Secesní vaudille

Černé divadlo Jiřího Srnce potěšilo své pražské příznivce svou novinkou — osmou premiérou nazvanou Amoroso aneb Létající velocipéd. Příběh je rozčleněn do deseti obrazů a jeho zhuštěný obsah je vlastně velice banální: Petr, mladý vynálezce, je zasažen Amorovým šípem a měl by tedy logicky vzplát láskou k půvabné dívce Janě. Ovšem je natolik posedlý myšlenkou sestrojit létající stroj, že Amorův šíp na něho nemá žádný zvláštní vliv. Dokonce nepodlehne ani muzeu lásky, které mu Amor předvede. Jana ovšem nemá Petrovu odolnost a zmítá se v horečkách. Petr dál kutá na svém létajícím stroji, a když už je téměř u cíle, následuje tvrdý pád. Neúspěch dává šanci sokovi. Krajně nepříjemná situace se musí okamžitě řešit Petr ovšem je tohoto řešení neschopen. Z tohoto důvodu se Amorek vtěluje do Petra a Petr do Amorka. Tato »avatára« zbaví Petrova soka absolutně jakýchkoliv šancí, protože Petr exceluje na úrovni profesionála v oboru lásky nejen v zahradní restauraci, ale i na výletě. Skutečný Petr vtělen zatím do Amorka vylepšuje muzeum lásky. Závěr příběhu směřuje už rychle k happy endu. Petrův sok se snaží o poslední zoufalý čin, avšak marně; Petr a Amorek se vtělují zpět do svých pravých podob a Petr konečně sestrojí svůj létající velocipéd, na němž společně, s Janou slaví svou svatbu.

Příběh ovšem není podstatný, dává pouze ohraničený prostor pro zajímavé výtvarné ztvárnění scény. Technické efekty Černého divadla tentokrát nejsou dominantní, ale pomáhají dotvářet pantomimické výstupy viditelných herců. Neviditelní herci vodí výtvarné objekty, které — s výjimkou Amorka — nezasahují do děje.

Výtvarně je představení stylově velmi čisté, potěšující je, že grotesknost vaudevillu spočívá v jemných poetických metaforách a nikoli v ostré karikatuře Jednotlivé postavy Jsou sice komické, ale nejsou směšné. Scenárista, hudební skladatel, a režisér Jiří Srnec našel pro jejich charaktery únosnou míru. Jeho pohled na krásný a bláznivý secesní‘ svět je plný porozumění a vlídného humoru. Tomu jsou podřízeny i výtvarné gagy, jejichž čistota nemohla najít svůj zdroj nikde jinde než ve starých filmových groteskách. Výhrady snad lze mít jen k výjevům v muzeu lásky, které — po mém soudu — první i druhé dějství zpomalují. Navíc jsou s ostatním dějem propojeny, poněkud neorganicky. Tuto skutečnost podtrhuje i okolnost, že jsou to jediné dvě scény, v nichž v prvním dějství téměř vůbec a ve druhém dokonce vůbec nevystupují viditelní herci.

Létající velocipéd je příjemným, lehce stravitelným a svým způsobem i zábavným představením, které Praha spatřila až po Londýně, Madridu a _ jiných zahraničních městech. Z tohoto hlediska se nabízí otázka, zda se k hodnotám, které se rodí díky socialistické společnosti, umíme chovat s náležitou úctou.

TVORBA 25/1976

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *