Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se něco o nich napsat, zjistíte, že není co. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás dokázali obohatit natolik, že z toho setkání žijete řadu let. Když se v myšlenkách vracím k jaru 1971 a k Cyrilu Boudovi, pak krátká návštěva v jeho půvabném domečku ve Vlašské ulici, do kterého se vcházelo z dětského hřiště, patří k pokladům, jež jsou pečlivě uloženy v trezoru paměti.

První, co mne při této návštěvě ohromilo, byla krásná, malá zahrádka. Cyril Bouda otáčí vodovodním kohoutkem a krátce nato kopie Wurzelbaerovy Venuše rozstřikuje pramínky vody na všechny strany. „Zahrádka je malá, ale geometrická, to ji dělá větší. Vidíte, všechno je uspořádáno souměrně, Zahrádka je moje velká láska… a hudba, ta taky, trochu hvízdám na flétnu.“

V duchu na chvíli odbočuji. Slyšel jsem Cyrila Boudu muzicírovat, hrál s velkým zaujetím. Ostatně v rozhlasovém archívu dodnes existují nahrávky. Je zajímavé, že vůbec neznal noty a nahrazoval je barevnými puntíky. Jestli se nemýlím, tak nota C byla modrá.

Cyril Bouda chodil po zahrádce, trhal lístky jeden po druhém, mnul je v prstech, voněli jsme k nim a bylo to, jako kdybyste se ocitli v zahradě na Měsíci, tak jak ji popsal Cyrano de Bergerac nebo po něm Svatopluk Čech.
„Už v patnácti letech jsem měl kreslený herbář,“ vzpomíná a hned stočí řeč jinam, aby to snad nevypadalo, že se chce chlubit. Nerad mluví o sobě. Ptal jsem se ho, jak vznikají jeho postavy k ilustracím. Posměšně na mě koukne a odpovídá: „Žijou v knize. Tu si přečtu a namaluju je.“

Není to tak docela pravda, protože Cyril Bouda nebyl pouhým ilustrátorem. Knížky dotvářel po svém, svébytně, boudovsky. Jeho postavy nežijí v knihách, ale v něm. On jenom vybíral ze svého vnitřního světa tu nejvhodnější figuru, která se k textu knihy nejlépe hodila. Ostatně prozradil se sám tím, když mi ukazoval ilustrace ke kapitánu Fracassovi. „ Na začátku jsem namaloval zpustlou, zanedbanou zahradu a zpustlý a zanedbaný zámek. A na konci knihy jsem nakreslil tutéž zahradu, ale upravenou a čistou… vidíte, taky je geometricky řešená.“

Chodili jsme po zahradě. „Já už mám druhou zahradu. Tu první jsem založil, ještě když jsem bydlel Na ostrohu. Slzičky panny Marie jsem si přivezl z Hladné u Albrechtic. Mateřídoušku jsem tam vydloubl také. Lesní protěž mám zase z lesa na Českomoravské vysočině. Oblázky jsem navozil až z Tróje. Loni jsem po padesáti letech zajel k hradu Kumburku. Jezdíval jsem tam dvacet let ke své babičce Suchardové – sochař Sucharda byl můj strýc – a tam na zříceninách jsem si vydloubl vratič; roste na všech zříceninách. Znáte řebříček? Vratič vypadá podobně, ale nemá okolo ty bílé lístky, má jenom žlutý prostředek. Nejraději mám, když je jeden druh kytek pohromadě a přitom je jich hodně… ale nesmí to být pampelišky. Pampelišky jsou krásné na louce, ale nepatří na zahrádku. Jak vidím pampelišku, hned ji ze zahrádky vyrýpnu. To už psal Čapek, jak se zbavoval pampelišek. Vyhodil je dynamitem, a přece mu vyrostly znovu. Já je dynamitem nevyhazuji, ale vyrýpnu špičatou lopatičkou. Vyrostou mi sice také znovu, ale aspoň chvíli je tu nevidím. Nejraději mám renesanční zahrady. To jsou právě ty geometricky řešené. Nejhezčí zahrada na světě je Boboli ve Florencii. Vždycky, když přijedu do nějakého města, kde jsem ještě nebyl, hledám na plánku zámek, protože tam, kde je zámek, bývá určitě i zahrada. Ve Fiesole u Florencie je klášter, kde je nádvoříčko asi pětkrát pět metrů. To vám je nádhera, jakou zahrádku si na tom nádvoříčku zbudovali tamější františkáni. Je snad nejmenší, kterou jsem kdy viděl. I u nás, je-li někde zámek, hned se to pozná podle rázu krajiny. Tam, kde je zámek, jsou i aleje, které k němu směřují. U nás jsou zámky stejně krásné jako v Itálii. V Praze je nejhezčí Valdštejnská zahrada. Zahrada na Dobříši je také krásná. Je jako malé Boboli.

Kdykoliv jsem šel okolo, měl jsem chuť u Boudů zazvonit, projít se po zahrádce, nabírat z ní sílu. Promnout v prstech voňavé lístky a vnímat jejich intenzivní vůni.

Později jsme se setkali znovu. Setkání to bylo nahodilé a došlo k němu na schodech v Redutě, kde tehdy sídlila Lyra Pragensis. Odnášel jsem si odtamtud čerstvý výtisk bibliofilie s jeho rytinami. Poprosil jsem o malou kresbičku, jakési ex libris do knížky. Čekal jsem odmítnutí, výmluvy na spěch. Cyril Bouda vzal mlčky bibliofilii do ruky, vytáhl z kapsy plnicí pero a načrtl do knížky zdánlivě několik čar. A já se tak stal majitelem půvabného originálu, který dnes patří k mým nejcennějším relikviím.