Lidé jsou nesmrtelní, pokud žijí v našich vzpomínkách… Podle jedné divadelní hry prý někde v Británii existuje hrad, v němž bydlí osobnosti, které něco znamenaly. Hrad je na ostrově a dostanete se tam snadno. Nejprve se musíte proslavit a pak zemřít. Vede se vám podle toho, jak na vás lidi myslí, vzpomínají a jak si připomínají vaše dílo. Například William Shakespeare, který je velmi hraný dodnes, obývá zcela jistě celé jedno patro a žije si jako král. Opomíjeným osobnostem, na které se nevzpomíná, nezbývá než přežívat v kuchyni, ve sklepích či ještě hůř. A pokud svět na někoho zapomene úplně, musí se nebožák vrhnout do moře a zmizet.

A tak vám chci navrhnout: vybudujme podobný hrad, ve kterém by žily osobnosti, na něž rádi vzpomínáme, a přinesme do hodovní síně hradu své relikvie, které by nám je připomínaly. Jestli dovolíte, jednu „svou“ relikvii vám do začátku nabídnu sám.

Je jí fotografie Jaroslava Vojty, pořízená mým kamarádem, fotografem Alexandrem Janovským, na střeše Národního divadla. V době, kdy tyto řádky píšu, je fotka na den přesně dvacet sedm let a jeden měsíc stará: ano, byl únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin ve Slávii. Ostatně je odtamtud hezký výhled na Národní divadlo. Tedy pokud je otevřeno, což v únoru 1968 bylo. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta už tam seděl u dopitého kafíčka. Lekl jsem se: neměla být schůzka v půl třetí? Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na tři hodiny. A dodal: „víte, já tady rád sedím, a tak jsem přišel už ve dvě.“

Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství, a protože jsem kromě foto-grafie našel výstřižek článku, který ze vzpomínek tehdy osmdesátiletého báječného vypravěče vznikl, mohu kousek dát k lepšímu, stačí jen předat slovo:

„V Králově Poli jsme bydleli v domě Na Péřáku, kde také bydlela maminka Karla Högera. Chodil jsem k ní nakupovat. Před krámem stávala bečka s povidly. Když se paní Högerová nedívala, hrábl jsem si do bečky a nacpal trochu povidel do pusy. Brzy poznala, že jí někdo na povidla chodí, a jednou, když jsem přišel nakupovat, dělala, že odchází. Já jsem samozřejmě hrábl do povidel a Karlova maminka byla v tu ránu zpátky. Pochopitelně jsem nemohl mluvit, s plnou pusou povidel. A ona řekla: Jardo, až si podruhy budeš chtít vzít povidla, pučím ti žicu, ale nehrab mě tam rukó.‘ Byl jsem ve tváři červenej jako rak a nikdy jsem už na povidla nesáhl.

Jednou do roka jsme chodili s babičkou na Vranov, dvě hodiny cesty, na poutě. Na ty jsem se vždycky těšil, protože tam bylo bleší divadlo, živá mořská panna… To byla ženská oblečená do orientálního kostýmu a seděla v sudě. Do půl těla. Motal jsem se kolem a hledal ten rybí ocas. Půl ryby tam samozřejmě nebylo, ale klukům jsem vždycky vyprávěl, že jsem ten ocas viděl. Také tam stával takový velký stůl, na kterém se podávala polévka z kostí a se šafránem – dobrá nudlová polévka to byla. Tehdá se prodávaly také voskové oběti, které se dávaly na oltář. Byly to malé ruce, nohy nebo hlavy z vosku. Když někomu onemocněla noha nebo měl bolesti v ruce nebo v hlavě, tak si koupil tuhle voskovou oběť a věřil, že dojde uzdravení. Babička voskové oběti taky jednou nakoupila, a protože k tomu oltáři šlo hodně lidí a kostelem se postupovalo pomalu, dala mi je podržet. Já byl kluk věčně hladovej a nevěděl jsem, na co to je. Myslel jsem, že je to k jídlu. Tak jsem si to dal do pusy a začal to žvýkat. Vosk se mi lepil na zuby, moc mě to nechutnalo, ale statečně jsem to snědl. Když jsme došli k tomu oltáři, povídá babička:
,Tož, Jarolo, dé sem tu škarnótku (kornout).‘
,Tož, babičko, jakó?‘
,Tu, co jsem ti dala podržet.‘
,Tož to jsem já snědl.‘
,Ty seš ale tróba! Pak mám bét zdravá.‘ A už jsem dostal lískanec.“

Dovyprávěl a my jsme se se Sašou Janovským domlouvali na fotografii. „Bylo by krásné vás vyfotit na střeše Národního divadla, ale přece jenom je zima a je to vysoko…,“ dumali jsme nahlas. Jaroslav Vojta se však okamžitě nadchl, vyžádal si ve vrátnici divadla klíč a vystoupal s námi tu výšku, až jsme na té střeše stanuli. Nad námi se v těsné blízkosti tyčily trigy… jen vyrazit do nádherného mrazivého odpoledne. Saša cvakal jednu fotku za druhou. Ta jedna mi zůstala v archivu a stala se i relikvií, kterou už víc než čtvrt století doma opatruji a která se naštěstí ještě neztratila (i když se musím přiznat, že jsem ji chvilku hledal).