Pro časopis Xantypa jsem napsal všehovšudy čtyři články. S Magdalenou Dietlovou jsem se setkal, když jsme byli oba v porotě na Miss, kterou tehdy Nova vysílala. Nebyl jsem v porotě ve finále, ale poctivě jsem objížděl krajská kola a Magdalena Dietlová také. Bylo to někdy v roce 1994. Magdalena Dietlová mne vyprávěla, že má v úmyslu vydávat časopis a že má i název: Xantypa. Projevil jsem zájem o spolupráci a řekl jsem jí, že mám doma řadu zajímavých dokumentů a artefaktů a že bych jejich prostřednictvím mohl psát o zajímavých lidech. Magdaleně Dietlové se nápad zalíbil a po krátkém přemýšlení řekla: A mohlo by se to jmenovat Moje relikvie. Začal jsem Jaroslavem Vojtou, jehož fotografii Alexander Janovský pořídil na střeše Národního divadla a k tomu jsem přihodil dopis, který mi tehdy poslal.  Článek slavnostně vyšel v nultém čísle. Pak přišlo vzácné ex libris, které mi nakreslil Cyril Bouda, méně známé kresby Karla Gotta a divadelní program s „výslechem“ Jana Zábrany. Pak se do této rubriky natlačili další autoři a já se zase věnoval jiným věcem. Nicméně ony čtyři články vytvořili základ mé pozdější knížky PŘÁTELÉ JSOU PŘÍBUZNÍ, KTERÉ SI VYBÍRÁME SAMI. Klikněte na název a čtěte si!

Výslech Jana Zábrany

V roce 1965 jsem krátce pracoval v Divadle Jiřího Wolkera v propagaci. Mým úkolem bylo například připravovat divadelní programy. Když režisér Václav Tomšovský připravoval premiéru detektivky Jacka Popplewella Musím být zavražděn…?!, seznámil jsem se s překladatelem této hry Janem Zábranou. V programu je sice jako autor překladu uveden Bedřich Becher, ale tak to tehdy chodilo: překladatelé často volili buďto pseudonym, nebo se pod jejich práci prostě podepsal někdo jiný. Chtěl jsem, aby Jan Zábrana o detektivkách něco řekl do divadelního programu. Aby to bylo stylové, zvolili jsme formu výslechu, z něhož pocházel protokol, který byl pak v divadelním programu otištěn. Jan Zábrana tehdy vypovídal ochotně a dokonce protokol řádně podepsal.

 Číst více

Obrázky od Karla Gotta

O Karlu Gottovi toho bylo napsáno tolik, že přidávat kamínek k této kupě se mi zdá jaksi nadbytečné. Nicméně rád bych vzdal alespoň chválu jeho dokonalé profesionalitě. Jednou jsme byli spolu na večeři v hotelu Palace v Ostravě. Překvapil mne tam dvěma věcmi: za prvé svým hlubokým zájmem o historii, který bych u něho nikdy nečekal, a za druhé dokonalým klidem, s jakým dokázal konverzovat, vychutnávat jídlo (Gott je milovník dobrého jídla) a navíc se celou dobu podepisovat každému, kdo ho během jídla přišel vyrušit. Z náprsní kapsy vytahoval jednu svou fotografii za druhou a pokaždé se zeptal: „Komu to bude? Haničce?“

 Číst více

Ex libris Cyrila Boudy

Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se něco o nich napsat, zjistíte, že není co. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás dokázali obohatit natolik, že z toho setkání žijete řadu let. Když se v myšlenkách vracím k jaru 1971 a k Cyrilu Boudovi, pak krátká návštěva v jeho půvabném domečku ve Vlašské ulici, do kterého se vcházelo z dětského hřiště, patří k pokladům, jež jsou pečlivě uloženy v trezoru paměti.

 Číst více

Na střeše Národního divadla s Jaroslavem Vojtou

Lidé jsou nesmrtelní, pokud žijí v našich vzpomínkách… Podle jedné divadelní hry prý někde v Británii existuje hrad, v němž bydlí osobnosti, které něco znamenaly. Hrad je na ostrově a dostanete se tam snadno. Nejprve se musíte proslavit a pak zemřít. Vede se vám podle toho, jak na vás lidi myslí, vzpomínají a jak si připomínají vaše dílo. Například William Shakespeare, který je velmi hraný dodnes, obývá zcela jistě celé jedno patro a žije si jako král. Opomíjeným osobnostem, na které se nevzpomíná, nezbývá než přežívat v kuchyni, ve sklepích či ještě hůř. A pokud svět na někoho zapomene úplně, musí se nebožák vrhnout do moře a zmizet.

 Číst více