Patnáct oken do písničky

Tenhle článek jsem napsal do útlého sborníčku Patnáct oken do písničky, který sestavil Jaromír Hořec. Považte, vyšel v nákladu 30 000 výtisků a stál 10 Kčs. Knížka není datovaná, ale článek vznikl někdy v roce 1965, krátce poté, co Václav Neckář přišel do pražského Rokoka. Přepadli jsme ho s fotografem J. Žáčkem v Melantrichově ulici (v bývalém hodinovém hotelu), kde tehdy měl malý pokojík.

MOTTO: Dalo by se říci: Jako sůl nad zlato, soukromí nad zlato. Jenže k tomu, aby člověk měl soukromí, potřebuje zlato a aby získal zlato, musí přicházet o soukromí. EDUARD PERGNER

S Václavem Neckářem jsem se prvně potkal v Luxoru na text-appealu Čtení a počty, který pořádal Eduard Pergner. Seděl jsem na pódiu a měl jsem už jednu povídku „odpracovánu“ , když Eda Pergner přišel k mikrofonu a oznámil, že přišel jeho známý z plzeňské Alfy – Bohuslav Ondráček, který s sebou přivedl zpěváka Václava Neckáře. Současně ohlásil, že Neckář něco zazpívá. Než k tomu došlo, přišla paní Jettmarová, která požádala Neckáře, aby se odebral k telefonu, že ho volá Ústí (nad Labem).
Když se Neckář vrátil, pozval ho Pergner na malé pódium a znovu ho ohlásil jako zpěváka plzeňské Alfy. Nato však Neckář řekl: To už není pravda. Teď jsem mluvil telefonicky s maminkou, která mi řekla, že jsem bez angažmá. Eduard Pergner situace využil a dodal: Z toho si nic nedělejte . . . vy nám tady teď zazpíváte a z publika uděláme porotu. Když vám bude hodně tleskat, tak vás vezmu do našeho kabaretu. Publikum zatleskalo.

Dva dny nato jsem slyšel z rádia písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě . . . a za měsíc byl Neckář slavným pěvcem. Dostal se do Rokoka a Pergner odešel z Luxoru věnovat se svému psacímu stroji.
Jestli to nevíte, tak Václav Neckář bydlí v jedné pražské ulici (dopisy mu, prosím, posílejte i nadále do Rokoka, ať si je hezky nosí domů sám, pošťáci to mají do divadla blíž), v domě, kde před válkou byl hodinový hotel. Hodinové hotely dnes nejsou, a tak z tohoto domu vznikla svobodárna – také se tomu říká domov pracujících. Vejdete do domu, jdete do prvního patra a teď to přijde. Nic netušíce vniknete do chodbičky a dostanete se do labyrintu úzkých chodeb. Šel jsem asi pět minut a za tu dobu jsem zabočil osmkrát! Pak jsem zaklepal. Chvíli se nic nedělo a nakonec vykoukl rozespalý Neckář v pyžamu (modré s proužky – pro zvlášť velké zájemce o Neckářovu garderobu).

A h o j . . . p o v í d á . . . pojď dál. Jsem strašně o s p a l ý . . – točil jsem do čtyř do rána. Pak si zase vlezl do postele. Při pohledu na něho a na prázdnou postel, která patří jeho spolubydlícímu Josefu Kroupovi, jsem dostal chuť ke spánku taky. Jelikož jsem neměl s sebou pyžamo, přemohl jsem spánek a začal Neckáře budit.

Už jsi bydlel někdy v podobné svobodárně? zeptal jsem se šokován prostředím. To ne . . . V Plzni jsem bydlel v divadle, nejdřív v ředitelně, potom ve zvukový kabině. V Praze jsem na svobodárně poprvé. Je to tu malý, ale já jsem taky malej, tak to jde . ..
Tedy pokojík může mít tak čtyřikrát dva, dvaapůl metru. Jsou v něm dvě postele, polička, ze které při prudším pohybu na posteli padají knihy a jiné předměty, stolek, na kterém je plno hraček (ty Neckář dostává od fanynek), skříň, umyvadlo atd.
Na zdi vis! plakát Miloše Hrmy (to je Neckářův nový pseudonym z filmu).

 

Ted‘ chci na čtyři dny někam utéci . . .
Jak to uděláš, aby to nikdo nepoznal?
Jedné produkci nalžu, že dělám pro druhou produkci a té druhé nalžu, že dělám něco jinýho – prostě všem nalžu, že mám práci a tím pádem mi vznikne volný čas. Ale dá ml to dost práce.
Kam pojedeš?
Zajezdit si na koni. Já ve všech rozhovorech říkám novinářům, že rád jezdím na koni, ale za tu dobu, co jsem v Praze, jsem na koni neseděl. Vlastně jednou . . . kvůli nějaké reklamě.
Kdy jsi seděl prvně na koní?
V osmi letech. Strejda měl šest koní. Nejraději jsem měl Olivu. To byla ta kůň – tedy kobyla. Teď jezdím na státní statek do Líšnice u Mostu. Je tam jezdecký oddíl. Z těch koní, na kterých jsem tam jezdil, jsem měl nejraději Deserta . . . jo, píše se to se s . . . ale on už umřel. Když jsem si na Deserta sedl a spadl s něho, tak se ohlédl, jako by říkal, co na mě lezeš, troubo, když to neumíš. Prvně jsem s něho spadl hned pětkrát za sebou.
Ovšem tady, milí přátelé, debatu přeruším . . .

Totiž: vy asi čekáte něco jiného. Já taky říkával – původně – , že budu psát něco jiného.
Tak tedy vážně:
Václav Neckář, opěvovaný především nejmladší generaci, si získal své úspěchy nekonvenčním, nevtíravým, zcela osobitým způsobem. Osobnost zpěváka netvoři jen pěvecká složka, ale i chování na jevišti nebo před televizní kamerou a nelze opominout ani zpěvákův zevnějšek. Hlas je samozřejmě dominantní, ale to ostatní tvoří rámec.
Stejně jako dobrý obraz zanikne ve špatném rámu, i dobrý hlas, pěvecká technika atd. nevytvoří v očích veřejnosti dokonalého zpěváka. Václav Neckář se vším dohromady je milý a sympatický chlapec, z něhož vyzařuje čistota, naivita – a budete se možná smát – také poezie. Nejvíc jsem si to uvědomil u Neckáře-herce ve filmu Ostře sledované vlaky.
Neckářův hlas je chlapecký, drsný – proto mu nejvíce sedí písničky šité na tělo: Ze soboty na neděli, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Hallo, Mademoiselle atd. Bylo by zbytečné dělat jejich výčet – všichni je velmi dobře znají

Výhodou Václava Neckáře je, že se dostal do Rokoka. Tam může kromě svých pěveckých kvalit rozvíjet také kvality herecké, které jsou, myslím, zatím příliš málo využívané. Škoda jen, že jediná herecká role, kterou Neckář v Rokoku má v (Supově Konvenční vraždě), mu příliš nesedí. Neckář je všechno možné, jenom ne příslušník Veřejné bezpečnosti. Na to má příliš málo pomněnkové oči.

Vymysleli jsme si s Neckářem kádrový dotazník:

Stav: zatím svobodný Vlasy: Světlehnědé Oči: modré Výška: 169 cm Váha: 60 kg (plus minus nějaké to kilo. Kdyby za tu dobu přibral.) Typ žen: zajímavé Oblíbený sport: jezdectví, volejbal, ping-pong Oblíbená barva: modrá a žlutá Oblíbené jídlo: jelikož je po žloutence, tak vše kromě diety Oblíbený filmový herec – náš: Pucholt; cizí: Chaplin, Philippe, Peter O’Toole Oblíbená filmová herečka – naše: Jana a Hana Brejchová; cizí: Shirley McLaine , Massina , obě Hepburnové Oblíbený divadelní herec: náš: Voska; cizí: Sir Lawrence Olivier Oblíbená divadelní herečka: naše: Janžurová, Jirásková, Budínová; cizí: Anna Magnani Oblíbený zpěvák: Aznavour, Piaf, Pavone, Shaw, Beatles, Hermann Hermit’s, Sammy Davis jr, Small Faces Oblíbený spisovatel: Čapek, Wilde Oblíbený malíř: van Gogh, Tichý Oblíbený skladatel: Ondráček, Bizet Oblíbený textař: Schneider, Krečmer, Ivo Fischer Oblíbený filmový režisér: Menze!, Forman Oblíbený divadelní režisér: Krejča, Radok Oblíbený novinář: E. E. Klsch Oblíbený dramatik: Topol, Shakespeare, O’Neill Oblíbený básník: Corso Oblíbená divadelní hra: Romeo a Julie Oblíbený film: Na východ od ráje, Kdo seje vítr Oblíbená knížka: Obraz Doriana Graye Oblíbené výtvarné dílo: Tichého obrazy Oblíbené noviny: Divadelní noviny Oblíbený časopis: Rave, Bravo Oblíbená rozhlasová stanice: Luxemburg Oblíbená vlastnost: aktivita Oblíbená měna: Kčs Oblíbené číslo: 7 Oblíbená cigareta: Winston Oblíbené pití: beaujolais Oblíbený tanec: holanďan Oblíbená historická osobnost: sv. Václav Oblíbený státník: Kennedy, Chruščov Oblíbená země: Anglie Oblíbené město: Ústí nad Labem Oblíbená řeka: Bílina Oblíbená ulice: Zlatá ulička Oblíbené vězení: Bory Oblíbená hospoda: U Šroubků Oblíbená květina: karafiát Oblíbený živočich: kůň Oblíbená věc: telefon Oblíbené cizí slovo: love

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *