S rozhlasem spolupracuji prakticky od svého novinářského „dětství“.  Poprvé jsem do něj vstoupil v roce 1964. Ujal se mne tehdy Zdeněk Bidlo v redakci AZ.  Sborníček však paradoxně připravil jiný Zdeněk, který mne mimochodem ve svém pořadu Metronom uváděl do tajů televize. Vydal Český rozhlas, duben 1998 ke svému 75. výročí.

Můj příspěvek:
Rozhlas má pro mne tisíce rozměrů, je tématem na knihu; co vybrat, aby to bylo stručné. Pamatuji se ještě na prehistorické doby rozhlasu, kdy se magnetofonový pásek lepil tekutým lepidlem a tak člověk odcházel z práce celý upatlaný a lepivý. Druhý den ve studiu jsem pak celý udiven sledoval, jak takto polepený pásek se odvíjí od středového kotouče i když by – podle zákona lepivosti – se neměl vůbec pohnout. A jak se ještě v šedesátých letech nahrávalo! Přenosný magnetofon „majhag“ (psalo se to nejspíš německy: Meihag) vážil nejmíň patnáct kilo, byl na kličku a na jedno natočení se dalo nahrát tak pět šest minut. Pak se musel vyměnit pásek, natočit pérko a jelo se dál. Od té doby rozhlas udělal obrovský pokrok a je tak digitální, až mě z toho jde dvojková soustava kolem. Ovšem pokud natočíte hovadinu, je pak jedno, zdali je analogově či digitálně natočená, je to jen více či méně kvalitněji natočena hovadina.  Číst více