Václav Soldát – Tvůrci zábavy

Když jsem asi před dvěma lety absolvoval rozhovor s Václavem Soldátem, netušil jsem, že se objeví v jeho nedávno vydané knížce, Kdybych to věděl, asi bych pečlivěji volil slova. Ale je to tady, tak proč to tajit.

Poprvé jsme se potkali v rozhlase. On tam dělal v redakci pro mládež a já začínal jako externí redaktor Mikrofóra, pak ve Studiu mladých. Byla to velká škola redakční práce i moderování. Vysílal jsem ze studia v tenkrát Gottwaldově, nyní a dříve Zlíně, z Festivalu filmů pro děti a mládež. Z Prahy se jako hlavní redaktor hlásil Luděk Nekuda. Oba poprvé. A v tu chvíli to na oba dolehlo. Luděk byl proti mně profesionál. Vědomí, že nás v tu chvíli poslouchá několik milionů lidí, nám rozklepalo kolena. Mikrofórum bylo tenkrát vedle zpráv jediným vysíláním „ naživo “ – dnes by se řeklo online.
Stejně bylo v rozhlase hodně zážitků. Ve Studiu mladých jsme začali dělat živé nahrávky z různých míst. Tak třeba z pražské Konzervatoře vystoupení studentů různých oborů – uváděl to student Marek Eben. Z největší oděvní fabriky OP Prostějov, kde byl poprvé a asi naposled přímý přenos rozhlasu z módní přehlídky modelů pro dívky – uváděl to naštěstí František Ringo Cech. Dovedete si představit. Byly to zážitky!


Ale zpět k Ivanovi. Pak jsme se léta potkávali na Celostátních přehlídkách folkové, country a trampské hudby PORTA v Plzni, kde působil jako redaktor jak časopisu Portýr, tak rozhlasu. Ale na to určitě vzpomene sám.
Nedá si pokoj, a tak koncem roku 2018 (moje malá oprava – bylo to o rok dřív) obnovil po padesáti letech Beat festival. 71 let, redaktor, dramaturg, scenárista, režisér, moderátor, člověk mnoha profesí, milovník vína a života, nabitý energií. 10 let šéf zábavy TV Nova (opět moje malá poznámka: bylo to o tři roky déle).
Setkali jsme se ve stylové francouzské vinárně v centru Prahy, abychom pohovořili o životě, víně a práci, o zážitcích. Nabídl mi excelentní víno z jakési malé francouzské vesnice, samozřejmě suché, s plným buketem a výraznou kořeněnou chutí.
Tak co ty a víno?
No vždycky jsem miloval výtvarné umění, víno a ženy. To byly mé koníčky, kromě zpěvaček. V šedesátých letech jsme nosili na klopě placku „Nenávidím zpěvačky“, ale teď už je to zase jinak – zpěvačky milujeme.
Pokud jde o víno, tak mám hodně vín nakoupených, zvláště francouzských, která nakupuji stylem En Primeur, tedy že víno je ještě v sudu a člověk si na to víno musí pár let počkat.
Za vínem jezdím s takovou partou nadšenců. Byli jsme v Jižní Africe, dvakrát na Novém Zélandu, v Tasmánii, Kalifornii a samozřejmě skoro po celé Evropě. Když jsem byl na Nově, tak jsem si to mohl dovolit. Ale i teď s tím počítám. Loni jsme byli v Provence, samozřejmě se speciální cestovkou. Přistáli jsme v Marseille a odtud autem do Avignonu, Chateaunef du Pap. Mám řadu dodavatelů, kteří ml víno vozí, zásobují mě, upozorňují na zajímavosti. Je to prostě největší koníček.
Někde jsem četl, že nejlepší investice je do vína. Lepši, než ukládat peníze v bance. Že to víno se léty zhodnotí.
To je pravda. Jsou vína, která jsem kdysi koupil za pár stovek, a dnes mají hodnotu několik tisíc. Jak říkal Honza Vala, budujeme sklípek šťastného stáří. Budeme-li bohatí, vypijeme to, budeme-li chudí, prodáme to.

O víně bychom mohli rozprávět dlouho, ale něco z práce. Ty jsi začínal v Mikrofóru. To bylo tenkrát jediné živé vysílání zábavně publicistického pořadu v rozhlase. Jenom zprávy, fotbal a hokej šly živě. Jinak vše předtočené a vysílané ze záznamu. Uvědomoval sis, že tě poslouchají miliony lidí, a cokoliv teď řekneš, může být použito proti tobě?
Já byl kaskadér. Moje teorie byla, že živé vysílání nepotřebuje scénář. To se tenkrát vyžadovalo. Pro mne byl scénář jen taková havarijní pomůcka, kdyby mne nenapadlo v té chvíli nic lepšího. Rád jsem používal VKV vysílačky a vysílal přímo mezi lidmi. Třeba z Letné v roce 1989. Ale vysílal jsem třeba z letadla, měl jsem také rozhovor s kosmonauty v kosmické lodi v přímém přenosu. Rád jsem dělal prostě neskutečné ptákoviny.
Když jsem už byl šéfem zábavy v rozhlase, tak jsem si prosadil přímé vysílání ze Silvestra. Vstupoval jsem do předtočeného programu a půlnoc jsem měl na Staroměstském náměstí v přímém přenosu.

Bylo to určitě hrozně vzrušující, kaskadérské.
Třeba na Portě v Plzni, to byla Radioporta. Ale současně jsem pro Panton jeden den natočil živě „elpíčko“ a druhý den se prodávalo a dodneška nikdo nechápe, jak jsem to dokázal. Problém byly nejvíc obaly na desky. Já měl připravené univerzály, ale nevědě! jsem, jaké písničky nakonec na desku přijdou. Takže ty letáky s uvedením písniček se tiskly v noci v tiskárně, kde se tiskl Portýr. Ale často se to nestačilo ani sestavit, takže každý dostal do ruky desku, obal a leták a musel si to složit sám. První člověk si stoupl do fronty ve tři hodiny ráno. Prodalo se několik tisíc. Byla to tehdy zvláštní senzace.
Pamatuji si festivaly na Lochotíně v Plzni – týden, dvacet tisíc (!) nadšených účastníků, nejlepší folkové skupiny a zpěváci, Mirek Kovařík recituje Hraběte, Kainara, ty tisíce tiše poslouchají a pak se ozve: „ Umííí!“
Byl to neskutečný zážitek, hlavně koncem osmdesátých lt. Po roce 1989 jsem se Porty ujal, byl jsem tři roky jejím šéfdramaturgem, ale pak jsem to musel vzdát, protože jsem to časově nezvládal.

Přeskočme jinam. Ty jsi použil termín dramaturg. Každý, kdo se pohybuje v kumštu ví, že tato profese existuje. Ale, co to je? Co to konkrétně znamená?
Dramaturg je iniciátor a katalyzátor současně. Inspiruje tvůrce k určité činnosti a koriguje ho. Pomůže mu k tomu, aby se jeho věc dostala na světlo boží. Zejména je to důležité u filmu, televize i jinde. U knížky je to editor. Dneska se všichni domnívají, že tato profese je zbytečná a řada filmů i TV pořadů vznikla již bez dramaturgie a bohužel to podle toho vypadá. I sebegeniálnější režisér nemůže určité věci vidět, ohlídat, i autor někdy napíše něco, kde jsou nějaké nedomyšlenosti.
Dramaturg by měl mít kritický pohled, ale současné by měl být tolerantní a empatický. A hlavně by měl vědět, zda se to dá udělat či ne. Dramaturg musí vědět, jak to udělat, aby to bylo úspěšné, dobré a přitom levné.

On je tedv jakási šedá eminence v pozadí?
No ne tak úplně. Ale on je něco jako producent. On má také hlídat peníze. On je vlastně téměř nadřízený toho režiséra i autora. Když jsem byl na Nově, tak to někdy bylo složité. Režisér s něčím přišel, a pak to buď prosadil, protože to bylo dobré, anebo se musel podřídit. Anebo se vyměnil režisér.
To v komerční televizi jinak nešlo. My jsme se na Nově často hádali – i dost tvrdě. Měl jsem takovou zásadu: „ Můžeš mi jako šéfredaktorovi říct, že jsem úplně blbej, a když budeš mít pravdu, tak to uznám a poděkuji ti. Ale pak už vím, kde jsem udělal chybu a nebudu jí opakovat.“ Říkali jsme si tam natvrdo věci, jak by měly být.
Hrály tam roli nejrůznější věci. Budu upřímný – dramaturg musel sledovat i to, v jaké je ten který herec ve finanční situaci. Vědět, že když někdo splácí hypotéku, tak bude levnější. Když někdo „jede“ a neví, co by zato, tak si třeba počká. I to je součást dramaturgie, protože se počítá i s věcmi, které jsou okolo role, inscenace a trochu se taktizuje.
Takže, abychom to uzavřeli, dramaturg je jakýmsi středobodem programu, důležitá osoba, která by měla rozhodovat o tom, koho osloví, jak by to mělo vypadat, jakou bude mít program podobu. Měl by mít představu o celkovém tvaru. Dramaturg je zaměstnancem, v mém případě Novy, a režisér a další jsou najímáni k realizaci určitého projektu. A nejlepší je, když vzájemně soucítí a spolupracují.
Třeba s režisérem Adamcem jsme se občas hádali jako koně, ale když jsem odcházel z Novy, tak přišel a na láhev červeného vína napsal: „Co bylo, to bylo, ale toho dobrého bylo víc.“

A vzpomeneš si na nějaký „majstrštyk“? Něco, čím se chlubíš?
Třeba pořad Všichni zlatí slavíci. A také Silvestry. Já si trochu rýpnu. My jsme těžili z toho, že Česká televize se v určité době chovala macešsky ke svým největším hvězdám. Takže třeba Vašek Čapek, Gustav Oplustil a jiní skončili u mě v redakci. Ty Silvestry, které jsme dělali na Nově, byly fenomenální. Petr Novotný a další. Na to koukalo přes čtyři miliony lidí. To byly nejslavnější Silvestry „pomenšíkovské éry“. Dneska by ty „menšíkovské“ silvestry nikdo nedal dohromady, protože by to nikdo nezaplatil. To byly velké úkoly.

Někdo dnes říká, že to byla taková stará zábava, estrády, pokleslá zábava.
Velmi rychle zareaguji. Byli u mě Šíp, Kaiser s Lábusem uváděni Markem Ebenem a další, dnes braní jako nejlepší baviči a Eben jako moderátor. Zlatíčka uváděná Petrem Nárožným, později Václavem Postráneckým. Pro mě byl vždycky mírou úspěšnosti zájem diváků.
Estráda je ruský pojem, nikdo pomalu neví, co to znamená. To je pódium, produkt padesátých let. Někdo sestavil partu a ta pak jela někam, kde bylo pódium. A tam vystupovali umělci, kdo měl chuť, potřeboval peníze, bez ladu a skladu.
Ale i špičkoví umělci. Simonová, Chladil, přední herci, muzikanti, artisté, kteří vyprávěli, zpívali, hráli a přiznejme si – přivydělávali si k mizerným divadelním platům. A tam byl konferenciér, dnes se říká moderátor, a nejhorší byl „anyňák“, který jen říkal: „A nyní přichází Eva Pilařova, a nyní přichází… “ Ale vraťme se ještě k těm Silvestrům. Byla řada fenomenálních scének právě Petra Novotného. Nebo scénka Bohdalová – Šíp s naznačenou erotickou tematikou je jedna z nejlepších scének, které byly vytvořeny. A nikdo snad nepodezírá Bohdalovou a Šípa, že byli jen estrádní pokleslí umělci. On to také Šíp musel nejdřív napsat.
Já jsem rád, že zhruba osmdesát procent programů z mé doby se pořád reprízuje a je to takový zlatý fond TV Nova, přežilo to svou dobu. Já tam už jedenáct let nejsem.
Ono se ledacos neví. Třeba „Nejslabší máte padáka, označované jako pokleslá zábava, byla produktem britské BBC. A když jsem se byl v Londýně podívat, tak jsem potkal Marty Robinson, která to geniálně uváděla jako zlá ženská, že ani v Americe nenašli lepší. Proto to uváděla i tam. A ona mi jen tak mimochodem řekla: „ Tak co, už jste našli takovou mrchu, jako jsem já?“
Ale našel jsem Zuzanu Slavíkovou. Pro mě tehdy neznámá herečka, viděl jsem jí v Mahenově divadle a říkám si: „To je taková mrcha, tu chci.“ Tak jsem poprosil kamarády, aby mě s ní seznámili a neslyšel jsem srdečnější smích, když jsem řekl, co od ní chci. A pak sem jí ukecal. A byla famózní. I to je role dramaturga.

A co Železný?
Železný u nás v zábavě nikoho nepodrazil. Třeba jsem asi třikrát navrhoval, že natočíme Nedvědy na Strahově. Tak jsem otravoval, až řekl: „Tak si tu radost udělejte! Ale nijak to nepodpořili. Řekli: „Je to libůstka pana šéfredaktora, tak ať si to natočí a neotravuje. “ Natočili jsme to a byl to obrovský úspěch. Existuje knížka Nedvědi na Strahově, kde se obchodní ředitel Novy omlouvá, že tomu projektu nevěřil. Ale také se něco nepovedlo. Když děláš dva tisíce programů za rok, tak se vždy něco nepovede.

A pořád funguješ.
Ale jde to, jsem ještě mladý. Mám agenturu. Před lety jsme s kamarádem Alanem Piskačem založili firmu Fonia, která vydává CD s mluveným slovem. Vydali jsme dramatizaci filmu Z pekla štěstí, nebo povídky Pat a Mat, teď jsem pro Supraphon natočil dramatizaci Robina Hooda s předními herci. Dělám rozhlas i televizi.

Co tak nějaká závěrečná slova k zábavě.
Zábava je něco, na co všichni koukají a na co všichni nadávají, protože asi mají pocit, že se stydí za to, že se na to dívají. Nevím.
Když s někým dělám rozhovor, tak mi čtenáři v diskusích na webu nadávají, že jsem zkazil lidem vkus. Říkám: „Jak jsem mohl někomu zkazit vkus, když ho nemá? “ Pokud má někdo vkus, tak sleduje, co jeho vkus určuje. Já nemohu zkazit vkus někomu, kdo ho nemá.

Ať ti zraje a chutná vino. Děkuji za otevřený a příjemný rozhovor.
Květen 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *