Psáno pro Medicína a umění 5/2021/68

Velice mne ovlivnili V + W, ačkoliv jsem je poznal pouze z filmů a gramofonových desek. Ale také z vyprávění. Jana Wericha jsem poznal i osobně a byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory, a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění. Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky). Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se. Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. „Dobrá,“ zní odpověď, „tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.“ Taxík, rychlý odjezd na Kampu. Na Kampě zeď, za zdí dům, v domě Jan Werich. Dveře zamčeny, zeď vysoká. Tu se otevře okno, v okně hlava Jana Wericha a zvolání: „Chytejte, hodím vám klíče!“ Vzápětí na to klíče letí mým směrem. Odmykám, vstupuji, Jan Werich pečlivě čte a říká: „Můžu tady opravit sám sebe, i když je to citát?“ a zpřesňuje jeden ze svých výroků. Po deseti minutách je hotov a vypadá to, že vetřelec (tedy já) bude opět za zdí, ale venku. Snad můj smutek z tak krátké návštěvy vyslal telepatický signál, protože Jan Werich se mne zeptal: „Vy jste tu ještě nebyl? Chcete, provedu vás?“ Pak procházíme z místnosti do místnosti, obdivuji obrazy. Nakonec vstupujeme do kuchyně, kde mne zaujalo měděné nádobí na zdi. „Pijete koňak?“ ptá se Jan Werich a vzápětí na to nalévá do dvou sklenek. Koňak se blyštěl ve sklence jako měď nádob nad našimi hlavami.
Pamatuji si jen málo z toho, o čem byla tehdy řeč, Werich vyprávěl o Voskovcovi:
„Uvažoval jsem, že koupím Voskovcův dům na Sázavě. Ale když ho koupím, budu ho muset dát opravit. To znamená sehnat materiál. Když ho seženu, určitě bude nekvalitní. Pak budu muset sehnat lidi, aby ten dům opravili. Když seženu lidi, oni to zvržou. Ale co bych ten dům kupoval, Voskovec stejně už nikdy nepřijede.“
Vím, že těch hořkých a pesimistických výroků bylo víc. Jak čas šel, měl Werich k hořkosti pádnější a pádnější důvody. Krátce po sametové revoluci jsem publikoval v Tvorbě Werichův dopis, který v roce 1974 poslal na Krajský výbor pasů a víz poté, co mu byla zamítnuta cesta do Rakouska, připomenu alespoň kousek:
„Jest tomu několik let, co nemůžu dělat práci, kterou umím, ke které mám sílu a kterou dělám rád. Kdybych řekl, že nesmím, lhal bych: Nikdo mi nikdy nic nezakázal. Rovněž mne nikdo nikdy z ničeho neobvinil, neobžaloval a tím mi byla vzata možnost obhajoby.
Nebudu vám vykládat, jakým podivným způsobem, záhadným, jsem byl ošizen o právo na práci. Nemáte ani titul, ani moc uvést toto do pořádku.
Jsem jediný národní umělec, který nemůže provozovat své národní umělectví. Situace téměř groteskní.
Zmiňuji se vám o tom proto, že bych vám rád vysvětlil, jak a proč u mne vznikl pocit diskriminace.
Je to pocit skličující, ba potupný. Připadám si trochu jako černoch mezi bílými v Alabamě.
Byl jsem přesvědčen, že udělení cestovní doložky, neodepření práva cestovat, mi umožní pocit diskriminace zařadit mezi nepříjemnosti zaviněné ojedinělými akcemi nechytrých. Že je vlastně neoprávněný.
Odmítnutí udělení cestovní doložky pod záminkou věru chabou mne pocitu diskriminace nezbavuje, spíš naopak.“
Když jsem publikoval tento dopis anebo kdykoliv jsem cokoliv psal, co mělo vztah k Janu Werichovi, vždycky jsem se v duchu vracel ke své návštěvě na Kampě. A jak to tenkrát dopadlo? Dopili jsme koňak, Jan Werich mne posadil do auta, vysadil na Václaváku a odjel na Šumavu.

Po letech, když jsem vysílal v přímém přenosu pořad o Malé Straně, měli jsme s Jindřiškou Smetanovou, která byla mým hostem, připraven jeden přímý vstup z Kampy. Měli jsme v plánu stát před Werichovým domem a povídat si o jeho někdejším obyvateli. Co čert nechtěl, moderátoři nás zavolali dřív, měli jsme pár vteřin na to rozhodnout se, co budeme dělat a od Werichova domu jsme byli s krátkovlnnou vysílačkou ještě daleko. „To zvládneme,“ řekla Jindřiška Smetanová, „já mám ten dům před očima.“ A skutečně, zvládli jsme to tak, jako kdybychom před tím domem stáli a dívali se na něj.
Ivan Rössler

P. S. Přikládám i nikdy nepublikovaný rozhovor z knížky Vernisáže. Ty vernisáže byly fiktivní a někde se odehrávaly. Ta Werichova v akváriu.

VERNISÁŽ JANA WERICHA V AKVÁRIU
Dámy a pánové,
chápu, že akvárium není zrovna nejvhodnější místo pro vaše pohodlí; ovšem má své výhody. Není v něm například přímé světlo, a tak obrázky Jana Wericha dostávají zvláštní nádech a pokud mně přepečlivý korektor nevyškrtne to nečeské slovo, řekl bych šmrnc. V akváriu je poněkud vlhko, ale uvědomte si, že stálé vlhko je lepší než vlhko nestálé jako zatékání za krk nebo do bot. O obrázky také nemusíte mít strach, že se nějak pokroutí nebo zmáčí, protože jsou zalisovány do speciálních neprůtočných …promiňte… nepropustných obalů. Kvalita obalů je dokonalá a jejich předností je i to, že jsou průhledné. Dovolil bych si při této příležitosti za jejich výrobu poděkovat řediteli závodu Nepropusť závod nula nula. Promiňte, nula nula dvě; voda mi trochu rozmazala text. Echm… nezlobte se, že se mi chvěje hlas a že se chvílemi nutím do křečovitých grimas. Poněkud špatně se mi dýchá, jelikož jsem si dosud nezvykl na žábry, které mi naoperoval pan Beljajev, sovětský expert na lidi-obojživelníky, kteří se později – jak jsem se kdesi dočetl – vyvíjejí v delfíny; odtud také pramení domněnky, že delfíni jsou inteligentní. Víte, oni by mohli promluvit, ale nechtějí. Oni moc dobře znají lidi a vědí, že cokoliv řeknou bude řekrouceno proti nim.
A nyní bych rád řekl několik slov o Janu Werichovi. Těžko se mi hledají, protože Jana Wericha mám velmi rád. Patří mezi ty lidi, ke kterým se člověk obrací je-li mu smutno. Pro mě je Senekou utěšitelem a čítám si v něm, abych si znovu a znovu uvědomil, jak je těžké poznat tento svět a jak je při tom krásné ho poznávat. „Werichovy obrázky s největší pravděpodobností vznikaly docela náhodně, možná ve chvílích hezké pohody, která přichází tehdy, cítí-li člověk něco neurčitého. Tehdy se chápe tužky a jakoby ve snu namaluje nejdřív jednu čárku, potom druhou, pak začne být zvědavý, co by z toho vylezlo, kdyby přimaloval i třetí a najednou se přistihne, že je docela zaujat podivuhodným procesem, který se na papíře odehrává.
Nezlobte se, že jsem se zapovídal a považujte, prosím, výstavu za zahájenou. Nejprve však dovolte, našemu delfínovi Vladimíru Adámkovi, aby račími klepety přestřihl vodní travinu, která vás od výstavy dělí.

Dav se rozplaval a já tolik, tolik toužil hovořiti s Janem Werichem. Ale před očima jsem měl nápis: A už se mě nic neptejte, čtěte si a mějte se dobře Váš Jan Werich.
Jako správný občan tohoto státu respektuji všechny zákazy, i soukromé, ty najmě, protože o státních nikdy nevím, kdo si je vymyslel.
(Stát – když už jsme u toho – kéž bych v bohatosti české sémantiky našel také vztah mezi tímto podstatným jménem a slovesem současně). Za respektování uvedeného zákazu jsem byl odměněn, neboť kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se v akváriu hlavatky (druh lososa, který Jan Werich už vyhubil). Při pohledu na ně mi na mysli vytanuly různé pojmy: svoboda, štěstí, národ, kat , civilizace, hloupost… takový řetěz asociací; připomínalo mi to trochu test, ve kterém člověk píše anebo rychle říká slova za sebou tak jak ho napadnou. A pak si s tím nějaký psycholog láme hlavu a hledá souvislosti.
Když mi vytanula na mysli svoboda, připlula jedna z hlavatek a podala mi psaníčko. Otevřel jsem ho a byla v něm slova Jana Wericha:
„V posledních dvaceti pěti tisících letech panuje řada protichůdných názorů o svobodě. Dost často se opakuje zjev, že totiž mnoho lidí se považují za svobodné, ačkoliv nejsou svobodní, protože vůbec nevědí, co to je svoboda. A ti, bohužel, obyčejně chtějí ty druhé učit, co to je ta pravá svoboda.”
Hlavatka, která připlula, aby mi objasnila pojem štěstí se usmívala (je to vůbec možné, pane Werichu, aby se hlavatky usmívaly?).
„Štěstí je kategorie dokonale relativní. Někdo potřebuje ke štěstí vyhrát bitvu a zabít pár tisíc lidí, někomu stačí hrát si s jízdenkami z tramvaje. Mně k tomu stačila vždycky obyčejná láska.“
A už tu byla hlavatka s velikánskou šerpou, na které byl velikanánský nápis: N Á R O D. Z nitra hlavatky se ozval Werichův smích; asi ho měla nahraný na magnetofonovém pásku. (Co ta Tesla už dneska nedokáže!!) A já četl: „Národ sobě. Národ sobě co? Co národ sobě. To mi nikdy nebylo jasný. Národ sobě co? – když nic není. Proč chceme do všeho hned propašovat praotce Čecha, horu Říp a okres Roudnice?“
Zadumaně jsem vypustil z úst několik bublinek a žábry se mi zachvěly. Jediná odpověď, která mě napadla byla, nedomníváme-li se náhodou, že nemáme nic lepšího. Ale to už tu byla hlavatka, která přinesla psaníčko nadepsané: K A T. „Mně už odmalička děsilo v pohádkách, že někomu uťali hlavu. Děsili mě všichni kati Mydláři – hergot, já nemám rád sekání hlav, věšení a střílení a vůbec, když se sahá na člověka.“ Sled připlouvavších hlavatek se zrychloval. Připadal jsem si jako ve snu, v němž se také v jedné setině vteřiny odehraje celý příběh.
Štěstí – moment, to už tady bylo, Jak to, že jedna hlavatka jde dvakrát? Aha, to je jiná hlavatka. Tak to asi bude jiné štěstí.
„Pocit štěstí nikdy nemáte, když ho zrovna máte. Teprve když ho nemáte, tak víte, že jste ho měl.“
C I V I L I Z A C E: „Ježíšmarjá! – přehrada nebo Ježíš – traktor, noné! – Kombajn – to mě nedojímá. Anebo nakládají lidi do autobusu, zavezou je do Itálie nebo do Švédska, a když se pak těch lidí zeptáte, mluví vám o hotelu… vědí pendrek, nic neprožili. Cestování už není výlet – abyste někam vyletěl kam chcete. Teď je to nákop – prodají vám místenku a nakopnou vás a jede se… Všude na světe se mluví, že všechno je pro člověka. A myslí se, že lid je součet člověků. Jenže lid je politická páka, kterou vždycky někdo potřebuje, aby se něco prosadilo. Ale že lidi jsou živé bytosti, na to se málo myslí… To se v téhle civilizaci ztratilo.“
HLOUPOST:
„Boj s hloupostí se nedá nikdy vyhrát, ale nikdy nesmíme přestat s hloupostí bojovat. Byla by to nuda, kdyby všichni lidi byli chytří. To by bylo hrozné, Nad koho bychom se vyvyšovali. Komu bychom záviděli?“
A k tomu už jsem neměl, co dodat.

FOTO Alexander Janovský