Psáno pro Medicína a umění 4/2021/67

Je naprosto neuvěřitelné, že Pavel Sedláček letos oslavil osmdesáté narozeniny. To plus za číslovkou znamená, že k té osmdesátce se připočítávají vteřiny, dny, měsíce, až do dalšího jubilea. Když Pavla Sedláčka potkáte, budete muset uznat, že má daleko do jakéhokoliv dědkovství. Jeho výraz v obličeji je spíš klukovský. Poprvé jsme se pravděpodobně potkali někdy v roce 1968. Byl jsem na vojně a byl jsem vyslán jako vojín základní služby do poroty Armádní soutěže umělecké tvorby. Takové vojenské hledání talentů. Pamatuji se, že tam přijel Hynek Žalčík, pak ještě pár hudebníků, kteří mi vypadli z hlavy a Pavel Sedláček. Po amatérském klání tam zahrál se svou tehdejší kapelou. Když jsem se z vojny vrátil, nabídl jsem mu spolupráci jako textař. K mému překvapení nabídku přijal. Výsledkem bylo EP (malá deska se čtyřmi písněmi). Jednu z nich si na zahraniční melodii Pavel otextoval sám, ke druhé napsal hudbu a text jsem napsal já a k Pavlovu překvapení jsem přivezl z Brna dvě písničky, které napsal Petr Ulrych a které jsem sobecky otextoval sám. Deska dnes patří spíš ke kuriozitám Pavlovy diskografie. Písničky nepatří k hitům, ani evergreenům, ale ve své době svůj účel splnila. Kdo si to nepamatuje, tomu připomenu, že tehdy bylo zcela nemyslitelné zpívat anglicky. A anglický zpěv, a zejména rock and rolly, je přesně to, co Pavlovi vždy sedělo, sedí a bude sedět.  Číst více