Ivan Rössler 
Jan Werich by dnes (6. 2. 2025) oslavil 120 let. Když jsem ho v roce 1969 navštívil, byl mnohem mladší.
Byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory, a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění. Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky).
Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se. Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. „Dobrá,“ zní odpověď, „tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.“ Taxík, rychlý odjezd na Kampu.