Objemná kniha vyšla v roce 2003 k osmi desetiletím Českého rozhlasu. Jsem rád, že jsem se alespoň trochu do této historie zapsal. 

Pro přípravu publicistických pořadů určených kategorii tzv. mládeže, tedy mladých lidí věkové skupiny zhruba od 15 do 30 let, byla v roce 1980 ustanovena v rámci HRDM Redakce mládežnické publicistiky.
Její činnost zahrnovala čtyři programové řady, jež reprezentovaly čtyři typy pořadů: Mikrofórum (každý všední den odpoledne, stanice Praha), Studio mladých (pondělí večer, Praha), Studentský chlebíček a Kontakt (Vltava). Mikrofórum (od ledna 1987 se rozšířilo o Noční linku Mikrofóra, charakterizovanou jako „dial­ogy o životě“) a Studio mladých si uchovávaly vysokou přízeň posluchačů. Mikrofórum mělo podle tehdejších výzkumů pravidelně 1 200 000 posluchačů, Studio mladých jen o něco méně – kolem jednoho milionu.

 

Redakce (pod vedením Daniely Sedlářové, s redaktory Ivanem Jablonským, Ivanem Rösslerem, Janem Fraňkem, Jitkou Götzovou, Josefem Prouzou) se s uvolňováním a přestavbovými tendencemi, které se do vysílání prosazovaly zejména po roce 1986, velmi často pouštěla do poměrně otevřených kritických pohledů na stav našeho hospodářství. Míra této otevřenosti v řadě případů zřetelně překračovala odvahu, s níž společensko-kritické náměty pojednávaly ostatní publicistické redakce. Zde lze hledat jednu z příčin faktu, že to byli právě redaktoři Mikrofóra (Sedlářová, Jablonský, Rössler), kteří byli z celého Čs. rozhlasu prvními reportéry, již po listopadových událostech v roce 1989 vědomě překročili direktivy vedení Čs. rozhlasu a otevřeně referovali o dění ve společnosti. (strana 388)

Reorganizace začíná…

„Současná struktura Českého rozhlasu neodpovídá novým požadavkům na jeho program. (…) Mým prvním zásadním. úkolem bude Český rozhlas restrukturalizovat,“ prohlásil 6. dubna 1992 na první tiskové konferenci po svém jmenování generální ředitel Českého rozhlasu Jiří Mejstřík.
Podstata navržené reorganizace spočívala v přechodu organizační struktury založené na systému hlavních redakcí k systému jednotlivých vysílacích okruhů a v přechodu k řízení každého okruhu jedním odpovědným pracovníkem (šéfredaktorem).

„Až dosud byla programová skladba jednotlivých okruhů naplňována tak, že jednotlivé hlavní redakce prostřednictvím svých dílčích redakcí vyráběly program, který dodávaly do předem daného schématu vysílacího okruhu (stanice). Na tomto základě byly také přidělovány finanční prostředky. Docházelo tak k vytvoření stereotypů, kdy jednotlivé redakce a konkrétní pracovníci považovali přidělený čas za svůj, aniž by byl zaručen dostatečný tlak na kvalitu a variabilitu programů, jakož i na ekonomiku výroby. Současně tento systém neumožňuje v dostatečné míře chápat vysílací okruh jako celek. Rovněž není možné za tohoto stavu vytvořit efektivní tlak na snižování počtu pracovníků. V navrženém okruhovém systému se počítá s maximální relativní samostatností vysílacích okruhů. V čele okruhu stojí šéfredaktor, plně odpovědný za programovou, ekonomickou i personální situaci vysílacího okruhu. (…) Šéfredaktor okruhu bude vázán charakterem okruhu, bude vybaven finančními prostředky, které použije k zadávání výroby pořadů u jednotlivých tvůrčích týmů (redakcí). Může je však použít rovněž k zadání výroby u externích spolupracovníků nebo u externích organizací,“ konstatoval dokument o reorganizaci Českého rozhlasu, který vedení předložil vedoucí Hlavní redakce zábavy a pozdější šéfredaktor okruhu Praha Ivan Rössler.

Generální ředitel ČRo Jiří Mejstřík 29. dubna 1992 podepsal návrh první etapy reorganizace, která spočívala ve zrušení hlavních redakcí (například Hlavní redakce literárně-dramatického vysílání, Hlavní redakce hudebního vysílání, Hlavní redakce dětí a mládeže) od 1. května. K témuž datu byly ustaveny tři nové útvary řízení: stanice Praha (pod kterou spadal i programový okruh regionálních studií Regina; šéfredaktorem Prahy byl jmenován Ivan Rössler), stanice Vltava (šéfredaktorem byl jmenován Jiří Kamen) a stanice Rádio Mikrofórum (šéfredaktorem byl jmenován Richard Medek).
Současně s tím bylo ustaveno šestnáct tvůrčích týmů (například redakce vědy, vysílání pro děti, redakce Dobrého jitra, redakce Letokruhů, redakce populární hudby, kulturní redakce atd.), které vyráběly programy pro své vysílací okruhy.
Reorganizace znamenala sice největší zásah do organizační struktury rozhlasu od padesátých let, nedá se však říci, že by přinesla podstatné snížení počtu zaměstnanců. V „reorganizačním roce“ 1992 se celkový stav pracovníků snížil o dvě procenta, přičemž hlavní zásluhu na tom měly převod závodního stravování soukromé firmě, zrušení provozu mateřské školky a podnikového střediska v Poddubí. (str. 425 – 426)

Rozhlasová zábava

Ještě koncem roku 1989 byla Hlavní redakce zábavy zrušena a její pracovníci byli převedeni do Hlavní redakce literámě-dramatického vysílání (HRLDV). Vedením redakce zábavy, která nově fungovala v rámci HRLDV, byl místo Josefa Hajdučíka pověřen Zdeněk Bouček. Silvestrovské vysílání tehdy symbolicky provázel hlasatel Jiří Kadlec, který byl za své neschválené přání posluchačům po roce 1968 propuštěn z Čs. rozhlasu.
Stávající pořady redakce zábavy dostaly novou náplň a redakce se snažila obohatit vysílání o aktuální humoristickou a satirickou reflexi. K podstatnější proměně došlo o rok později za vedení Ivana Rösslera, který mezi novými spoluautory přivedl Tomáše Slámu s projektem Toboganu.
(str. 462)

Emancipace stanice v prvních letech svobody byla zákonitá, bohužel však provázená společenskými neduhy té doby, tedy jakousi svévolnou privatizací tehdy ještě státního majetku. Nešlo samozřejmě o budovy a skvělé studiové prostory, nýbrž ,jen“ o využívání tohoto majetku i pracovní kapacity zaměstnanců. Tento jev přesáhl v souvislosti se vznikem první plzeňské privátní stanice vinou nezkušenosti vedení míru natolik, že první ředitel svobodné doby byl začátkem roku 1992 urychleně odvolán z funkce a penzionován. Vedení stanice převzal tehdejší šéfredaktor stanice Praha Ivan Rössler, jehož úkolem bylo napravit největší manažerské prohřešky předchozího ředitele a připravovat odloučení PRO. I. Rössler však vzhledem k pracovnímu vytížení ve vlastní stanici vykonával tento „protektorát“ zhruba jen půl roku, poté ho vystřídal Jiří Hrbek, náměstek generálního ředitele Českého rozhlasu J. Mejstříka.
(str. 548)