Parlamentní listy: Na hvězdy je víc vidět

Bývalý kapitán české zábavy promlouvá o Michalu Davidovi i jeho kriticích: Na hvězdy je víc vidět, proto je tak snadné je urážet

20.10.2018 11:31
ROZHOVOR Docela se mi líbí demarchie, ve které se o vládě rozhoduje losem. Už z toho důvodu, že o výsledku voleb rozhoduje čím dál tím méně voličů. Takže los by byl spravedlivější. To říká bývalý šéfredaktor redakce zábavy v televizi Nova a autor písňových textů elity české pop music Ivan Rössler. ParlamentníListy.cz se s ním bavily o století této republiky.

Máme sto let republiky. Jaké pro vás byly hlavní momenty existence našeho státu?

Než na tuto otázku odpovím, musím zdůraznit, že i když mi už bylo sedmdesát let, vnímám nejvýrazněji zhruba polovinu existence našeho státu. To ostatní znám z doslechu nebo učebnic. Nezažil jsem první republiku, okupaci. V době, kdy mluvil Gottwald z pověstného balkónu, mi byly dva roky. V padesátých letech jsem chodil do školy. Jen si pamatuji, že po odhalení kultu Stalina jsme jeho jméno začerňovali v učebnicích a jeho fotky z nich vytrhávali, stejně tak, jako se později mazaly a likvidovaly písničky Waldemara Matušky po jeho emigraci. Rok 1968 jsem prožil s následnými dvěma lety na vojně. Pro mne osobně byl jeden z nejklíčovějších momentů rok 1963, kdy jsem se hlásil na večerní dvanáctiletku, a místní buňka KSČ v Kaučuku, kde jsem pracoval, mi nedala potvrzení s odůvodněním, že se chci vyšplhat po dělnických zádech. Naštěstí jsem odtamtud utekl a později po večerech vystudoval nejen střední, ale i vysokou školu. Takže každý z nás nejspíš má nějaké hlavní momenty, které zažil, pokud nechce opakovat ty, o kterých se jen učil ve škole.

Lze to vůbec slavit, když už se nedá mluvit o republice, která v roce 1918 vznikla?

V roce 1918 vzniklo Československo jako společný rodič dvou států, které jsou jeho dětmi. I když je Československo rodu středního, vnímám ho jako otce, který se tu oženil s Francií, tu se Sovětským svazem a jeho děti Česko a Slovensko se potkávají v Evropském parlamentu. Jsme se Slovenskem dobrými sousedy a věřím, že jsme i dobří sourozenci, protože jsme se narodili společně. Republika vznikla na troskách monarchie, která projela první světovou. Slavit to lze, ale já osobně slavím velice nerad.

Hlavně lidé s nostalgií k bývalému režimu říkají, že je to rozkradená a rozprodaná republika. Souhlasíte?

Nevím, já ji ani nerozkradl, ani nerozprodal. Jen vím, že se mám mnohem líp než v režimu, který údajně rozkraden nebyl, ve kterém se jen nesměle přikrádalo podle hesla „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Zdá se, že Masarykovo heslo „Nebát se a nekrást“ se tehdy proměnilo na „Nebát se nekrást“. Pokud se ale krade, mělo by se trestat.

Za co bychom se ve stoleté historii měli stydět, a na co být naopak pyšní?

Každý by měl být pyšný na to, že je součástí té historie a měl by se chovat tak, aby naše děti měly na co navazovat, a aby byly pyšné na své rodiče. Já na své rodiče pyšný jsem a snažím se svým dětem neudělat žádnou ostudu. Konkrétní výčet za těch sto let po mně nechtějte.

Pořádáte Festival beatových legend. O jakých beatových legendách se dá hovořit jako o světových? A jestli se chcete vymlouvat na to, že se naše kapely nemohly vydat na západ, tak které by tam alespoň udělaly určitý rozruch? Jako třeba Laura a její tygři ve Francii či Půlnoc v USA po revoluci?

Musím vás opravit: loni jsem obnovil Československý beat-festival po 50 letech. Měl úspěch a tak v tom pokračuji. Legendy jsou to především pro nás. O světových beatových legendách nemůže být v našem rybníce ani řeč. Pokud někdo někdy udělal například v USA díru do světa, pak tam musel trvale žít. Obtížně se tam zpočátku prosazovali i Beatles. Ale na to se zeptejte třeba Ivana Krále nebo Jana Hammera, kteří se v USA prosadili. Já o tom skoro nic nevím.

Je dobře, že dostane Michal David – normalizační hvězda – státní vyznamenání?

Osobně mám Michala Davida rád. Je to nadaný muzikant, hraje dobře i jazz. Na škole měl dokonce jazzové kvarteto. Má talent, dokázal se prosadit. O tom, že je normalizační hvězda, bych trochu polemizoval. Jeho „normalizační“ kariéra trvala necelých deset let a teď už téměř třikrát tak dlouho prokazuje, že je opravdu dobrý a úspěšný. A pro mne je mnohem důležitější, že jeho písničky motivovaly naše hokejisty z Nagana, než že nějaký závistivec o mně za pár sekund napíše ve zdejší diskusi něco nelichotivého. Zkuste vydat téměř dvacítku alb, napsat více než desítku muzikálů a pár set písniček, a pak se pojďme bavit. A v té normalizaci žili „normalizační“ průvodčí, „normalizační“ prodavačky. Jen ty hvězdy byly víc vidět. Proto se dneska tak snadno mohou urážet. A jestli je dobře, či není dobře, že dostane nějaké vyznamenání? Nevím, ale já mu ho přeji.

Kdo byl podle vás za dobu normalizace nejlepším hudebníkem?

Co, prosím, máte s tou normalizací? A kdo byl nejlepší? Hudba se neměří kvalitou, ale pocitem, oblíbeností a to máme – naštěstí – každý nastaveno jinak. Zvolili jsme si opravdu nejlepší politiky? Vyšli z nějaké volby a tak to musíme respektovat, i když se nám to nelíbí. Ostatně mně se docela líbí demarchie, ve které se o vládě rozhoduje losem. Už z toho důvodu, že o výsledku voleb rozhoduje čím dál tím méně voličů. Takže los by byl spravedlivější. Pokud jde o hudbu, nemusím respektovat nic a můžu poslouchat to, co chci anebo dokonce vůbec neposlouchat.

Jak politicky vnímáte současnost. Je Andrej Babiš spasitel, jenž republiku povede k lepším zítřkům?

Jak to mám vědět? A co jsou to lepší zítřky? To je snad původně komunistický slogan. Taky si pamatuji píseň: „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela! Ať těm, kteří za nás mřeli, žádný hanbu nedělá.“ Refrén: „Vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví, hej rup! Hola hej! Hej rup! Hola hej! Do práce se dej!“ Asi byste z dnešního hlediska řekl, že to napsal idiot, a přesto si ho vážíme pro jiné věci, protože to napsal František Halas. Současnost se soudí v budoucnosti a zpětně. Takže až přijdou či nepřijdou ty lepší zítřky, poznáme, zda byl či nebyl Babiš náš spasitel.

A vůbec, neidealizujeme si Masarykovu republiku?

Veškerou minulost si obvykle idealizujeme. Tím víc, čím míň o ní víme. Na přítomnost vesměs nadáváme a do budoucnosti hledíme s nadějí i s obavami. Třeba ty zítřky budou lepší, třeba horší. Bylo by ale krásné se jich vůbec dožít.

autor: Jan Rychetský

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *