Psáno pro Medicína a umění 2/2023/75

Rozhlas má pro mne tisíce rozměrů. Pamatuji se ještě na prehistorické doby rozhlasu, kdy se magnetofonový pásek lepil tekutým lepidlem, a člověk tak odcházel z práce celý upatlaný a lepivý. Druhý den ve studiu jsem pak celý udiven sledoval, jak takto polepený pásek se odvíjí od středového kotouče i když by – podle zákona lepivosti – se neměl vůbec pohnout. A jak se ještě v šedesátých letech nahrávalo! Přenosný magnetofon „majhag“ (psalo se to nejspíš německy: Meihag) vážil nejmíň patnáct kilo, byl na kličku a na jedno natočení se dalo nahrát tak pět šest minut. Pak se musel vyměnit pásek, natočit pérko a jelo se dál. Od té doby rozhlas udělal obrovský pokrok a je tak digitální, až mě z toho jde dvojková soustava kolem. Ovšem pokud natočíte hovadinu, je pak jedno, jestli je natočená analogově či digitálně. Je to prostě jen více či méně kvalitně natočena hovadina.

Rozhlas mne uchvátil ještě jednou věcí a tou je jeho zvukový archív. Poslouchat hlasy Masaryka, Čapka, Vančury, Zrzavého, Trnky a dalších a dalších je velice emotivní. A kam až se dá dosáhnout do historie: Jednou jsem v rozhlasovém archívu poslouchal z magnetofonového pásku vyprávění Jaroslava Kvapila o jeho literárních začátcích. Jaroslav Kvapil hovořil o tom, jak si vydal vlastním nákladem svou první sbírku veršů a odvážně ji přinesl Janu Nerudovi, který ho vlídně přijal a sám zavzpomínal na to, jak jeho, za podobných okolností, vlídně přijal Karel Jaromír Erben.
Tak daleko, a přece tak blízko zněl Kvapilův hlas!

 

 

 

 

 

 

 

Psal se rok 1964, kdy jsem poprvé vstoupil do budovy Československého rozhlasu na pražských Vinohradech. To jsem ještě jen psal příspěvky pro Kolotoč. Moje chvíle rozhlasového reportéra přišla později. Bylo to někdy v počátcích Mikrofóra, tedy na sklonku roku 1965 nebo na počátku 1966, kdy mně Karel Mastný umožnil, abych si půjčoval rozhlasový magnetofon. Jeden z prvních rozhovorů, který jsem šel tehdy natočit, byl rozhovor s Jiřím Suchým. Obsah rozhovoru si už nepamatuji, zavál ho čas, ale ten magnetofon! Byl to zmíněný majhak a byl na kličku! Když jsem milý majhak doslova dovlekl do Semaforu (vážil snad patnáct kilo) a tuto bednu postavil před užaslého Jiřího Suchého, uvolnil jsem skrytou kličku a magnetofonu jsem natočil péro uvádějící v chod celý jeho mechanismus. Gramofon na kličku milovník starých desek Suchý znal, ale magnetofon na kličku?! Nuže, magnetofon měl způsobně natočené pérko, pásek byl založen, mikrofon u úst, hovoříme.

.Otázka položena, odpověď se lehce odvíjí, když tu náhle: stop, musíme to přerušit, došel pásek. Na malý kotouč magnetofonového pásku se totiž vešlo asi šest minut, protože potom bylo stejně nutné dotááááhnout péééérko, jelikož už docháááázelo a lehce zpomalovalo řeč. Řeč tedy zastavena, magnetofon dotažen, nový pásek vložen, račte – prosím – hovořiti dál. Píďalkovali jsme tento rozhovor po šestiminutových krocích a velmi, velmi lituji, že už tehdy jsem neměl archivovací pudy a kopii rozhovoru jsem si neschoval. Jenom si pamatuji, že jsem v té době zprostředkoval schůzku Semafor – Mikrofórum, která začala tímto seznamováním:
Dobrý den, já jsem Suchý. – Těší mne, Mastný.
Což o to, redaktor Mikrofóra Karel Mastný této pointě možná v intonaci trochu napomohl, avšak Jiří Suchý nehnul ani brvou.
Od té doby uplynulo bezmála šedesát let. A vida, rozhlas se letos 18. května dožívá stovky a já s ním i po šedesáti letech spolupracuji. Od pondělí do čtvrtka si na stanici Dvojka můžete po 13. hodině poslechnout česká nej, která píši pro Pepu Melena. Odvysílali jsem jich už více než sto.