Vydalo Karolinum 2019

(strana 129 – 131)

NEPŘÍTOMNÝ/VŠUDYPŘÍTOMNÝ
Ivan Rössler (narozen 1945) pracoval od konce 70. let v Československém rozhlase a později (od roku 1984) ve vydavatelství Panton, kde řídil dvě edice – Cesty a Rock. V roce 1985 vydal v edici Cesty EP Jaromíru Nohavicovi. Na desce byly čtyři písně: Kejklíři, Bláznivá Markéta, Zatímco se koupeš a Divoké koně. S vydáním desky nebyl podle Rösslera žádný problém, neboť jeho šéf byl „velmi osvícený a vůbec úžasný člověk, se kterým se dalo mluvit normálně“. Nohavicovo EP následně Rössler osobně (a oficiálně – ve Stánku Pantonu) prodával v Plzni na Portě – na stejném ročníku Porty (1985), na kterém reálně existující Nohavica vystoupit nemohl, neboť jeho písně (jmenovitě i Bláznivá Markéta) byly plzeňským národním výborem prohlášeny za ideově závadné, za protisocialistické.
U tohoto obrazu se na chvíli zastavme. Nohavica z masa a kostí není povolen, avšak na stejném místě, kam je Nohavicovi jakožto autorovi protisocialistických písní vstup zapovězen (1), se tytéž protisocialistické písně, nahrané tím samým Nohavicou, prodávají v oficiálním Stánku státního hudebního vydavatelství. Nohavica je tudíž fyzicky nepřítomen (nikdo ho nevidí ) (2), přesto je všudypřítomný (Rössler: „Všichni si tam tu desku mezi sebou ukazovali“). Tento nejednoznačný obraz lze považovat za funkční metaforu pro pozdně socialistickou realitu, jelikož to, jak v této realitě byla nějaká konkrétní událost pojmenována v oficiální komunikaci (kde bylo třeba užívat ideologický jazyk a slov jako „angažovaný“, „socialistický“, „pokrokový“ atd.), nemuselo mít nic moc společného s tím, čím tato událost ve skutečnosti (svým obsahem) byla. Bylo tedy nesmírně důležité, aby událost mohla být v oficiální komunikaci pojmenována jako cosi, co je „angažované“, „socialistické“ nebo „pokrokové“ (a o tom, co se těmito slovy bude moci pojmenovat, neustále vyjednávali různé zájmy sledující pověření mluvčí autoritativního jazyka) (3), avšak všechny tyto přívlastky („pokrokový“ atd.) – když už se jimi událost v oficiální komunikaci vykázat mohla – nevypovídaly o obsahu této události vůbec nic. Mnohé pozdně socialistické aktivity tak byly nepřítomné (protože je nebylo možno pojmenovat jinak než pomocí významově vyprázdněného hypernormalizovaného autoritativního jazyka) a všudypřítomné současně.

(1) Traduje se historka, že Nohavica do Plzně na Portu v roce 1985 přijel, ale že byl „naložen“ na nejbližší vlak zpět do Ostravy.

(2) Rössler odpověděl „svazákovi, který to tam řídil“ a který se jej zeptal, jak je možné, že prodává desku „zakázaného“ autora, těmito slovy: „Nemusíš přece všechno vidět. – a on se zaradoval a dělal, že to nevidí.“

(3) Rössler, který se později (za perestrojky) stal hlavním dramaturgem prvních Rockfestů, vzpomíná, jak po uveřejnění článku Nová vlna se starým obsahem (Tribuna, 1983) argumentoval v debatě se svým nadřízeným v rozhlase, že rocková hudba je přece „pokroková“ a že „vždycky bojovala za mír“. Poté, co s těmito argumenty u nadřízeného uspěl (nadřízený byl totiž „rozumný člověk“), začal Rössler organizovat spolu s dalšími svými kolegy pod záštitou rozhlasu přehlídky rockové hudby, jež nazval „Rockový maratón za mír a život, proti jaderné válce“. Název odkazuje k „Světovému shromáždění za mír a život, proti jaderné válce“, které se v červnu 1983 konalo v Praze. Je to jen další příklad deteritorializace ideologického jazyka. Vzpomeňme si v této souvislosti na to, jak svazáci z Havlíčkobrodska nazvali svůj lipnický festival Písni za mír (rok 1984). Více viz druhou kapitolu.