Televize Nova dodnes drží rekord ve sledovanosti. Tehdejší šéfredaktor zábavy Ivan Rössler je jedním z těch, kdo za úspěchem televize stojí.
Text FILIP ROŽÁNEK
Foto MICHAEL TOMEŠ

MAM – Marketing & Media – 4. února 2019

Miss desetiletí, kterou vysílala v říjnu 1997, si zaplo bezmála pět milionů lidí. Podobných zářezů má v tabulce nejsledovanějších pořadů ještě několik a skoro vždycky šlo o estrády. Ve zlaté éře si je zapínaly i čtyři miliony lidí a porazit je dokázal jenom hokej. Na naplňování hesla Nova vás baví dohlížel šéfredaktor zábavy Ivan Rössler. K jeho výsledkům se v digitální době přibližují stanice už jen sporadicky.

Jako člověka spojeného s velkými Silvestry na Nově se vás nemůžu nezeptat, jestli jste se na přelomu roku u televize dobře bavil?
Popravdě jsme první dvě hodiny slavili s kamarádem v jeho dílně. Osobně si myslím, že televizní silvestr je jedna věc, ale zábava mezi lidmi druhá. Jsem pyšný na to, kolik diváků se nám na Nově dařilo od zábavy mezi lidmi odlákat k televizní obrazovce. Počítali se v milionech, ne ve statisících. V poslední době ale televize na tento druh zábavy rezignovaly, protože je to drahé.
A taky to už moc neumí. Silvestry byly šílená práce – vymyslet je, postavit, natočit a sestříhat. Dělalo se to tři týdny, ale byly to úžasné programy, ze kterých mohla televize žít v reprízách.

S kým jste naplňoval obsah sloganu Nova vás baví?
Měl jsem tu kliku, že jsem postavil velmi zajímavý tým z lidí, jako byl Josef Prouza a další dobří kolegové z rozhlasu. Byl tam Jan Czech, měl jsem Radana Dolejše, Gustava Oplustila, Vítka Pokorného, Václava Čapka. Toho jsem angažoval, když ho vyhodili z České televize, protože takoví lidé byli cenní. Paradoxně jsem žil jako šéf zábavy na Nově z lidí, kterých se zbavovala ČT. Její přístup nám je vehnal do náruče.

Platilo to také o umělcích?
Ne zcela dobrovolně ke mně přešel Karel Šíp. ČT mu tehdy nabídla čtvrtletník, kdežto já dva měsíčníky. A to už byl rozdíl. Stejně tak Miloslav Šimek se Zuzanou Bubílkovou se nepohodli s ČT
a šli logicky na Novu. Rozhodující byl pro ně režisér. Chtěli inovovat S politiky netančím, jenže slyšeli, že žádné změny nebudou, protože tohle stačí a funguje. Podobně to bylo u Šípa. Měli jsme do určité míry to štěstí, že umělci s námi byli ochotni spolupracovat. Šlo o spoustu renomovaných lidí a vzbuzovali zvědavost.
Nebyli takoví, kteří by na Novu nikdy nešli?
Zkuste takového najít! Hned v prvním bloku, než Nova začala vysílat, byla dvouhodinová show z Národního muzea. Mezi gratulanty byl třeba i Marek Eben.

Jak složité bylo řídit zábavu na nejsledovanější stanici v zemi?
Tým byl různorodý a velmi špatně se mu šéfovalo. Když totiž sestavíte tým z osobností, musíte jim dát prostor, ne je nahnat do stáda. Měl jsem tam dramaturgickou hvězdu Marcela Šůchu. Když se mnou nesouhlasil, tak se mě velmi důrazně, byť slušně, snažil dotlačit ke svému řešení. A to je v pořádku, tak to má být. Dramaturgové měli relativně velkou volnost, kterou jsem dostal od Vladimíra Železného i já jako šéfredaktor zábavy. Díky tomu to mohlo fungovat.
Proč dnes televize takovou odvahu nemají a střídají nakoupené licenční formáty?
Jeto totiž jednodušší. Když český management koupí neúspěšnou licenci, může říct, že je ten český divák nějaký divný. Všude ve světě to funguje, ale tady ne! Mají pak alibi. Zatímco vyvíjet původní formát je komplikované, když je neúspěšný, omlátí vám ho o hlavu.

Jaký původní formát byste vyzdvihl?
Jeden příklad za všechny: Zlatíčka. Málokdo ví, jak tento pořad vznikl. Na nějakém festivalu jsem viděl velšský formát, ve kterém lidi hádali, kdo ke komu patří. Inspirovali jsme se, ale výrazně ho přepracovali, protože to bylo nějaké divné. Z toho jsme vytvořili první část pořadu a spojili ji s koupeným slovenským formátem Bonzáčik. Železný mi říkal, že to nebude fungovat, protože v životě neslyšel, aby se dva formáty syntetizovaly do jednoho. Ale pak uznal, a to se mi na něm líbilo, že jsem měl pravdu a gratuloval nám.

Kde jste hledali inspiraci?
Neustále mě nutili k novým formátům a já už byl nešťastný, kde je mám vzít. V televizi jsme měli vnitřní okruhy, na kterých bylo vidět natáčení v jednotlivých studiích. Najednou koukám, že v nějakém pořadu sedí Hana Zagorová. Šel jsem za ní a říkám: Hanko, vy jste přece moderovala v Ostravě, nechcete zkusit něco na Nově? Líbilo by se mi, kdybyste to dělala se Štefanem Margitou. Volala mi pak, že Štefanovi se to líbilo, ale odlétá do Paříže, takže se to asi nestihne. Povídám jí, že přiletím za nimi a vymyslíme to tam. Šel jsem za Železným, vysvětlil jsem mu to a druhý den jsem letěl do Paříže. Vzniklo tak Hogo Fogo, které se udrželo velmi dlouho.

Co je při vývoji a nasazování podobných pořadů nejdůležitější?
Každá televize má tři úkoly: vymyslet, jaký chce programový typ, určit, do jakého slotu ho nasadí, a udělat mu geniální promotion.
Nova měla dobré programy, byly velmi slušně nasazené a oddělení selfpromotion dostávalo za upoutávky i mezinárodní ceny. Věděli jsme, že v pátek večer nebo v pondělí funguje zábava velmi omezeně, protože jsou nějaké dny, kdy lidi chtěli třeba seriál. Scheduleři jsou velmi vyhledávaní, protože vědí, jak co nasadit. Vždycky jdete do protihry. Je úplně jedno, když budu vysílat v noci a budou tam dva diváci, ale budu mít stoprocentní share. To, že mám rating nula nula nic, je jedno. V průměru se totiž počítají shary. Proto všechny televize vysílají v noci, protože kdyby jedna z nich přestala, tak se jim denní průměr absolutně zdevalvuje.

Jak dokáže špatné nasazení ovlivnit sledovanost?
Existuje formát, který se jmenuje Whať s My Line. Tady to na Prime běželo jako Hádej, kdo jsem. Po odchodu z Novy mě angažovali, ať jim pomůžu porad oživit. Na Primě jsem klečel před programovým ředitelem a prosil ho, ať to nedávají v pátek v osm večer. Povídám mu: Nikdo se na to nebude dívat! Zásadně to tam dávali a nikdo se na to nekoukal. Takže s tím začali hýbat.
A to je druhá potíž, divák je pak zmatený a neví, kde svůj oblíbený program najít.

Které zahraniční formáty to měly u českých diváků těžké?
Trochu problematičtější bylo Nejslabší, máte padáka (Weakest Link). Diváci se velmi těžko sžívali s tím, že je vněm moderátorka Zuzana Slavíková za takovou potvoru. Byl jsem se podívat v Londýně na natáčení a tamní hvězda Anně Robinsonová, která byla tak dobrá, že ji najali i do americké verze, vyzvídala, jestli už máme takovou mrchu, jako je ona. Odpověděl jsem, že máme Zuzanu Slavíkovou. Byla vynikající.

Byli majitelé práv ochotni přistupovat na úpravy?
V začátcích Novy jsme koupili americké Jeopardy, u nás jako Risk. Principem programuje, že se na otázku odpovídá také otázkou, a oni na tom trvali. My jim říkali, že v češtině to dost dobře není možné. V angličtině se otázka tvoří větnou konstrukcí, kdežto v češtině intonací. Pravidlo jsme odmítli.
A když nás nemohli přesvědčit, dali nám písemně, že v tom případě neděláme Jeopardv. Přestali jsme tedy platit licenci, pořad jsme překopali, dali mu modernější dekoraci a herní systém, a pod názvem Riskuj! běžel ještě mnoho let.

Devadesátá léta se charakterizují jako doba, ve které bylo možné všechno. Platilo to i ve světě komerční televize?
Možné bylo úplně všechno, pokud to přinášelo úspěch. Přišel jsem na poradu s nápadem, že uděláme Nedvědy na Strahově. Obchodní ředitel mě poslal do háje, že si své kamarády z Porty mám nechat jinam. Já namítal, že to bude obrovská senzace, protože jsem věděl, že je Petr Novotný cvok a dotáhne to. Třikrát mi to zakázali. Počtvrté Železný mávnul rukou: jste tu nějakou dobu, tak si udělejte radost, my to nějak přežijeme. A byl to nejúspěšnější formát roku!

Symbolem těch začátků ale byla spíš Tereza Pergnerová než Nedvědi.
Eso byl mimořádně úspěšný formát. Všechny porady ve vydavatelstvích začínaly tím, co nasadí do naší hitparády. A Tereza Pergnerová z tehdejší slávy žije dodnes. Je skvělá, empatická a to, co dělá, dělá vždycky výborně. Když dělala stejný formát jako Leoš Mareš, tak ho porazila.

S jakým pořadem jste se naopak spálili, i když jste na něj hodně sázeli?
Byly takové, které byly čiré zoufalství. Angažovali jsme umělce, první díl byl docela povedený, a pak se ukázalo, že zvolený princip nefunguje. To byl třeba Deníček Ivety B., přitom na něm dělali osvědčení lidé. Některé formáty, jako třeba XXL s Michalem Suchánkem a Violou Ottovou, nebyly až tak senzační, ale dramaturgyni Lence Hornové se podařilo pak dát dohromady partu, ze které vzniklo Tele Tele. Na svou dobu to byl nesmírně zajímavý program. Musel jsem ale chlapce někdy docela krotit, aby sprostých slov bylo na obrazovce co nejméně. Ivan Mládek měl mimochodem povolena dvě.

Vysílali jste také formáty, kde se objevili v rolích bavičů politici.
Třeba Zlatá mříž vznikla kuriózně. V nějaké soutěži jsme měli věcné ceny a jedno auto nám zbylo. Přišel tedy požadavek, ať uděláme cokoliv, abychom se toho auta zbavili. A protože se blížily volby, řekli jsme si, že uděláme soutěž politických anekdot. Dáme dohromady dvojice politiků a klaunů, lidi pošlou vtipy, my je přečteme a jeden dostane auto. V první Zlaté mříži takhle byli třeba Jan Ruml s Janem Rosákem a zpívali Mám malý stan. Ivan Langer zpíval Severní vítr a strašně si to oblíbil. Neustále se ozýval, jestli by nemohl zase vystoupit. Petra Buzková s Jiřinou Bohdalovou dělaly scénku… Mělo to tak velký úspěch, že to na Nově chtěli pravidelně.

Když se v srpnu 1999 Nova přestěhovala na Barrandov…
…tak právě vzniklo už zmíněné XXL, protože se dalo točit v garáži (směje se). Problém byl, že jsme tehdy neměli licence a netušili jsme, co udělá zbytek Novy, který se neodpoutal a zůstal pod CME. Dostali jsme tedy za úkol něco vymyslet prakticky v řádu dnů. Spojili jsme třeba zmíněné Riskuj! a Kolotoč do Riskuj na kolotoči. Padla vědomostní otázka a při správné odpovědi si soutěžící mohl zatočit.

Navíc jste všechno jeli živě.
Ano, to se nedalo točit, nebyl čas. Ale bylo tam nadšení. A tím jsem zpátky u otázky, proč někdy formáty nefungují. Protože nestačí mít jenom lidi, potřebujete i jejich nadšení. Pokud ho neumíte vybudit a nastartovat, máte chladného profesionála, kterého zajímají jen peníze a nemá za co bojovat. Když někdo má nápad, musíte ho podpořit, odměnit a udělat všechno proto, aby ho to bavilo. Když vás to baví, budete dělat klidně i zadarmo a nějakou hodinku svého času přihodíte.

Nesnížila se dnes pestrost zábavy? Tvář střídá Superstar, tu vymění za Hlas, ale začíná to splývat.

Poměrně hodně televizních pořadů je v podstatě rádio s webkamerou. Lidé sedí u stolu a povídají si. Proto může také nejmenovaný ředitel nejmenované televize moderovat tolik programů, protože jenom vymění kulisy a publikum. Skláním se před tím výkonem, má bezpochybně senzační tým na podklady. Nezazlívám, že to funguje. Jenom si myslím, že když těch programu ze studia je strašně moc a jen se střídají moderátoři, je to jen rádio v televizi.‘