V roce 1965 jsem krátce pracoval v Divadle Jiřího Wolkera v propagaci. Mým úkolem bylo například připravovat divadelní programy. Když režisér Václav Tomšovský připravoval premiéru detektivky Jacka Popplewella Musím být zavražděn…?!, seznámil jsem se s překladatelem této hry Janem Zábranou. V programu je sice jako autor překladu uveden Bedřich Becher, ale tak to tehdy chodilo: překladatelé často volili buďto pseudonym, nebo se pod jejich práci prostě podepsal někdo jiný. Chtěl jsem, aby Jan Zábrana o detektivkách něco řekl do divadelního programu. Aby to bylo stylové, zvolili jsme formu výslechu, z něhož pocházel protokol, který byl pak v divadelním programu otištěn. Jan Zábrana tehdy vypovídal ochotně a dokonce protokol řádně podepsal.

Ačkoliv z hlediska literární historie nemá následující text žádný význam, přesto se mi zdá i po třiceti letech do jisté míry půvabný. Jen s odstupem času lituji, že těch setkání s Janem Zábranou nebylo víc a že jsem si s ním nepovídal i o poezii a vážnějších věcech. Ale tak už to v životě chodí. Když je vám dvacet…

Tak tedy: PROTOKOL 0 VÝSLECHU SPISOVATELE JANA ZÁBRANY

Vyslýchaný Jan Zábrana byl zatčen 8. prosince 1965 ve 13:00 hodin v kavárně Tatran v souvislosti s případem Jacka Popplewella Musím být zavražděn…?! Vyslýchaný dříve spáchal několik románových vražd v knihách Vražda pro štěstí a Vražda se zárukou. Trestán literární kritikou.

Vyslýchaný Jan Zábrana přiznal, že detektivky nejen píše, ale také s oblibou čte. Přiznal rovněž, že se po nich pídí v kinech a divadlech. Na otázku, zdali se pokusil napsat nějakou divadelní detektivku, odpověděl: „Nepokusil, ale rád bych to jednou zkusil. I když si myslím, že detektivka divadelní je mnohem těžší – je také ochuzena jak časově, tak i prostředím. Divadelní detektivky jsou většinou postaveny na tricích, které se opakují. Autoři divadelních detektivek obvykle svedou jednající postavy do jednoho prostředí. Jako corpus delicti uvádím hru Agathy Christie Deset malých černoušků (osoby jsou izolovány v domě na opuštěném ostrově) a Past na myši (osoby jsou izolovány v penzionu, který je odříznut od světa nepohodou) apod.“

Na obhajobu detektivky jako žánru uvedl vyslýchaný Jan Zábrana toto: „Dříve se u nás detektivky nevydávaly, dokonce byly zavrhovány. Důvody byly příliš jednostranné – u nás se dříve zavrhovalo všechno, co nemělo dobrý a správný původ.
Detektivky, jejichž původ je takzvaně buržoazní, tímto zjednodušováním trpěly. Klasická detektivka vznikla ve společnosti, která měla na jedné straně svou policii a na straně druhé i své soukromé detektivy. Autoři detektivek si k policii uchovali ironický postup – pro některé její stinné stránky – a proti ní vytyčovali postavy slavných soukromých detektivů jako individuálních osob. Někdy se za detektivky mylně považují nejrůznější špionážní nebo kriminalistické romány. V těch, na rozdíl od detektivek, pátrá celý aparát.“

Aniž by byl na vyslýchaného činěn nátlak, prozradil, že hodlá v budoucnu napsat detektivku, která by byla k normální detektivce v takovém poměru, jako je don Quijote k rytířským románům, která by byla sumou a zároveň parodií žánru. Přestože detektivky vyslýchaného jsou často přirovnávány k dílům D.Sayersové, dává vyslýchaný přednost knihám a hrám A Christie…

(Pod tímto fingovaným protokolem byly faksimile podpisů, mého i Zábranova.)

Možná také stojí za zmínku, že výtvarníkem programu byl Libor Fára, zvláštní člověk a vynikající umělec, nemýlím-li se i Zábranův přítel.

Ačkoliv většinu divadelních programů, které jsem kdysi pilně schovával, rozmetal čas, tento divadelní program přežil v naší domácnosti třicet let (dalo by se říci nachlup třicet let). Kdo četl Zábranovy Deníky, dovede si zařadit dobu, v níž se rozhovor odehrával, do kontextu tehdejších Zábranových problémů a myšlenek. Tato relikvie mi připomíná spisovatele, překladatele a básníka Jana Zábranu a uchovává mi jeho alespoň matný obraz.