Purpurové sny Jiřího Suchého

Vydal Interpress magazín, nedatováno

Ten sborník dával dohromady Otakar Brůna. Já do něj jen přispěl článkem

S POŠTOVNÍ ZNÁMKOU NA ČELE

Kdysi jsme plánovali s Ondřejem Suchým takovou ptákovinu: a sice, že navštívíme za účelem šoku a následující žádosti o interview různé zajímavé osobnosti v převleku za některou z jejich postav. Literáty navštívíme coby jejich literární postava, herce v jejich nějaké divadelní roli atd. Jiřího Suchého jsme chtěli navštívit jako dva listonoši s pelerínou. Když Suchý točil ve své vlastní režii a na vlastní náklady Sektu, vypomáhal mu jeho bratr Ondřej coby produkční. Jednoho dne zazvonil telefon a Ondřej mne sladkým hlasem doslova vtáhl do menší skupiny chlapců, kteří v peleríně pošťáků malebným krokem sbíhali od branky Suchého vily na Ořechovce k jejímu hlavnímu vchodu. Ocitl jsem se tedy před Suchým v pošťácké peleríně, aniž tak byl naplněn původní záměr. Záměr byl nahrazen záběrem, který jsem navíc nikdy nespatřil. Dodnes nevím, zda byla tato kratičká sekvence vystřižena či nikoliv, neboť Sekta se doposud promítala vždy za záhadných okolností. Nicméně chtěl bych se tedy v následující úvaze pokusit být takovým pošťákem a vytahovat ze zasutých poštovních schránek paměti obálky s epizodami, které jsou spjaty s osobností Jiřího Suchého. A poněvadž jsem si vědom, že celá tato publikace svým způsobem připomíná šedesátiny Jiřího Suchého, pak bych oslavence rád ujistil, že pro toho, kdo chce, znamená tento věk pouze sex krát deset.

Vzpomínám si, že při natáčení jednoho rozhlasového pořadu na téma tingltangl přinesl Suchý desku Maurice Chevaliera. Na desce nebylo žádné jméno, jen slavný chevalierovský slamáček. To jméno by bylo zbytečné, každý při prvním pohledu na obal desky věděl, o koho jde. Suchému – nebýt stagnace – by se patrně podařilo totéž. Stagnace v jeho případě přerušila do jisté míry generační kontinuitu. Pro mne osobně Semafor znamená totéž, co pro předcházející generace znamenalo Osvobozené divadlo. Pro současnou generaci, respektive pro její chytřejší část, znamená totéž folková scéna. V takovém Plíhalovi je raný Semafor dokonce geneticky zakódován. Osvobozené divadlo – Semafor i Plíhal mají společného jmenovatele: nenávist k blbosti a vice versa – nenávist blbců vůči nim. Mělo by se tesat Werichovo moudro: BOJ S LIDSKOU BLBOSTÍ NIKDY NEMŮŽEME VYHRÁT, ALE NIKDY NESMÍME S TOUTO BLBOSTÍ PŘESTAT BOJOVAT. Blbost je kámen, o který je sice možné brousit si vtip, ale mnohem efektivnější by bylo, kdyby lidská moudrost mohutněla ve vzájemném dialogu na jakémsi platónovském symposionu. Phileo-sóphia – láska k moudrosti a humor – šťáva, to jsou dva starořecké odkazy, které tak mnoho popuzují blbce a tak mnoho udržují moudré při životě v moři blbců. Nejsem vůbec schopen si představit, co všechno byl nucen Jiří Suchý prožít, čemu všemu musel čelit, co nemohl napsat a co by býval napsat mohl, kdyby měl optimální podmínky ke své práci. Snad i ono mystické na katedrále by vzniklo A tak si teď s odstupem času promítám na prázdný bílý papír diapositivy toho, co jsem díky Semaforu a Jiřímu Suchému zažil. Pár obrázků bych rád dal k lepšímu. Pokud se mi podaří udržet vyprávění v poloze mezi čtivým drbem a drobným svědectvím o době poměrně nedávno minulé, pak dostojím svému poměrně nenáročnému záměru. Ostatně každý z nás má svůj Semafor, i já mám svůj. Tak račte prosím vstoupit!

Bylo to někdy v počátcích Mikrofóra, tedy na sklonku roku 1965 nebo na počátku 1966. Jeho tehdejší redaktor Karel Mastný, jenž mne v té době zaučoval do tajů rozhlasové technologie, mi posléze umožnil, abych si půjčoval rozhlasový magnetofon. Jeden z prvních rozhovorů, který jsem šel tehdy natočit, byl rozhovor s Jiřím Suchým. Obsah rozhovoru si už nepamatuji, zavál ho čas, ale ten magnetofon! Jmenoval se (psáno foneticky) majhak (snad německy: meihack) a byl – majitelé walkmanů mi to nebudou věřit – na kličku! Když jsem milý majhak doslova dovlekl do Semaforu (vážil snad patnáct kilo) a tuto bednu postavil před užaslého Jiřího Suchého, uvolnil jsem skrytou kličku a magnetofonu jsem natočil péro uvádějící v chod celý jeho mechanismus. Gramofon na kličku milovník starých desek Suchý znal, ale magnetofon na kličku?! Nuže, magnetofon měl způsobně natočené pérko, pásek byl založen, mikrofon u úst, hovoříme. Otázka položena, odpověď se lehce odvíjí, když tu náhle: stop, musíme to přerušit, došel pásek. Na malý kotouč magnetofonového pásku se totiž vešlo asi šest minut, protože potom bylo stejně nutné dotááááhnout péééérko, jelikož už docháááázelo a lehce zpomalovalo řeč. Řeč tedy zastavena, magnetofon dotažen, nový pásek vložen, račte – prosím – hovořiti dál. Píďalkovali jsme tento rozhovor po šestiminutových krocích a velmi, velmi lituji, že už tehdy jsem neměl archivovací pudy a kopii rozhovoru jsem si neschoval. Jenom si pamatuji, že jsem v té době zprostředkoval schůzku Semafor – Mikrofórum, která začala tímto seznamováním:

Dobrý den, já jsem Suchý.
Těší mne, Mastný.
Což o to, redaktor Mikrofóra Karel Mastný této pointě možná v intonaci trochu napomohl, avšak Jiří Suchý nehnul ani brvou.

Na přelomu roku 1967 a 1968, kdy pražské jaro stále ještě zůstávalo spíš hudebním než politickým pojmem, byli ve velké módě pirátské rozhlasové stanice. Jedna z nich se, tuším, jmenovala RADIO CAROLINE a byla umístěna na nějaké lodi mimo území jakékoli země a odtamtud vysílala senzační hudbu, která lákala posluchače, a lukrativní reklamy, které plnily podpalubí lodi tvrdými měnami. V té době byl šéfem rozhlasové redakce zábavy satirik Vladimír Rohlena. Jelikož jsem měl v té době v Semaforu asi osminu pracovního úvazku, neboť jsem tam vydával BULLETIN PRO P. T. NOVINÁŘE obsahující zprávy vhodné pro tisk, hledal jsem v rámci této své propagační profese i další způsoby, jak učiniti milovaný Semafor ještě více milovaný.

A tak, jak jsme tlachali na půdě rozhlasové zábavy (čtvrté patro už je poměrně dost blízko půdy) o ledasčem, dostal jsem nápad učiniti z divadla Semafor fiktivní pirátskou vysílačku. Tehdy se vůbec šily na posluchače různé boudy (například fiktivní vinárna U pavouka, v té době velmi slavná). Nápad byl přijat, rozhlasová technika se přestěhovala do divadla a po jednom představení začalo natáčení prvního pirátského vysílání z divadla Semafor. Celá hra spočívala v tom, že Semafor předstíral, že se pirátsky vetřel do legálního vysílání tehdejší stanice PRAHA.
„Nevíš dne, ani hodiny, kdy se vloudíme na tvé rozhlasové vlny, Československý rozhlase, Praha 12 (nebo už 2?), Vinohradská 12 (kde že byla v té době poštovní směrovací čísla?),“ chvástal se Jiří Suchý.
Vím, že se během natáčení poměrně dost improvizovalo. Byl sice stanoven pevný sled písniček, ale průvodní slovo se víceméně vymýšlelo během nich.
„Co se mám zeptat Nadi Urbánkové,“ nahlas přemýšlel Suchý v zákulisí.
„Jestli má ráda špagety,“ zněla nápověda.
Dialog na jevišti pak vypadal takhle:
SUCHÝ: Naďo, máš ráda špagety?
URBÁNKOVÁ: Nemám!
SUCHÝ: A co máš radši, špagety, nebo mě?
URBÁNKOVÁ: Špagety!

Z divadelního bulletinu č. 3 (únor 1968), který jsem v té době vydával, cituji: O Silvestra jste mohli prvně slyšet PIRÁTSKOU VYSÍLAČKU, kterou uváděl Jiří Suchý. Další pokračování se natáčelo koncem února. Děj a osudy Pirátské vysílačky se vyvíjejí. Další její pokračování bylo svěřeno pánům Šimkovi a Grossmannovi, kteří vysílali na útěku před úředníky, kteří se rozhodli ono zařízení zabavit. Třetí pokračování Pirátského vysílání bude komentovat Miroslav Horníček. Bude mít těžkou práci, neboť bude popisovat boj mezi úředníky a vlastníky Pirátské vysílačky nejmenovaného divadla Semafor Mám pocit, že první Pirátskou vysílačku bych doma ještě našel na magnetofonovém pásku, ty ostatní nejspíš zavál čas. Ostatně po třetím pokračování se pirátit přestalo. Politické pražské jaro zastínilo vše do té míry, že zájem veřejnosti se stočil k věcem politickým a na nějaké pirátské legrácky už nebyla nálada.

Koncem července 1968 jsem nastoupil základní vojenskou službu, takže rozhovor pro časopis Reportér, který jsem se Suchým ještě dělal, mne zastihl až tam, neboť vyšel o týden později. Čtrnáct dní na to jsme lapali každé slovo z rozhlasového přijímače a málem se připravovali na partyzánskou válku proti sovětským okupantům. Pak se armáda a společnost normalizovaly a já občas dostal opušťák za to, že jsem vojenskému útvaru sehnal pár lístků do Semaforu. Vojenskou službu mi připomíná jedna z četných sbírek písňových textů J. Suchého, ve které mám vepsáno: vojínu Rösslerovi četař v záloze Suchý. Z vojny jsem se vrátil až v době normalizované normalizace a stagnující stagnace. Vrátil jsem se nejprve na volnou nohu a když bylo volným nohám těsno, vzali mě přátelé do Československého rozhlasu. Stal jsem se redaktorem Studia mladých a posléze i Mikrofóra. Kruh se uzavřel.

Povolující a utahující šroub režimu jsem poznal mimo jiné i podle toho, jak nám byl povolován či zakazován Jiří Suchý. Byla to podivná a temná hra. Zkusili jsme písničku, nic se nestalo, krátký rozhovor, zase nic, pak něco většího a bum: Suchý má zákaz. Pár týdnů na to: Už zase můžeme Suchého. Zatím jen písničky. Procedura se opakuje. Bum: další zákaz. Všichni to už bereme jako zatmění Slunce. Zkrátka jsou to takové astronomické zákony a člověk je proti nim bezmocný, zvláště když Slunce se točí kolem jakési pěticípé hvězdy. Zatmění Slunce opět skončilo a tak zkoušíme celý proces znovu. Došlo i na seriálek. Návrat ke Gramotingltanglu to zrovna nebyl (ostatně takový gigantický rozhlasový projekt už Suchý stěží uskuteční), ale byl to seriál. Tedy málem. Hned na začátku však někdo BDĚLÝ jiným BDĚLÝM a navíc MOCNÝM asi položil tuto otázku: Jak! je! možné?!, že Jiří Suchý???, který podepsal!!! Dva tisíce!!! slov!!! KAZÍ svými oportunistickými názory? naši! zdravou!! a normalizovaně-stagnující! MLÁDEŽ???!!! Kapka nevole dopadá shora dolů. Avšak zasažená šéfredaktorská hlava volá HEURÉKA! Když už ten Suchý tady v tom rádiu je a když má u té zdravé normalizačně-stagnující mládeže bůhvíproč úspěch a autoritu, proč toho nevyužít?! Schůzka, úsměvy, kulantní nabídka: Co kdyby se Jiří Suchý ve svých pořadech citlivě vyjadřoval k politické situaci a tím citlivě mládež vedl, však už bychom se dohodli i poradili, kam. A když už (neuváženě!! hahaha) podepsal Dva tisíce slov, co kdyby (uváženě hihihi) podepsal jiná slova (a nemuselo by jich být ani dva tisíce – checheche). Suchý odmítá, studená válka, seriálek sotva začal, už zase končí, za semaforských písniček nezazní ani nota (ani s Milanem Drobným ne!). Pak opět mírná obleva a začíná to podle osvědčeného noeovského mechanismu – vypustí se písnička a aj, písnička se vrátí a v zobáčku drží olivovou ratolest. Už zase (trochu) můžeme Suchého.

Totalitní režim si patrně roztřídil umělce do několika kategorií. Kategorické NE (račte do exilu, publikujte v samizdatech), kategorické SNAD (někdy jo a někdy ne a bacha na kategorické NE) – sem patřil například Suchý. A pak kategorické ANO (Pavel Liška, například). Šlo o to v kategorickém snad zvrátit ono někdy ne ve prospěch někdy ano. To jest co nejvíce prodloužit ono někdy, pokud to bylo ano. Leden 1989. Petice. Mluvčí vlády Pavel se nechal slyšet, i v rozhlase, že za petice nesmí být nikdo postihován. Avšak ti, co podepsali, jsou pečlivě v rozhlase evidováni a běda, kdo je zahraje či jinak pustí mezi posluchače. Když jsme v Mikrofóru na tento rozpor poukázali, prohlásil Ján Riško, ústredný riadiel: My nikoho nezakazujeme, ale rozhlas má právo si své spolupracovníky vybírat. Jak šalamounské, když přitom v podtextu zněla výhrůžka: Jen si zkuste vybrat někoho z těch, kteří petici podepsali. Zkusili jsme judo. Suchý je angažovaný umělec (jak ošklivě zneužívané a překrucované adjektivum), vytvořil vynikající protiválečná díla. Navíc v našem vysílání několikrát proti válce smysluplně a bez frází vystoupil.
Tak mi to dokažte, lakonicky prohlásil J. Riško.

Natočili jsme vzorový pořad sestavený z protiválečných písní a promluv J. Suchého, abychom tím – jak jsme se domnívali – zrušili novou a další klatbu. Pořad se nám zdál přesvědčivý i pro nejzarytějšího zarytce. Riško si pořad poslechl a pak nám udělal politickou přednášku o škodlivosti pacifismu! Bylo to beznadějné. Pacifismus byl zaklínadlem, kterým se zaháněli nepohodlní autoři i se svou zatracenou pokrokovou tvorbou, jejíž zatracení by se jinak velice těžce zdůvodňovalo. Napsat to Pavel Liška, dostal by Leninovu cenu míru!

Podobná situace nastala v roce, kdy časopis TRIBUNA nastoupil do idiotsky nesmyslného boje s rockovou hudbou. Jméno Jiřího Janouškovce záhy zdomácnělo v mnoha hospodách a bylo často spojováno s výrokem: Bolševik se zase zbláznil. TRIBUNA mizela z novinových stánků a janouškovci povzbuzeni tímto úspěchem spustili kampaň naplno. Hrozilo, že tato hudba zmizí (televize šla příkladem) i z vysílání MIKROFÓRA a bude nahrazena častuškami anebo ještě něčím horším – písničkami z dílny Františka Janečka. Čím čelit? Ve světě byla v té době rocková hudba spojována s mírovým hnutím. U nás šlo o to, aby mírové hnutí bylo spojováno také s rockovou hudbou. A tak jsme začali organizovat Rockové maratóny. První pokus jsme pro jistotu učinili mimo Prahu. Pohoda. Koncert byl bez problémů, kapely zahrály zdarma, výtěžek putoval na charitativní účely. Druhý rockový maratón jsme uspořádali (společně s PKS) v Praze. Řekli jsme si, jak by bylo krásné, kdyby závěr tohoto koncertu patřil Jiřímu Suchému. Za a) patří k rockerům první generace (Měla vlasy samou loknu, jéjejé… je klasický rock and roll) a za b) nikdo nenapsal tak účinné protiválečné písničky jako on. Sto Sokolovů (Festival politické písně v Sokolově – politické safari, na němž si někteří umělci žehlili svůj kádrový profil; pozn. aut. pro narozené po roce 1990) je hovno proti TULIPÁNU. V prvním kole nám to prošlo, pak se probudil někdo BDĚLÝ (Lidé, bděte!!) a spustil křik: Copak nečtete TRIBUNU? Žentour!!! Suchý!!! Mišík!!! Ale abych to nenatahoval. Kulturní politika se dělala podle osobních sympatií či antipatií. Například soudruh M. z oddělení kultury ÚV KSČ neměl Suchého rád. Osobní antipatie tak vysoce postaveného Soudruha dostává povahu feudálního zákona. Někdy stačila antipatie soudružky Manželky. Jak může ta a ta vůbec vylézt na obrazovku?! Máš pravdu, maminko. Nevylezla. V případě Suchého to bylo složitější. Vedle mocných nepřátel měl i pár mocných příznivců. A tak jednou vyhrál ten, jindy ten, šlo jen o to, aby Suchý nemusel z kola ven. Nakonec však Suchý v Lucerně byl, dokonce po dlouhé době hovořil (nejen zpíval) v Mikrofóru a cesta ke spolupráci se opět nadějně otevírala, a to až do té doby, kdy nám někdo přitáhl uzdu.

Podobná situace byla, když Mikrofórum vysílalo z Olomouckého tvarůžku. Ale co vysílalo – Mikrofórum bylo i spolupořadatelem. A bylo to i na plakátech. A na tento festival jeden z dramaturgů pozval i Jiřího Suchého. A jako na potvoru zrovna v rozhlasově zimním období. Bylo to v době, kdy Suchý snad dokonce ani rozhlas nesměl poslouchat, natož pak, aby v něm vystoupil. Jakpak se zachová v této situaci vedení? Budeme se tvářit, že Suchý neexistuje, anebo učiníme na chvíli zimu jarem? Rozhodnutí patřilo k nejpitomějším, která jsem kdy zažil. Suchý smí zpívat, ale nesmí ve vysílání promluvit. Mikrofórum totiž vysílalo z Tvarůžku živě a ajajaj, co kdyby! Bylo to podivné a kompromisní. Suchý to však přijal rozumně. Konec konců i malé kapky mohou rozrušit balvan blbosti. Když přenos skončil, zeptal jsem se ho, jaké to bylo po mnoha a mnoha letech vystoupit v přímém rozhlasovém přenosu. Jiří Suchý tehdy vyslovil pozoruhodnou větu: Připadám si jako bača, kterého se ptají, kdy naposled slyšel výt vlky. – Ta věta je krásná!

Suchý byl vždycky spíš kabaretiérem, nejvíce mu – myslím – seděl Jonáš. Vždycky se bránil satiře, chtěl dělat chaplinovsky čistý humor. Jenže umění je vždy reflexí doby a tady platí více než šedesát let starý výrok Karla Poláčka (1929): ,,Humor není v oblibě. Humor má rád spořádaný a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách. Humoru se daří na lánech pořádku. Český národ neměl klidu. Český život je pořád jeden boj: boj o právo, boj o jazyk, o školy, o politickou samostatnost, o hospodářské obrození. V Čechách se nežije lehce.

Nic naplat, Suchému často z pokusu o čistý humor vycházely satirické šlehy, aniž o to sám usiloval. Je to dáno určitým kontextem doby, náladou publika a českou národní školou dorozumívat se jinotaji. Mám pro to určitý důkaz. Bylo to v roce, kdy se do Československa vrátil jeden kapitán. V Semaforu hráli právě Elektrickou pumu. Tam se v jedné písni zpívá: Sem tam někdy vykonáš / nějakou tu špionáž. Do určitého dne toto dvojverší procházelo celkem bez odezvy. V den D se najednou lidé začali pochichtávat, chechtat a tleskat . . . zkrátka neúměrně se bavili. Suchý, který tehdy tvrdil, že dnešní noviny četl už před třemi lety (a měl tehdy v zásadě pravdu), znejistěl a začal zkoumat, co že se s publikem děje. Až mu kdosi prozradil, že kapitán, který se vrátil, se jmenuje Minařík a semtam někdy vykonal . . . vidíte, ono se všechno tak úplně nerýmuje. Nicméně v kontextu dění ony verše dostaly další rozměr – rozměr satiry.

Jiří Suchý má rád otázky na tělo, má rád provokace, kdy to jiskří. Je radost s ním špičkovat. Nabídnu vám teď dva rozhovory, kde se o to ze všech sil snažím.
Téma číslo jedna: Knihy

V úvodu se táži knihkupce Vratislava Ebra, kolik kilogramů knih denně v Arbesově knihkupectví prodají.
SUCHÝ: Pan Rössler totiž neví, že knížky se neprodávají na váhu…
JÁ: Vím to. I v knihovnách se knihy počítají na metry. Ale jde mi o ty knihy, které se prodávají na váhu, protože se už nedají prodat na metry, a sice ve Sběrných surovinách.
SUCHÝ: Teď jste se dotkl dost podstatné věci, to je pravda.
JÁ: Už jste někdy dal a) knihu do antikvariátu a proč a za b) do Sběrných surovin a proč? A jaká to byla kniha?
SUCHÝ: Do antikvariátu jsem za a) dal a proč? Čas od času mne postihne taková věc, že už nemám na další knížky místo. Tak si vezmu prádelní koš a vyřazuji. Knížku, kterou jsem deset let nepotřeboval, považuji za nepotřebnou a ukládám do koše. Plný prádelní koš odnáším do antikvariátu a do uprázdněných míst dodám knížky, které jsem si nově nakoupil. Samozřejmě, že během tří neděl tu knížku, kterou jsem odnesl do antikvariátu, zrovna po deseti letech a třech nedělích potřebuju. Jenže už je nenávratně pryč, takže chodím po knihovnách, abych si ji vypůjčil, a proklínám okamžik, kdy jsem uprazdňoval místo těm dalším knížkám.
JÁ: A co ty Sběrné suroviny . . . co děláte s těmi knížkami, které v antikvariátě nechtějí?
SUCHÝ: Já nechodím do Sběrných surovin, poněvadž ten obnos, který nabízejí Suroviny sběrný, je už pro mě trošičku ponižující, jelikož by se říkalo: Představte si, byl tady ten Suchý, co zakdáká někde písničku a shrábne za to statisíce, a teď nám tady za 3,20 přines´ deset kilo knih. Tak to si nemůžu dovolit. Mám ale přítele, který má zajímavou metodu. Když se chce zbavit knížek, zabalí je po pěti do úhledných balíčků a ty balíčky nechá ležet na chodníku. Pak už se jen kouká z okna a čeká , co to udělá. Někdo jde a jako, že to nevidí, druhý po něm šilhne a pak se nenápadně vrátí. Takže přítel ty knížky nenápadně rozdá, ovšem docela avantgardním způsobem. To se mi líbilo a asi to tak budu dělat.

Téma číslo dvě: Hospody

JÁ: Vím, že teď vystupujete v nějakém hostinci (vysvětlení této činnosti podávám níže).
SUCHÝ: Jó, hostinec. Kdybyste to řekl tamějšímu vedoucímu, tak tam nesmíte. To je jednička s hvězdičkou. Je to noční klub – tingltangl se jmenuje – a je to jeden z nejluxusnějších podniků v Praze.
JÁ: Do čtyřky byste si netroufl?
SUCHÝ: No, do čtyřky ……Jestli by mě tam chtěli. Tam chodí lidé za úplně jiným účelem než za kulturou. A pak – já mám smlouvu s jedničkou s hvězdičkou, takže s tím nemůžu nic dělat. Ta čtyřka teď nepřipadá v úvahu.
JÁ: Co tam zpíváte, v jedničce s hvězdičkou?
SUCHÝ: Já tam zpívám starý semaforský písničky a lidi si tam chodí zavzpomínat…..při flašce vína se krásně vzpomíná, jestli jste to někdy zkusil, líp než na sucho.
JÁ: Jaká značka vína se pije při vašich písních?
SUCHÝ: Já přesně nevím poněvadž – vy to možná nevíte – ale já tam nedělám číšníka, já tam zpívám, takže jaké značky se tam udávají, to opravdu nevím.
JÁ: Tam nebývá zvykem, že se umělcům posílá po zdařilé písni láhev vína?
SUCHÝ: Ne, to spíš bývá v té čtyřce.
JÁ: Už jste viděl ve čtyřce víno? Kdy jste byl naposledy ve čtyřce, zřejmě v tramvaji…
SUCHÝ: V tramvaji jsem nejel pětatřicet let . . . ale v hospodě čtyřce jsem jednou byl, když jsem jel odněkud z dálky ze zahraničí a měl jsem strašný hlad. Zastavil jsem u hospody – to byla čtyřka – a dal jsem si tam takovou pozdní večeři. Byla dobrá a levná, že mě to až rozplakalo.
JÁ: Kolik stála?
SUCHÝ: Stála asi 8,70. Skutečně cena byla velmi lidová, byla to nějaká rajská vomajda, ale dobrý.

Jsem vám dlužen vysvětlení, jaký že to byl hostinec jednička s hvězdičkou, ve kterém Suchý vystupoval. Suchý rád zkouší nové věci. Ovšem jeho mimodivadelní experimenty nedopadly většinou nijak zvlášť dobře. Mám teď na mysli zmíněný vinárenský tingl tangl v Tatran baru či pokus o vytvoření „pařížské Olympie“ v PKO JF. Proč se do toho vůbec pouštěl a proč se to nepovedlo?
SUCHÝ: To můžu říct. Ten tingl tangl. To, že jsem napsal Jonáše a tingl tangl, mě to táhlo do nočního podniku. Neznal jsem samozřejmě zákonitost nočních podniků, která je úplně jiná než divadelní. V nočních podnicích jde hlavně o peníze, jak oholit ty konzumenty. Ten personál nás nenáviděl. My jsme odradili to publikum, které pro ně bylo nejcennější, které se tam šlo zhulákat a chtělo vidět revuální slečny a slyšet moderní muziku, na kterou se dá tancovat; o nic jiného tam nešlo. Pro nás to byla velice těžká práce, takže jsme to nakonec vzdali. Pokud jde o tzv. „Olympii“ tak jsem měl velký plán, jak udělat věc, o které jsem si myslel, že by byla krásná; měli jsme tam dohodnuto, že tam z technického muzea jako výpravu dovezou starobylá auta – na jednom z nich dokonce přijedeme-, balón, že tam bude viset, že tam bude slečna, která bude házet sníh… z balónu tam nakonec zbyl jenom ten koš, měl jsem vymyšleno osmnáct majoretek, do nichž jsem chtěl obsadit i vrcholové gymnastky, takže by to byly majoretky, které by v určité chvíli začaly dělat i akrobacii, salta atd., co majoretky normálně nedělají. Dokonce jsme měli zaranžovaný pro ně pochod, choreografa. To všechno nakonec nešlo. Už si přesně nepamatuji, co všechno jsme si navymýšleli a co všechno nám slíbili, že bude. Nakonec vznikla absolutně prostinká estráda, taková, jakou děláme běžně, když potřebujeme získat peníze pro divadlo. Prostě nešlo to.

Zkuste si představit, že Semafor je virus a pokuste se zjistit, jak rozsáhlou epidemii dokázal vyvolat. Příslušným průzkumem by se asi zjistilo, že naplno zasáhl jednu celou generaci a velmi silně se dotkl dalších dvou.

Když Jiří Suchý vstoupil zcela nečekaně na jeviště Porty 1989 (vůbec poprvé), byl přijat téměř třicetitisícovým publikem zcela spontánně a písně, které zpíval, zněly v ozvěně hrdel přítomných diváků na důkaz, že „semaforský“ repertoár zcela zdomácněl i tady. Suchého písničkářská škola ovlivnila desítky pokračovatelů, z nichž mnozí jsou tím velmi slavní, neboť se dokázali vyškolit dobře a jdou vlastní cestou. Suchý bývá nazýván klasikem a patrně jím je.
Suchého divadelní tvorba si na jedné straně vystačí s obyčejným pásmem písniček (Zuzany) s jednoduchou dějovou osnovou (Jonášové), na straně druhé se dobírá k hlubší filozofii (Dr. Johann Faust, Kdyby 1000 klarinetů, Výhybka). Dovede osobitě vytvářet programy parodicky lehké (Elektrická puma), dovede těžit i z klasiky (Šest žen, Kytice) a nebojí se experimentovat (Sekta, Dobře placená procházka). Ačkoliv miluje film, nemá v něm takové štěstí jako na divadle, Patrně u něho až příliš záleží na kontaktu s divákem. Je-li čten v knize, spatřen ve filmu či v televizi, je to evokace předcházejícího divadelního zážitku. Snad jen rozhlas mu svou intimitou dokázal pomoci vytvářet výborný kontakt s posluchačem (Gramotingltangl). Mnohokrát jsem se přistihl, že čtu-li Suchého, slyším nikoliv svůj, ale jeho hlas a že jej čtu jeho rytmem, a nikoli svým. Tak dalece je Suchého text spjat s jeho interpretací.

Je mi líto těch ztracených let, která mohl Jiří Suchý naplno tvořit. Jistě, nikdo mu nezakazoval sednout k papíru a psát. Jenže tvůrce potřebuje ozvěnu, kritiku (jak dalece se dalo kritiky zneužít; v případě umělců jako je Suchý se dalo psát jen dobře anebo vůbec, protože to ostatní mohlo být zneužito k ranám pod pás), potřebuje publikum. To všechno v klauzuře domova nelze nalézt. Nedostatek ozvěny a odezvy se samozřejmě zpětně podepisuje na díle. Když jednou (nikoli poprvé a nikoli naposledy) zakázali Vladimíra Mertu, řekl mi: uvědom si, že s tímto pocitem já píšu. Co se vůbec odehrává v hlavě a srdci zakázaného umělce? Umíme si to vůbec představit? Kolik je vůbec let Jiřímu Suchému, jestliže je nucen některé dny, měsíce i roky ze svého života škrtat? Počítá se do věku i ten čas, kdy člověk nežije naplno?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *