Pod tímto názvem vydal Jan Burian své soukromé zápisky z let 1982 – 1985 (Scéna, Praha 1990). V té době jsem pracoval v Mikrofóru a měl jsem i půl-úvazek u gramofonové firmy Panton. A o tom je v Burianových zápiscích řeč.

Na oficiální půdě byla situace jistě mnohem komplikovanější a když jsme tam lezli, věděli jsme, že toho moc nepůjde. Nicméně vždycky mě rozesmávali někteří redaktoři či dramaturgové, kteří jako by to odmítali brát na vědomí. Když nás Ivan Rössler zval koncem naší poklidné sezóny k účinkováni do rozhlasového Studia mladých, které se nahrávalo v Poděbradech, odevzdávali jsme mu před natáčením ke schváleni texty a monology, aby si je přečetl a radši to zcenzuroval. Mělo to byt první den přímé vysílání a druhý pak jsme měli nahrát rozhlasový recitál. Ivan však pravil „Ale kluci, všechno půjde! Dejte tam, co chcete, to není žádnej problém.“ Tak nás navnadil, že jsme to skutečně udělali, i když přece jen trošku opatrně.

Natočili pak s námi recitál, z něhož se nikdy nic nevysílalo a z živého vstupu zbyly dvě písničky, které byly onoho letního odpoledne se strachem vypuštěny do éteru. Ivan byl prostě typ člověka, který nenáviděl cenzuru.
Ale musím říct, že při naší další spolupráci se jeho přístup naopak osvědčil. Když jsem po rozchodu s Jirkou Dědečkem nazpíval v domácím studiu u Petra Skoumala Čtyři písničky v aranžmá Lubora Šonky, rozhodl jsem se zajít s nimi „jen tak“ do Pantonu, kde Ivan Rössler krátce dělal dramaturga.
Nesl jsem tam, jak jsem pak na koncertech říkal, dvě písničky o smrti, jednu o zkaženém dětství a tu čtvrtou o nadměrné pracovní činnosti. Tak jsem si moc nadějí nedělal. Pravil jsem Ivanovi, že mu jenom nesu poslechnout něco, co jsme nahráli, aby věděl, co je nového ve světě. On si to poslechl a povídá: „To vydám!“ A já, který jsem se celý život pokoušel něco vydat na deskách a věděl jsem, jak dlouho trvají schvalovací procesy, jsem se udiveně zeptal: „A co tomu řekne textová komise?“ A on na to: „Tu jsem zrušil“ A vydal to.