Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se něco o nich napsat, zjistíte, že není co. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás dokázali obohatit natolik, že z toho setkání žijete řadu let. Když se v myšlenkách vracím k jaru 1971 a k Cyrilu Boudovi, pak krátká návštěva v jeho půvabném domečku ve Vlašské ulici, do kterého se vcházelo z dětského hřiště, patří k pokladům, jež jsou pečlivě uloženy v trezoru paměti.