Na přelomu padesátých a šedesátých let došlo k velkému generačnímu zlomu v české populární písni. Velký podíl na něm mělo nově vzniklé divadlo SEMAFOR (30.10 1959 v 19,30]. Titulek naší úvahy k třicetiletí tohoto divadla je vlastně od jednoho ze zakladatelů Semaforu, Jiřího Suchého. Pamětníci vědí, že jde o název písně ústřední melodie z filmu Rock around the Clock, kterou už v roce 1956 s českým textem J. Suchého v pražské Redutě zpíval Viktor Sodoma starší A v oné Redutě se také — díky Miroslavu Horníčkovi — J. Suchý seznámil s J. Šlitrem. Suchý už byl nakažen rock and rollovou vlnou, Šlitr však inklinoval spíš k dixielandu. První písničky napsané pod tímto vlivem u publika propadly. Nová dvojice se klidně pro neúspěch mohla rozejít a nic by se nestalo. Patrně bychom dnes slavili odlišná jubilea. Nicméně jejich nadšení pro spolupráci neochablo, Šlitr vzal na vědomí módní rock and roll, a tak vznikly písničky Marnivá sestřenice a Včera neděle byla. Úspěch se dostavil a následující série písniček se nesmazatelně vryla do srdcí tehdejší a následujících generací. Ten starý dobrý Semafor, se kterým je svébytná poetika Suchého textů a melodická invence Jiřího Šlitra spjatá, je dodnes fenomén, který má nezastupitelné místo v české kultuře. Přesvědčilo mne o tom i publikum letošní Porty, které spontánně přijalo Jiřího Suchého právě díky písničkám raného Semaforu.

První dekáda Semaforu je jednoznačně »šlitrovská«. Až do Šlitrovy smrti v roce 1969 uvedlo divadlo 35 premiér. Pravda je, že na počátku této dekády se ještě naplňoval původní význam zkratky SEMAFOR (Sedm malých forem] a ke konci této dekády byli v divadle Šimek s Grossmannem; nicméně obojí bylo ještě v nerozvité formě. Semafor skutečně chtěl rozvíjet více malých forem a počítal s divadlem poezie, s pantomimou atd.
Po hudební komedii Člověk z půdy, od jejíž premiéry datujeme vznik divadla, bylo uvedeno Divadlo zázraků s verši M. Floriana, O. Mikuláška, V. Nezvala, J. Šotoly a dalších s hudbou Jiřího Srnce, dále dětský kabaret Ukradený měsíc, který podle Aškenazyho připravil Ladislav Smoljak (výtvarníkem byl Radek Pilař), a až čtvrtou premiérou bylo pásmo písniček Zuzana je sama doma, které založilo tradici Zuzan. Na počátku šedesátých let vedle písniček mělo v Semaforu prostor divadlo masek, literární kabarety, revue atd. Byly to však zejména písničky, které divadlo proslavily, a nastupující generace zpěváků (Gott, Matuška, Pilarová, Filipovská, Drobný, Hegerová, Urbánková, Ro- čáková, Olmerová a mnoho a mnoho dalších), která začala vytlačovat předcházející generaci Vašíčků, Cortézů atd. i z rozhlasu a televize. Semafor po počáteční nedůvěře publika a kritiky jednoznačně vyhrál a vnesl do české kultury osobitou českou písničku, která byla nejen módní, ale i dobrá, písničku, kterou si lidé skutečně zpívali a která slavila úspěch i u odborné kritiky. K tak vzácné shodě dochází v dějinách populární hudby (zejména české) málokdy.

V roce 1962 byla založena další tradice: jonášovská. Jonáš a tingl tangl přivedl poprvé na jeviště dr. Jiřího Šlitra, který až do této chvíle sedával nenápadně v koutě u klavíru. Vedle mudrujícího šansoniéra Suchého se zrodil svérázný komik Jiří Šlitr.
Divadlo však i nadále dávalo příležitost jiným poetikám, než byla poetika protagonistů divadla. Tak dostal svou příležitost Jiří Štaidl, který připravil pásmo tuzemských a zahraničních písniček Ondráš podotýká, kde společně s Olympikem vystoupily hvězdy a hvězdičky beatové generace. Štaidl napsal i průvodní slovo ke koncertu orchestru Ferdinanda Havlíka Dvacet. Recitály se staly pravidlem: společný recitál měla Eva Pilarová a Karel Gott, Horníček začal uvádět své Hovory přes rampu a podílel se na recitálu Hany Hegerové.

Suchý mezitím trochu experimentoval a uvedl tolik diskutovanou Sektu (scénickou hudbu napsal Milan Dvořák), se Šlitrem pak Dobře placenou procházku a pod tlakem mimodivadelních povinností si protagonisté v roce 1966 připravili vlastní recitály, aby si tak rozdělili síly. Suchý uvedl Benefici, kde vystupoval s malou holčičkou (alternovaly Magda Křížková s Lenkou Hartlovou) a Šlitr uvedl svého slavného Ďábla z Vinohrad. V roce 1967 měli však S + Š méně a méně času, a proto se rozhodli, že dají v divadle příležitost dalšímu souboru. Volba padla na dvojici Jiří Grossmann a Miloslav Šimek, která až do této chvíle působila v beatových klubech, kde proslula vtipnými povídkami a břitkým průvodním slovem, kterým komentovala beatové koncerty. Oba semaforští nováčci uvedli Besídku zvláštní školy, Večer pro otrlé, Návštěvní den I a II a postupně se v Semaforu zabydleli. Publikum si na dva soubory postupně zvyklo, i když se do jisté míry diferencovalo. Suchého humor je přece jenom intelektuálnější a poetičtější, Š + G vnesli do divadla spíš středoškoláckou recesi. Pozvolna se uzavírá první dekáda Semaforu. Suchý se Šlitrem uvádějí dalšího Jonáše (Jonáš a doktor Matrace) jako svůj poslední společný opus. Smrtí Šlitra pak končí nejen dekáda, ale i jedna semaforská epocha.

Šimek s Grossmannem mezitím uvádějí Besídku v rašeliništi a tím už zakládají tradici besídek zvláštního humoru. Jejich doprovodný orchestr tvořil nejprve Country beat Jiřího Brabce, který byl posléze vystřídán Orchestrem divadla Semafor s kapelníkem Františkem Ringem Čechem, jehož humor měl rovněž blízko k recesistickým hříčkám. Osud však nepřeje ani tomuto souboru. V 1971 umírá Jiří Grossmann a to do značné míry poznamenává osudy druhé poloviny divadla.
Suchého soubor se v sedmdesátých letech dostal do intelektuálštějš doby (Čarodějky, Kytice]. Od toho se značně odlišoval poněkud obhroublejší Šimkův humor, který absencí Grossmannových poetičtějších korekcí začal mít blíž ke Flekům než k Semaforu. Ani příchod Luďka Soboty z Ypsilonky nedokázal zaplnit díru po Grossmannovi.

V souboru J. Suchého se začala postupně formovat svérázná trojice: Molavcová, Dvořák, Suchý. Josef Dvořák přišedší z Kladivadla vnesl do Semaforu impulsívní, silně dynamickou komiku burianovského ražení (je zajímavé, že tento druh komiky ho velmi volně spojoval se Sobotou: vyniklo to v pořadu Věšení, který byl jejich dvojrecitálem v pražském Ateliéru). Trojice Molavcová, Dvořák, Suchý zapůsobila zejména v Elektrické pumě. Ovšem už tam bylo lze tušit, že Dvořákova svébytnost je takového charakteru, že bude hledat cestu k emancipaci. A také se brzy osvobozuje a uvádí samostatný pořad Má hlava je včelín, který napsal společně s bývalým kolegou z Kladivada Pavlem Fialou. A tak v druhé polovině sedmdesátých let vzniká v Semaforu soubor třetí, nastávají komplikované personální vztahy, napětí, konflikty. V této atmosféře se Suchý začíná vracet, začíná znovu procházet počátky divadla. Obnovuje Člověka z půdy, ve kterém hlavní roli tentokrát hraje sám, a vrací se až do dob počátků Divadla Na zábradlí (Kdyby tisíc klarinetů a Dr. Johann Faust}.

Osmdesátá léta, tedy poslední dekáda Semaforu, jsou — upřímně řečeno — nejrozpačitějšími. Po rozpadu Státního divadelního studia, které zastřešovalo řadu souborů, bylo divadlo delimitováno pod Hudební divadlo v Karlině. To vneslo částečně do repertoáru divadla svůj vklad, takže můžeme vidět Suchého s Molavcovou, ze kterých se stala po osamostatnění J. Dvořáka stále sehranější dvojice, v muzikálu N. Simona Každý má svého Leona, který přeložil a texty opatřil Ivo T. Havlů. Dramaturgie karlínského divadla pojala záměr využít své »satelitní scény« k prezentaci komorních muzikálů (Dnes večer v Lola baru inspirovaný osudem M. Dietrichové od G. Kreislera následoval).

Šimek si nachází místo Soboty Jiřího Krampola, aniž si zvlášť polepší, Sobota se pokouší o samostatné vystoupení, aniž je obzvlášť úspěšný, a Josef Dvořák -teď už známá televizní hvězda z monstr- show dramaturga Zdeňka Všelichy – se tímto dramaturgem nechává zlákat k jeho scénáři Nechte toho, pánové, což je úprava Obrazů minulosti A. V. Suchovo-Kobylina. V této dramaturgicky spletité situaci se znovu začíná vyhraňovat Suchého soubor, který se opět vrací k tradici Jonáše. Suchý se po smrti Šlitra domníval, že jonášovská éra je definitivně pryč, že už nikdy nenajde tak dokonalého protihráče. Mezitím se v jeho blízkosti rozvinul komediální talent Jitky Molavcové do té míry, že v ní Suchý našel dokonalou jevištní partnerku. A tak se zrodil Jonáš dejme tomu v úterý, který není prostým návratem k Jonášovi, ale je to zjevení Jonáše po letech, jinými slovy je to návrat Jonáše, který mezitím zestárl a nabyl životních zkušeností.

Také Šimek se vrací k půdorysu oblíbených besídek, ale jak už jsem naznačil, ve zvláštní škole je i zvláštní humor; v případě Miloslava Šimka jednostranný, variace na jeden tón, lidově řečeno na jedno brdo.

Semafor je dnes strom s třemi základními větvemi. Řekl bych, že Suchého větev je nejproduktivnější. Ani oběma dalším souborům však nelze upřít úspěch a šťastné chvilky. Josef Dvořák je bezesporu osobitý a vynikající komik, Luděk Sobota je rovněž vynikající interpret, avšak jejich osobitost vyžaduje živnou půdu. Je jim třeba dobrého autorského a režijního vedení, jejich komika stojí a padá s textem, který si nedovedou napsat, který musí získat. V dobrých autorských rukou by se jejich talent rozvíjel slibněji. Šimek, řekl bych, zůstal stát ve chvíli rozloučení s Grossmannem. Suchému však nelze upřít úporné hledačství. Pravda, vstupoval i do slepých uliček, ale vždy se snažil hledat nové formy nové podoby vlastního, autorského divadla.

A založil tím i jistotu tradici. V »jeho« Semaforu nacházeli inspiraci mnozí epigoni a už v šedesátých letech jím byla inspirována první vlna malých autorských divadel. Suchého hry mají hloubku, jsou humanistické a jsou svým způsobem i politické. Jděte se podívat na jeho zatím poslední premiéru Výhybka, zkuste proniknout do hlubin této hry a dáte mi za pravdu, že Suchý je mimo jiné i osobitým kronikářem naší společnosti.

TVORBA 43/89