií.“
„Nekecej,“ zasmál se šofér.
„Nekecám. Já spím stokrát radši na zemi, protože Marie kopá a vždycky mě zatlačí až ke zdi.“
„To je tvá sestra?“ zeptal se Vilda.
„Kdepak,“ řekl chlapec. „Marie je ničí. Marie nikoho neměla, tak si ji naši vzali. A teď kopá. Já vždycky dám mezi ní a sebe polštář, ale moc to nepomáhá. Stokrát radši spím na zemi. Ale máma říká, že dostanu revma.“
Tolik ukázka na důkaz toho, jak realita s vstupuje do literatury. Pokračujme ale ve vyprávění.
„Také jsem pásl husy. Vyhnal jsem je na strniště, kde už páslo několik dalších kluků. Každý měl deset patnáct husí. Husy se samozřejmě všelijak pomíchaly, ale každý měl ty své – naštěstí – nějak označené.
Na statku žil na vejminku dědeček. Rád pil pivo a já mu musel běhat do tři čtvrti hodiny vzdáleného Řepína pro lahvové. Když dědeček začal naléhavě volat po pivu, hned jsem se schoval do koruny třešně. Ale nic mi to nepomohlo, nakonec jsem musel stejně běžet.
Ovšem nežil jsem jenom na venkově. Vyrostl jsem v Praze na Novém Městě a s kluky jsem si hrával na prostranství za kostelem sv. Štěpána. Říkalo se tam na „krchůvku“. My jsme si to přejmenovali na „krkák“. Z té doby se pamatuji také na éteristu, což byl člověk, jenž údajně pil éter. Pobuda, otrhaný až běda, ze kterého se nějaký podivný smrad táhl na sto honů. Také se pamatuji na drogistu pana Dudu ze Žitné ulice, který měl za výkladem jakési podivné otáčecí zařízení, na jehož jednom konci byl velký šváb a na druhém velká štěnice. A slogan: „Duda – éter – štěnice.“ Tenhle podnikavý pán také dával klukům papírové čepice s nápisem: „Duda – éter na štěnice“ a pod tím ještě „Kupuji vše starodávné.“ V čepicích jsme běhali po Praze a dělali tak panu Dudovi reklamu.
Hrávali jsme si na lupiče, čemuž jsme říkali na raubrtí. A taky na Indiána a na Tři krále. Do kořenáče jsme dali dřevěné uhlí, kadilo, houpali s tím na kousku provázku a zpívali: „My tři kráááále jdééééme k vááám…“
Rodiče zastávali názor, že kdo se nechce ve světě ztratit, musí hrát na housle. Jelikož jsem tento nástroj odmítal, cvičíval jsem zpravidla jako za trest.
Z poutí se pamatuji na skořápkáře. Měl tři skořápky od vlašských ořechů. Pod jednou schoval kuličku a pak obrovskou rychlostí skořápky přemisťoval z místa na místo. Pak přítomní sázeli, kde kulička je. Kdo neuhádl, prohrál vklad. Kdo uhodl, vyhrál dvojnásobek toho, co vsadil.“
A teď onen slíbený nejpodivuhodnější příběh Mirko Paška, který bychom mohli nazvat
HLEDÁNÍ SAMARY
Na světě se rodí podivné příběhy, nad nimiž někdy žasneme a jindy zaslzíme a ještě jindy moudře pokýváme hlavou. Nechci tvrdit, že příběh, který hodlám vyprávět, je právě z nich, že je ohromující anebo dojemný anebo propastný jako lidská duše. Ne, jde o pošetilou historii pošetilé honby za něčím dávno zapomenutým, za tělem obrazu, za stínem, který kdesi žije… Nasmál jsem se té historii již dosti v myšlenkách – proč bych ji tedy jednou nevyslovil nahlas? Mám se stydět za to, že je bláhová a že právě já v ní hraji hlavní úlohu? Ne! I bláhovosti vedou někdy k velkým objevům.
Kdysi jsem našel v Káhiře malou knížku. Ležela na stolku v hotelové hale na kupě jiných cestovních brožur, měla otrhané rohy a nesla anglický nápis „Blízký Východ“. A byla plná popisů cest po egyptě, Palestině, Sýrii, Iráku i zemi, která se dnes nazývá Írán, byla plná obrázků, svůdností i krasořečí, jenomže to nejkrásnější nevysvětlovala. To nejkrásnější se skvělo na její přední desce, přímo nad titulem. Byl to snímek města fotografovaný z letadla: koldokola pláň jakoby rozrytá křivolakými stíny… uprostřed město sevřené oválnou hradbou a převýšené kupolí, která se jistě leskla jako bronz… stranou města trosky velikého chrámu a po jejich boku věž vinutá jedním dechem od základů k vrcholu, k hrotu, ke špičatému konci.
Tehdy v Káhiře jsem hleděl na onen snímek dlouhé minuty a pak mne přemohla zvědavost a listoval jsem v knížce hledaje zemi, v níž leží to město, ale nenašel jsem nic, ani zmínku, ani stín vysvětlení. A tu ve mně vzrostlo rozčilení a ještě jiný pocit, jemuž dodneška dobře nerozumím.
Ale snad není ojedinělý. Snad jej mnozí znají, snad mnozí prožili tu divnou touhu, ten pocit jistoty, že toto je nejkrásnější cíl, střed, k němuž tíhne smysl života, že toto není obraz, ale představa, kterou někdo cizí uzmul jejich myšlenkám, ale která je jejich a kterou milují. Ano! Jistě již mnozí prožili toto omámení, vždyť mnozí již zbožňovali obraz a hledali ženu, která stála modelem.
Ovšem neznámou ženu lze milovat a hledat ji z lásky k její tváři. Ale zde nebylo ženy, nýbrž jen divná věž v neznámém městě uprostřed neznámé pouště! Jaká pošetilost zahledět se do něho a zatoužit po něm, po bezejmenném, ztraceném městě a chtít je spatřit živoucí. A přece se to stalo a ona touha mě přepadla a byla prudká jako stesk. Šel jsem proto k vrátnému hotelu, ukázal mu obrázek a ptal se ho na jméno města. Ale on je neznal, nikdy je nespatřil, nevěděl – a ten vrátný přece věděl všechno. Tehdy jsem strčil potají knížku do kapsy, vzal jsem si ji a pak jsem ji ukazoval ve všech cestovních kancelářích a vyptával se. Ale nikdo neznal tu divnou věž poblíže lesklé kupole, nikdo neznal ono město, nikdo nic nevěděl. Marné hledání.
Brzy nato jsem odjel do vlasti, ovšemže se svým městem v kapse a doma jsem znovu pátral v knihách, ilustrovaných časopisech, ale nic jsem nenašel. A přece to město žilo někde na blízkém Východě, ano, žilo, fotografie dávala jistotu, ten obraz, jejž kdosi spatřil z paluby letadla. Kde? Marné dohadování. –
Vše v člověku časem zaniká, jen snad zvědavost a touha časem sílí. V roce 1933 jsem jel znovu na východ. Praha – Atény, dlouhá unavující cesta vlakem. Atény – Bejrút, čtyři dny na špinavé lodi. Ale na té lodi pluli lidé, kteří znali Orient. Znali všechno, všechno – jen moje město s divnou věží ne. – V Bejrútu spadalo pobřeží k moři příkře jako zeď. Za ním se prostírala deska Asie vroubená libanonskými vrchy, za nimi ležel damašek uprostřed zelené pláně, za Damaškem počínala poušť. Projel jsem Libanonem se snímkem v kapse. Ptal jsem se kdekoho. Zbůhdarma. Zůstal jsem v Damašku a hledal znalce pouští. Našel jsem ho; bohužel nepoznal můj cíl. Projel jsem pouští až do Bagdádu.
Věru, byly to bláznivé dny bludné honby. Ale stojí za vzpomínání. Ubíhaly v nepořádku, v překvapeních, a snad právě proto byly tak nádherné. „Mistr Franc“, český pianista v bagdádském hotelu Great Eastern, hrával zvečera na terase nad proudem Tigridu. Ani on ovšem neznal mé začarované město, třebaže žil na blízkém Východě již dvě desítky let. A neznal je ani nikdo jiný – až se zdálo, že i zde bude pátrání zbytečné a že budu muset bloudit ještě dál. A dny v Iráku letěly jeden za druhým a všechny byly jasné. Bagdád žil, mručel jako zvíře, holubi létali nad kopulemi z emailu, kulaté čluny z rákosu pluly po řece. Pontonový most královny Maud duněl pod nárazy nesčetných kroků jako bubny. Bubny Asie! Když někdy, ve vedru a v poledne na chvíli utichly, bylo slyšet sykot biblické řeky, valící se ve svém korytu z hlíny. A pak přišel úžasný pocit, že to není hlas vody, nýbrž hlas pouště, která se kolkolem svírá… Tehdy se rodila touha pít alkohol, že se tělo vznáší nad pouštěmi nad jednou podivuhodnou věží v jednom ztraceném městě…
A pak se to stalo: Před večeří přišel mezi nás drobný domorodec. Vrátili jsme se právě s Francem z vyjížďky do Ktesifonu, my dva osamělí bagdádští Češi, a kdosi ho přivedl k našemu stolku na terase v Great Eastern. Nevím už proč a nač. Najednou seděl s námi. „Hassan Saffar od společnosti Nairn,“ představil se. Potřásl jsem mu rukou a pak jsem mechanicky vytáhl z kapsy obrázek, již jen tak ze zvyku, bez vzrušení, bez očekávání, bez naděje. A Hassan Saffar se usmál. Ukázal na město. Samara,“ řekl. – Ukázal na věž: „Maluja.“
Haha! To jméno znělo slovansky a musel jsem se nedůvěřivě smát: „Maluja! Maluja! Kde to je?“ – „Na cestě do Mosulu. Tam.“ Hassan mávl rukou někam k řece. – „Jak daleko?“ – „Blízko. Jeden, dva dny autem.“ A já jsem musel křičet v bláznivém, šťastném smíchu:
„Tak zítra jedeme!“ –
Jeli jsme. Hned za Bagdádem se prostírala poušť, tvrdá jako kámen. Jeli jsme jejím středem na sever. Cesta se ztrácela v rýhách, vyrytých do útrob země. Jako rty byla rozpukaná ta poušť, jako rty v horečce. Jako v horečce letěl horký den. Okrově zbarvený prach padal do očí a na tváře. Obzor byl jak z opálu, měnivý, barva za barvou v něm mihotala. Pak se objevil most. Stál sám uprostřed pouště, bez vody, bez proudu, který by pod ním tekl. Tak osaměle tam stál, tak zbytečně… tak jako stařec, který brzy zemře, protože již vykonal svoje dílo. A my jsme jeli dále k Samaře, a já jsem se smál, protože už brzy se obraz stane tělem a já snad vystoupím na Maluju, na tu neobjevitelnou věž, kterou jsem přece jen objevil, a právě ve chvíli, kdy už jsem přestal doufat. Smál jsem se jako ten, kdo po letech dosáhl nesmírně vzdáleného cíle. Dvě ženy Hassana Saffara seděly přede mnou a mlčely, celé zahalené v černém, dva černé přízraky bez tváře.
A pak se nám zjevila řeka. Tekla v hluboké kotlině. Byl to Tigris, ale zde tekl jinak než v Bagdádu – vůbec všechno bylo jiné. Jako kdybychom byli sestoupili do jádra toho, co minulo a co je zapomenuté.
Na břehu čekal převozník. Když jsme usedli na jeho dřevěném plavidle, vstoupil na lano napjaté nad řekou a šel po něm tlače před sebou svůj prám. Na druhém břehu čekali lidé z jiného světa a měli zelené turbany potomků prorokových a dlouhé hedvábné pláště. Kráčeli jsme do svahu. Půda pálila jako rošt. Při každém kroku se z ní drobil horký písek. Dvě ženy Hassana Saffara nyní hovořily pod svými závoji, ale nebylo slyšet slova, nýbrž jen nesrozumitelné šeptání. Vystoupili jsme na ten nekonečný břeh. Spatřili jsme obrovské zkamenělé moře. A v něm moje město. A za ním mou věž.
Konečně. –
Často jsem si představoval, co učiním, až budu u tohoto cíle. Myslel jsem si, že vykřiknu k nebi toto jediné slovo: „Konečně! Konečně!“ Anebo, že budu tiše stát a jenom v duchu říkat: „A přece! Přece jsem tě našel.“ – Nic z toho jsem neučinil. Smál jsem se tak bláhově jako již často během oné směšné honby za stínem.
A šel jsem k městu přímo, téměř úprkem. Nad jeho zdmi se leskla kupole a nebyla z bronzu, nýbrž z ryzího zlata jako tak mnohé kopule šíitských mešit v Iráku, které jsem už dříve spatřil, ty v Kazimein, v Nadžáfu, v Karbale. Ale město pod ní jako by ani nežilo, či jako by se během věků seschlo z obrovských rozměrů na drobnou hmotu a žilo dnes jen svým nejvnitřnějším zrnem: všude vůkol práchnivěly trosky a město v jejich středu bylo nepatrné.
Tehdy jsem již věděl, že Samara bývala metropolí této země – Mezopotámie – v době před Harun-al-Rašidem. Když se později panovníci přestěhovali do Bagdádu, upadla Samara a počala odumírat. A dodnes umírá a jen jediné ji drží při životě: posvátná mešita, poutní místo šíitů, nad níž se leskne zlatá kopule.
Šel jsem napříč městem. Bylo vedro jako v nejhlubším pekle. Za městem ležel pruh pouště a zdálo se mi, že puká před mýma očima. Ve vedru trčela věž, spirála z kamene, taková spirála, jaká vznikne, když svineme řemen a vytlačíme jeho střed do výše. Šel jsem k ní ve stínu ruin velkého chrámu. Slunce bičovalo. Teď už jsem jen klopýtal jako ve snách. Ano, ve snách! Což toto nebyl dlouhý, těžce vybojovaný sen?
Vystoupil jsem po spirále, jež se vine kolem Maluje až k hrotu. A obraz, pro který jsem křížem krážem bloudil po světě, ležel pode mnou. Skládal se z obzoru, pouště a města. Obzor tvořil kruh, poušť tvořila vypuklina jako štít, na jejím vrcholu stála Maluja a na vrcholu Maluje já. V té chvíli jsem si připadal nesmírně veliký a nakonec jsem vykřikl: „A přece jsem tě objevil a dostal! A přece tě mám!“ A bylo mi do jásotu a vzal jsem fotografii, tu z Káhiry, která mne zavedla až sem, a roztrhal jsem ji na kousíčky. Již jsem ji nepotřeboval. V té chvíli jsem byl nadšený jako dítě a už jsem hledal po kapsách nůž, abych poprvé v životě vyryl do starého zdiva své iniciálky…
Ale tu se něco pohnulo kolem mne. Anebo ve mně, nevím, ale nechal jsem nůž nožem a musel jsem usednout na vrcholu své věže, protože mě přemohla hrůza, že se zřítím… protože se mi zdálo, že svět se propadá, že náhle není vypouklý jako štít, ale vyhloubený jako mísa, že hrany obzoru rostou do výše kolem mne, kolem člověka, který se propadl do hloubky a je tak osamělý, křehký, maličký. „Hle… Hle!“ To slovo bylo vše, nač jsem se zmohl ve své úzkosti. Rty se mi třásly.
Vtom skončilo hroucení prostoru a poušť byla opět nehybná.
Strašná poušť Irák. Jizvy, klikaté a ostré jako stopy drápů ji brázdily křížíce se v obrazec pavučiny. Kdesi v té poušti a v dálce trčel starý most, pod nímž vyschla řeka tak jako život vysychá v těle smutného starce. Kdesi ještě mnohem dále, hlučel jiný svět. Ale zde umírala Samara, obklopená oválem hradeb a nesmírným polem zřícenin. Zlatá střecha dómu nad ní bleskotala. A vnucovala se myšlenka, že je to veliká koule zlata, jež se bez hlesnutí valí…
A tehdy se někdo zvysoka, jásavě zasmál. Byly to děti, které si hrály u paty Maluje ve zbořeništi chrámu – a pojednou bylo vše jasnější, jako kdyby město přestalo umírat, jako kdyby poušť ztratila svůj děs. Pojednou byly jen dálky. Klid a velkolepost: Nastal okamžik krásy, ten rozlehlý a šťastný okamžik, v němž jsme dosáhli jednoho cíle a v němž dosud myslíme na další cíl. –
Tak skončilo hledání Samary – chvilenkou štěstí. A mne se opravdu zdá, že celý tento příběh za ztracenou věží a městem zní téměř jako příběh honby za štěstím.
I štěstí je vzdálené a málokdo je zná. I štěstí se skrývá až na konci dlouhé bludné pouti. I k němu vede někdy čirá bláhovost.
Tak skončila pravdivá historka, kterou jsem kdysi považoval za jednu z nejlepších, ale kterou bych dnes asi napsal docela jinak, střízlivěji, úsporněji, ne tak nadneseně. Člověk se prostě léty mění, vyvíjí, a nejen člověk. Celý svět se od té doby změnil. Bagdád je dnes významné, hlučné velkoměsto, na Tigridu už neplují starodávné rákosové čluny, které se prý nezměnily od biblických časů, ale nepřečkaly rok 1950. Ani obě primitivní pontonové lávky tam už dávno nejsou a neduní… a vsadil bych se, že dnešní převozník v Samaře má motorový člun; je-li tam ovšem ještě přívoz a ne moderní most. Samara už asi neskomírá, nicméně zlatá kopule šíitské mešity tam dozajista stále ještě září v slunci a poblíže jistě stojí moje osudová věž Maluja.
Dlouho hledaná a ještě déle zapomenutá. Desítky let jsem na ni ani nevzdechl, až do roku 1973. Tehdy jsem jel autem z Karlových Varů do Mariánských Lázní a bezprostředně za Bečovem jsem odbočil vpravo na okresní silnici směr Nová Ves – Prameny, kterou jsem doposud neznal. Občas si tak zpříjemňuji a zpestřuji cestu, obzvláště když mám před sebou kolonu čadících vozů, které v zatáčkách nelze předjet. Někdy se taková zajížďka vyplatí, a nejen kvůli čistému vzduchu. Tehdy se mi vyplatila dvojnásob.
Jak jsem stoupal serpentinami stále výš a výš, otevíral se vůkol český kraj jako nesmírná obrázková kniha. Bylo to velice krásné. Tak krásné až člověk zatoužil nesedět za volantem, ale jít pěšky, anebo ještě líp být v sedle a prohánět se po zvlněných loukách jako v chlapeckých snech. A snad jsem se opravdu trochu zasnil… snad se mi vskutku na okamžik zdálo, že jsem opět takový, jaký jsem býval, tak impulsivní, plný romantických tužeb – například té najít v Asii podivnou věž a zlatý chrám.
A hle, ta věž náhle vystoupila přede mnou nad obzor.
Zázrak? Přelud? Selhání smyslů unavených příliš dlouhou cestou?
Zastavil jsem. Vystoupil jsem a proběhl se kolem vozu, jak se řidičům doporučuje, když si nejsou jisti sami sebou. Obrátil jsem se směrem k přeludu. Maluja tam dosud stála.
Nebyla to iluze, nýbrž skutečnost.
Opět jsem vyjel. A Maluje přede mnou rostla a blížila se, a byla to do všech podrobností ona, klasicky jednoduchá nádherná spirála z cihel, vinoucí se k obloze. Ale stále zůstávala nedostupná, neboť strměla stranou od silnice, poněkud vpravo, a nevedla k ní ani polní cesta, ba ani mez, po níž bych se mohl pěšky vydat. Nezbylo tedy než jet dál až k první trochu sjízdné odbočce do prava, a ještě jednou odbočit. Nakonec jsem se dostal do obce jménem Krásno, kde jsem cestičku k věži našel.
Tak jsem se podruhé v životě probojoval k Maluje. Ukázalo se, že je o něco nižší než ta Samarská, a nikoli z cihel, nýbrž z balvanů. A že vypadá velmi staře.
Kdo ji zde postavil? Kdy? Podle jakého vzoru?
Nemám tušení. Vím jen, že na mapě je označena jako rozhledna a že bych se k ní dostal snáze, kdybych před Bečovem odbočil na Sokolov. Vím také, že z jejího vrcholu je půvabný rozhled, ryze český – žádná poušť, ale zalesněné kopce; žádná mešita, ale na severu komíny Horního Slavkova; žádné ruiny, ale zoraná pole.
A posléze vím to nejdůležitější:
Dlouho jsem hledal v dálkách to, co jsem měl po celou dobu na dosah ruky. Za humny. Doma.
Tím skončilo druhé dějství mého nejpodivuhodnějšího dobrodružství.
Někdo snad namítne, že ze všech příhod, které mne v životě musely potkat, vyprávím právě tu nejméně vzrušující. Omyl. pro mne bylo a jest objevení Maluje to nejpřekvapivější, nejpozoruhodnější, co se mi kdy přihodilo. Nadlouho mně dalo látky k přemýšlení.
Ve světle této zkušenosti opravuji proto poslední řádky přes padesát let starého textu, jež zněly:
„I štěstí je vzdálené… I štěstí se skrývá až na konci dlouhé, bludné pouti.“
Není to pravda. Štěstí je všudypřítomné. Je ovšem třeba vědět, kde je hledat.
***
Vyprávěním Mirko Paška končím i vyprávění své. A ještě něco: To, co Mirko Pašek napsal o štěstí, platí i o přátelství a přátelích. Jsou tady, jsou všudypřítomní. Je ovšem třeba vědět, kde je hledat. Jsem rád, že jsem jich doposud našel tolik! A je jich – ovšem – mnohem víc, než kolik jich zachytila tato knížka. Budu-li živ a zdráv, pokusím se – po vzoru Třech mušketýrů a jiných knih – za čas o napsání knížky
„Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami – 2“.
Anebo taky ne!
PRAHA červenec 1995 – leden 1996