S rozhlasem spolupracuji prakticky od svého novinářského „dětství“.  Poprvé jsem do něj vstoupil v roce 1964. Ujal se mne tehdy Zdeněk Bidlo v redakci AZ.  Sborníček však paradoxně připravil jiný Zdeněk, který mne mimochodem ve svém pořadu Metronom uváděl do tajů televize. Vydal Český rozhlas, duben 1998 ke svému 75. výročí.

Můj příspěvek:
Rozhlas má pro mne tisíce rozměrů, je tématem na knihu; co vybrat, aby to bylo stručné. Pamatuji se ještě na prehistorické doby rozhlasu, kdy se magnetofonový pásek lepil tekutým lepidlem a tak člověk odcházel z práce celý upatlaný a lepivý. Druhý den ve studiu jsem pak celý udiven sledoval, jak takto polepený pásek se odvíjí od středového kotouče i když by – podle zákona lepivosti – se neměl vůbec pohnout. A jak se ještě v šedesátých letech nahrávalo! Přenosný magnetofon „majhag“ (psalo se to nejspíš německy: Meihag) vážil nejmíň patnáct kilo, byl na kličku a na jedno natočení se dalo nahrát tak pět šest minut. Pak se musel vyměnit pásek, natočit pérko a jelo se dál. Od té doby rozhlas udělal obrovský pokrok a je tak digitální, až mě z toho jde dvojková soustava kolem. Ovšem pokud natočíte hovadinu, je pak jedno, zdali je analogově či digitálně natočená, je to jen více či méně kvalitněji natočena hovadina.

Rozhlas mne uchvátil ještě jednou věcí a tou je zvukový archív. Poslouchat hlasy Masaryka, Čapka, Vančury, Zrzavého, Trnky a dalších a dalších je velice emotivní. A kam až se dá dosáhnout do historie: Jednou jsem v rozhlasovém archívu poslouchal z magnetofonového pásku vyprávění Jaroslava Kvapila o jeho literárních začátcích. Jaroslav Kvapil hovořil o tom, jak si vydal vlastním nákladem svou první sbírku veršů a odvážně ji přinesl Janu Nerudovi, který ho vlídně přijal, aby sám zavzpomínal na to, jak jeho, za podobných okolností, vlídně přijal Karel Jaromír Erben.
Tak daleko a přece tak blízko zněl Kvapilův hlas!