Publikováno 28. 11. 202409:45 PRAHA IN.cz 

ROZHOVOR: Ivan Rössler je pojem českého šoubyznysu. Písně s jeho texty zpívali Karel Gott i Helena Vondráčková. Největší ohlas však vzbudil jako šéfredaktor redakce zábavy televize Nova po boku Vladimíra Železného mezi roky 1993-2006. Server PrahaIN.cz ovšem zajímala jeho předešlá činnost. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy totiž dlouhé roky působil v Mikrofóru Českého rozhlasu, v pořadu, který příští rok oslaví šedesáté narozeniny. V minulém režimu šlo o výjimečnou záležitost a jistou hudební oázu.

Mikrofórum bylo určené mladým posluchačům, aby je režim odlákal od západního vlivu. Tak Vám to tehdy bylo řečeno?

To si můžete najít na Wikipedii.

Stalo se.

Když začalo Mikrofórum, bylo mi dvacet, tak jsem o tom tehdy tak neuvažoval. Faktem ale je, že tehdy se poslouchalo Radio Luxembourg, kterému se říkalo Laxik. Pak se také poslouchala pirátská stanice Radio Caroline. Mikrofórum tedy v roce 1965 bylo podanou rukou mladým lidem, aby si přeladili. Proto Mikrofórum svobodně hrálo západní hudbu, která se v jiných pořadech nehrála. Ostatně znělkou se stala americká instrumentálka Raunchy.

Chápu.

Takže ano, Mikrofórum mělo odlákat posluchače od zahraničních stanic.

Koho jste v pořadu objevili?

Mikrofórum existuje skoro šedesát let. Šedesáté narozeniny bude mít v červenci 2025. Nebyl jsem v Mikrofóru celou dobu. Pořad se také v rozhlasovém schématu občas stěhoval. Já jsem poměrně často jako hosta měl například Jiřího Suchého, se kterým jsem v šedesátých letech úzce spolupracoval. Nebo jsem třeba natočil první nahrávky skupiny Laura a její tygři. Anebo to byla skupina Brutus, kterou v té době v Rakovníku zakázali, a tamější tajemník něčeho mohl puknout vzteky, když je slyšel z rádia. Nebo rockové maratóny v roce 1983…

Jaké tedy byly zákazy? Co takový Kryl, folková scéna, Jim Čert a další, mohli se u Vás někdy mihnout?

Tak zákazy byly. Nemohli jsme hrát emigranty. Ale vysílali jsme třeba z Porty. Kryl a Čert se nemihli. Byly určité hranice, které jsme překročit nemohli.

Nezapomenutelný host?

To nevím. To přišlo až v roce 1989. Byl jsem první, kdo odvysílal rozhovor s Václavem Havlem. Bylo to na Koncertu pro všechny slušné lidi. Měl jsem tam také telefonát s Waldemarem Matuškou z Ameriky. V roce 1989 bylo Mikrofórum na ulici. A každý host byl tehdy nezapomenutelný.

Koho byste naopak nikdy nepozval?

To také nevím. Asi nějakého nudného, nezajímavého člověka. Říkejme mu pan N.

Podle dat byla skupina posluchačů přes jeden milion.

To je docela možné. Dnes je zájem publika příliš rozptýlen. Rozhlasových stanic je už moc.

Kdo stál také za pořadem? Myslím jména, o nichž se třeba posluchači vůbec nedozvěděli.

To by za ta leta byl dlouhý seznam. V roce 1965 jsem se učil od Karla Mastného, Jaroslava Navrátila a dalších. Později jsme zaučovali mladé lidi my. U nás začínala například Světla Magni, první kontakt s mikrofonem měl třeba Roman Šmucler. Rád jsem spolupracoval třeba s Tomášem Slámou.

A co vlastně soudíte o dnešním přístupu k hudbě, vadí Vám odsuzování Jarka Nohavici, plytké texty v rádiích, chrlení desítek hvězd díky televizním pořadům a podobně?

Mně nevadí nic.

Jak to?

Jako vystudovaný filozof se řídím heslem: I když s vámi nesouhlasím, udělám všechno pro to, abyste to mohl říkat. Je to nepřesný citát, údajně připisovaný Voltairovi. A co nechci, neposlouchám. Neodsuzuji Nohavicu a neodsuzuji ani ty, kteří ho odsuzují. Je to jejich věc.

autor: Jan Holoubek