Můj příspěvek do sborníku NEŽ SE ZVEDNE OPONA, sestavil Otakar Brůna a vydalo nakladatelství PANORAMA v roce 1984. Já přispěl rozhovorem s Alfredem Strejčkem, jehož jsem jako recitátora velice obdivoval.
Mohl bych vám, milí čtenáři, snadno předstírat, že jsme s Alfrédem Strejčkem čistě pro vás inscenovali pravé nokturno.
Mohl bych bájit o tom, jak jsme se vypravili do Poděbrad, chodili nocí po autentických místech, kde se recituje, a pomocí detailů vyvolávali tehdejší atmosféru. Vidíš tenhle strom? zeptal by se Alfréd Strejček. Pod tímhle stromem jsem recitoval Okudžavu.
A mluvilo by se o Okudžavovi . . .
Ale neudělám to, vzpomínky z těch poutí za poezií jsou tak pevně zakořeněny, že se dají snadno vyvolat i uprostřed nejrušnější Prahy a třeba v jasném odpoledni, kdy po měkkých stínech a lyrických zákoutích není ani památka. Avšak stejně jako lze poezii najít všude, liší se jen svou povahou a „stupněm utajení“ v sebesyrovější skutečnosti, dá se všude i zahrát si na pomyslné nokturno v lázeňské zahradě. Ale k tomu už patří i nezbytná úvodní otázka: Které Neumannovy Poděbrady byly v tvém životě první?
To už je opravdu dávno, řekl Alfréd. Jako divák jsem tam přijel už v roce 1966. A tehdy jsem napsal, inspirovaný vypravěčským uměním Vlastimila Fišara, svou báseň. Ale od básní jsem časem upustil a pustil se spíš do soutěžení. Ještě coby voják jsem si udělal pořad z lidové poezie, který jsem příhodně nazval Zlá vojna, ačkoliv v AUSu zle nebylo. Tehdy jsem dostal čestné uznání. Pak jsem se zúčastnil Poděbrad až v roce 1973. Podruhé jsem soutěžil s výběrem veršů našich básníků třicátých let a tehdy poprvé jsem spojil slovo s hudbou. Za doprovodu kytary jsem zpíval dobové popěvky na texty Josefa Hory, Jaroslava Seiferta a dalších. To jsem byl druhý.
A další rok jsem přípravu svého vystoupení začal od hudebního nástroje. Zvolil jsem pochopitelně svůj nejoblíbenější hudební nástroj — bubny. A teď jsem ale k tomuto avantgardnímu nápadu potřeboval najít poezii. Nakonec jsem si vybral neznámou poezii E. F. Buriana. Je to poezie křičená a to se mi líbí, protože jsem si vždycky myslel a cítil, že poezie je i výkřik a bolest. A Burianova poezie mne doslova fascinovala:
To nejsou renesanční mříže krášlící branky od zámků,
to nejsou balkónové mříže ze serenád a copánků.
To nejsou balkónové mříže z idylických dob našich bab.
Ty zde, rez žádná nepřehryže, za těmi zde, tu hnije chlap!
Když uvážíš, že tohle napsal v koncentráku… To nejsou renesanční mříže . . . tu hnije chlap. — To je prostě úžasné.
Z těchto veršů vznikla kompozice. Spolupracoval jsem na ní s režisérem, se kterým na poezii spolupracuji nejčastěji, s Jirkou Hrašem. A v této kompozici jsem chvílemi bušil někdy pod básničku, někdy mezi.
Pamatuji se, že jsi touto inscenací Neumannovy Poděbrady vyhrál. Tehdy to tam vzbudilo dost zajímavý ohlas.
Vzbudilo to údiv i rozpaky a na to jsem pyšný. Tehdy také někoho napadlo, že by v Poděbradech na festivalu měl vzniknout takový zvláštní útvar, jakési post skriptum festivalu, a sice ona nokturna. A to jsem uvítal jako prostor pro zkoušení nejrůznějších forem interpretace poezie. Nezval s Tichým kdysi jako velcí milovníci cirkusu udělali knížku Kůň a tanečnice. Proč, když se oni nechali inspirovat cirkusem, by interpretace těchto veršů nemohla probíhat ve stejném prostředí? A tak jsem angažoval několik artistů a ti společně s vynikající hospodskou kapelou Trio Hvězda doprovázeli Nezvalovy verše.
Na toto nokturno se také pamatuji. Říkali jsme tomu felliniovský večírek a bylo to moc pěkné. A teď jsi dělal Bulata Okudžavu.
Okudžava je vlastně zpívaná poezie. Bylo to velké sousto. Ale já si myslím, že poezie je pro mladého diváka nejpřijatelnější právě ve spojení s hudbou.
Neumannovy Poděbrady považujeme už vlastně za milníky uměleckého přednesu. Snad se tam skutečně objevuje to nejlepší, co v uměleckém přednesu vzniklo. Ale co mimo Poděbrady? Například Lyra Pragensis. Viola . . .?
Lyra i Viola mají svou osobitou tvář. A tím, že na obou scénách recituje velká plejáda reci- tátorů, prezentují se tam i velmi různorodé styly, dává to obrovskou pestrost. Mimo Prahu je situace trochu složitější, i když jsem často velice překvapen připraveností publika i zájmem a schopností koncentrovat se na dost náročné texty. Neuvěřitelnou zkušenost jsme udělali s pořadem Jakoubku, cos měl s tím andělem? v železničním učilišti v Nymburce. Bylo tam sedm set učňů. Říkal jsem si, ti nemohou přijmout náročné Kainarovy verše. Přijali. Úžasné. A další místa: Kutná Hora, Neratovice, Benátky nad Jizerou, Sedlčany, Goťtwaldov a především Sobotka … — těch míst je spousta. Jinde se zase dělají teprve pokusy, zda se to chytí či ne. Záleží také dost na tom, kdo přijede a s čím přijede. Já rád recituji zpaměti. Ne každá poezie je vhodná k recitaci, ale ta, která vhodná je, tak tu považuji za poezii kontaktní. A tu je třeba říkat ve skutečném kontaktu s posluchači, tedy z očí do očí. Tady už ten list papíru vadí.
Vzpomínám si na jeden výrok Josefa Hlinomaze. Kdysi řekl: Když chci vidět rozezlenýho člověka, pustím si nedělní chvilku poezie a vypnu zvuk. — Proč je v inscenováni poezie tolik mimického patosu?
No to je opravdu otázka. Když jsem se několikrát v televizi viděl, tak jsem nevypadal lip. Víš, ty nedělní chvilky poezie mohou v podstatě pokrýt společenskou objednávku a ne vždy tato společenská objednávka poezii sluší. Já bych ten výběr dělal pestřejší a právě tak pestře bych přistupoval k inscenování. Věřím naprosto například Mirce Valové a Marii Poledňákové. Jejich práce je vždycky odvedena perfektně a nikdy se nejedná o ty rozezlené obličeje, které by z obrazovky hrozily. Ono by to asi mělo být bezprostřednější. Už je ale takový zvyk, že se oblékneme do obleku s kravatou . . .
. . . pak je tam nějaká židle . . .
… o tu se opřeme. Ale abych to neházel jenom na režiséry a dramaturgy. On by i interpret měl k tomu říct svoje. Myslím si, a také se o to na Poděbradech pokouším, že by poezie měla být bezprostřednější.
Jak bere poezii mládež?
Už třetí rok působím externě na konzervatoři v oboru uměleckého přednesu. Zatím jsem ve dvou ročnících pracoval na textech, které si posluchači sami vybrali. Vznikl z toho pořad pro Violu a jejich dramaturgie byla velice zajímavá. Vybrali to, co považovali za svou osobní zpověď či výpověď — Jevtušenka, Vozněsen- ského, Hraběte, Shakespeara, Holana, Keroua- ka, Ferlinghettiho, Okudžavu, Floriána, Nezvala, Villona . . .
Jak hodnotí umělecký přednes?
Dívají se na to trochu s despektem. Ona snad recitace už ze školních dob nemá patřičný zvuk. Jdou se občas na něco podívat, ale že by v tom byl všeobecně nějaký velký zájem, to ne. Dokonce ani mezi budoucími herci. Takže moje práce spočívá i v získávání těchto interpretů pro přednes a pro čtení poezie.
Tebe ale recitace baví. Proč?
Mě recitace baví. A dokonce moc. Baví mě u ní kontakt s posluchačem. Protože s tímto posluchačem mluvím já jako člověk a ne jako kostýmovaná divadelní postava. Předstupují před něho s textem, který jsem si sám vybral (i když to, bohužel, nebývá pravidlem). A tomu posluchači hledím do očí.. . není pro mne slastnějšího pocitu, řekl Alfréd Strejček a tím skončilo odpolední nokturno.