O Karlu Gottovi toho bylo napsáno tolik, že přidávat kamínek k této kupě se mi zdá jaksi nadbytečné. Nicméně rád bych vzdal alespoň chválu jeho dokonalé profesionalitě. Jednou jsme byli spolu na večeři v hotelu Palace v Ostravě. Překvapil mne tam dvěma věcmi: za prvé svým hlubokým zájmem o historii, který bych u něho nikdy nečekal, a za druhé dokonalým klidem, s jakým dokázal konverzovat, vychutnávat jídlo (Gott je milovník dobrého jídla) a navíc se celou dobu podepisovat každému, kdo ho během jídla přišel vyrušit. Z náprsní kapsy vytahoval jednu svou fotografii za druhou a pokaždé se zeptal: „Komu to bude? Haničce?“

„Proč jim neřekneš, aby přišli až po večeři?” zeptal jsem se naivně.

„To mám vyzkoušené,“ odpověděl s přehledem. „Jednak si řeknou, že jsem nafoukanec, a pak – stejně tím nic neušetřím. Navíc já jsem připravený na všechno: mám tužku, mám fotografie. Divil by ses, kolik lidí chce podpis, a když kývneš, půlhodiny honí vrchního pro nějaký papír, pak pro nějakou tužku, a celou dobu stojí nad tebou a tobě je trapné, žes to všechno zavinil.“

Karel Gott je soutěživý a nerad prohrává, i když jde o úplnou blbost. Dlouho jsem ho lákal do pořadu Čundrcountryshow Ivana Mládka, který vysíláme na Nově.

„Je to legrace a vůbec nejde o country, můžeš zpívat cokoliv, i když máš v repertoáru spoustu countryových písní.“ Nakonec jsme ho přesvědčili (z druhé strany ho přesvědčoval Ivan Mládek). Gott suverénně vyhrál hudební soutěž o Zlatého bobra, ovšem v trampském trojboji se mu moc nevedlo. Nejvíc se na nás zlobil za soutěž, ve které se závodilo v tom, kdo rychleji ostříhá dohola nebohého dobrovolníka. Karel se sice snažil, ale dobral se tak do poloviny hlasy. Jeho klient navíc velice trpěl, strojek byl tupý a tahal za vlasy. „To nebylo fair play,“ přesvědčoval nás potom Gott v zákulisí. „Kdybych měl pořádný strojek, tak jsem vyhrál.“

Když jsem se přehrabával svým archivem, narazil jsem na jeden rozhovor, který jsem dělal s Karlem Gottem, aniž by byl zpěvák přítomen. Bylo to totiž v období, kdy odpovědi za něho vymýšlel Jiří Štaidl. Byl jsem u něho v jakémsi hotelovém domě v Košířích. Během rozhovoru přišel Karel a přinesl svému dvornímu textaři nějaké jídlo. Když takto zpěvák pečuje o své textaře, může se nadít dobrých písní. „Co děláte?“ zeptal se. „Děláme s tebou rozhovor,“ odpověděl Štaidl. „A o čem?“ vyzvídal Gott. „O tvém malování,“ odpověděl Štaidl. „Aha,“ řekl Gott a už se o obsah interview nezajímal. Když odešel, pokračovali jsme.

V té době byla móda dávat na otázky (vesměs stupidní) krátké a vtipné (někdy protismyslné) odpovědi. Technologie zjevně odkoukaná od odpovědí, které dávali členové skupiny Beatles. Nebudu vás unavovat celým rozhovorem, postačí krátká ukázka. Pochybuji, že by Gott tento rozhovor kdy četl, ale Jiří Štaidl měl jeho absolutní důvěru, takže považujme odpovědi za autorizované.

„Karle, říká se: Lidská sláva polní tráva. Myslíš, že to je definice platná?“
„Tato definice je naprosto neužitečná, protože o její platnosti se slavný člověk přesvědčí, až když je pozdě.“

„Se slávou souvisí pochlebování a závist. Jakou formu volí extrémní pochlebovač a jakou extrémní závistivec?“
„Extrémní pochlebovač mi tvrdí, že jsem docela hezký chlapec, a extrémní závistivec mi závidí i jistou nepohlednost, jsa přesvědčen, že i tohle dělám schválně.“

„Každý člověk, který maluje, si vytváří svým způsobem vlastní svět. Většina obrázků mívá příběh. Mohl bys mi některý příběh ze svého vnitřního světa vyprávět?“
„Nemohl. Vzbudilo by to veřejné pohoršení.“

Později, kdy už Jiří Štaidl nebyl mezi námi, Gott zůstával tradici vtipných odpovědí věrný. Jeden čas dělal pro Mikrofórum, kde jsem v té době pracoval, cyklus pořadů o písničkách. Jezdili jsme točit k němu domů (vždycky bylo něco dobrého – v létě mne udivil talířem vánočních kaprů) a vzpomínám si n a jeden z jeho aforismů (v té době se tuším špatně shánělo dobré maso): Včera jsme nesehnali svíčkovou, vidím, že budu muset nazpívat ještě nějaké masové písně.

A teď konečně k té relikvii: už nevím, kdy a při jaké příležitosti jsem ji dostal. Vybral jsem malou ukázku ze své sbírky cenností – originál kresby Karla Gotta starý více než pětadvacet let. Kresba sice není podepsaná, ale přísahám, že autorem je skutečně Karel Gott. Otiskujeme ji sice bez autorova předběžného souhlasu, ale věřím, že mi to promine.