Milá knížka z pera Aleše Cibulky a Yvony Žertové. Vyšla v roce 2010. Já jsem hostem kapitoly:

bilanční Tobogan Vysíláno 12. prosince 2007

HOSTÉ: Ivan Rössler (dramaturg a scenárista), Alexandra (Saša) Vebrová (redaktorka), Yvona Žertová (režisérka) TELEFONÁT: Otakar Olšaník, hudebník

Dnes je Tobogan spojen se jménem Aleše Cibulky, ale těm starším posluchačům se vybaví jméno Tomáš Sláma. Dlouholetý redaktor Českého rozhlasu zemřel 15. června 2004. Ještě předtím dokázal vytvořit zábavný pořad, který patřil k prvním talk show v tehdejším Československu.
Co se stalo před dvaceti lety? V jednom z bilančních pořadů z konce roku 2007 jsme vyzvídali na Ivanu Rösslerovi, tehdejším vedoucím Redakce zábavy Československého rozhlasu a na nejbližší spolupracovnici Tomáše Slámy Alexandře Vebrové.

Cibulka: Vysílal se Tobogan vždycky dopoledne?
Vebrová: Vždycky dopoledne.
Rössler: Já myslím, že v poledne.
Cibulka: Jak slyším, ty úplné začátky jsou trochu nejasné. Sašo, jak ses s Tomášem Slámou vlastně seznámila? A kolik jste spolu odvysílali dílů?
Vebrová: Bylo jich víc než šest set. U samého zrodu jsem nebyla, ty první vysílal ze studia. Tomáš mi o tom vyprávěl, protože jsem psala o Toboganu diplomku na fakultě žurnalistiky a jeho to pochopitelně zaujalo. Tím pádem jsme si o Toboganu hodně povídali, a pak zjistil, že já o něm vím víc než on. A navíc si to všechno pamatuju. Tak jsme se domluvili na spolupráci. Ale já jsem se napojila do Toboganu až v roce 1992. To už Tomáš vysílal z Euroklubu.
Rössler: Přemýšlím, jestli ten rok založení Toboganu byl opravdu rok 1990.
Cibulka: Kde se vlastně zrodila myšlenka vysílat takový pořad?
Rössler: V roce 1990 jsem dostal na starost Redakci zábavy a bylo nutné najít úplně nové lidi. Podařilo se mi vytvořit, jak já říkal, „redakci kuriozit“. Byli tam zaměstnáni tito lidé: Eda Pergner (poprvé v životě), Ervín Hrych, byl jsem taky prvním zaměstnavatelem Ondřeje Suchého, získal jsem Dušana Všelichu, pozdějšího zakladatele Rádio Mama, později Rádio Limonádový Joe. Když jsme vymýšleli nové a nové programy, tak jsem oslovil Otu Olšaníka, hudebního skladatele (zemřel 1. 7. 2008), aby mi udělal jednu takovou svižnější novou znělku. On chtěl trochu přiblížit, jak by měla vypadat. „Představ si, jak někdo jede po toboganu, takovými krouživými pohyby dolů,“ řekl jsem mu. A Ota povídá: „To není špatnej název ani pro ten program.“ Takže jsem měl znělku, název a uvažoval, co s tím programem dál. Jednou jsem seděl s Tomášem Slámou na Staroměstském náměstí. Tomáš si zase stěžoval, co všechno ho bolí, a já mu povídám: „Vykašli se na to a pojď ke mně do redakce. Já mám takovej zajímavej nápad.“ A on řekl: „Já už nechci bejt nikdy zaměstnanej.“

Ale Ivan Rössler ho dobře znal, vysílal s ním Mikrofórum, takže mu hned vylíčil svou vizi: něco podobného sobotnímu Mikrofóru (to byl velice populární a oblíbený rozhlasový pořad), ale víc pro starší lidi Tomáš Sláma chvilku vzdoroval, ale pak opravdu podepsal pracovní smlouvu a stal se členem tehdejší Redakce zábavy – .redakce individualit“, redakce, které „se nedalo vládnout, ale vznikla tam spousta zajímavých pořadů“. Tobogan asi vydržel nejdéle!

Cibulka: Jak vlastně vypadaly ty úplně první Tobogany?

Po této otázce dochází mezi hosty k rozporu. Alexandra Vebrová tvrdí, ze prvm Tobogany byly bez diváků, zatímco Ivan Rössler si vybavuje, že se odehrávaly v bývalém Studiu 6 nebo ve Studiu 3, a dokládá to vzpomínkou…

Rössler: …a na jednom z prvních Toboganů byla Zora Jandová, přinesla si pletení a bylo tam asi dvacet lidí.

Přes veškerou úctu k Ivanu Rösslerovi ho Saša Vebrová přeruší a s dovoláním na osobní rozhovor s Tomášem Slámou na toto téma říká.

Vebrová: Ne, ne, ten první byl se Slávkou Hozovou-Štěpánovou. Četl s ní četbu a byl tam s ní sám. Na diváky si vzpomněl ve chvíli, kdy byl v jiném studiu, kde byl klavír a jeho hosty byli manželé Hurníkovi. A on si řekl: Proč, když tady mám klavír a jsou tady manželé Hurníkovi, proč my vlastně nehrajem? A proč, když se tu bude hrát, tady nemít diváky? A první diváky pozval až v této době.

Ale pan Rössler stále pochybuje, že by jeho paměť nebyla přesná, slibuje si, že pravdu zjistí, ovšem Saša Vebrová tvrdí, že má dokonce nahrávku onoho prvního Toboganu, kde nebylo po divácích ani stopy. Ale protože oba protagonisté jsou slušní, kultivovaní a zkušení lidé, konflikt nevzniká a Aleš Cibulka ho zcela udusí poznámkou:

Cibulka: Milí posluchači, tohle je odpověď na vaše otázky, proč vlastně neslavíme výročí Toboganu. My prostě nemáme kdy slavit!
Rössler: Ale ona se slavila ještě za života Tomáše Slámy kulatá výročí. Jednou dokonce vydal takovou brožurku a mě ukecal, abych tam napsal, jak jsem ho získal, aby ten Tobogan dělal.
Žertová: Taky jsem pátrala a myslím si, že Tomáš si ty kulatiny tak trochu vymýšlel.
Vebrová: To mohu potvrdit…
Rössler: Asi bychom měli zahájit nějaký archeologický výzkum… A začít hledat hmotné i nehmotné důkazy o existenci Toboganu a jeho původu.
Žertová: To jistě můžeme, ale pokud spočítáte Tobogany mezi třístým a šestistým pořadem, tak ten počet týdnů prostě neodpovídá…
Rössler: Tomáš zkrátka rád slavil!
Cibulka: Takže spočítat, kolikátý Tobogan vysíláme, je asi úplně nemožné…
Vebrová: Já myslím, že kolikátý chceš.
Rössler: To dědictví po Tomáši Slámovi by se mělo dodržovat i s tou libůstkou a určovat si výročí a slavit, kdy chcete.
Cibulka: A kolik jste jich tedy, Sašo, s Tomášem natočili?
Vebrová: Tak v létě 2004 to bylo tak k šesti stům padesáti.
Cibulka: Podle Tomáše.
Vebrová: Podle Tomáše. On měl totiž v dubnu narozeniny a duben se mu tak líbil, že to postupně jakoby sjednotil. Oslavil své narozeniny slavením Toboganu.
Cibulka: Aha, tak to bychom mohli tisící Tobogan slavit třeba 1. dubna. Ne, já mám nápad, budeme ho slavit 25. března! To mám narozeniny já…
Vebrová: Vy jste oba Berani, Tomáš byl taky Beran, takže já myslím, že na to máš plné právo.

A ačkoliv se Ivan Rössler ještě pokusil vnést do debaty strohý rozum, zvítězil názor, že statistika zkrátka do pořadu Tobogan nepatří.

Cibulka: Teď je tedy domovským divadlem Divadlo U Hasičů, ale kudy všudy putovaly Tobogany, Sašo?
Vebrová: Tak ty první – s diváky a v jevištní podobě – byly v Euroklubu (nyní Divadlo Radka Brzobohatého). I když ty úplně první byly pod jevištěm. Tomáš byl v sále, bylo tam dvacet třicet židlí, a když už židle nestačily, tak jsme se přestěhovali do sálu. A to se mu líbilo, tam se vešly i velké big bandy. Tomáš měl rád všechno ve velkém, nakonec o tom svědčí i deset vysílání z Národního divadla.
V Euroklubu jsme byli dva nebo tři roky. Do roku 1995. My jsme tam byli s Tomášem nějakou dobu dokonce zaměstnaní a dělali jsme tam i jiné pořady.
Tam vlastně vznikl nápad slavit v Toboganu narozeniny různých významných lidí. Pak jsme se přestěhovali do studia Gag k Borisů Hübnerovi (nyní Divadlo Metro), tam jsme byli asi dva roky. Poté jsme se přestěhovali do Divadla Adria ke Karlu Heřmánkoví. A následovaly různé hostovačky, několikrát Divadlo Jiřího Grossmanna, vysílali jsme ze Slavie, z Pražského hradu, z Národního divadla jsme zahajovali každý rok sezónu. A potom jsme konečně našli domovskou scénu, a tou bylo Divadlo U Hasičů.
Cibulka: K Toboganu ale kdysi patřily třeba i jeho medaile, několik knih, ktere Tomáš napsal – a jednou z tradic, která se dochovala, je třeba i vánoční bramborový salát.