Věkový rozdíl 38 let

Psáno pro Tvorbu 52, 1989, č.52 22. 12. 1989, s.6 – 7

Vyšlo v knížce Miroslav Holub – Spisy IV – Paralipomena, Carpe diem 2018
Uspořádal a k vydání připravil Michal Huvar

Rád bych vám básníka Miroslava Holuba představil poněkud netradičně, z velmi úzkého pohledu a neobvyklého úhlu; trochu překvapivě — jako spoluautora několika rockových písní. Mezi básníkem Miroslavem Holubem a hudebním skladatelem Vladimírem Kočandrlem (OK Band) je třicet osm let. Přesto společný rozhovor, který jsem s nimi připravil, vykazuje v ledasčems pozoruhodnou shodu. Bariéry nejsou tedy mezi generacemi, ale mezi stupni různého myšlení.

Ačkoliv se o rockové hudbě říká, že je generační výpovědí, vybral si Vladimír Kočandrle pro tuto výpověď básně autora jiné generace, proč?
Ke spolupráci došlo trochu náhodou, odpovídá Vladimír Kočandrle, po prvním zdařilém období OK Bandu (1980—1983] přišlo období méně úspěšné. Bylo to tím — jak už napsal jeden spisovatel — že zpočátku člověk tvoří ze spontaneity, ta se však po určité době vyčerpá a tak logicky — následuje krize. Na tu musí navázat další hledání. A tak jsme hledali, a to zejména v textech, kde se nám nedařilo. Hledali jsme nějakou současnou injekci, něco moderního, soudobého. A tak jsem si vzpomněl na poezii Miroslava Holuba, kterou jsem si pamatoval ještě z gymnázia (v mém případě to byla sedmdesátá léta) a navíc jsem byl zcela náhodou pozván na jeho literární večer do Violy. A tam jsem si uvědomil, jak básně působí stručným až »šlapajícím« dojmem. Zkusili jsme z jedné básně něco udělat a vznikla písnička Mrtví. Nebylo to ještě úplně ono. Zkusili jsme další a to spojení naší hudby a básní Miroslava Holuba se osvědčilo, takže bychom v té práci chtěli pokračovat.

A co na tuto spolupráci Miroslav Holub?
Dnešní mládež mi je rozhodně bližší než dnešní obstarožnost, ovšem v celé záležitosti jsem vlastně úplně nevinně. Kdysi jsem napsal texty a teď na ně Vladimír Kočandrle dělá hudbu, takže u toho nijak aktuálně nejsem. Jako substrát jsem však neobyčejně rád, protože některý rock se mi líbí každý rok a jakýkoliv rock mi nikdy nevadil a nevadí za předpokladu, že nebude v době, kdy mám s někým mluvit o věcech obapolného zájmu. To je jediný případ, kdy mi jde na nervy, za což mohou, kavárníci, kteří mi tuto hudbu vnucují na nepravém místě. Hudba mi je vůbec aniž nějak diskriminuji nějaký žánr, a to jak před 38 lety, tak i dnes — abych se držel věkového rozdílu vypíchnutého v titulku. Jinak jsem té spolupráci rád i z dalšího důvodů: domnívám se, že současná poezie musí hledat nové cesty. Cesta útlé libovonné knížky pro úzký okruh autorů bude sice velice dlouho důležitá, ale bude zcela jistě doplněna i dalšími cestami.

Myslíte návrat do středověké truvérské poezie, kdy se recitovalo a zpívalo za doprovodu loutny?
Návrat k truvérské písni to zrovna není, ale návrat k tzv. orální poezii rozhodně. To ovšem nemá význam jen pro šíření poezie, ale i pro samotné formování poezie, když si autor uvědomí, že si lidé tuto poezii budou poslouchat a nikoliv jen v temnu noci se zatajeným dechem číst.

Co by se dalo říct o vzniku písně Sochy?
Snažil jsem se vybírat rozmanité texty z poezie Miroslava Holuba, a to pro možnost rozmanitých hudebních postupů. Na rozdíl od písně jdi a otevři dveře, která byla z hudebního hlediska vystavěna poměrně konzervativně, jsou Sochy rozsáhlou plochou, ve které se jakoby nahodile používají prvky z různých hudebních kultur, například fanfáry, průmyslové ruchy a další i protichůdné věci. Tím jsem chtěl podtrhnout vnitřní napětí a i jistou rozpornost zmíněné básně

Po poslechu písně bych mohl trochu zpochybnit předchozí výrok Miroslava Holuba, že se na další spolupráci při vzniku písní nepodílel. Ovšem z nahrávky zní jeho hlas. Co nám k tomu povíte? Neovlivňuje ostatně tato zkušenost i vaši další tvorbu?
Tak to je pravda, byl jsem pozván ke spolupráci i do studia a byl jsem na to velice hrdý, že jsem u skutečného mikrofonu se skutečnou muzikou, a měl jsem z toho špundus, jestli se trefím do rytmu. V češtině jsem se trefil, v angličtině se to dělalo třikrát. Byl to tedy z mé strany vrcholný výkon, i když si nejsem jist, že bych se na to měl dát. Kdysi jsem se učil opernímu zpěvu, ale záhy jsem toho nechal z humanitárních hledisek. Pokud jde o další část otázky: pro rockovou hudbu vědomě nepíši. Člověk se za nějakých čtyřicet let naučí nějakému stylu, nějakému řemeslu a v tom pokračuje a je rád že se vůbec něco naučil. Já bych to neměnil a rozhodně bych se nesnažil vědomě psát texty, znaje kvality některých textařů (]. Vodňanský, J. Suchý). Ani nekvality textařů z opačného pólu nabídky mně nenakazují ani odvahou, ani drzostí. Pokud rocková hudba vstupuje do mého vytvářecího povědomí, tak jedině v tom smyslu, že se snažím vrátit ke stručnějšímu výrazu, nikoliv však kvůli tomu, aby to šlo k hudbě, nýbrž proto, aby to bylo víc pro ni.
Já bych k tomu ještě chtěl dodat (říká V. Kočandrle), že rock je generační záležitost jen do určité míry. V umění jsme v poslední době svědky určité syntézy, každý se snaží cokoliv s čímkoli kombinovat s tím, že by výsledkem mohl být docela zajímavý celek. A to se nám podařilo s Miroslavem Holubem v poslední písni Ze starého cestopisu. V této písničce je celý text zachován, nic není vypuštěno, je to přesně tak, jak to vychází ve sbírce, pouze s tím rozdílem, že se některé pasáže opakují nebo zdůrazňují. Tím se zde objevuje (a to je zpětně pro poezii snad zajímavé) několik akcentů, které původně v básni zamýšleny nebyly a zdali byly, dostaly v písni mnohem patrnější rozměr, než ho mohly dostat na papíře.
K tomu zas Miroslav Holub: To rozhodně ano. A teď jsem si vzpomněl ještě na jednu věc. Na rozdíl od toho, co jsem předtím řekl, jsem si vybavil následující: psal jsem novou báseň pro novou knížku, kde jsem trošku vycházel z hudby, tedy z toho, že se text opakováním nebo novými intonacemi či novými důrazy dá nějak jinak rytmizovat a dávat do definitivní struktury, než když to člověk neslyší. Takže ta báseň v rockové hudbě mi až teď přináší nové aspekty, které jsem si předtím neuvědomil.
A opět hovoří V. Kočandrle: Pro nás spolupráce s Miroslavem Holubem, i když je podstatná, je přece jenom menší částí naší tvorby. Velmi často se mluví o úrovni textů populární hudby nebo i rocku. Už jenom fakt, že cokoliv z moderní poezie se stane součástí populární nebo rockové hudby, stanoví uvnitř nová měřítka pro ostatní texty, protože pak se natočí deska, kde je deset textů, a člověk se musí snažit, aby využitá poezie z toho nečněla, aby tvořila s ostatními texty celek. To je ta zpětná vazba poezie na samotné písňové texty.

Nechci zde dělat žádné učené závěry (říkám já), ale faktem je, že každá generace má svoji generační výpověď, svoji kulturu, svoje umění. Pokud se izoluje, je to k její škodě. Pokud se ty jednotlivé roviny prolínají a pokud zástupci generačních skupin k sobě hledají cesty, porozumění, vzájemné poznání, toleranci, pak to může obohatit oba generační proudy. Ve vašem případě k tomu dochází a pak to stanovení společné laťky bývá v těchto případech asi vyšší, než kdyby ty skupiny žily uzavřeně ve svých generačních ulitách.

Miroslav Holub říká: Mě na tom zajímá jedna věc, tedy těch generacích, že o nich mluvíme jen tehdy, když ta starší je ještě tady, když se dožila. Kdyby vymřela, pak už to není generace a je zcela přirozené, že se zhudebňuje. Nikdo se nediví tomu, že je zhudebněn Petrarca nebo Karel Hynek Mácha, ale vypadá to jako generační problém, když se zhudebňuje autor ještě rejdící, pouze obstárlý.

A zase já: Myslím si, že o generacích se mluví jen tehdy, pokud něco není v pořádku, pokud nedochází k přirozenému prolínání generací, pokud jedna generace zadržuje druhou.

Miroslav Holub: Vidím přeryv mezi dvěma generacemi — mezi generací umělů a neumělů, to je silně nadčasové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *